Dostojevskij - Bratři Karamazovi

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Rusku. Stal se světově proslulým novelistou, romanopiscem a publicistou. Jeho tvorbu poznamenal tragický život. Z existenčních důvodů byl poslán na vojenskou ženijní školu a rok po jejím ukončení nastoupil dráhu profesionálního literáta.
Ve 28 letech byl ale za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k trestu smrti, později omilostněn, krátce život ve vězení a ke konci 50.let musel odejít do vyhnanství na Sibiři đ zájem o nejubožejší trpící lidi ve velkoměstě, zvl. v Petrohradě. Od 60.let představitelem tzv. počveničestva, které hlásalo návrat k patriarchálním základům národního života jako záchraně před důsledky moderních civilizačních procesů.V té době byl spoluvydavatelem listů Epocha a Vremja. Již v raných prózách Chudí lidé, Bílé noci
a Nětočka Nězvanovová prokázal cit pro psychologické vypravěčství, na něž po návratu z vyhnanství navázal v románové novelách Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, Uražení a ponížení a v autobiografické dokumentární próze Zápisky z mrtvého domu. Vynikl i jako autor novelistických próz jako byli Zápisky z podzemí, Hráč, Strýčkův sen, Věčný manžel, Něžná, Fantastické povídky a Setmělé obrazy. V pozdějším věku proslul spíše jako romanopisec: realistický filozofický román Zločin a trest (úvaha zda silný jedinec má právo zabít člověka, i když je to bezcenný ničema), román Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními) a prorocký románový společenský pamflet Běsi (zachycuje soudobé hnutí anarchistických teroristů a obsahuje také univerzální morální a existenciální problematiku). Z publicistické tvorby je nejvýznamnější Deník spisovatele (v duchu pozdního slavjanofilství zde obhajuje konzervativní a militantní koncepci ruského nacionalismu). V jeho díle se projevuje filozofie pokory, soucitu i odpuštění a mistrně zvládá psychologii postav.

Kniha Bratři Karamazovi u nás poprvé vyšla v překladu J. Hrubého v Ruské knihovně roku 1894 a další vydání
a překlady jsou z let 1923, 1926 (St. Minařík), 1928 (Vl. Ryba), 1929 a 1938 (B.Hůla). Dramatizaci pro vinohradskou scénu provedl roku 1931 Jan Bora v překladu St. Minaříka.
Dostojevskij člení román do čtyř dílů obsahujících dvanáct knih s celkovým počtem 91 kapitol se závěrečným epilogem rozděleného do tří kapitol. Ke konci obou svazků autor dodává vysvětlivky, které objasňují výroky slavných, odkazy na jiné autory či úryvky z knih. Na úplný závěr byl přidán doslov sepsaný Václavem Běhounkem.
Celé dílo je psáno z pohledu nezaujatého pozorovatele. Autor zde užívá velmi bohatého vyjadřování i mnoho cizích slov. Také se mu daří měnit jazykové prostředky u jednotlivých postav. Nachází se zde velká spousta přímých řečí.
Dostojevskij chtěl v románu vystihnout život v ruském maloměstě, kde se vše řídí podle předem určeného řádu
a každá odlišnost je hned nápadná. Jeho dílo obsahuje řadu „odboček“, popisů různých typů postav, ale i hluboká filosofická zamyšlení a jeho vlastní názory na společnost. Samotné postavy zde jednají většinou v prudkém pohnutí mysli či afektech a jsou unášeni vášněmi, city, ať už láskou nebo strachem. Z díla jde proto cítit opravdová dynamičnost a v některých pasážích prudký spád událostí. V díle se také promítají autorovo smýšlení o církvi a pravoslavném křesťanství. Boj mezi atheismem a křesťanstvím symbolizují jednotlivé postavy. Atheismus a materialismus zastupuje hlavně Ivan s Koljou Krasotkinem, který je však ve svém ranném věku ovlivněn spíše názory jiných lidí, a křesťanství a boha zde znázorňuje hlavně nejmladší bratr Alexej. Vzpoura proti církvi vrcholí v prozaické básni Velký inkvisitor, která zazněla z Ivanových úst.
