Bulgakov, Michail - Mistr a Markétka

Michail Bulgakov se narodil r. 1891 v Moskvě. Jeho otec byl teologem, možná proto můžeme nalézt v Bulgakovových dílech různé biblické motivy. Bulgakov sám vystudoval medicínu, ale už po několika letech začal pracovat jako novinář a od r. 1923 jako spisovatel z povolání. Jeho tvorba však ruskému režimu příliš nevyhovovala, a tak jediným románem vydaným za autorova života byla Bílá garda vyprávějící o osudech mladých lidí zastávajících starý systém na Ukrajině ostřelované z jedné strany Němci, z druhé bolševiky (ukázka 1). Bulgakovovy povídky často nesly autobiografické rysy ( např Zápisky mladého lékaře nebo Zápisky na manžetách – ukázka 2) anebo se snažily upozornit často úsměvnou formou na problémy současného života v Moskvě a v celém Rusku. Některé z jeho povídek a novel připomínají názory Karla Čapka (Osudná vejce), Franze Kafky (Diaboliáda) či Daniela Keyese (Psí srdce) a mají být jakýmsi varováním před tím, co lidé ještě mohou dokázat.
I jeho dramata cenzura stahovala, proto se Bulgakov obrátil na Stalina a ten mu povolil působit v Moskevském uměleckém divadle. Zde Bulgakov režíroval např. Gogolovy Mrtvé duše nebo Tolstého Vojnu a mír, ale i své vlastní hry, z nichž nejvýznamnější jsou Moliere a Puškin, Poslední dny. Jednotlivé scény nejsou pevně spojovány dějem, spíš jde o myšlenkové sepětí i toho, co ani nebylo nahlas proneseno. V těchto dvou dramatech objevíme motiv z Bulgakovova života – konflikt umělce s despotickou mocí, jež se jej snaží umlčet. A tento konflikt je řešen i v Bulgakovově nejznámějším románě Mistr a Markétka.
Na tomto románě Bulgakov pracoval od r. 1928 téměř až do své smrti v r. 1940, vydání se však kniha dočkala až r. 1966. Není divu – Bulgakovův pohled na literární a asi umělecké společnosti vůbec, na uplácení některých jedinců je lehce rozpoznatelný už podle výběru jmen členů MASOLITu (Moskevské organizace literátů – Hlušec, Padělaná, Semetriková, Pavianov, Proleženěv, ukázka 3).Pro autora nebezpečný byl i jeho vztah k sovětské poesii (ukázka 4). Zřejmě ani moskevští vydavatelé si s něčím jako biblickým tématem ( ale nejen biblickým, spíš jakýmsi stále přetrvávajícím problémem viny a odpuštění) hlavu nelámali. Prohlašovali je zkrátka za útok proti autoritám hlásajícím neexistenci jakékoli vyšší moci (ukázka 5).
Text je pojat jako vyprávění pro ty, kdo je čtou, často jsou přímo oslovováni, autor asi chtěl, abychom nezapomínali, že tím, kdo vypráví, je vlastně on (ukázka 6).
Děj se odehrává během několika málo dnů v Moskvě, která je otřásána podivnými událostmi. Vše začíná objevením se tajemného cizince, záhadnou atmosféru umocňuje i ospalé vedro, a tak není divu, že dvěma mladým spisovatelům ihned nedojde, s kým mají tu čest. Vyslechnou mnoho podivných řečí, z nichž usoudí, že neznámý patrně pozbyl rozumu, přesto jsou však uchváceni jeho vyprávěním o Pilátu Pontském, jež tvoří jakýsi román v románě. Pilát je zde vylíčen jako muž, který chtěl Ježíšovi pomoci, cítil že jej nemá vlastně proč odsoudit, snad jen za jeho tvrzení, že „na světě nejsou zlí lidé“. A po pronesení rozsudku mu bleskla hlavou myšlenka: „Je ztracen! – potom:Jsme ztraceni!“
Po procitnutí z jakéhosi polosnu novinář Berlioz umírá pod koly tramvaje, zatímco jeho přítel Ivan Beprizorný se snaží podivné individuum chytit. Místo toho se však nakonec ocitne v psychiatrické léčebně. A tam se schází spousta lidí, s nimiž měl mág a jeho svita co do činění. Tak například několik zaměstnanců Varieté, kde prováděli velice zvláštní představení, které mělo podle Wolanda jediný účel – vidět moskevský lid pohromadě (ukázka 7).
