Oscar Wilde - Šťastný princ a jiné pohádky

Oscar Wilde - Šťastný princ a jiné pohádky

Šťastný princ

Šťastný princ je nádherná socha pozlacená tenounkými plátky ryzího zlata. Oči má ze dvou safírů a v jílci meče prince je zasazen veliký rudý rubín. Každý tuto sochu obdivuje a má před ní úctu. Jednoho dne se mezi chodidly prince usadila malá Vlaštovička. Její přátelé už před tím odletěli se před zimou skrýt do teplých krajů a ona se chystala za nimi. Vtom na ni začaly padat veliké kapky, ale na nebi nebyl jediný mráček. Plakal to Šťastný princ. Vyprávěl Vlaštovičce o tom, jak když byl ještě živý a měl lidské srdce, nikdy nepoznal smutek a nářek. Žil pouze z pohodlí a radovánek v paláci a byl šťastný. Tak žil a tak také zemřel. Nyní však vidí všechnu ošklivost a bídu jeho města. Proto poprosí Vlaštovičku, aby postupně roznesla všechny jeho drahokamy - safíry, rubíny a zlato chudým lidem. Vlaštovička musí odletět za svými druhy, ale nakonec službu princovi vykoná. A když je pak princ slepý (místo očí měl safíry), rozhodne se Vlaštovička, že už s ním zůstane napořád. Brzy však přišla zima, sníh a mráz. Vlaštovička umrzla a princi se rozskočilo olověné srdce vedví. Druhý den ráno šel kolem starosta a sochu nechal strhnout, protože už nebyla zlatá, a tudíž ani pro něj krásná. Sochu dali roztavit a z ní udělali sochu starosty. Olověné srdce se jim však roztavit nepodařilo.

"Přines mi z města dvě nejvzácnější věci," pravil Bůh jednomu ze svých andělů, a anděl donesl olověné srdce a mrtvé pláče.

Slavík a růže

vypráví o mladém studentovi, který je zamilován do krásné dívky. Dívka však o něm nechce nic slyšet, dokud jí student nepřinese rudou růži. Student naříká pod stromem, protože rudé růže nikde nerostou. Náhodou ho poslouchá slavík, který se mu rozhodne pomoci. Létá od keře ke keři, ale žádný nemá rudé růže. Až narazí na keř, který má sice rudé růže, ale mráz mu zahubil poupata a vichřice polámala větve, takže toho roku nebude mít žádné růže. Je jen jediná možnost, jak získat rudou růži, ale ta je strašná. Slavík by musel zpívat za měsíčního světla s hrudí přitisknutou k trnu a trn musí proniknout jeho srdcem a skropit růži.

"Zaplatit za růži smrtí, to je vysoká cena," vykřikl Slavík, "a život je všem drahý. Je příjemné sedět v zeleném lese a pozorovat slunce v jeho zlatém voze a měsíc v jeho voze z perel. Sladká je vůně hlohu a sladké jsou modravé zvonky skryté v údolí a vřes, který povívá po hoře. Avšak láska je lepší než život a co je srdce ptáka ve srovnání se srdcem lidským?"

Rozhodne se tedy podstoupit. A opravdu. Zrodí se nádherná růže, za kterou však slavík zaplatí životem. Ráno najde tuto růži pod svým stromem student a hned s ní běží za svou milou. Ta ovšem růží pohrdne, protože synovec nejvyššího komořího jí poslal pravé klenoty. A klenoty pro ni mají daleko větší cenu než květiny.

"Jaká pošetilá záležitost je láska," řekl student a odešel. "Není ani zpola tak důležitá jako logika, protože nic nedokazuje, a vždycky říká něco, co se nestane, a nutí člověka věřit něčemu, co vůbec není pravda. Je vlastně velice nepraktická, a jelikož být praktický znamená v tomto věku všechno, vrátím se znovu k filosofii a budu studovat metafyziku."

Sobecký obr

Tento příběh vypráví o obrovi, který vlastní zahradu, a v ní si vždycky hrály děti. Když to obr zjistil, dal udělat kolem zahrady obrovskou zeď a nápis: Nepovolaným vstup zakázán. Od té doby zahrada nikdy nerozkvetla. Obr

se divil, proč nekvete, jako když si na ní hrávaly děti. Jednoho dne do zahrady děti proklouzly a stromy hned rozkvetly. Když pak však děti spatřily obra, rozutekly se, až na malého chlapce, který nedosáhl do větví, aby tam mohl vylézt a zaslzenými očičky neviděl přicházet obra. Ale ten mu pomohl vylézt nahoru do koruny stromu. Obr litoval, jak mohl být tak sobecký. Od teď si děti zase mohly hrát v obrově zahradě. Zeď nechal obr zbořit.

Uběhlo mnoho let a malého chlapečka, kterého si obr oblíbil ze všech dětí nejvíce, však už nikdy neviděl. Vyptával se na něj dětí, ale ty ho neznaly. Jednoho dne, když obr vykoukl z okna, byl už stár, zahlédl "svého" malého chlapce pod stromem.

