Tomáš je mladý a uznávaný lékař. Žije staromládeneckým životem v Praze. Žen měl kolik chtěl, ale bál se ztráty svobody. Dokonce nedokázal s někým sdílet jednu postel, a proto všechny milenky odvážel domů ještě téhož večera. Ve svém milostném životě se řídil pravidlem čísla tři, tzn. že se s každou ženou mohl vidět ( milovat ) maximálně třikrát a poté se s ní již nikdy nesetkal. Pravý opak přicházel v úvahu pouze tehdy, jestliže od posledního milování uplynuly nejméně tři týdny - takto poznal přes dvě stě dívek, dam a slečen.
Při jeho práci se mu běžně stávalo, že ho povolali ( jakožto jednoho z nejschopnějších chirurgů v republice ) na druhý konec republiky. Během takové jedné cesty do západních Čech se ubytoval v hotelu a po operaci odpočíval v restauraci. Zde, jak později přemýšlel, zažil několik neskutečných náhod.
Pred sedmi lety se v nemocnici Terezina mesta objevil náhodou obtížný prípad mozkové mrtvice, kvuli nemuž pozvali Tomášova primáre k rychlé konzultaci. Ale primár mel náhodou ischias, nemohl se hýbat, a poslal do venkovské nemocnice místo sebe Tomáše. Ve meste bylo pet hotelu, ale Tomáš padl náhodou práve na ten,kde byla zamestnána Tereza. Náhodou mu zbylo pred odjezdem vlaku trochu volného casu, aby si šel sednout do restaurace. Tereza mela náhodou službu a obsluhovala náhodou Tomášuv stul.
Tereza zrovna končila a tak ji Tomáš pozval na procházku do parku. Po rozhovoru dal Tereze svou vizitku. Odjel do Prahy a nepočítal s tím, že by se Tereza někdy ozvala. Hned další týden mu však zavolala. Ráda by prý přijela na víkend. Tomáš zrušil všechny předem domluvené schůzky ( vymluvil se na pracovní cestu ) a Terezu vyzvedl na nádraží. Terezu udivilo, že Tomáš trval na tom, aby byla ubytovaná v hotelu. Po milování ji skutečně odvezl do hotelu. Během další noci u něj náhle začala mít horečku a usnula v jeho posteli. Tomáš byl bezmocný,musel s ní spát v jedné posteli. Lehl si vedle ní a cítil divný pocit. Tereza pevně uchopila jeho ruku.V neděli odjela Tereza domů. Další víkend se situace opakovala. Cestou na nádraží si Tomáš v hlavě připravoval, jak řekne Terezu pravdu o svém milostném životě. Nechtěl, aby si myslela, že ji patří a že to s ní myslí vážně.
V pátek stála na nádraží s obrovským kufrem v ruce. Tomáš vůbec nevěděl, co v něm má a co s ním zamýšlí. Tereza mu oznámila, že v tom kufru je celý její život a přijela k němu žít.
Nedokázal ji říct ne. Vzal ji k sobě domů. Nejdřív se ji postaral o práci. Zašel za svou nejlepší přítelkyní Sabinou,jenž byla malířkou a měla styky s lepší společností. Sabina byla výjimka mezi milenkami Tomáše. S ní se miloval neustále, ale považoval ji pouze za kamarádku. Sabina sehnala pro Terezu místo v jednom pražském deníku - vyvolávala filmy z fotoaparátů. Zanedlouho Tereza však chtěla víc a požádala o místo fotografky. Bylo jí vyhověno a Tereza začala být na sebe pyšná, že se z obyčejné servírky stala fotografkou. Poté však přišel srpen 1968 a ruská okupace. Tomášovi, Tereze a Sabině se podařilo emigrovat. Tomáš měl již kdysi několik nabídek od přítele z Curychu, aby pracoval v jeho nemocnici. Po několika odmítnutí se tentokráte ozval Tomáš sám. Přítel ho s velikou radostí přijal. Tereza vyvolala fotografie z obsazené Prahy a přinesla je na ukázku do jednoho deníku. Redaktor ji přijal. ( I když možná jenom ze soucitu - všichni Švýcaři soucítili s Čechoslováky ). Něco podobného se přihodilo Sabině.
Uspořádala svou výstavu a všechny obrazy prodala. Ze dne na den se z ní stal boháč. Tomáš nepřestal mít milenky a Tereza mu to stále trpěla. Tereza věřila Tomášovu citátu, že láska a sex nemají nic společného. Nesmírně ji miloval. A Tereza byla asi jediná žena na světě, která dokázala Tomášovu lásku pochopit.
V Curychu si také pořídili psa, kterému dali jméno Karenin. Tereza však postupně začala zjišťovat, že ji strašně chybí rodná vlast a přes okupaci se rozhodla vrátit do Prahy společně s Kareninem.
