Aurelius Antonius, Marcus - Hovory k sobě

Marcus Aurelius se narodil 26. dubna 121 v Římě jako syn Marca Annia Vera, jehož rodina pocházela z Hispánie. V roce 127 Marcovi zemřel otec a chlapcovy výchovy se ujal jeho děd Marcus Antonius Verus, společensky a politicky velmi vlivný muž. O mladého Marca bylo všestranně pečováno a byli mu vybíráni dobří učitelé, jak platónští filozofové, tak i stoikové. Než se stal císařem, dosáhl řady poct a hodností. Třikrát byl konsulem, a později se stal dokonce i tribunem lidu. Pro své schopnosti byl adoptován císařem Antoniem Piem, jenž mu dal za manželku také svou dceru Faustinu. Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se M.Aurelius znamenitým vládcem. Jako vladař projevoval své vysoké lidské kvality : dokonalé sebeovládání, mírnost, laskavost a pochopení pro druhé, spravedlnost, ochotu přijmout názory ostatních. Celá doba jeho vlády bohužel byla naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami. V bojích s Kvády a Markomany pobýval i na území dnešního Slovenska, kde také vznikla První kniha Hovorů, kterou uzavírá zápisem "Psáno v zemi Kvádů nad Granuou" (tj. nad Hronem).
Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky.Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka,který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.
Systematiku bychom v jeho díle nenašli, dílo není koncipováno jako filozofické pojednání, jsou to zachycené myšlenky, které Marcus Aurelius považoval za důležité. Autor se zde zamýšlí nad smyslem života, svobodou člověka, lidským štěstím, osudem, láskou k bližnímu i dalšími základními otázkami, které si lidstvo klade od nepaměti. Otevřenost s jakou autor uvažuje o smyslu lidského bytí a důležitých hodnotách vytváří velmi naturalistický soubor myšlenek jejichž hlavní nosnou kostrou je úcta k přírodě, jenž odpovídá zásadám stoického myšlení. V první knize probírá autor galerii postav, které se kladným způsobem zapsali do jeho života. Kromě rodičů, děda Marca Annia Vera a adoptivního otce Antonia Pia, vzpomíná zvláště na své učitele filozofie, gramatiky a rétoriky.
Druhou knihou začínají vlastní filozofické zápisky. V kratších či delších odstavcích nám autor předkládá jednotlivé filozofické zásady a morální postoje. Marcus Aurelius je přesvědčen o účelném uspořádání vesmíru, jehož součástí je i člověk. Bůh je přítomen i v jednotlivci jako jeho vůdčí část - rozum. Řídí-li se člověk rozumem a nenechává se unést klamnými představami, ale naopak nalézá svůj smysl v naplňování dobra a odmítání zla, pak žije v souladu s přírodou: „Nikdo ti nezabrání žít podle řádu tvé přirozenosti; a nic se ti nepřihodí proti řádu vesmírné přírody.“ Tato forma života je zároveň životem ctnostným. Kromě následování těchto zásad je vše nedůležité a zbytečné: „Konám svou povinnost a ničeho jiného nedbám; to, oč nedbám, jsou buď věci bez duše, nebo bytosti nerozumné či zbloudilé a své cesty neznalé.“ Vnější vlivy nezasahují klid ctnostné duše, na jednání bližních hledí stoický myslitel shovívavě a s láskou: „… Jen jediné tedy má opravdovou cenu:prožít celý život v pravdě,spravedlnosti a shovívavosti i ke lhářům a nespravedlivým.“
Chápe pomíjejícnost věcí, které přecházejí jedna v druhou, i pomíjejícnost vlastní: „Všechny věci, kolik jich vidíš, co nevidět přemění vše pořádající příroda a z jejich látky vytvoří jiné a z látky těchto opět jiné, aby se vesmír navěky omlazoval.“ Zda se člověk rozpadne v atomy, či základní prvky nehraje podstatnou roli. Vůbec se neobává smrti, naopak ji očekává jako logické pokračování koloběhu života od narození, přes růst, dospívání, dospělost a stárnutí: „…abychom se ochotně podrobovali všem událostem y údělům s přesvědčením, že k nám přichází tamodtud, odkud jsme přišli i my sami, a konečně abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené odloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá. Není-li však pro prvky nic hrozného v tom , že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s přírodou; a co se děje ve shodě s přírodou, není zlo.“ „ Smrt je něco podobného jako zrození; tajemství přírody, sloučení prvků a jejich rozloučení.“
Důležité je, aby člověk pochopil své místo ve světě a neotřesitelně je zaujal. Dovést lidi k tomuto názoru je nejdůležitějším úkolem filozofie. „ Zbytek života, jenž ti byl udělen, musíš podle zákonů přírody až do jeho konce prožívat tak, jako bys měl žít jen k tomuto okamžiku a právě v této chvíli zemřít.“

Hodnocení čtenářského deníku Aurelius Antonius, Marcus - Hovory k sobě

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  1. srpen 2007
  5 811×
  752 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Aurelius Antonius, Marcus - Hovory k sobě