Ovidius - Proměny

Ilustrace – Zdeněk Sklenář
Vydalo – Státní nakladatelství Dětské knihy v Praze roku 1964

Ovidius: Celým jménem Publius Ovidius Naso (18 př.n.l.), římský velmi nadaný básník, ve své době málo hodnocen, žil ve vyhnanství u Černého moře. Další díla : Elegie(Žalozpěvy), Umění milovat, Lásky, Listy heroin

PROMETHEUS
V dobách, kdy na zemi nebyli lidé, bloudil po světě potomek božského rodu Titanů – Prometheus. Vytvořil z bahna sochu člověka a Pallas Athéna jí oživila. Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha, a tak se mezi ně vydal Prometheus a začal je všemu učit. Bohové z Olympu pozorovali všechno nedůvěřivě, hlavně Zeus. Vytýkal Prometheovi, že lidi nenaučil obětovat bohům. Prometheus opáčil, ať si přijde vybrat obětní jídlo. Zabil býka, maso ukryl do kůže a navrch dal žaludek. Na druhou hromadu položil kosti obalené v tuku. Tato hromada byla větší a zdála se lepší. Zeus sestoupil, věděl, že ho chce Prometheus oklamat, ale naschvál vybral hromadu s kostmi. Tak určil, co mají lidé obětovat.
Rozhodl se, že na oplátku vezme lidem oheň. Když Prometheus viděl lidské neštěstí, vplížil se do Diova paláce a v duté holi přinesl oheň zpět. Zeus na vše přišel a spolu s ostatními bohy stvořil přenádhernou dívku Pandoru a do rukou jí vložil zlatou skříňku. Poslal ji za Prometheovým bratrem Epitheem. Ten při pohledu na Pandoru zapomněl na bratrova varování ohledně božských darů a nechal krasavici, aby odklopila víko od skříňky. Vtom vylétly všechny zlé nemoci, bolesti, bída a strasti. I Pandora se polekala a rychle víko přiklopila. Dole ovšem zůstala většina naděje.
Promethea dal Zeus pomocí Hefaista přikovat v Kavkazu ke skále. Nesl svůj osud hrdě, a proto za ním vládce bohů každý den vysílal obřího orla, který mu trhal játra. Ta přes noc dorůstala a tak opeřenec hlady netrpěl.
Po staletích, která Prometheus prožil v mukách a osamění, ho spatřil Diův syn Herakles. Orla zabil a hrdinu osvobodil. Aby byl neustále upoután, musel nosit Prometheus železný prsten s kamenem z oné skály. Od té doby nosí lidé prsteny s kameny.

FAETHON
Malému Faethonovi kamarádi nevěřili, že jeho otec je bůh slunce – Helios. Vydal se tedy za ním a přál si řídit sluneční vůz. Nakonec mu to Helios dovolil, radil jen, aby nejezdil příliš vysoko (spálil by nebe) ani příliš nízko ( sežehl by zemi). Koně se Faethonovi vymkly a spálil mnoho země. V Africe lidem zčernala pleť, vznikly pouště. Zeus srazil Faethona do moře, pohřbily ho víly. Matka truchlila, sestry se proměnily v olše a jejich míza v jantar, Helios dodnes pláče, lidé těm slzám říkají rosa.

 

ORFEUS
V Thrákii žil slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a každý ho s nadšením poslouchal. Na místa, kde hrál sestupovali po Mléčné dráze bohové. I Najády, vodní víly, vystupovaly z vod. S jednou se Orfeus oženil. Jedenkrát musel odejít z domu a Eurydika se vydala za vílami na louku. Cestou ji uštkl had a zemřela. Manžel s Eurydikou pohřbil všechny svoje radostné písně. Celý svět s ním plakal.
Po dlouhé době se rozhodl sestoupit do podsvětí za dušemi zemřelých, kde vládl Hádes a Persefona. Ty chtěl prosit, aby Eurydiku vrátili mezi živé. Zpěvem zklidnil trojhlavého psa Kerbera, který střežil bránu. Brzy přijel člun se starcem Charónem. Ten převážel mrtvé přes řeku Styx. Poznal, že Orfeus mezi ně nepatří, ale píseň ho rozplakala a vyhověl mu. Stejně obměkčil i bohy podsvětí. Hádes mu dovolil odvést Eurydiku pod podmínkou, že se Orfeus nesmí na ni ohlédnout, jinak ji už nespatří.
Šli známou stezkou, nechali se převézt. Kráčeli krajinou nesmírného ticha a Orfeus vůbec neslyšel Eurydičiny kroky . Bál se, že zabloudila, a ohlédl se. Zemřela mu podruhé … . Zoufale běžel zpět, ale Charón ho již nepřevezl. Uchýlil se do hor a zpíval.
Tehdy krajinou putovaly bakchantky, opilé a pološílené ctitelky boha vína. Podrážděně po Orfeovi vrhaly kameny, ale moc jeho zpěvu jim nedala zasáhnout. Bakchantky začaly křičet, přehlušily pěvce a zabily ho. Orfea oplakávala celá příroda. Jeho duše sestoupila ho podsvětí a konečně shledala milovanou ženu. Bůh Bakchus proměnil zločinné divošky ve stromy zmítající se v neustálém větru.
Tělo Orfea pohřbily Musy. Hlava, kterou bakchantky urvaly, plula s lyrou na vlnách řeky Hebru až k ostrovu Lesbos. Podnes řeky zpívají písně, co si zapamatovaly od mrtvého Orfea.

