Římský Stoicismus

Bývá považován za jediný filozofický směr, k němuž římská doba přinesla nové myšlenky. Jeho počátky je možno vidět již v působení Diogena ze Seleukie a Antipatra z Tarsu (kteří přibyli do Říma se zmíněným athénským poselstvem). Významnou úlohu v tomto směru sehráli rovněž představitelé Panaitios z Rhodu a Poseidónios, kteří poměrně dlouhou dobu působili v Římě. Hlavně jejich zásluhou došlo k velkému rozšíření stoicismu mezi římskými středními a vyššími třídami.
Pro další vývoj římského stoicismu však mělo větší význam působení Poseidóniovo. Původní filozofické i etické názory řeckého stoicicmu spojuje s prvky Platónova učení.
Nejvýznamnějšími představiteli římského stoicismu (nové stoy) byli Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius.
Seneca (přibližně rok 4 pr. n. l. - 65 n. l.) pocházel z "jezdeckého stavu". Dostalo se mu všestraného přírodovědeckého, právnického i filozofického vzdělání.
Přímoúměrně s tím, jak rostla Senekova společenská prestiž a bohatství, se postupně dostává do konfliktu se svým prostředím. Po požáru v roce 64 n. l. nenávist proti Senekovi v Římě rychle stoupá. Proto město opouští. V roce 65 je obviněn z přípravy spiknutí a v témže roce je donucen k sebevraždě.
Senecovo dílo je velni rozsáhlé. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří: Listy Luciliovi, Pojednání o prozžetelnosti, O pevnosti filozofa, O hněvu, O šťastném životě, O volném čase, O dobrodiní atd. S výjimkou Otázek přírody jsou všechny jeho práce věnovány etickým problémům. Jestliže stará stoa pokládala fyziku za duši filozofie, pak filozofie nové stoy ji považuje za vcelku podřadnou oblast.
Ve svých názorech na přírodu se však seneca v zásadě přidržuje učení staré stoy. Rozum považuje za aktivní princip, který dává látce (hmotě) tvar. Přitom však zcela jednoznačně uznává prvotnost látky (hmoty). I duši (pneuma) pojímá v duchu starého stoicismu jako velmi jemnou hmotu, směsici prvků ohně a vzduchu.
Příznačné pro jeho filozofii je uznání strohé vlády nutnosti, které je podřízeno vše ve světě i ve vesmíru. To vyplývá z jeho pojetí boha jako imanentní, řídící síly vládnoucí rozumem. Charakterizuje ho jako " nejvyšší dobro a nejvyšší moudrost".
Centrem a vyústěním celého jeho učení je etika. Jako základní zdůrazňuje princip souladu s přírodou (žít šťastně je totéž jako žít podle přírody) a princip podřízenosti člověka osudu. Otázce, jak prožít život, jsou věnovány jeho rozpravy O krátkosti života a O šťastném životě. V nich se promítá jak Senekova osobní zkušenost, tak i společenské poměry tehdejšího Říma.

3

Smysl života shledává Seneca v dosažení absolutního duševního klidu. Jedním ze základních předpokladů k tomu je překonání strachu před smrtí. Této problematice věnuje ve svých úvahách velmi mnoho místa. I on zdůrazňuje pojetí člověka jako individua usilujícího o zdokonalení se ve ctnostech.
Jeho etickými názory prostupuje individualismus, který je reakcí na bouřlivost římského politického života. Svými postoji do jisté míry vyjádřil jeho bezútěšnost.
Další významný přestavitel římského stoicismu Epikutétos, byl původně otrokem. Pro propuštění na svobodu se zcela věnoval filozofií. Zastával názor, že vlastním smyslem filozofie není pouze poznání, nýbrž jeho aplikace v konkrétním životě.
Studium přírody (fyzika) je důležité a prospěšné nikoliv proto, abychom na základě tohoto poznání mohli přírodu měnit, nýbrž proto, abychom podle něj mohli uspořádat svůj život.
Epiktétos zdůrazňuje myšlenky o rovnosti lidí, odsuzuje otroctví. Za skutečnou podstatu člověka považuje rozum. Stejně jako rozum vládne člověku, tak i světu vládne světový rozum. Epiktétova etika je v podstatě racionalistická.
K římskému stoicismu se hlásil i císař Marcus Aurelius Antoninus. Svět chápe jak věčné plynutí a ustavičnou změnu. Přitom základním cílem lidského snažení má být dosažení ctnosti, tzn. podřízení se "rozumným" zákonům přírody v souladu s lidskou přirozeností.
Markem Aureliem se římský stoicicmus završuje a podstatě také končí. V jeho díle se již projevují určité stopy mysticismu, který těsně souvisí s úpadkem římské společnosti. Stoické učení, zejména zdůrazňování nutnosti "podřídit se" (světovému rozumu - logu - bohu) v mnohém ovlivnilo formování raného křesťanství.

4

Hodnocení referátu Římský Stoicismus

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 972×
  616 slov

Komentáře k referátu Římský Stoicismus