Tato rozsáhlá románová epopej tedy obsahuje mnoho odkazů a myšlenek. Za jedny z hlavních bych označil poukázání na nedokonalost soudního systému, kde člověka mohou odsoudit za něco, co nespáchal, a také to, že za každou vinu následuje potrestání. Příkladem byl starý Karamazov, jenž byl celý svůj život beznadějným sobcem, který lidi kolem sebe jen využíval, jemuž „odměnou“ bylo zavraždění od svého nemanželského syna.
Děj knihy je zasazen do 60.let v jednom ruském maloměstě, o kterém se autor zmiňuje jen jednou v celém díle

Při představování postav tohoto díla musím zákonitě začít u „hlavy“ rodiny Karamazů-otce Fjodora Pavloviče. Fjodor Pavlovič byl ve své době známý statkář, takže byl finančně dobře zajištěn. Byl dvakrát ženatý, ale první žena, která mu dala syna mu utekla a druhá, jež mu porodila dokonce dva syny zemřela. Fjodor Pavlovič je zde líčen jako prostopášník, trochu šašek, ale hlavně velký sobec, který se na své syny doslova vykašlal a věnoval se zábavám.
Za hlavní postavu bych ale označil nejmladšího ze tří respektive ze čtyř bratrů Alexeje „Aljošu“ Fjodoroviče Karamazova, kterému bylo teprve dvacet let. Z jeho postavy zde přímo vyzařuje dobro, vyrovnanost, láska
a pochopení,ale i pokora a schopnost vždy pomoci sociálně i duševně slabším. Jeho názory na svět a lid byly hodně ovlivněny pobytem v klášteře, kde velmi přilnul k místnímu starci Zosimovi. Právě on mu svou životní moudrostí a svým neutuchajícím entuziasmem velmi pomohl v době, kdy se trápil pro svého otce potažmo matku.
Dále bych chtěl přiblížit Aljošovy bratry. Začnu od nejstaršího. Dmitrij „Míťa“ Fjodorovič Karamazov jako by zdědil otcovu bezuzdnost s jeho lhostejností k dobru a zlu. Jeho hýřivost a zamilovanost v zábavách však spíše vyplívá z jeho důstojnického stavu. Nechybí mu ale také citlivé srdce a vášnivost, kterou prokázal svou láskou k další významné postavě této knihy Grušeňce. Tato láska se mu stává osudnou.
Prostřední syn Ivan Fjodorovič Karamazov je ze všech synů nejchytřejší a snad právě to jej na konci knihy nejvíc potrápilo. Nevěří v boha, byl to velký skeptik a pesimista, který stál oběma nohama na této zemi. Na svém otci, který jej také opustil byl naprosto nezávislý a i přesto se v něm v závěru díla vše bouřilo, protože cítil největší vinu na jeho smrti.
Posledním „synem“ je lokaj Fjodora Pavloviče-Smerďakov. Nikdo přesně nevěděl čí je to syn, ale většina lidí zde tvrdila, že to musí být nemanželské dítě právě Fjodora Pavloviče. O Smerďakovi se musím zmínit, protože zde hraje jednu z „klíčových“ rolí. Podle všech je typický duševní chudák a primitiv, ale prokázal, že vždy ví co činí. Jeho čestnost, kterou tak uchvátil svého pána bývá potlačena cynismem a nenávistí vůči všem a všemu. Po celý život trpí epilepsií (padoucnicí),
končí sebevraždou.
Z dalších postav se zmíním jen krátce hlavně o Agafje Ivanovně Světlovové (Grušeňce), která byla mladou, rozvernou ženou, jež tak uchvátila otce s Dmitrijem ani ne tak svou krásou, jakožto spíše svým entuziasmem. Dále Kateřině Ivanovně, která byla Míťovou snoubenkou. Povahově silná, hrdá žena, která je velmi krásná.

