Hrabal, Bohumil - Příliš hlučná samota

Životopis

Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně – Židenicích. Jeho otec byl správce pivovaru. Školu navštěvoval v Nymburce. V březnu 1946 dosáhl doktorátu. Vystřídal řadu zaměstnání (dělník, výpravčí, pojišťovací agent). V roce 1952 utrpěl těžký úraz a dlouho se léčil. Od roku 1962 je spisovatelem z povolání. Okouzloval jej poetismus a surealismus. První knížka, kterou vydal se jmenovala Perlička na dně. Jeho hrdinové jsou prostí lidé nijak zajímaví, vyprávějící zážitky, přehánějí, baví se vymýšlením a vzpomínáním.Uvedl termín – pábení – pábitel, který baví hovorově sám sebe, zveličuje a zpřehazuje. V druhé polovině 60 let vydal několik knih, v nichž převládá skepse, černý humor a životní krutosti např. Morytáty a legendy. V druhé polovině 70 let mu vyšla volná trilogie spjatá s pobytem v Nymburce např. Postřížiny, Krasosmutnění a Harlekýnové miliony. Zde se přesouvá ke kladným hodnotám, objevuje se fantazijní nadsázka spjatá s groteskním vyzněním. Povídky z polabské vesnice Slavnosti sněženek zase vypráví o lidech zasažených krásou a steskem. Napsal také řadu textů do výstavních katalogů. Pro děti napsal pohádku Kopretina. Bohumil Hrabal zemřel v roce 1996 v nemocnici při pádu z okna. Příčina jeho smrti není jasná.

Námět

Je čerpán z autorových životních zkušeností, kdy jednu dobu pracoval ve sběrnách starého papíru. Kniha vyšla k autorovým sedmdesátým pátým narozeninám.

Prostředí

Příběh se odehrává hlavním městě Praze. Ve sklepeních, kde samorostlý a samotářský pracovník Haňťa již přes 35 let lisuje staré knihy a papír na hydraulickém presu. Zavádí nás do hospod, kde si kupuje pivo. Částečně se zmiňuje i o cikánech.

Doba

Odehrává se v socialismu. V době, kdy byly některé knihy zakázány a ničeny na presech. Pomocí lidí jako byl Haňťa se některé zachovaly. Malé lisy začaly být vytlačovány modernějšími a většími, které měly snadnější obsluhu a mohlo na nich pracovat více lidí.

 

Obsah

Samotářský Haňťa pracuje již 35 let jako lisovač starého papíru. Práce mu přináší radost v podobě krásných knih, které si nosí domů, ale i bolest, jak někdo tak krásné knihy může vyhodit. Připadá mu to jako by někoho pohřbíval.Vždy k tomu připíjel pivo.
Nejvíce jej ranilo, když za druhé světové války nakládal tuny knih do vagónů, které je odvážely do Rakouska a Švýcarska.
Často myslel na to jak si do důchodu koupí lis a bude v práci pokračovat, tak jako to udělal jeho strýc s parní lokomotivou na zahradě.
Ve volné chvíli navštěvoval kamarády, kteří dělali ve vedlejším sklepení sociologické průzkumy nebo jen tak sestoupil kanálem do stok a poslouchal, jak krysy vedou mezi sebou válku na život a na smrt.
Vzpomínal také na svou lásku Mančinku. Na jejich první taneční zábavu a na ostudu, kterou si tam Mančinka udělala. Byla tak velká, že se odtamtud s rodiči odstěhovala. Také spolu jeli do nejdražšího hotelu v horách lyžovat. Mančinka byla pěkné děvče a věděla to o sobě. Chtěla se před všemi ukázat se svým lyžařským uměním, ale smůla se jí asi lepila na paty, protože když konečně přijela ke všem hostům, na lyžích měla své lejno a to už byl vrchol všeho. Haňťu si nevzala. A on ji pak dlouhou dobu neviděl.
Doma měl stohy knížek z práce, které si pročítal. Měl je místo nabýtku, protože by se mu už stejně nikam nevešel. Někdy se mu zdálo, že se mu knihy pomstí a sesypou se na něj. Jindy, když hodně pil měl vidiny v podobě jeho oblíbených filosofů nebo také viděl boha.
K lisu za ním chodily dvě cikánky s papírem, které se mu někdy také nabízely. Potkával je také často se svými rodinami, když chodil pro pivo.
Jednou u něj bydlela jiná cikánka. Potkal ji na schodech u svého bytu, když se vracel z hospody. Jen u něj přespávala a pokaždé mu vařila guláš s koňským salámem. Chodili spolu také pouštět draka. Pak náhle nepřišla, gestapo ji zavřelo do koncentráku.
Chodíval za ním profesor estetiky, který mu vždy řekl, které knihy by potřeboval a Haňťa mu je donášel.
Od kamarádů se dozvěděl, že u Bubnů postavili nový lis, který měl nahradit dvacet malých. Šel se tam podívat. Pozoroval dělníky a přicházel na to, že jsou to úplně jiní lidé než on a s jinými starostmi, které mu připadaly absurdní. Rozhořčen navštívil Mančinku, která mu už několikrát psala, aby ji navštívil. Našel ji na zahradě jejího domu, kde seděla a nějaký muž vedle ní se snažil vytesat do kamene podoby anděla její tvář. Svěřila se Haňťovi, že je to její poslední milenec a že musela vystřídat tolik milenců, aby měla postavený celý dům.

