Dostojevskij, Fjodor Michajlovič - Bratři Karamazovi

nakladatelství: Státní nakladatelství krásné literatury a umění Praha, edice Knihovna klasiků
rok vydání: 1965
překladatel: Prokop Voskovec

Literární žánr:
- příběh (románová epopej)

Místo a doba děje:
- ruská vesnička Skotobrody, počátek šedesátých let devatenáctého století

Námět:
- Rodinná tragédie otce Fjodora Pavloviče a jeho tří synů, život ruského vesničana.

Charakteristika hlavních postav:
- Fjodor Pavlovič Karamazov
Otec čtyř mladých mužů, starý zhýralec a opilec. Výhodnými manželstvími nabyl majetku, rychle ho probil, po smrti obou nebohých manželek dlouhou dobu přežíval chudý obchodník, o děti se nestaral. Asi deset let před událostmi, o nichž pojednává román se mu podařilo více zbohatnout; byl dlouhou dobu v Oděse.

- Dmitrij Fjodorovič Karamazov, „Míťa“
Nejstarší syn Fjodora Pavloviče, hodně se podobá svému otci, ale ještě se před ním neuzavřela možnost nápravy. V dětství byl velmi chudý, otec se ho zbavil, lépe řečeno na něho zapomněl. Pak si ho podávali příbuzní, dostal se do vojenské školy, stal se důstojníkem v armádě. Hodně utrácel, měl přehnanou představu o penězích, které měl zdědit po matce.

- Ivan Fjodorovič Karamazov
Ivan je přemýšlivý člověk, který dospívá ve svém suchém racionalismu k odmítnutí tradičního náboženství a boží existence, výchovu převzali též převážně příbuzní, jako chudý student na universitě si chytře vydělával příspěvky do novin, později tam psal články

- Alexej Fjodorovič Karamazov, „Aljoša“
Nejmladší ze sourozenců, hledá zoufale víru, která by ho zachránila před mravním úpadkem. Je od malička čestný, má rád lidi, je rozpačitý, rozumný, nikoho nesoudí – je tolerantní. Nikdy si neužil nouze jako Ivan, má šťastné vystupování, které by mu nikdy nedovolilo upadnout do bídy. Nedokončil Gymnázium, odjel do rodné vesnice na hrob matky, pak odešel do kláštera.

- Služebnictvo
V domě Fjodora Pavloviče je jím rodin, Grigorij, starý a umíněný chytrolín, jeho žena Marfa Ignaťjevna a Smerďakov, syn místního božího blázna Lizavety Smrduté, která byla pravděpodobně znásilněna opilým Fjodorem Pavlovičem.

- Kateřina Ivanovna
Seznámila se s Míťou když byl ještě voják, tehdy jí šlechetně půjčil pět tisíc na záchranu otce, i kdýž si s ní předtím nemilosrdně zahrával. Jejich vztah byl od té doby velice složitý, směs lásky, úcty, pohrdání a nenávisti. Otec jí pak zemřel, následovně se stala velice bohatou dědičkou, takže peníze vrátila. Pak se zamilovala do Ivana K.

Autorův záměr:
Tímto románem, svým posledním ,se Dostojevskij vypořádával se svými filozoficko – náboženskými i společensko – historickými názory, například „Proč mají trpět děti?“, otázky viny a trestu, svědomí a odplaty. Církev je podrobována nemilosrdné kritice, zejména v povídce „Velký inkvizitor“. Vášnivě protestuje proti nespravedlnosti a krutosti světa, jeho božského i lidského řádu.

Forma
- ich forma

Kompozice
- chronologický děj, kompozice je zvýrazněna střetáváním názorů a charakterů, čas reálný se dostává do pozadí a je nahrazován časem vnitřních prožitků postav.

Jazyk: Kniha vzhledem ke svému datu vydání obsahuje staré výrazy (Thema), jména jsou používána ve zdrobnělinách (Míťa, Aljoša). Autor je často v osobním dialogu se čtenářem.