Na počátku díla nám Dostojevskij přibližuje rodinu Karamazovu a až poté se vrhá do samotného děje, který začíná ve chvíli, kdy jsou snad poprvé všichni bratři pohromadě. Mezi Dmitrijem a jeho otcem tehdy vrcholil spor o dědictví po Míťově matce, a tak Fjodor Pavlovič navrhl, aby se spor urovnal u starce Zosimy,který byl pro místní lidi zázračným mužem. Zde se tedy konalo setkání celé rodiny a právě zde došlo k první velké hádce mezi už zmíněnými Dmitrijem a jeho otcem. Později u něj v domě dokonce dostal starý Karamazov dokonce výprask od Míťi. Před odjezdem z kláštera zavolal ještě otec na Aljošu, aby se sbalil a přestěhoval k němu.
Ještě téhož večera tak učinil s vědomím, že se brzy vrátí a bude dál pečovat o starce Zosimu, jehož život už pomalu končil. Domů se dostal právě po onom výprasku a tak si musel promluvit s Dmitrijem. V rozhovoru se Aljošovi svěřil se vším co ho trápilo, ať už soupeření s otcem o Grušeňku, či zasnoubení s Kateřinou Ivanovnou. Ve městě pak Aljoša vyřídil některé nutné záležitosti a vrátil se zpět do kláštera, kde starci Zosimovi slíbil, že ještě den bude něco vyřizovat a pak se vrátí a vydrží s ním až do konce.
Nejprve navštívil Alexej otce, kterého se byl zeptat, jak se mu vede. Pak chtěl jít do domu paní Chochlakové, jež byla statkářkou a měla mladou dceru Lise, která byla zamilovaná do Aljoši, cestou však došlo k velmi nečekané události. U lávky házeli asi jedenáctiletí chlapci kamení po jednom chlapci, když chtěl Aljoša zasáhnout, začal chlapec házet kamení po něm a nakonec jej také kousnul. Aljoša se později dozvěděl, že to způsobil Dmitrij, který zbil a zneuctil otce právě zmíněného chlapce. U Chochlakovů se potkal s Kateřinou Ivanovnou, se kterou mluvil o Dmitrijovi a o penězích, které měl zanést jistému štábnímu generálovi. Tomu následně peníze donesl a zjistil, že jeho syn Iljuša je ten, který jej pokousal. Po dlouhém hovoru nakonec generál, ač velmi chudobný, peníze odmítnul.
Poté se vydal zpět ke Kateřině Ivanovně, ale zastavil se ještě opět u Chochlakovů, kde si s Lise vzájemně vyznali lásku a slíbili si, že až dosáhne Lise plnoletosti (Lise bylo 16let), tak se vezmou. Ke Kateřině Ivanovně se toho večera už nedostal, ale potkal se s Ivanem. Šli spolu do hostince, kde si povídali a „seznamovali se“ dlouho do noci.
Právě v tomto rozhovoru zazněla z Ivanových úst báseň Velký Inkvizitor, která je vyvrcholením Dostojevského náboženských a filosofických názorů a zároveň ostrou kritikou církve. Ve španělské Seville se zjeví Kristus a koná zázraky. Kardinál = inkvizitor jej dá zatknout a uvěznit.Dokazuje Kristovi, že církev jeho učení „opravila“.
Při rozloučení sděluje Ivan Aljošovi, že zítra odjíždí do Moskvy. Aljoša se pak vrátil do kláštera za starcem a Ivan se šel rozloučit s otcem.
V cele u starce naslouchal Aljoša spolu s dalšími třemi mnichy jeho životním moudrostem, poznatkům a příběhům. Jejich naslouchání přerušila až náhlá starcova smrt. I přestože ji všichni čekali, byla náhlá. Ten večer se totiž Zosima jevil velmi zdravě.
Druhý den pak bylo jeho tělo vystaveno v cele a lidé se mu chodili klanět. Ovšem po několika hodinách se pomalu začal šířit zřetelný hnilobný zápach a to způsobilo obrovský rozruch. Všichni, co věřili, že Zosima je svatý muž, začali věřit, že určitě nebyl tak svatý a že bůh ho nechce přijmout do nebe. Aljoša to nesl velmi těžce, ale i přesto nepodlehl „pokušení“ a stále věřil v jeho svatost. Aljoša v ten den už nadobro odešel z kláštera.
