Kaplický, Václav - Kladivo na čarodějnice

Václav Kaplický
* 1895 – v Sezimově Ústí, † 1982 - v Praze

Český prozaik, publicista a epický básník. Vystudoval gymnázium.
Působil v mnoha nakladatelstvích, poté jako spisovatel z povolání. V roce 1914 narukoval do 1. světové války, bojoval na východní frontě a stal se legionářem. Autor kritického díla o československých legiích Gornostaj. Autor mnoha historických romárů o selských povstáních – Čtveráci, Železná koruna. Zabýval se také dobou husitskou. Od padesátých let se věnoval téměř výhradně historické próze.

Kladivo na čarodějnice
– nejúspěšnější román, zfilmován Otakarem Vávrou

V šumperském děkanství sídlil děkan Kryštof Alois Lautner, jehož kuchařkou se po smrti své matky stala mladá dívka Zuzana Voglicková. Považoval ji za dceru či vnučku. Bral ji všude s sebou a to později mělo negativní vliv na jeho osud. Pan děkan byl mezi lidmi velmi oblíbený, měl spoustu dobrých přátel.
Veškeré zlo začalo tím, když Maryna Schuchová, vernířovická žebračka, měla přinést posvěcenou hostii Dorotě Groerové pro její straku, která nedojila, jak jí poradila stará Davidka. Groerka za to Schuchovce slíbila máz hrachu a trochu mouky na lívance. Schuchovka se dostala až do Sobotína. Šla ke zpovědi a mezitím se naplnil kostel lidmi na mši. Když nastala chvíle, aby věřící přistoupili ke stolu Páně, Schuchovka věděla co se patří a netlačila se mezi první. Pod bradu si dala bílý šátek a čekala. Proti ní stál ministrant a kostelní otec. Bála se, aby si nevšimli, jak vyplivne hostii do šátku. Učinila to přesně podle plánu, ale přesto si toho ministrant všiml a řekl to kostelnímu otci. Ten přistoupil k žebračce a vzal ji do sakristie. V šátku objevil hostii. Když přišel farář, vše mu hned prozradila. Faráž Schmidt poslal pro děkana do Šumperka a losinského zámeckého hejtmana Adama Vinarského z Křížova žádal o instrukce ohledně čarodějnictví. Žebračka mluvila jen o nedojivé krávě, čarodějnictví si farář přidal. Byl jedním z těch, kdo za každým rohem viděli ďábla. Děkan Lautner neměl sobotínského faráře v lásce, ale jel zjistit, co se stalo. Schmidt už byl ve Velkých Losinách, tak musel jet tam. Na losinském zámku za přítomnosti i hraběnky z Galle Schmidt vylíčil co se stalo. Čím déle mluvil, tím více byl Lautner přesvědčen, že chce udělat z komára velblouda. Po výslechu žebračky byl stejného názoru. Ani porodní bába Groerka není čarodějnice, jen věří pověrám rozšířeným mezi lidmi. Došla řeč i na Davidku. O té žebračka řekla, že je to stará čarodějnice, aniž si uvědomila co řekla. To chtěli sobotínský farář Schmidt a hejtman Vinarský slyšet. Lautner se jí snažil pomoci, nechal ji vysvětlit, proč tak soudí. Poté ji odvedli do vězení. Bylo třeba soudce. Lautnera napadl bývalý šumperský knížecí soudce Kašpar Hutter, ale než promluvil, povstal farář Schmidt a řekl hraběnce o panu Bobligovi z Edelstadtu, bývalém inkvizičním soudci žijícím v Olomouci. V Lautnerovi se zatajil dech. Jak by neznal Bobliga.
Od té doby začalo působení pana Bobliga z Edelstadtu v Losinách, později i v Šumperku. Bylo to neštěstí pro všechen lid. Jelikož výslechy nestačily, začaly s torturou. Měla tři stupně – palečnice, španělské boty a skřipec. Boblig měl zájem na tom, aby byly procesy co nejdelší, aby si vydělal hodně peněz, tak nepospíchal. Děkan Lautner se svými přáteli viděl, co páchá a šel proti němu. Navštívil i biskupa, ale nic nepomohlo. Boblig obvinil koho chtěl. Při hrozném mučení lidé přiznali vše co chtěl a obvinili koho dalšího chtěl. Postupně byli usvědčeni přátelé Lautnera, včetně jeho kuchařky Zuzany. Z toho Lautner těžce onemocněl. Po dlouhém vzdorování se též přiznala. