Jedné zimní noci vzpomíná hlavní hrdina - básník na svou mrtvou milenku Lenoru, snaží se soustředit na čtení a v knize najít útěchu před chmurnými myšlenkami. O půlnoci uslyší zaklepání, za dveřmi nikdo není, a tak otevře okno, dovnitř vletí černý havran, básník se posadí proti němu a začne s ním rozmlouvat, v havranovi vidí jakéhosi proroka. Ptá se jej, zda nalezne klid, zda spatří ještě někdy svou milou, zda se sejdou byť po smrti, zda pomine jeho smutek a havran mu odpoví vždy stejně – nevermore (už víckrát ne, nikdy více). V rozčilení se havrana snaží odehnat, i když ví, že bolest, kterou si sám způsobil otázkami, poslat pryč stejně nemůže
osamělý muž – je to sám básník, jenž se stylizuje do role nešťastného, zoufalého a nemocného milence, kterému zemřela jeho milá, zabývá se pouze sám sebou, hluboce prožívá svou osobní tragédii, lásku k ženě bere jako jedinou podstatnou hodnotu života, touží po útěše, uklidnění, smíření se s bolestí, ale jeho melancholický smutek bohužel nikdy nezmizí
havran – tajemný, jeho černá barva a nevábný zjev je symbolem děsu, hrůzy, smrti a nezvratnosti věcí, jeho opakované krákání nevermore zdůrazňuje atmosféru smutku, beznaděje a sebetrýzně
Havran byl mnohokrát přeložen do češtiny, velmi známý je překlad V. Nezvala
28. srpen 2017
16 349×
293 slov
