Ivan IV.Hrozný

(1530-1584) pocházel z rodu Rurikovců.Byl synem Vasilije III. a Jeleny Glinské.Když Vasilij III. Roku 1533 zemřel,byly Ivanovy tři roky. Vládla tak za něj jeho matka,žena hrdá a panovačná.Po její smrti (1538 otráve-na)se vlády ujala spřízněná knížata z rodu Šujských.Vládli Ivanovým jménem,kořistili ze svých funkcí a obohacovali se,ale právo nezletilého panovníka si nedovolovali zpochybnit. Ivan byl v době své nezletilosti svědkem řady spiknutí a soupeření dvou nejmoc-nějších ruských rodů-Šujských a Bělských.Nikdo se sice nespikl proti němu,ale také ho nikdo nevychovával,a tak není asi divu,že pak považoval krev,násilí,mučení
a popravy za zcela samozřejmou,hlavní a rozhodující součást své vlády.Byl výbušné povahy a neodpustil později svému okolí nezájem,který o něj v mládí projevovali.
Formálně se ujal vlády ve 13ti letech(roku 1543)a jedním z jeho prvních nařízení bylo,že nechal rozsápat psy Andreje Šujského a sám této scéně přihlížel.Správu země vedli spíše bratři jeho matky,knížata Glinští.Vymizela spravedlnost a nikdo nesměl cara obtěžovat stížnostmi.V roce 1547 se 17tiletý Ivan prohlásil za cara a ujal se vlády.Hned po korunovaci se oženil za Anastasiji.Téhož roku vypukl v Moskvě velký požár během kterého zemřelo na dva tisíce lidí.Bouře lidu se obrátila proti Gliňským.Od cara se očekávalo,že konečně učiní přítrž nejistotám,násilí a korupci bojarů.Před Ivana tehdy předstoupil kněz Silvestr a volal ho k pokání.Spolu pak s komořím Adaševem,člověkem prostého původu,a také metropolitou Makarijem cara plně ovládli ku prospěchu země. Stali se jeho rádci a přiměli ho ke svolání sněmu a vnitřním reformám.Ivan se prohlásil za „cara pravdy“ a svou skromností překvapuje i církev,kterou vyzval,ať jej nešetří
a klidně kritizuje.Zemský sněm připravil nový církevní zákoník Stoglav(1547-1550) a nové soudní zákony Sudebnik.Ivan nevládl sám,ale s tzv. Vybranou radou.Navázal první obchodní styky s Anglií,zajímaly ho pokroky v západních zemích a v Moskvě byla založena první knihtiskárna(1553).Panovalo přesvědčení,že stát jde vstříc nové době,zejména poté,co se sám car staví do čela vojska,aby odvrátil odvěkou vojenskou hrozbu z jihovýchodu-Kazaňský chanát.V letech 1552-1557 se snaží o dobytí Kazaňského chanátu.Nikdo z obránců města Kazaně nepřežil.Další tisíce lidí bylo zabito v tom čemu dnes říkáme genocida,nastalo vylidnění oblasti a násilné poruštění a pokřesťanštění.To vše v jedné generaci.Stejný osud potkal chanát Astrachaňský a tak z celého kdysi obrovského tatarského panství zůstal jen Krymský chanát.Roku 1571 krymští Tataři nájezdem dobyli Moskvu,ale pak byli poraženi a povstání bylo krvavě potlačeno.Ivan vedl také se střídavými úspěchy livonskou válku v letech 1558-1583.Na památku vítězství nad Kazaňským chanátem si nechal postavit chrám Pokrova Bogorodici(Vasilije Blaženého) Tento monumentální chrám, největší stavba jeho vlády,postavený v letech 1555-1560,byl původně zasvěcen Bohorodičce.Když však byl poblíž chrámu pohřben lidem uctívaný blažený Vasilij,byl chrám nazván podle něho.
Byla to osobní a zcela soukromá svatyně cara,výraz jeho pýchy a sebevědomí.Právě v této době totiž Ivan dospívá k takovému chápání role vládce,s nímž pak vstupuje do dějin pod přízviskem Hrozný.Podle něj má být vládci všechno a všichni podřízeni. Každý,kdo se mu nejen vzepře,ale třeba i jen znelíbí,musí být zničen.
Roku 1560 umírá jeho manželka a z její smrti jsou obviněni Silvestr a Adašev, protože bratři carevny našeptávali carovi,že mu tito rádci chtějí přerůst přes hlavu.Nastává změna Ivanovy vlády,která se obecně přičítá ztrátě manželky,ale jeho smutek asi nebyl příliš velký,když už se po osmi dnech ucházel o jinou,která ho však odmítla.Bylo to spíše ztrátou dobrých rádců,kteří ho udržovali na správné cestě.Roku 1561 se oženil s Marií,ženou zlou a nenáviděnou. Roku 1564 Ivan sehrál komedii, kterou získal neomezenou moc. Jezdil po chrámech, líbal ikony, přijímal požehnání a odjel z Moskvy do svého sídla Alexandrovské Slobodky. Odtud vzkázal do Moskvy, že se trůnu vzdává, protože je obklopen zrádci a věří je měšťanům a lidu. V Moskvě vznikly bouře a lid přinutil bojary a duchovenstvo, aby zajeli pro Ivana . Ivan se laskavě vrátil až tehdy, když mu bylo slíbeno, že může kohokoli, koho uzná za zrádce, trestat smrtí a zabrat jeho majetek. Tehdy (1565) vytvořil opričninu, jejíž existence byla v zahraničí tajena. Vyčlenil ze státní správy 20 měst, některé části Moskvy a velké území jako svůj vlastní úděl, v němž vládl podle svého rozmaru. Přijal do ní asi 6 tisíc „svých lidí“. Časem se opričnina rozrostla na polovinu Rusi. Smysl pro zákonost úplně vymizel, surové popravy celých rodin byly na denním pořádku. Nikdo si nebyl jist životem. Aby unikli pronásledování, často na sebe bojaři prozrazovali drobné přestupky a platili pokuty. Ivanova choroba - stihomam = nezřízená podezíravost - nabývala charakteru duševní nemoci a stále se zhoršovala.