Děj:
Aljoša opouští svého otce a odchází do kláštera. Naváže vztah s klášterním starcem – Zosimou. Dmitrij, Fjodor, Ivan a jejich přítel Miusov se jedou poradit o svých vztazích právě k posvátnému starci Zosimovi. Fjodor se tam předvede jako starý šašek, výsledkem jeho vystoupení je nulový úspěch, ostuda a únava nemocného Zosimy, kterému se se za ně omlouvá nešťastný Aljoša. Poté čeká starce ještě pomoc poutníkům, léčí, prorokuje, radí. Po lidu následují statkáři, paní Chocholaková se svou dcerou Lise. Ta je zamilovaná do Aljoši, svého dlouholetého přítele, u starce je však kvůli svým ochrnutým nohám.
Aljoša z kláštera odchází, je pozván ke Kateřině Ivanovně. Po cestě potkává Míťu, který mu vypráví příběh o sobě a Kateřině Ivanovně, o tom, jek tři tisíce, které mu později svěřila, aby je poslal její tetě, propil s cikány a mužiky v Mokrém. Dmitrij posílá Aljošu za otcem, aby se pokusil dostat z něho ty tři tisíce. Doma je Fjodorem milovaný Aljoša svědkem filozoficko – náboženské hádky Smerďakova a jeho adoptivního otce Grigorije na téma hřích,víra, zázraky a svátost křtu na základě povídky o umučeném křesťanu, který odmítl zapřít svou víru.
Do místnosti, kde jsou Fjodor, Aljoša a Ivan vtrhne rozzuření Dmitrij, který se domnívá, že viděl vejít svou nynější lásku, Grušeňku, o kterou zároveň usiluje i jeho otec. V záchvatu zuřivosti svého otce uhodí a vyhrožuje mu zabitím.
Aljoša odchází vyřídit Kateřině Ivanovně od Míťi , že se „dává poroučet“. Potkává tam Kateřinu i Grušu – dvě sokyně, které se k sobě chovají podezřele mile, pak ale Gruša Kateřinu ohromně poníží a urazí.

Aljoša potkává skupinu školáků, kteří hází po osamělém chlapci kamením. Domluví jim a vydá se po stopě osamělého chlapce. Ten ho ale místo vysvětlení situace kousne hluboko do prstu, když se dozví, že je Karamazov. Poté přichází do domu paní Chocholakové, dostane se mu tam náležitého ošetření, to ale není účel jeho cesty. Setkává se tam s Lise, která mu předtím poslala vyznání lásky, teď spolu o tom vážně diskutují, projevuje se Lisina rozháranost, divokost a nejistota. V témž domě se setkává s Kateřinou Ivanovnou, jíž končí schůzka s Ivanem K. Tito dva se milují, ale z nepochopitelného důvodu se domluví na tom, že jsou dobrými přáteli. Ivan slibuje, že odjede a Kateřina se později zhroutí.
Aljoša byl Kateřinou požádán, aby vyhledal štábního kapitána Sněgirjova, kterého Dmitrij jednou urazil a hrozně potupil i před zraky jeho synka Iljuši. Navštíví ho, poznává jeho pomatenou manželku, postiženou dceru i syna Iljušu. Je to týž chlapec, který ho minule pokousal. Kateřina Ivanovna mu posílá dvě stě rublů jako omluvu. Kapitán nejdřív chce přijmout, pak ale zvítězí čest a odmítá.
Lisa je první, komu Alexej situaci popisuje, navštíví ji hned poté. Ale Lisina matka se dozví o citech, které Lise k Aljošovi chová a plánovanou svatbu atd. mu zakazuje.

