- lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech (uvádí se také, že obsahuje pouze tři zpěvy a epilog), strukturou připomíná drama; vyskytují se tři roviny – dějová, přírodní a reflexivní (úvahová, filozofická)
- vydáno roku 1836 - roce, kdy Mácha zemřel, vydáno vlastním nákladem
- příběh se odehrává v krajině u Doks a pod Bezdězem
předzpěv: věnování Hynku Kommovi
1.zpěv: expozice celého díla, odehrává se v noci 1.května
- obraz májové přírody (kouzelná a podmanivá) = symbol lásky
- Jarmila si splete Viléma s plavcem a vrhá se mu kolem krku, ale záhy zjišťuje svůj omyl: „…již plavci, již na prsou leží –
Ha! Běda mi! V tom lůny zář
jí známou osvítila tvář,
hrůzou se krev jí v žilách staví.
Kde Vilém můj?“
- Vilém na plavce žárlí, domnívá se, že k němu Jarmila chová city, a tak plavce zabije
- nakonec má být Vilém popraven – kvůli vraždě plavce ( svého skutečného otce)
- Jarmila se dozvídá, že její milý „strašný lesů pán“ má být zbaven života, a tak
spáchá sebevraždu: „…zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
2.zpěv: znázorňování času: věčnost přírody v porovnání s dobou do Vilémovy popravy
- Vilém přemýšlí o svém prohřešku
- je si vědom, že není zcela vinen, ale nechce se vzepřít osudu – má pocit křivdy
- dostává se do duševní propasti
- vzpomíná na Jarmilu: „ Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?“
1.intermezzo: duchové na popravišti – čekají na Vilémův návrat do země
3.zpěv: vrchol příběhu (dokončuje se děj) – Vilémova poprava, odehrává se již 2.května
- autor se ztotožňuje s Vilémem a jeho prostřednictvím vyznává svou lásku k přírodě, rodné
zemi a žaluje společnost
- po popravě:
„ Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v širou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.“
- na konci zpěvu: „ …hrdliččin zve ku lásce hlas: Viléme! Viléme!! Viléme!!!“
2.intermezzo: obraz klidné horské krajiny
- nářek Vilémových druhů nad jeho smrtí: „ Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“
4.zpěv: autor se jako poutník po čase vrací na místo Vilémovy popravy
- zamýšlí se nad tragikou lidského osudu
- poutník – motiv volnosti
„…hrdliččin zve ku lásce hlas: Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“
Vilém: v mládí byl otcem vyhnán z domu (dozvídáme se ve 2. zpěvu), stal se vůdcem
loupežníků, přezdíván jako „strašný lesů pán“, Mácha se s ním ztotožňuje
- báseň kritizuje tehdejší společnost – rozvrácená rodina, lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti osudu, bezcitnost v mezilidských vztazích
- opakování stejných veršů, bohatý básnický jazyk, užívání tropů
- kontrast – jarní příroda a poprava, život a smrt
- přirovnání – „..co slzy lásky“, „…co lilie květ“
- personifikace – nejčastěji je personifikována lůna: „bledá tvář lůny“
„…kvetoucí strom lhal lásky žal.“, „..jezero zvučelo tajný bol.“, „..o lásce šeptal tichý
mech.“
- oxymorón – „..umřelé hvězdy svit.“, „..mrtvé milenky cit.“, „..zbořené harfy tón.“
- metonymie – „..hrdliččin zval ku lásce hlas.“
- perifráze – „…to se jí modro kolem nohou vine.“
- epiteton – „večerní máj“
- epiteton konstans – „strašný lesů pán“, „bledá tvář lůny“
- gradace – „temná noc“, „..žádný, žádný, žádný cíl.“, „Viléme!, Viléme!!, Viléme!!!“
- zvukosled – „brunátné slunce rudě zasvitnulo“ = samohláska U
- barevnost – různé barvy a jejich odstíny, např.: zelenorůžová, bílá, blankytná, třpyt světel
-
28. červenec 2007
6 625×
523 slov