Roku 1570 mu zemřela druhá manželka a ve stejném roce dobyl Ivan „ zrádný“ Novgorod. Dal v něm povraždit na 60 tisíc lidí. Nechal pochytat občany, splétat je do klubka a házet do řeky. Po ní jezdili sluhové s háky a sekerami a dobíjeli ty, kteří vyplavali. Den po dalších hromadných popravách v Moskvě rozprávěl s knězem Jednoty bratrské Janem Rokytou o křesťanské lásce a přesvědčoval českého „kacíře“ o tom, že pravoslaví je jediná pravá víra.
Jeho záchvaty šílenství byly stále delší a hrozivější. Dal postavit šibenice, pece k upalování, železná drapadla, jehly, kotle na vřelou vodu, a když zděšené obyvatelstvo zalézalo do sklepů, odmítal pokračovat v popravě do doby, kdy měl hojné obecenstvo.
Ivan ztratil důvěru i ve své opričníky, a tak byla roku 1572 opričnina zrušena a pod trestem smrti se nesměl vyslovit ani její název. Téhož roku se oženil car potřetí.
Vybral si Marfu, která zemřela několik dní po svatbě a jelikož pravoslaví zakazuje čtvrtý sňatek, musel si car vymoci zvláštní církevní dovolení. Oženil se, ale žena ho za rok omrzela, a tak ji vsadil do kláštera. Potom se církve ani neptal. Oženil se s Marií Dolgorukou, ale už druhého dne ji poručil posadit do starého vozu taženého divokými koňmi a hnát jej do rybníka. Potom se oženil se šestou a sedmou ženou, ale obě brzy zmizely.
Roku 1574 sehrál novou komedii. Svěřil správu říše bývalému tatarskému chánovi kazaňskému, který se dal pokřtít a přijal jméno Simeona. Ivan ho nazval vládcem veškeré Rusi a sám se tituloval moskevským knížetem. Po čase ho pokoření omrzelo a Simeona vyhnal. Roku 1577 vtrhl s velkým vojskem do Livonska a ovládl mnohá města. Na polský trůn tehdy zasedl Štěpán Báthory, který se rázně vydal proti Rusům a Ivan se zalekl. Chtěl mír. Oženil svého syna Fjodora s Irinou Godunovou a sám si vybral Marju Nahou . Carevič Ivan vytýkal otci zbabělost a ten ho v záchvatu hněvu těžce poranil železnou berlou. V druhé verzi car vstoupil do komnaty těhotné snachy a začal ji bít, že je příliš prostě oděna. Carevič se jí zastal a zuřivý otec jej smrtelně zranil (1581). Tím přiblížil konec své dynastie. Zůstal mu už jen syn Fjodor, slabý tělem i duchem. Sice měl i dalšího syna Dimitrije, ale ten byl nelegální, protože byl až z pátého manželství. Navíc mu bylo v době smrti cara 1 a půl roku, takže vládnout nemohl. Po smrti careviče Ivana začal car vzpomínat na všechny, které dal popravit a dal za ně sloužit mše.
Do období konce jeho vlády spadá i pokus o založení ruské nadvlády nad Sibiří.Dal svolení bratrům Jakovi a Grogorijovi Stroganovovým zakládat osady na Uralu a řece Tobolu, kde bylo železo a olovo. Ti pak získali atamana donských kozáků Jermarka Timofejeviče a útočili proti sibiřským kmenům. Slepý sibiřský chán Kujčuma se nevzdal ani po četných porážkách. Přesto bývá Timofejevič označován za ruského Kolomba.
Car se musel vzdát Livonska a po čase dal popravit přes 2 tisíce svých vojáků, kteří ustoupili před Poláky a na dav livonských zajatců pustil na ledě divoké medvědy. Žena Marja Naga se mu znelíbila a napadlo ho oženit se s cizí princeznou. Jednal s anglickou královnou Alžbětou, zda by mu nedala svou příbuznou. Vyhlédnuté nevěstě zpočátku velice lichotilo, že bude moskevskou carevnou, ale když se dozvěděla více o svém ženichovi, vymluvila se na chorobu.
I carův stav se zhoršoval. Roku 1584 se v něm objevila jakási vnitřní hniloba, šel z něj odporný zápach. Tělo bylo plné otevřených ran a vředů, nemohl už chodit.
Dne 17.března se cítil lépe, proto si nechal přinést šachy. Když chtěl přemístit krále , skácel se mrtev k zemi. Ve druhé verzi byl otráven ( podle anylýzy vlasů).
Ač nechtěl, musel na smrtelném loži svěřit správu země svému synovi Fjodorovi (za něj vládl Boris Godunov).

Použitá literatura:Dorazil,Otakar:Vládcové v dějinách Evropy(800-1648),Praha,Amlyn,1992
:Hrych,Ervín :Velká kniha evropských panovníků,Praha,
Regia,1998
:Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti,Praha,Nakladatelký dům OP ,1993
:Švankmajer,Milan:Dějiny Ruska,Praha,Lidové noviny, 1995

 

Hodnocení životopisu Ivan IV.Hrozný

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  21. listopad 2007
  4 527×
  1461 slov

Komentáře k životopisu Ivan IV.Hrozný