Ivan a Aljoša – dva bratři – se seznamují. V hostinci při jejich rozmluvě pak Ivan projevuje další filozofické ideje autora. Ivan vysvětluje svůj vztah k Bohu: věří v Něj, uznává Ho, ale neakceptuje svět, který stvořil. Nechápe lásku k bližnímu, nevěří v lásku zblízka. Myslí si, že existuje jakási abstraktní láska, z dálky. Pak Ivan naráží na další problém. Utrpení dětí. Rodiče, libující si v bití potomků, generál, který nechává před zrakem matky dítě rozsápat psy, za to, že klouček po jeho psu hodil kamenem. Zříká se nejvyšší harmonie, tvrdí, že nestojí za jedinou slzu zmučeného dítěte.
Nakonec vypravuje báseň „Velký inkvizitor“. Ve španělské Seville se zjeví Kristus a koná zázraky. Kardinál – inkvisitor jej dá uvěznit. slibuje mu, že ho brzy nechá upálit jako největšího kacíře. Dokazuje Mu, že církev jeho učení opravila. Zbavila lid svobody, která mu způsobovala tolik utrpení, je nezbytná pro vedení stáda – lidstva. Vyčítá mu, že ač přišel za lidstvo obětovat život, ve skutečnosti mu ublížil. Vyčítá mu, že stvořil své učení jen pro silné duše, jiní neobstojí, copak ale za to mohou? Říká, že nebylo jiné cesty, takže už dávno nejdou s Kristem, ale s ďáblem, vládnou jeho mocí, odpovídají šťastným lidem na všechny otázky, přitom jen oni se obětují a trpí, protože jistotu nemají, protože mají tu Kristovu vytouženou svobodu víry.
Ivan odejde domů a druhého dne odjíždí do Moskvy. Ten samý den Smerďakova postihne silný záchvat padoucnice, takže ho odvedou na lůžko.

V klášteře je zvláštní atmosféra. Starci Zosimovi se přitížilo a je znát, že se jeho smrt blíží. Vrací se tam Aljoša, jde navštívit právě tohoto svého učitele. Pak začíná životopisné vyprávění, které Aljoša později zapisuje. Pojednává o jeho bratru, který zemřel, když byl mladý, o jeho zhýralém životě v armádě, o tom, jak poznal Boha, o tajemném návštěvníkovi, jeho příteli, který se mu vyzpovídal ze zločinu, jež se bál přiznat, málem ho zabil, ale nakonec zvítězil. Vypráví o pánech a sluzích a jejich duchovním vztahu, o smyslu modlen, o hříchu a souzení bližního a konečně o pekle, které podle něho způsobuje nemožnost lásky.
Pak Stařec zemřel a mnoho mnichů i prostých obyvatel bylo rozhořčeno, protože jeho tělo začalo zapáchat, což jakožto tělo světce nemělo.
Zlomyslný a chtivý muž Rakitin Aljošu přivede ke Grušeňce, doufá, že ta ho svede a Aljoška bude zbaven svatozáře. Ale tato původně zlá zlá žena najde v Alexejovi zpovědníka a kaje se mu, pláče a tím jí mimoděk stoupne u Aljoši i u čtenáře reputace. Vysvětluje, že si jen tak pohrávala s Dmitrijem i s Fjodorem, Dmitrije prý milovala jen hodinu. Pak odjíždí do Mokrého setkat se se svou bývalou láskou.
Míťa zatím shání tři tisíce rublů, aby je mohl vrátit Kateřině a pak uprchnout pryč s Grušeňkou. Nedaří se mu to. Hledá Grušu, doma není, běží ji najít u otce, tam ale také není. Cestou přes zahradu potká Grigorije, jenž se ho snaží zadržet. Dmitrij ho ale udeří mosaznou paličkou do hlavy, stařec padne k zemi. Pak Míťa pochopí, že je zločincem, ujíždí za Grušeňkou do Mokrého utratit půl druhého tisíce, který mu zbyl z peněz od Kateřiny Ivanovny. Chce strávit poslední noc svého života s ní a pak se zabít. V Mokrém skutečně Grušu potkává, hýří jako minule, ale je překvapen. Jeho milovaná mu vyznává lásku. A tak i jeho život získává nový smysl, je ochoten snášet trest za zranění Grigorije. K ránu je ale přijíždí policie a Míťa je obviněn z vraždy svého otce. Je dlouze vyslýchán a odvezen do vazby.