Z počátku byl Tomáš rád, že se jí zbavil. Potom mu ale došlo, jak mu chybí a rozhodl se vrátit také.
Po příjezdu do Prahy ji okamžitě vyhledal. Začali spolu opět žít v jednom bytě. Tomáš začal znovu operovat,ale Tereza se vrátila k své původní profesi servírky. Jednoho dne se Tomáš rozhodl napsat článek do novin.
Napsal sloupek o Oidipovi a přirovnal jeho činy k činům komunistů. Oidipus, když zjistil, co provedl, se necítil být vinen, ale nedokázal se dívat na neštěstí kolem a raději si propíchl oči a utekl. To samé poradil komunistům.
Jeho článek opravdu v jednom deníku vyšel, ale značně zkrácen. Článek vyvolal rozruch na ruské ambasádě.
Do nemocnice za ním přišla policie. Navrhli mu, ať napíše nějaké prohlášení, že to nemyslel vážně s tím Oidipem. Tomáš si vzal týden na rozmyšlenou. Po týdnu řediteli nemocnice oznámil, že žádný dopis psát nebude. Ředitel mu pevně a s obdivem stisknul ruku. Tomáše přeřadili na 80 kilometrů vzdálené středisko. Jezdil domů pozdě večer a strhaný jak zvíře. Později si sehnal místo blíže Praze,ale už nikdy neoperoval. Pracoval jako obvodní lékař, pouze předepisoval aspirin nebo bromhexin.
Jednou se Tereza setkala v práci s milým mužem, který ji zbavil opilého zákazníka v baru, kde pracovala. Dal ji svou adresu. Poté ho už víckrát neviděla. Tereza se přiznala Tomášovi, že už nedokáže žít vedle něho, aniž by žárlila.
Druhý den se spolu šli projít do parku, kam často chodívali, když se poznali. Tomáš řekl Tereze :
Já Ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zarídil. Pujdeš až nahoru a všechno pochopíš.
Tím nahoru myslel Petřín. Absolutně se jí nechtělo, ale nedokázala neuposlechnout Tomáše. Když vyšla až nahoru, setkala se tam se třemi muži, jenž drželi nějaké klacky v podpaží, a s dvěma skleslými muži. Muži se jí zeptali, zda to je opravdu její přání. Řekla ano. Ti dva muži se postavili ke stromu, oči jim zavázali muži s puškami a poté je zastřelili. Tereza si dlouho vybírala svůj strom, odmítla pásku a čekala na smrt. Když na ni jeden muž zamířil, vykřikla, že to vůbec není její přání. Muž okamžitě sklopil zbraň.
Tereza se bála vrátit domů k Tomášovi. Nevěděla, jak mu vysvětlit, že neposlechla jeho příkaz. Rozhodla se navštívit muže, který jí dal adresu v baru. Ten ji doma znásilnil a zhrzená Tereza se vydala k Tomášovi.
Považoval ji za slabocha, když dříve plnila všechny jeho přání a teď si uvědomil, že ji má ještě víc rád.
Tereza ví, že takto vypadá chvíle, kdy se rodí opravdová láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává ven její polekanou duši; muž neodolá žene, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas.
Za Tomášem přišel do práce pohlavár z ministerstva vnitra. Nabídl mu něco podobného, jako policie před dvěma roky. Aby odvolal svůj článek o Oidipovi. Muž mu neustále kladl na srdce, že je skvělý chirurg a bez jeho šikovných rukou zemře mnoho lidí. Tomáš měl obrovskou chuť se vrátil do nemocnice a na operační sál, ale když si přečetl, co by musel podepsat, tak si to hned rozmyslel.
Tomáš cetl, co tam bylo napsáno, a zdesil se. To bylo mnohem horší, než co po nem žádal pred dvema lety jeho primár. To nebylo jen naprosté odvolání clánku o Oidipovi. Zde byly vety o lásce k Sovetskému svazu, o vernosti komunistické strane, zde bylo odsouzení intelektuálu, kterí prý chteli zemi privést k obcanské válce, ale hlavne tu byla denunciace redaktoru z týdeníku spisovatelu i se jménem redaktora, kterí vedome zneužili jeho clánku, aby mu dali jiný smysl a promenili v kontrarevolucní výzvu.
Tomáš se rozhodl nic nepodepsat. Komunisti ho odvolali z místa doktora a stal se z něj umývač oken. Prožil si dva roky prázdnin. Každý si ho domů žádal a místo aby mu Tomáš umyl okna, pili víno a diskutovali o režimu a jeho hrůzách. Po dvou hodinách mu naspal zákazník do výpisu třináct umytých oken a za "práci" zaplatil. V Praze to Tereza ani Tomáš už nemohli vydržet. Prodali všechno, co se dalo a odjeli na venkov, kde si koupili baráček s výběhem pro Kamenina. Štěstí jim ale začal kazit Kamenin. ( Závěrečná kapitola se jmenuje Kareninův úsměv ). Jednoho dne si Tereza všimla, že Karenin kulhá na jednu nohu. Tomáš mu ji ohmatal a našel bulku. Karenin měl bezpochyby rakovinu. Ještě téhož dne ho Tomáš společně s místním veterinářem operovali.