Jeho první cesta vedla za Grušeňkou, která ho pozvala, protože se bála o Míťu. Během hovoru se jí dostal do rukou dopis od jejího bývalého milence, který ji před pěti lety opustil, ale ona jej stále milovala. Polák (její „bývalý“ byl polského původu) ji v něm žádá, aby nasedla do přistavené trojky a přijela za ním do Mokrého. Grušeňka za ním odjela.
Po jejím odjezdu Aljoša už opravdu naposledy navštívil klášter, kde se pomodlil za starce Zosimu, a Dostojevskij se pak věnuje hlavně Dmitriji Fjodorovičovi. Autor se vrací k posledním dvěma dnům Míťi. Ten je strávil ve velkém zmatku, sháněl totiž neúspěšné po lidech tři tisíce rublů. Byl u Kuzmy Samsonova, což byl místní lichvář, u paní Chochlakové, která mu doporučila zlaté doly pro zisk peněz a nakonec asi dvacet verst za jistým opilým obchodníkem, u kterého též nepochodil.
V den smrti starce a odjezdu Grušeňky ji Dmitrij hledal. Nakonec ho napadlo, že určitě bude u jeho chlípného otce, což byl podle mne jeho nejhorší nápad v životě. Vydal se tedy k domu starého Karamazova. I když oba sluhové Fjodorovovi byli nemocni, Smerďakov „měl záchvat padoucnice“ a druhý Grigorij ležel s vysokými horečkami, přelezl plot. Zaklepal na okno starého signál značící příchod Grušeňky, který mu pověděl Smerďakov, aby se dozvěděl zda u něj doopravdy je. Když Fjodor Pavlovič otevřel okno, pochopil, že u něj Gruša není, a i přestože měl velkou chuť jej zabít, to neudělal a dal se na útěk. Při útěku ještě těžce poranil Grigorije, kterého rámus probudil.
Později se Míťa dozvěděl, kde je Grušeňka, nakoupil zásoby za tajně skryté peníze a jako už jednou se vydal na pořádný flám do Mokrého, který chtěl zakončit sebevraždou v domnění, že zabil Grigorije, který jej vychovával. V Mokrém se mu však podařilo získat zpět srdce Grušeňky a jeho plánovaná sebevražda „padla“.
Ovšem k ránu do hostince, kde Míťa flámoval vrazil prokurátor s pomocníky a Dmitrij Fjodorovič Karamazov byl obviněn z vraždy svého otce. Následoval výslech ještě na místě, a pak už byl odvezen přímo do vazby. Tak končí první svazek Bratrů Karamazových.
V druhém svazku Dostojevskij začíná asi o měsíc později, den před soudem s Míťou, ale na úplný počátek je zde vylíčen život malého chlapce Kolji Krasotkina. Kolja byl jedináček a byl na svůj věk velmi vzdělaný, sečtělý a také trochu přidrzlý. Dlouhou dobu byli s Iljušou, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, velkými kamarády, ale jedna příhoda se psem je rozdělila. Iljuša byl ale už asi měsíc velmi těžce nemocný a všichni, včetně Aljoši, který jej navštěvoval, věřili, že právě smíření s Koljou může pro něj být záchranou. Kolja se s ním opravdu smířil a dokonce se i seznámil s Aljošou, což vždycky chtěl, ale Iljušovi to už moc nepomohlo.
Ještě večer před soudem se Ivan, který se samozřejmě již vrátil z Moskvy, zastavil u Smerďakova, který mu řekl celou pravdu o onom večeru. O tom, že celý záchvat jen předstíral, o tom, jak zavraždil starého Karamazova a také o tom, jak to celé nachystal, aby byl obviněn Dmitrij. Myšlenku zabít Fjodora Pavloviče mu vnutil prý sám Ivan. Téhož večera se Smerďakov oběsil a u Ivana začínala těžká duševní choroba.