TANTALOS
Bohatý král Tantalos chodil k bohům na hostiny. Chtěl vyzkoušet jejich vševědoucnost, ukryl u sebe kradenou sošku,pak kradl božský nápoj i ambrózii a nosil je na zem, vysmíval se bohům a nakonec zabil svého syna Pelopa. Pozval bohy k sobě a předložil jim synovo maso. Demeter, bohyně rolnictví, snědla kousek, ale ostatní zděšeně odskočili. Tantalos poznal, že jsou vševědoucí a začal se klanět. Zeus ho však srazil do Tartaru, nejhlubšího podsvětí, kde ho trýzní krutá žízeň, hlad a smrtelná úzkost. Klotho Pelopa vzkřísila, kousek snědené lopatky nahradila slonovou kostí. Jeho potomci zde měli bílou skvrnu.

NIOBE
Niobe, šťastná královna Théb a Tantalova dcera, byla velice pyšná na své bohatství, na otcovu přízeň s bohy a ze všeho nejvíce na svých sedm urostlých synů a sedm krásných dcer.
Jednou všechny zbožné ženy chystaly oběti pro bohyni Leto a jejím dětem Apollónovi a Artemidě. Niobe vyšla do ulic a říkala ženám: „Zešílely jste? Obětujete bohům, které jste nikdy neviděly! Proč neobětujete mně?……Pokladů mám více než Leto i dětí mám víc. Ať se mi rovná štěstím některá bohyně. I kdyby mé štěstí ubylo, stále bych ho měla dost. …“
Leto vše viděla a řekla vše dětem. Ty se zahalily do mraku a snesly se k thébským hradbám, kde cvičilo sedm Niobiných synů. Apollón jednoho po druhém šípy zabil. Když se to dozvěděl král ( a otec ) probodl se mečem. Niobe ale vzkřikla: „Ukrutná Leto, jen se pas na mé bolesti a raduj se, že se svými sedmi syny pochovám i svůj život. Stejně mi zbývá víc než tobě. Ještě mám sedm krásných dcer!“ Jen to dořekla, zadrnčela tětiva luku a Artemis postupně všechny dcery zabila. I tu nejmladší, kterou se s prosbou snažila matka zachránit. Niobe celá zkameněla a vítr ji vryl do skály. Z jejích kamenných očí se neustále řinou dva prameny nevysychajících slz.
DAIDALOS A IKAROS
Velký řecký umělec Daidalos měl nadaného učně Tala. Když na Tala slyšel velkou chválu, začal mu závidět a káral ho. Jednou v noci učně srazil z hradeb, ale Athéna padajícího zachránila. Daidalos se bál a uprchl se synem Ikarem na Krétu. Tamnímu králi postavil bludiště pro obludu Minotaura.
Daidalos toužil po vlasti a ptákům záviděl svobodu. Pomocí vosku a peří vyrobil pro sebe i pro syna velká křídla. Uletěli spolu z Kréty, ale neposlušný Ikaros využil otcovu chvilkovou nepozornost a vzlétl výš ke slunci. Vosk zkapalněl a Ikaros spadl do moře.(tzv.Ikarův pád) Zdrcený otec nakonec odletěl na Sicílii, nikdy se s touto událostí nevyrovnal.