Čtvrtý díl románu začíná popisem Kolji Krasotkina, dobrodruha, asi dvanáctiletého hrdiny a filozofa. Ten se setkává s Aljošou. Kolja je totiž jeden ze skupiny chlapců, kteří házeli kamením po Iljovi. A Ilja je teď smrtelně nemocen a moc touží usmířit se se svými kamarády. Jeho otec už dávno přijal peníze Kateřiny Ivanovny kvůli léčení svého chlapce. Kolja se samožřejmě s nemocným chlapcem usmíří,

Lisa zatím prochází těžkou krizí osobnosti, objevují se náznaky vztahu s Ivanem, Aljošovi vypráví o svých hrozných nápadech, snech i představách o životě, vše a všichni se jí hnusí, dává Aljošovi dopis pro Ivana a když odejde, strká prst do dveří, vší silou je zabouchne a říká si hnusná, hnusná, hnusná. (V knize bylo několik míst, kde jsem se zarazila nevěřila tomu, co čtu a musela se znovu vracet a číst , než jsem jim uvěřila a pochopila je. Lísino sebetýrání mi způsobilo bezpochyby největší šok)

Ivan, Aljoša a Gruša zatím navštěvují Dmitrije ve vězení. Ivan vymýšlí plán Míťova útěku a odjezdu do Ameriky. Částečně pochybuje o jeho vině, ale jediným podezřelým by byl v takovém případě Smerďakov. Ivan ho třikrát navštíví, bývalý kuchař je nemocný. Během třetí návštěvy se koněčně Smerďakov Ivanovi přizná, že otce zabil on, že naprosto dokonale vše nastrojil tak, aby to vypovídalo proti Dmitrijovi. Vysvětluje mu, že ho k vraždě vlastně navedl on sám, Ivan, když tvrdil, že Bůh není a tudíž že vše je dovoleno, vlastně že je tedy spolupachatelem. Ivan odchází domů. Tam se u něho začnou projevovat první příznaky zánětu mozku, povídá si s ďáblem, který se mu zjevuje v podobě jakéhosi příživníka. Nakonec se ale Ivan zblázní úplně, nikdo tedy později jeho výpověď proti Smerďakovovi nebere vážně. Sám vrah se den po svém přiznání oběsí, podlehne výčitkám svědomí.

Soudní přelíčení se stane společenskou událostí, příběh bratrů Karamazových se rozšíří po celém Rusku a případ tak nabude proslulosti.Všichni svědkové hovoří proti Dmitrijovi, i důkazy jsou proti němu. Také lidé, kteří ho mají rádi mu nakonec svou výpovědí uškodí. Záverečné řeči shrnou průběh případu. Prokurátor (žalobce) popisuje, jek Míťa mosaznou paličkou zabil otce a ukradl mu tři tisíce, které pak propil v Mokrém atd. Obhajoba zase poukazuje na to, že Fjodor Pavlovič nebyl ani Míťův otec, nikdy se o něj nestaral, říká, že tři tisíce neukradl a když otce klepnul po hlavě paličkou ani ho nechtěl zabít. Nakonec je Míťa odsouzen vinným ve všech bodech obžaloby. O jeho trestu zatím není rozhodnuto.

Malý Iljuša umírá, jeho otec ho hystericky oplakává a kamarádi s Aljošou se také zúčastní jeho pohřbu a pomáhají rodině utěšit žal. Nakonec si všichni slíbí, že na Iljušu, na věci, které pro něho vykonali, ani na sebe nikdy nezapomenou.

Názor:
Tato kniha na mne zapůsobila naprosto impozantním dojmem. Dokonce jsem přestala počítat stránky. Dostojevskij ze mne za dobu čtení románu (zhruba 2 týdny, asi 26 – 30 hodin) dokázal udělat jeho oddanou a milující přítelkyni. Velice mne obohatil, setkala jsem se i se spoustou otázek, které si kladu já sama stejně jako jeho hrdinové. Jsem „Bratry Karamazovými“ nadšena. Než jsem je začala číst, byl pro mne Dostojevskij představitel hordy ruských a jeden druhému podobných autorů. Tedy jestli jsou skutečně jeden druhému podobní, tak už se vrhám na Tolstoje, Puškina a Turgeněva.
Nicméně mi dělalo velké potíže napsat k tak obsáhlému dílu četbu, zvláště když jsem za důležité považovala i spoustu maličkostí.

Hodnocení čtenářského deníku Dostojevskij, Fjodor Michajlovič - Bratři Karamazovi

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  16. červen 2008
  3 053×
  2043 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Dostojevskij, Fjodor Michajlovič - Bratři Karamazovi

Alena Bartoňová alena.bartonova4zs(zavináč)seznam.cz
Jdeme se školou na film a tak mi tenhle zápis hodně pomohl představit si děj. Děkuji Alena