Rozradostněn rozutíkal se obr dolů a ven ze zahrady. Spěchal po trávníku, až se přiblížil k děcku. A když k němu přiběhl, obličej mu znachověl zlobou a zvolal: "Kdo se opovážil tě zranit?" Neboť dítě mělo na dlaních otisky dvou hřebů a stejné stopy po dvou hřebech i na malých nožkách. "Kdo se opovážil tě zranit?" vykřikl obr znovu, "jen mi to pověz, a já vezmu svůj obrovský meč a zabiju ho." "Ne!" odpovědělo děcko, "to jsou rány Lásky." "A kdo jsi ty?" zeptal se obr a zmocnil se ho podivný úžas a musel před děckem pokleknout. A dítě se na obra usmálo a pravilo mu: "Kdysi jsi mě nechal hrát ve své zahradě, dnes půjdeš ty se mnou do mé, a tou je Ráj." A když toho odpoledne přiběhly děti do zahrady, našly Obra mrtvého, ležel pod stromem obaleným bílými květy.

Oddaný přítel

Vypráví o Honzovi, který dře pro svého "přítele" Mlynáře. Mlynář ho pořád jenom využívá. Za starý trakař, který má dostat od Mlynáře a který už nemá vůbec žádnou cenu, mu Honza prokazuje tolik dobrodiní, za které nakonec zaplatí životem.

Podivuhodná raketa

pojednává o namyšlené "rachejtli".

Mladý král

Je o princi, který má být korunován na krále. Před korunovací se mu však zdá sen, kde vidí všechno utrpení lidí, kteří mu tvořili korunovací oblečení, žezlo a korunu. Proto se rozhodne, že si to neoblékne a místo toho se oblékne jako chudák, vezme si hrubou pastýřskou hůl a nasadí si trnovou korunu. Všichni jsou pobouřeni, nejvíce šlechta, která takového krále nechce a rozhodne se ho zabít. Vtrhnou na něj do chrámu, kde se modlí.

Mladý král opět sklonil hlavu a modlil se, a když modlitbu dokončil, zvedl se a pohlédl na ně se smutkem v očích. A hle! Malovanými okny na něho proudilo sluneční světlo a sluneční paprsky kolem něho utkaly háv ze zlatých nití, který byl krásnější než ten, jenž zhotovili pro jeho potěšení. Suchá hůl se zazelenala a rozkvetly na ní lilie, jež byly bělejší než perly. A suché šípkové trní rozkvetlo a rozvily se na něm růže, rudější než rubíny. Bělejší než perly byly lilie a jejich listy byly z tepaného zlata. Stál tam před nimi v nádherném královském šatu a varhany se burácivě rozezněly hudbou a trubači začali troubit a chlapecký sbor začal zpívat. A lidé padli v úžasu na kolena a šlechtici zastrčili meče do pochev a vzdávali mu hold a biskupova tvář zbledla a ruce se mu roztřásly. "Korunoval tě někdo větší než já!" zvolal a poklekl před ním. Mladý král sestoupil od vysokého oltáře dolů a středem lidu kráčel domů. Avšak nikdo se neodvážil pohlédnout mu do obličeje, neboť jeho tvář byla podobna tváři anděla.

Dítě hvězdy

o chlapci, kterého najde chudý dřevorubec v lese a ujme se ho. Vyroste z něj nádherný chlapec, který je ale velice pyšný a namyšlený. Myslí si, že pochází z nějakého urozeného rodu. A když mu jedna žebračka řekne, že je jeho matka, zřekne se jí. Žena odejde a on zoškliví. Teprve teď mu je jasné, že byl zlý na vlastní matku a rozhodne se ji hledat. Po dlouhých útrapách ji nakonec nachází, není to však žebračka, ale královna. Ani tento příběh však nekončí šťastně, neboť mladý král po třech letech umírá.

Můj názor na knihu:

Wildovy pohádky nelze brát jako typické pohádky, které známe od Němcové, nebo Erbena. V těchto příbězích většinou nevyhrává dobro nad zlem. Hlavní hrdina zde také většinou umírá, jsou občas až morbidní, ale přes toto všechno jsou to asi nejkrásnější pohádky, které jsem kdy četla. Podle mě je Oscar Wilde jedním z nejlepších autorů, které jsem kdy četla. Nejvíc ze všech těchto pohádek se mi líbila pohádka Šťastný princ i přes to jak ukazuje nedostatky lidské společnosti.

Wildovy pohádky jsou plné básnických prostředků - například personifikace nebo přirovnání:

"Mé růže jsou žluté," odpověděl růžový keř, "žluté jako vlasy mořské panny, která sedí na jantarovém trůnu, a žlutší než narcis, jenž kvete na louce, dokud nepřijde žnec s kosou."

Hodnocení čtenářského deníku Oscar Wilde - Šťastný princ a jiné pohádky

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. leden 2008
  5 957×
  1358 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Oscar Wilde - Šťastný princ a jiné pohádky

borec
dik moc za pomoc