Byly tri hodiny ráno, když se najednou probudil. Vrtel ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytné. To se také ješte nikdy nestalo, aby je vzbudil. Vždycky cekal, až se probudí nekdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskocit. Ale tentokráte se neumel ovládnout, když uprostred noci prišel náhle k plnému vedomí. Kdo ví, z jakých dálek se vracel! Kdo ví, s jakými prízraky bojoval! Když ted uvidel, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdelit svou strašlivou radost, radost z návratu.
Jenže Kareninův stav se zlepšil jen dočasně. Za nějakou dobu u něj propukla rakovina na plno. Oba dva to hodně prožívali, věděli, že Karenin byl mezi oběma jakýmsi poutem. Karenin často celou noc naříkal. Společně se rozhodli, že nebude dál trpět a že ho utratí.
Karenin naríkal celou noc. Když ho ráno Tomáš ohmatal, rekl : "Už nebudeme cekat". Bylo ráno, za chvíli meli oba odejít z domu. Tereza vešla do pokoje ke Kareninovi. Ležel až dosud netecne, ale nyní když uslyšel otevrení dverí, vztycil hlavu a podíval se na Terezu. Nemohla unést ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy na Tomáše nedíval, takhle se díval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenzitou jako tentokrát. To nebyl zoufalý nebo smutný pohled, to ne.To byl pohled strašlivé, nesnesitelné duverivosti. Ten pohled byl dychtivá otázka. Celý život cekal Karenin na Terezinu odpoved a ted jí oznamoval, že je stále pripraven se od ní dozvedet pravdu. Ten pohled strašlivé duverivosti byl jen krátký. Za chvíli položil zase hlavu na své packy. Tereza vedela, že takto se už na ni nikdo nepodívá.
Položila se k nemu na zem a objala ho. Velmi pomalu a unavene si ji ocichal a jednou nebo dvakrát olízl. Prijala olíznutí se zavrenýma ocima, jako by si je chtela navždycky zapamatovat. Otocila hlavu, aby jí olízl ješte druhou tvár.
( Ještě nikdy jsem nečetl smutnější text )
Záver knihy - "Tomáši, všechno zlo v tvém živote pochází ode mne. Kvuli mne jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít níž." Tomáš jí rekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?
"Kdybychom zustali v Curychu, operoval bys pacienty." "A ty bys fotografovala." " To je hloupé prirovnání. Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu delat cokoli a je mi to úplne jedno. Já sem neztratila vubec nic a ty jsi ztratil všechno." Terezo, ty sis nevšimla, že jsem tady štasten?
Nebylo možné neverit jeho uprímnému hlasu.
Můj názor :
Román podobného typu jsem četl poprvé. Také je to moje asi "nejmladší kniha",kterou jsem četl. Upřednostňuji romány z druhé světové války. Tento román je těžko stravitelný - jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují a často jsou některé kapitoly pouze snem Terezy. Román popisuje rovněž soužití milenecké dvojice Sabiny ( stejná Sabina, která vstupuje mezi Tomáše a Terezu ) a Frunze. Příběh těchto dvou lidí je popsán na 30 stránkách a zdálo se mi zbytečné o tom psát.
Zaujalo mě, jak Tereza dokázala vůbec žít s Tomášem, když věděla, že ji skoro obden podvádí. Také návrat Tomáše ze Švýcarska mi připadal fascinující. Věděl, že ztrácí svobodu, o kterou se nikdy s nikým předtím nechtěl dělit. Rovněž jsem se dozvěděl něco nového o poměrech, které zde byly po srpnu 1968.
Samotný román mi připadá hodně originální ( hlavně ta podoba lásky mezi Terezou a Tomášem ). Kdyby se čtenářovi kniha hned na začátku nelíbila, neměl by ji hned zatracovat, protože když vydrží a "pročte"se až na samotný závěr knihy, dostane se mu odměny v podobě dokonalé kapitoly jakou je Kareninův úsměv. Tu by si měl přečíst snad každý. Viděl jsem rovněž filmové zpracování románu asi před třemi roky na ČT1. Film byl zahraniční produkce a bylo vidět, že v zahraničí vědí pramálo, jak to tady "chodilo".
Málem bych zapomněl - vydalo SIXTY-EIGHT PUBLISHERS CORPORATION, TORONTO, CANADA. ( BEZ ROKU VYDÁNÍ ).
Rovněž bych chtěl poděkovat paním z knihovny v Heřmanově Městci, které sehnali kopii knihy ve Strakonicích ( kniha v ČR nikdy nevyšla ).
11. říjen 2007
5 590×
2032 slov