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Vojtěcha Winklera, na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Vše byla léčka. Byl zajat, obviněn a uvězněn. Přátelé mu obvinění říkali do očí. Po tortuře toho byl schopen každý. Lautner se stále nepřiznával. Kašpar Hutter odjel do Vídně, aby se pokusil o audienci u císaře. Dlouho o něm nikdo neslyšel. Když už nebyl Lautner biskupským vězněm, mohlo být použito tortury i na něm. Soudcem mu byl též Winkler. Děkan dlouho odolával, když už se to ale nedalo vydržet kývl na přiznání hlavou, ale po povolení šroubů to odvolal. V kobce se na sebe zlobil, že se přiznal, že nevydržel ani to, co Zuzana. Když se dozvěděl, že je Zuzana po smrti, zatočil se s ním celý svět. Byl odveden podruhé do mučírny. Byly mu nasazeny palečnice, ale stále dával negativní odpovědi, nejspíš zpráva o Zuzanině smrti vybičovala jeho vzdor. Byl odhodlán zemřít na mučidlech, než přiznáním zvolit stejnou smrt. Boblig přikázal, aby byl Lautner vytažen na žebřík, to se ho kupodivu zastal Winkler. Z druhé tortury dostal horečku. Byl převezen do vězení do Mohelnice, jelikož na Mírov se stěhoval biskup, pro větší bezpečnost před Turky, a nechtěl být s ním pod jednou střechou. Tam začalo Lautnerovo utrpení a teď se tam vrátil. Winkler za ním přišel pro odpuštění. Vzdal se místa u soudu, nemohl vidět Lautnera trpět, jak mu při palečnicích z palců kape krev. Během starostí s Turky se na Lautnera na chvíli zapomnělo.
12. září 1683 však byli poraženi a už si nemohl dál stěžovat, že se na něj zapomíná. Bylo použito hned třetího stupně tortury, skřipce. Opět odolával. Druhý den ho čekal skřipec znovu. Tentokrát to bolelo už od začátku. Odolával jen chvíli a přiznal se. Věděl, že ztratil život, ale i čest. Potvrdil hnusnou pověru, proti které bojoval. Spoléhal na Boha, ale ten se postavil na stranu jeho nepřátel. Další den výslech pokračoval. Pohled na Bobliga ho opět zatvrdil a hned popřel co minule řekl. Boblig zavolal kata, doktor Mayer, který nastoupil místo Winklera, se zeptal Lautnera, zda je pravda co přiznal a on už nebyl schopen klást odpor. Všechny Bobligovy výmysly a nesmysly přiznal. Téměř po pěti letech vyslechl svůj ortel. I přesto ještě odporoval doktoru Mayerovi na slova: „Rozsudek je spravedlivý. Soud uvážil všechna svědectví …“ Lautner ho přerušil: „Soud? Jaký soud? Blažení, kdo vynášejí spravedlivé rozsudky v každé době. Ale to nelze říci o vašem justičním kolegiu. Výmysly a nesmysly jste pokládali za pravdu!“ „Jaký to zatvrzelec!“ žasl páter Schmidt. Soudní kolegium odcházelo, Boblig se vrátil, plivl na odsouzence jedovatou slinu a pravil: „Vidíte, kam jste se dostal se sou učeností!“ „Jděte pryč!“ vykřikl Lautner. Myslel na další generace, že se musí dozvědět pravdu. Jelikož se biskupská korespondence ukládá, napsal biskupovi dopis, ve kterém psal, že je nevinen. Opět ho navštívil Vojtěch Winkler, ale Lautner byl zklamán, že se s ním nepřišel rozloučit, ale aby se zavděčil nahoře. Chtěl aby odvolal ten dopis, co napsal biskupovi.
Pak už Lautnera odvedli do kostela k degradaci. Odtud ho odvedli na hranici s vysokým kůlem uprostřed. Pevně ho přivázali ke sloupu, byl jim vděčen, že se díval k severu, kde v dáli leželo jeho rodné město Šumperk. Zašeptal: „Sbohem.“ Byl mu na krk zavěšen pytlík se střelným prachem. Byla to zvláštní milost navrhnutá justičním kolegiem. Prach se zapálí rozžhaveným železem, vybuchne a oběť se zalkne. Boblig dal znamení. Katův pacholek vstrčil zapálenou pochodeň do suché slámy vespod hranice, mistr Jokl pak tyč s rozpáleným železným hrotem vpíchl do pytlíku s prachem. Prach explo-doval. Z hranice se vyvalil dým. Páni a dámy si mohli oči vykoukat, protože takové divadlo ještě nikdy neviděli, avšak vzadu, kde stáli prostí lidé, se ozýval pláč. Někdo tam vykřikl: „Svatý mučedník!“
Biskup hrabě Liechtenstein seděl nad zprávou o smrti děkana Lautnera. Některá slova a některé věty se hluboko vrývaly do jeho paměti. Přemýšlel o Lautnerovi, o jeho návštěvě. Nebyl si jist jeho vinou.
Po osmi letech do Olomouce za advokátem Maixnerem přišel stařec, byl to jeho přítel Kašpar Hutter, o kterém si všichni mysleli, že je po smrti. Kašpar netušil nic co se stalo. Advokát ho seznámil s posledními událostmi, se smrtí jeho ženy, přátel a naposledy i děkana Lautnera. Kašpar chtěl vše slyšet. Ignác, pomocník Bobliga je po smrti a o Bobligovi nikdo neví. Zemřel kníže Liechtenstein i hraběnka z Galle. Kašpar Hutter odešel domů. Šlo se mu hůře, neměl se už na co těšit. Druhý den k večeru se dostal do Šumperka. Šel přímo tam, kde stávala šibenice. Přemýšlel, čí to všechno byla vina? Sám Boblig by nic nezmohl. Jeho zločiny schvalovala spousta učených a moudrých. I on a jeho přátelé včetně Lautnera měli vinu. Místo aby zburcovali celý svět, čekali na zázrak.

