Jakub Arbes je český spisovatel žijící na přelomu 19. a 20. století. Působil jako redaktor Národních listů, dramaturg Prozatímního divadla, ale poté se vrátil zpět k novinařině a začal se živit jako spisovatel. Co se jeho spisovatelské tvorby týče, sympatizoval s májovci a jeho vzor byl Jan Neruda. Arbes přinesl do literatury nový způsob tvorby – romaneto. Díky prvkům fantastiky (např. v díle Newtonův mozek) je dnes řazen mezi autory science fiction.
Svatý Xaverius, poprvé vydán v roce 1873, je asi nejznámější dílo Jakuba Arbese. Je to romaneto – zápletka pojednává o nevysvětlitelné záhadě, ke konci se však dozvídáme, že vysvětlení je naprosto logické a racionální. Vypravěčem je hlavní aktér příběhu, jehož jméno není zmíněno (podobně tomu tak je např. v knize Saturnin od Z. Jirotky).
Vypravěč (jeho jméno neznáme) a Xaverius se setkávají v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně. Zezačátku mezi nimi vládne jistá nedůvěřivost či podezřívavost. Nakonec se však spolu snaží vypátrat tajemného obrazu visícího v již zmíněném pražském kostele. Vytvoří plánek podle jistých znamení v obraze a vydají se podle něj k údajnému pokladu. Najdou cosi, ale bohužel neopatrností vznikne požár, v jehož plamenech Xaverius údajně vidí postavu sv. Xaveria a uteče i s nalezeným pokladem, ve kterém, jak se později ukáže, nic není. Přátelé se opět setkávají až po několika letech ve věznici, kde si vyjasňují nejasnosti mezi sebou. Xaverius však zde umírá na tuberkulózu.
V knize Svatý Xaverius mě osobně nejvíce zaujal rodinný příběh jednoho z hlavních aktérů, Xaveria. O jeho rodině se dozvídáme: „Matka má arci již neměla tak neobyčejné úcty a důvěry v divotvornost obrazu sv. Xaveria, ale přece byla pieta k obrazu v rodině naší neobyčejná, tak že směle mohu říci, že i matka má, jako druhdy babička, dobrou třetinu svého života strávila před Balkovým mistrovským dílem na modlitbách a v zbožném rozjímání. Ba pamatuju se, že matka za mého mládí, nejspíše po příkladu babiččině, vždy, kdykoli pronesla jméno svatý Xaverius, požehnala se křížem, a byla-li doma, že skoro nikdy neopomenula přistoupiti ke kropence a pokropiti se svěcenou vodou.“ Jeho rodina žila obrazem na úkor vidiny pokladu, ke kterému vede cesta přes rozluštění záhady obrazu. Myslím si, že tímto nám autor dává otázku, která je určitě aktuální i dnes: „Je správné hnát se za svými ideály i na úkor svého i rodinného duševního zdraví?“
*Ačkoliv jsem četla knihu dvakrát, musím se přiznat, že jsem na ni nevytvořila jasný názor. Zezačátku jsem mě velice bavila. Tajemno a jistá mystičnost ve mně vyvolávaly naděje, že tato kniha se stane jednou z těch, které si jednou za čas opět přečtu a dostane čestné místo v knihovně. Bohužel po několika stránkách se můj názor naprosto změnil. Nejvíce mi vadilo někdy až moc racionální vysvětlení záhad. „Krabice nedostala se do rokle jinak nežli náhodou, právě tak jako jsem se tam já náhodou nalezl první tři drahokamy. Zajisté se ještě pamatuješ, že kopali jsme na místě, kde byla půda sypká, a že jsme přišli za nedlouho na celou vrstvu rumu. Rum ten byl do rokle dle všeho před lety navezen a s rumem tím dostala se tam také krabice s mineraliemi. Krabice však ležela dle všeho již před tím mnoho let v rumu; bylať rezem tak rozežrána, že měla na několika místech větší i menší průlomy.“ Zastávám ten názor, že pokud by nám autor nechal místo pro fantazii a vychutnali bychom si příběh daleko více.
Ale na chvilku zpět k pozitivnímu hodnocení. Oceňuji, s jakou přesností a výstižností se autorovi podařilo vykreslit zkoumaný aktuální situaci. Četla jsem knihu v počítačovém pdf formátu bez ilustrací. Když se mi poté dostala do rukou kniha, docela mě překvapilo, že mé představy nebylo daleko od ilustrátorových. Domnívám se, že i kdybych nikdy předtím obraz neviděla, nebylo by těžké si ho v mysli, až na pár detailů, vytvořit.
Pokud bych měla shrnout prožitek z knihy, řekla bych, že se neustále střídají pocity očekávání, nadšení, pochybností a zklamání. Tak se to opakuje celých osmdesát stránek. Popravdě, pokud by Svatý Xaverius nebyl tak krátký, asi bych ho po třetím okruhu střídajících se pocitů odložila do jedné z nejnižších nebo naopak nevyšších poliček knihovny, které moc často nenavštěvuji, kde tedy stejně nakonec skočil, hned vedle Exupéryho Citadely a učebnicí chemie.
Tereza Nahodilová
29. duben 2013
7 089×
695 slov