V den soudu všechno svědčilo proti Dmitrijovi, a i když měl nejlepšího obhájce v Rusku, zabránit rozsudku byl takřka nemožné. Já jsem si právě z této části vybral úryvek. Jedná se o závěrečnou prokurátorovu řeč :

VI. Prokurátorova řeč.
Když Hipolit Kirilovič svou obžalovací řeč začínal, celý se otřásal nervózním chvěním, na čele a spáncích mu vystupoval studený pot a po celém těle ho polévalo střídavě horko a zima. Sám to pak říkal. Považoval tuto řeč za svůj chef d’oeuvre, za chef d’oevre celého svého života, za svou labutí píseň. Když pak za devět měsíců opravdu zemřel na rychlé souchotiny, ukázalo se, že jestli svůj konec předem tušil, měl skutečně právo přirovnávat se k labuti pějící svou poslední píseň. Vložil do této řeči celé srdce a všechen rozum, který měl, a nečekaně dokázal, že mu není cizí občanské cítění a že má smysl i pro prokleté otázky – aspoň pokud je náš nebohý Hipolit Kirilovič dovedl obsáhnout. Jeho řeč působila především svou upřímností. Věřil upřímně, že obžalovaný je vinen; neobžalovával ho jen z úřední povinnosti nebo na rozkaz, a když volal po pomstění zločinu, opravdu se zachvíval touhou zachránit společnost. Dokonce naše dámy v obecenstvu, ač byly Hipolitu Kirilovičovi celkem nepřátelské, uznávaly mocný dojem jeho řeči. Začal nalomeným, selhávajícím hlasem, který však brzy zesílil, rozezněl se po celé síni a zůstal takový až do konce. Ale sotva domluvil, divže neupadl do mdlob.
”Páni porotci,” začal veřejný žalobce, ”věc, kterou projednáváme, způsobila rozruch v celém Rusku. Ale čemu se vlastně máme tak divit a čeho se tolik lekat? Právě my, zvlášť my? Přece jsme si na to všechno už tak zvykli! V tom je právě naše hrůza, že tak temné skutky nás už skoro přestaly děsit! Hrozit se musíme právě toho našeho návyku, a ne toho či onoho ojedinělého zločinu. A jaké jsou příčiny naší lhostejnosti, našeho takřka vlažného vztahu k takovým skutkům, k takovým znamením doby, znamením, která nám slibují nedobrou budoucnost? Je to náš cynismus, je to předčasné vyčerpání rozumové a obrazivé síly v naší společnosti, která přes své mládí už chřadne? Je to rozkolísanost našich mravních zásad až do základů nebo snad dokonce to, že takové zásady vůbec nemáme? Nedovedu odpovědět na tyto otázky, ale proto nejsou méně trýznivé a každý občan nejenže má, ale je povinen zabývat se jimi. Náš nový, ještě nesmělý tisk už prokázal společnosti jisté služby, neboť bez něho bychom se nikdy tak důkladně nedozvěděli o hrůzách rozpoutaného násilí a mravního úpadku, o nichž neustále píše už pro každého, tedy nejen pro návštěvníky nových veřejných přelíčení, poskytnutých nám za nynějšího panování. A co tedy skoro každý den čteme? Čteme o věcech, vedle nichž i náš dnešní případ bledne a vypadá takřka docela obyčejně. Ale to nejdůležitější je to, že množství našich ruských, našich národních trestních případů má právě cosi společného, svědčí o jakémsi obecném zlu, které se u nás tak vžilo, že už je těžko s ním bojovat.