Vyznění:
Historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve 2. pol. 17. století. Odkrývá pravou podstatu podvodného inkvizičního procesu, který navenek předstíral tažení proti černé magii, ale ve skutečnosti sloužil k Bobligovým osobním zájmům. Z čarodějnictví, ze spojení s ďáblem může být obviněn každý, zproštěn viny nikdo. Hledali ďáblovo znamení – bradavice, když do nich zapíchli jehlu, netekla krev (jehla byla totiž tupá).
V knize se vyskytují latinské věty, které děkanové uvádějí jako příklady minulosti, ponaučení.
Kaplický vyjádřil nesmyslnost náboženských pověr a hrůznost inkvizičních procesů, chce zachytit historii.
Knížka se četla dobře. Byla napínavá. Jsou zde přímo popisovány výslechy, upálení.

Hlavní postavy:

Boblig z Edelstadtu – inkvizitor, za bohatstvím jde přes všechny překážky, ziskuchtivý, nezáleží mu na pravdě

Lautner – šumperský děkan, velmi oblíbený mezi lidmi, vystupuje proti Bobligovi, je zato obžalován, popraven

Zuzana Voglicková – děkanova kuchařka, mladá, pěkná, stará se o něj

Vojtěch Winkler – mohelnický děkan, spolužák Lautnera, chce se zavděčit biskupovi, tak se podle toho chová, postaví se i proti svému příteli, nakonec toho lituje

Hodnocení čtenářského deníku Kaplický, Václav - Kladivo na čarodějnice

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  15. prosinec 2007
  7 232×
  1514 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Kaplický, Václav - Kladivo na čarodějnice