Vyprávění vyznívá stále tajemně, najdeme tu i typické pohádkové motivy (ředitele, jehož odnesl čert, ranní kokrhání kohouta) a ty možná způsobují silně groteskní ráz nočních scén. Samozřejmě i postavy Wolandových průvodců – vypasený drzý kocour Kňour, zrzoun Azazelo s vyceněným tesákem, skřehotavý vytáhlý Korovjev a svůdná nahá Hela, nejpůsobivější jsou však obyčejní Moskvané se svým ješitným, zištným, prospěchářským, podlézavým chováním. Lehkého tónu docílil Bulgakov i některými svými přirovnáními , v napjaté situaci půlnočního čekání se objeví věta: „To okamžitě nastražilo Rimského, který v citlivosti mohl směle soupeřit se seismografem kterékoli vyhlášené světové stanice.“
Do vážnější polohy nás vrátí až vyprávění Mistra – nepochopeného a nepřijatého autora románu o Pilátovi. V Mistrovi nalezneme jak rysy Pilátovy (strach před vyššími autoritami, potažmo ztráta snahy dílo vydat), tak Ješuovy (nepochopení jeho myšlenek, pranýřování v novinových článcích a hlavně vyřčení konečného soudu nad Pilátem). A tak je tomu asi u každého člověka a v každé době. Mistr se svěřuje na nemocničním lůžku Bezprizornému o své lásce, kterou však nechtěl uvrhnout do bědné situace, a tak jednoho dne zmizel a teď setrvává na klinice bez vůle k dalšímu životu nebo snažení.
V druhém díle přebírá hlavní slovo Mistrova milá Markétka. Už čtyři měsíce svého Mistra neviděla, už jí „nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. .. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie.“ Ale jednoho jarního dne ucítila, že se něco stane. A taky že ano. V parku ji oslovil šeredný Azazelo a nabídl jí zprávu o Mistrovi. Markétka téměř bez uvažování přijala a ani se nezajímala, jaká bude protislužba. A to je základní bod , v němž se Bulgakovův motiv liší od Goethova Fausta. U Bulgakova se s ďáblem spojí krásná Markétka a ze všech sil se snaží najít své štěstí, kdeto Goethova Markétka je spoutávána vžitými konvencemi a nedokáže svou lásku postavit proti celé společnosti. Jedno však mají společné, obě by šly za svou láskou až do hrobu. A stejně jako se Goethova Markétka v poslední chvíli oddává Bohu, tak pevně věří naše Markétka v pomoc pekla. Ďábelský Woland chce totiž od počátku splnit to, co od něj Markétka očekává, na rozdíl od Mefistofela, jenž touží Fausta zlákat a dokázat mu, že je silnější. Diametrálně odlišné jsou i povahy obou Mistrů. Faust i po Markétčině smrti objevuje svět a snaží se mu pomoci, Bulgakovův Mistr už „nemá žádnou inspiraci, nic z okolního světa ho nezajímá, jen ona. Zlomili ho, je mu smutno.“(ukázka 6)
Markétčiným úkolem bylo pečovat o hosty na satanově plese. Této úmorné práci však předchází pohádkový let, opojení rychlostí a krásou, Markétka si počínala jako divoženka, ale zároveň v ní všichni viděli vznešenou královnu Margot. Ta bravurně zvládla celý ples (odpovídající Valpuržině noci) a poté už směla Wolandovi přednést své přání. Náhle si však vzpomněla na ženu z plesu, jíž slíbila pomoci. A její přání též vyřkla. Naštěstí Woland, chápaje lidské milosrdenství, tuto žádost nepočítal a po chvilce už Markétka padla svému Mistrovi do náruče. Už si nepřála nic jiného než vrátit se do sklepní komůrky a pečovat o společné štěstí.
Takový život se však nezdál dostatečnou odměnou Komusi, kdo si přečetl Mistrův román. A tak Mistr a Markétka, už jako nesmrtelné bytosti, podstoupili divoký let na černých ořích, již je donesli k stále klidu nenalézajícímu Pilátovi. A zde Mistr dokončil svůj román a správce Judeje si mohl konečně dopovědět s Ha-Nocrim to, co před dvěma tisíci let nestihl. Woland a jeho svita, teď ušlechtilí černí rytíři, zmizeli v propasti a Mistr s Markétkou vykročili ke svému věčnému domu pod rozkvetlými višněmi. „Všecko dobře dopadlo, na tom je založen svět.“
V epilogu se dovídáme o osudech všech lidí poznamenaných záhadnými událostmi, hlavně pak o Ivanovi, který už nikdy nepsal básně, žil pokojně jako profesor pracující v archivu a jen za úplňku hledá jako Mistrův učedník konec příběhu a Markétčin polibek.