Jednou vidíme skvělého mladého důstojníka z nejlepší společnosti, sotva začínajícího život a kariéru, zbaběle a úkladně, bez jakýchkoli výčitek svědomí zavraždit drobného úředníka, který byl jeho dobrodincem, a jeho služku, aby se zmocnil svého dlužního úpisu a hned také úředníkových peněz: ‚Mohu je dobře potřebovat na své elegantní zábavy a při své budoucí kariéře.‘ Když je oba zavraždí, dá mrtvolám pod hlavy polštáře a odejde. Jindy zas mladý hrdina, ověšený řády za statečnost, po loupežnicku sprovodí na silnici ze světa matku svého představeného a dobrodince a ujišťuje své druhy, když je svádí k účasti na zločinu, že ona ho má ráda jako vlastního syna, takže ho ve všem poslechne a nebude nijak opatrná. Ať to tedy byl vyvrhel, ale teď, v naší době si už netroufám říct, že to byl jen ojedinělý vyvrhel. Někdo jiný třeba nikoho nezavraždí, ale smýšlí a cítí právě tak jako on a je v duši zrovna tak bezectný. V klidu, o samotě se svým svědomím se možná sám sebe ptá: Co je to vlastně čest, a zakazuje-li se prolévání krve, není to jen předsudek?
Snad se na mne někdo oboří a řekne, že mám chorobné, hysterické názory, že hrozně pomlouvám, vymýšlím si a přeháním. Buď si, ať je to tak – a Bože můj, jak bych byl sám rád! Ó, jen mi nevěřte, považujte mě za chorobného, ale přece jen pamatujte na má slova, protože i když je pravdivá jen desetina, jen dvacetina toho, co říkám, i pak je to hrozné! Podívejte se jen, pánové, jak naši mladí lidé páchají sebevraždy, a bez jakýchkoli hamletovských otázek co bude tam?, ba beze stopy po takových otázkách, jako by všechno, co se týká naší duše a co nás čeká po smrti, v nich bylo už odedávna smazáno, pohřbeno a zasypáno pískem. Podívejte se také na naše neřesti, na naše chlípníky. Fjodor Pavlovič, nešťastná oběť zločinu, který projednáváme, byl vedle některých z nich skoro neviňátko. A přece jsme ho všichni znali, on mezi námi žil ...
Ano, psychologii ruského zločinu budou snad jednou studovat naše a evropské nejlepší hlavy, neboť to téma si to zaslouží. Ale k tomu dojde někdy později, v klidu, až celý tragický zmatek našeho dneška ustoupí dále do pozadí, takže bude možno zkoumat jej rozumověji a nestranněji, než dovedu kupříkladu já. Prozatím se ho buď děsíme, nebo předstíráme, že se ho děsíme, ačkoliv si ve skutečnosti libujeme v té podívané, protože máme rádi silné a výstřední dojmy, lechtající naši cynickou lenošnost. Nebo se také jako malé děti oháníme rukama, abychom zahnali ty hrozné přízraky, a schováváme hlavu do polštáře, až se děsivá vidina ztratí, abychom na ni hned nato zapomněli v zábavě a hrách. Ale jednou přece musíme i my začít žít střízlivě a s rozmyslem, i my na sebe musíme pohlédnout jako na společnost, i my si musíme aspoň něco v našem společném životě uvědomit nebo se svým uvědomováním aspoň začít.
Velký spisovatel minulého období v závěru svého největšího díla přirovnává Rusko k ohnivé ruské trojce, uhánějící k neznámému cíli, a volá: ”Ach trojko, ptáku trojko, kdo tě vymyslel!” V hrdém nadšení pak dodává, že před šíleně uhánějící trojkou s úctou uhýbají všechny národy. To je možné, pánové, ať tedy uhýbají s úctou nebo bez úcty, ale podle mého hříšného mínění to náš geniální spisovatel napsal buď v záchvatu dětinsky nevinného krasomilství, nebo prostě proto, že se bál tehdejší cenzury. Poněvadž kdyby zapřáhl do té trojky jen své vlastní hrdiny Sobakeviče, Nozdrjova a Čičikova, nedojel by s takovými koňmi vůbec nikam, ať by udělal vozkou kohokoli! A to by byli ještě dřívější koně, což tedy teprve s dnešními, my máme teď jinší ...!
Na tomto místě byla řeč Hipolita Kiriloviče přerušena potleskem. Svobodomyslné podání ruské trojky se líbilo. Pravda, zatleskalo se jen asi dvakrát třikrát, takže předseda neuznal ani za nutné pohrozit, že ”dá vyklidit sál”, a jen se přísně podíval do obecenstva. Ale Hipolita Kiriloviče to povzbudilo, vždyť mu lidé dosud ještě nikdy nezatleskali! Tolik let ho nechtěli poslouchat a najednou může promluvit před celým Ruskem!