Druhý den přišel do práce a uviděl, jak dva mladíci pracují u lisu. Šéf mu nařídil aby zametal na dvoře nebo se tam vůbec neobjevoval. To pro něj, který u lisu pracuje již přes 35 let znamenalo šok. Odešel zklamán a navštívil snad všechny hospody v Praze.V hospodě v Bubnech mu hlava klesla tak, že si neuvědomoval co dělá. Viděl se jak si stele starý papír v lisu. Pak do něj leze s knihou v ruce a s prstem na jeho oblíbené větě a zapíná knoflík, který dá lis do pohybu.V té chvíli procitl. Uviděl před sebou dvě cikánky a uvědomil si, že leží v parku na lavičce a byl to naštěstí jen sen.

Kompozice

Je to jeden velký monolog. Lyrizovaná próza plná volných spojení hlavních vět v dlouhá souvětí. Objevuje se zde symbolická platnost slov, hyperboly, opakování slov. Mění se příběhy, vzpomínky, úvahy, místa, osud a pocity člověka. Objevují se autobiografické rysy. Dílo je rozděleno do osmi částí. Často opakuje úryvek „Třicet pět let lisuji starý papír.“ Nepoužívá přímou řeč. Čárku klade tam, kde bychom čekali tečku nebo naopak. Motivy jsou nesourodé, až polární.

Idea

Hlavní myšlenkou je smysl života. Autor směřuje k tomu, proč jsme na tomhle světě.

Charakteristika postav

Haňťa
Samotářský, obětavý a hodný člověk. Má rád svou práci a také pivo. Obdivuje staré filozofy. Miluje knihy natolik, že si je skladuje doma. Nepoznal manželský život. Měl jednu lásku, která mu nevyšla a tou byla Mančinka. Po ztrátě své práce ztrácí smysl svého života.

Mančinka
Haňťova láska. Krásná dívka, která toužila po tom, co ji Haňťa nemohl nabídnout. Její život byl plný trapasů. K dosažení svých cílů toho dokázala hodně obětovat.

Haňťův šéf
Věčně nespokojený člověk. Dokázal jen řvát a rozkazovat. Neměl nikoho moc v lásce, jenom děvčata, se kterými se vážil navzájem na váze.
Osobní hodnocení

Příliš hlučná samota se mi moc nelíbila. Tohle dílo mě nějak nezaujalo. Myslím, že Hrabal napsal zajímavější díla než tohle. Na knize mi vadil děj. Připadal mi moc nezáživný, bez zápletky. Chyběla mi zde přímá řeč. Nelíbila se mi ani hlavní postava Haňťa, který buď lisoval papír nebo pil pivo. Žil pouze svou prací a knihami, jako by ho nic jiného ani nezajímalo.

Hodnocení čtenářského deníku Hrabal, Bohumil - Příliš hlučná samota

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  13. srpen 2007
  6 479×
  1102 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Hrabal, Bohumil - Příliš hlučná samota