Seznam použité literatury
M. Bulgakov, Mistr a Markétka, Odeon, 1980
J. W. Goethe, Faust, Mladá fronta, 1973
Kolektiv autorů, Slovník světových literárních děl, Odeon, 1988
Panoráma ruské literatury,
M. Bulgakov, Novely a povídky, Odeon, 1990
M. Bulgakov, Bílá garda, Lidové nakladatelství ÚV SČSP, 1989

Ukázky:

1. Začaly vycházet noviny a nejlepší pera Ruska psala fejetony a hanobila bolševiky. Drožkáři ve dne v noci rozváželi hosty po restauracích, v šantálech vyhrával šraml, z tabákového kouře prosvítaly sinalé obličeje vyčerpaných, kokainem omámených prostitutek.

„Na Rusi je možné jedině pravoslaví a samoděržaví,“ vykřikl Myšlajevskij a potácel se za stolem. (Bílá garda)

2. Když všecko kolem spí jako zabité, autor mi čte svou novou povídku. Nemá ji komu číst, a proto ji čte mně. Není, kdo by poslouchal. Noc plyne. Autor dočte šetrně svůj rukopis a položí ho pod polštář. Psací stůl tu chybí.
Špitáme si až do bledého úsvitu.
Jaká jména máme na suchých vyschlých jazycích! Jaká jména! Puškinovy verše obdivuhodně umírňují rozzlobené duše. Jen žádnou zlobu, ruští spisovatelé!
(Zápisky na manžetách)

3. Každý host Gribojedova, který nebyl právě padlý na hlavu, okamžitě vytušil, jak dobře se žije šťastlivcům – členům MASOLITu, a v srdci mu počala hlodat černá závist. Vysílal k nebi hořké výčitky, že ho při narození neobdařilo literárním nadáním. Takhle nemohl ani ve snu doufat, že někdy obdrží legitimaci MASOLITu, hnědou knížečku, která voněla drahou kůží, se širokým zlatým okrajem, legitimaci známu po celé Moskvě.

4. …a přitom se rafinovaně vydává za proletáře. Jen se podívejte na jeho vyzáblý obličej a srovnejte to s nabubřelými veršíky, které složil k Prvnímu máji … Che-che-che …,K orlím výšinám vzlétněme, prapory své rozviňme.‘ Jen mu nakoukněte do duše, co si
myslí … budete z toho paf!
A co mu přinesou verše? Slávu? Pitomost! Nesnaž se podfouknout aspoň sám sebe. Nikdy nezíská slávu ten, kdo píše špatné verše. A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu! Bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovu z toho, co píšu!

5. Nezapomeňte, že výpady v tisku neustávaly. Prvním jsem se smál. Ale jak jich postupně přibývalo, měnil se výrazně i můj vztah k nim. Druhé stadium bych charakterizoval jako stadium údivu. Doslova z každého řádku čpělo neuvěřitelné pokrytectví a zvláštní nejistota, přes jejich výhružný a suverénní tón. Připadalo mi – a nemohl jsem se toho dojmu zbavit – že autoři nevyjadřují své mínění, a to právě v nich vyvolává zuřivost. Později nastoupilo třetí stadium – stadium strachu.

6. Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu.

7. „Nu což,“ odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé … Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky … Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní … to ano … ale i milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce … Jsou to obyčejní lidé … Mimochodem připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém …“

8. „Nemám už žádná přání ani inspiraci,“ odpověděl Mistr, „nic z okolního světa mě nezajímá, jen ona,“ a znovu položil Markétě ruku na hlavu, „zlomili mě, je mi smutno a chci zpátky do sklepa.“
„A co váš román o Pilátovi?“
„Nenávidím ho,“ vyhrkl Mistr, „příliš jsem kvůli němu trpěl.“
„Zapřísahám tě,“ prosila Markétka, „nemluv takhle. Proč mě trápíš? Víš dobře, že jsem do toho románu vložila celý život.“ Pak dodala, obrácena k mágovi: „Neposlouchejte ho, maestro, je příliš zdeptaný.“
„Mnoho věcí zasluhuje, aby se o nich psalo, nemyslíte?“ naléhal Woland.

9. Jak je krásná,“ pronesl bez závisti, teskně Ivan a hlas se mu dojatě chvěl. „Vidíte, jak vám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.“ Zamyslel se a pak dodal: „A vlastně, možná, že ne. ..“
„Určitě ne,“ těšila ho Markétka a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vás a všecko bude zas dobré … Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila …“

10. „Teď už se nikdy nerozloučíme,“ promlouval k němu ve snu otrhaný filosof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, „kam půjdeš ty, tam půjdu i já! Kdykoli mě vzpomenou, vzpomenou i tebe! Mě, nalezence, syna neznámých rodičů, a tebe, syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery Pily.“

Hodnocení čtenářského deníku Bulgakov, Michail - Mistr a Markétka

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  6. září 2007
  4 567×
  1877 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Bulgakov, Michail - Mistr a Markétka