”Co vlastně je ta rodina Karamazových,” pokračoval, ”která se najednou tak smutně proslavila po celém Rusku? Snad přeháním, ale zdá se mi, že v obraze této rodinky probleskují některé obecné základní rysy naší dnešní vzdělané společnosti – ovšem ne všechny rysy, a probleskují jen v miniatuře jako slunce v malé kapce vody, ale něco se přece odráží, něco se přece projevuje. Podívejte se na toho nešťastného zpustlého a neřestného starce, na toho otce rodiny, který se dočkal tak smutného konce. Rodem šlechtic, začal jako chudobný příživník a potom náhodným a nenadálým sňatkem vyženil menší hotovost. Tento zpočátku drobný taškář a podlízavý šašek má slušné, i když omezené rozumové schopnosti a je především lichvář. Během let, to jest jak jeho kapitálek roste, se osměluje. Poníženost a podlízavost zmizí, zbude jen posměvačný, zlý cynik a chlípník. Jeho duševní život je úplně zakrnělý, ale má neobyčejnou touhu po životě. Nakonec kromě smyslných požitků v životě nic nevidí a vede k tomu i své děti. Nějaké otcovské mravní povinnosti prostě nezná a směje se jim. Své malé děti nechá žít v čeledníku a je rád, když si je někdo odveze. Dokonce na ně vůbec zapomíná. Jeho jediná mravní zásada je: Apr s moi le déluge. Všechno, co je pravý opak občanského cítění, naprosté, až nepřátelské odloučení od společnosti. ‚Ať celý svět třeba hoří plamenem, jen když mně samotnému je dobře.‘ A dobře mu je, je úplně spokojen, chce se mu žít ještě nějakých dvacet třicet let. Šidí vlastního syna a snaží se mu za jeho, synovy peníze, za dědictví po jeho matce, které mu zadržuje, odloudit milou. Ne, nechci přenechat obhajobu obžalovaného vysoce nadanému obhájci z Petrohradu. Také já povím pravdu, také já chápu tu spoustu rozhořčení, kterou nahromadil v srdci svého syna.”

A tak byl ještě téhož dne pozdě v noci Dmitrij Fjodorovič Karamazov odsouzen k dvaceti letům prací na Sibiři. Tento krutý rozsudek opravdu nikdo nečekal. Míťa byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Během přelíčení se navíc zhroutil Ivan a den po rozsudku dostal ještě Dmitrij nervovou horečku.
V epilogu už dochází jen k usmíření Kateřiny Ivanovny s Grušeňkou, které zapříčinilo Míťovo neštěstí. Kateřina Ivanovna totiž pomáhá Ivanovi, který je indisponován, plánovat útěk Dmitrije. A na úplný závěr se dostáváme na pohřeb Iljuši, chlapce, o kterém jsem už několikrát mluvil, kde pak Aljoša promluvil k jeho kamarádům včetně Kolji. Aljoša upozorňuje na to, aby nezapomněli Iljušenkův obličej, a aby se z nich stali dobří lidé.


A můj osobní názor? Jedná se opravdu o celosvětový vrchol realistické tvorby, který jen poukazuje na autorovu genialitu. Sám jsem knihu kvůli její rozsáhlost a krátké době přečetl pouze jednou, ale i tak to mohu tvrdit. Nejvíce na mne zapůsobilo celkové podání dokladu o životě v té době, který nebyl o moc jiný než dnes. U tohoto románu se člověk , nebo aspoň já, prostě nemůže nikdy nudit, vždyť i vraha jsem odhalil až se sám přiznal ke svému zločinu Opravdu se mi líbila a do budoucna doufám, že se mi ještě nějaká kniha od Dostojevského podaří přečíst.

Hodnocení čtenářského deníku Dostojevskij - Bratři Karamazovi

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. červenec 2008
  3 803×
  3799 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Dostojevskij - Bratři Karamazovi