IASON A MÉDEA
Zemřel starý král a zanechal po sobě dva syny - staršího Aisona a mladšího Pelia. Lstivý a krutý Pelias zbavil Aisona trůnu a vyhnal ho z města. Na venkově se Aison bál, že mu bratr bude chtít zabít syna Iasona. Proto předstíral jeho smrt a poslal ho do hor k moudrému kentaurovi. Tam syn cvičil mrštnost, zápasení i moudrost.
Ve dvaceti letech se vydal za Peliem usilovat o trůn. Aison už nežil. Iason si cestou naklonil bohyni Heru a ztratil jeden střevíc. Když ho Pelias spatřil, vzpomněl si na věštbu o takovém muži s jedním střevícem, který mu má přinést záhubu. Slíbil mladíkovi trůn, pokud přinese z Kolchidy zlaté beraní rouno.
Iason s plavci Argonauty vyplul, cestou pomohl hladovějícímu králi Fineovi a ten všem poradil, jak proplout mezi Symplegadami, skálami, které se neustále srážejí k sobě. Než dopluli do Kolchidy našli ještě ztroskotalce, ti hrdiny od úmyslu odvést rouno velmi zrazovali. Po přistání na ostrově vyrazil Iason s čtyři muži za králem Aietem s prosbou o rouno. Spatřila je mladší králova dcera Médea. A ihned se do Iasona zamilovala.
Když se král dozvěděl, co od něho Řekové chtějí, nejprve se rozzlobil a poté jim dal úkol : zorat pole s ohnivými býky, vysít z dračích zubů bojovníky a porazit je. Médea se zděsila, pomohla Iásonovi kouzelnou mastí a ten jí vyznal lásku. Ráno vše zvládl, ale král byl přesvědčen, že mu pomáhala Médea. Dcera viděla jeho zlost a běžela za Iasonem. Pomohla mu z háje uloupit rouno pod příslibem, že ji odveze do Řecka a nikdy neopustí. Král rychle vyplul s pomocníky na moře a Iasonovu loď dostihl. Žádali, aby Iason vysadil Médeu na blízkém ostrově. Ta v zoufalství lstivě vylákala na ostrově bratra Absyrta, kterého Iason zabil. Putovali dál do Řecka, málem ztroskotali u Sirén.
Když se Pelias doslechl, že hrdinové mají rouno, zamkl brány. Kouzly se Médea dostala do paláce, v čarovném kotli nechala krále zemřít pomohla tak Iasonovi ke trůnu. Ten ale zapomněl na svůj slib a vyhledal jinou nevěstu. Médea zoufalá žalem mu nevěstu zahubila a k tomu i své dva syny, které s ním měla. Iason Médeu hledal, ale ta prchla s čarodějným spřežením a od té doby o ní nikdo neslyšel.
Jak vášnivě milovala, tak vášnivě nenáviděla.

SISYFOS

Lstivý král Sisyfos se nebál bohů, ani smrti. Postavil korintský hrad, bohu Asopovi prozradil, kde se skrývá Zeus a on mu za to daroval pramen.
Rozzlobený Zeus zabil Asopa a na Sisyfa poslal Smrt. Ten ale smrt spoutal. Vůbec nic neumíralo. Bůh války Áres Smrt zpět vysvobodil. Ta krále odvlekla do podsvětí. Sisyfos zakázal manželce jakékoliv pohřební oběti a v říši mrtvých předstíral nad touto skutečností zármutek. Persefone se slitovala a poslala ho na zem, aby manželce její povinnost připomněl. On na hradě vystrojil hostinu a veselil se. Smrt si ho odvlekla podruhé. Za trest v podsvětí musí valit do kopce mramorový kámen. Vždy, když ho konečně dotlačí, sjede kámen dolů. Jeho práce se stále obnovuje a utrpení nekončí.(tzv. sisyfovská práce)

ERÓS A PSYCHE
Nejmladší královská dcera Psyche byla ze všech žen nejkrásnější. Lidé o ní říkali, že je nová Afrodite. Přinášeli jí oběti a na opravdovou bohyni zapomínali. To si samozřejmě nedala Afrodite líbit a pověřila syna Eróta, aby Psyche zasáhl šípem lásky. Měla si vzít toho nejhoršího muže. Jakmile Erós Psyche spatřil, neuposlechl.
Obě starší královské dcery se vdaly a žily u svých manželů. Král byl smutný, že Psyche nikoho nemá a ptal se bohů, co s tím. Dostal radu, ať dceru oblékne jako do hrobu a zavede na skálu. Tam pro ni přijde ženich. Psyche ze skály zanesl Zefýr do nádherného údolí. V zázračném zámku ji přivítal tajemný hlas, připravil lázeň a vzácné pokrmy. V noci k ní přišel manžel a říkal, že nesmí spatřit jeho tvář. Slíbila, že se o to nebude pokoušet a že u něho zůstane.
Mezitím rodiče dostali strach a sestry se vypravily na onu skálu. Volaly Psyche a ta poručila Zefýrovi, aby je přinesl před zámek. Pak jim ukázala celou tu nádheru. Bledly závistí a chtěly vidět manžela.
Psyche jim nic neprozradila . Doma sestry rodičům lhaly a předstíraly, že Psyche nenašly. Za několik dní přišly znovu a vyzvídaly o manželovi. Psyche zapomněla, co jim vykládala minule a nová lež byla sestrám podezřelá. Přišly ještě jednou a namluvily jí, že ten muž je drak. Ať si připraví na noc lucernu i nůž a ať ho zabije. Vyděšená Psyche čekala,a jak usnul, posvítila na něj. Spatřila vedle sebe boha Eróta. V úžasu mu kápla olej z lampy na rameno.
Erós odletěl za matkou, dostal horečku. Marně ho Psyche hledala po lesích. Šla za sestrami a ty rychle běžely za Zefýrem, protože chtěly Psyche nahradit, ale zabily se.
Afroditiny pomocnice odvedly Psyche za bohyní. Ta uložila krásce úkoly : přebrat směs sedmi druhů zrn, vzít od divokých ovcí chomáč vlny, nabrat vodu z černého podsvětního pramene a od Persefone přinést mast na Erótovu spáleninu. Nakonec vše dobře dopadlo, Zeus se za Psyche přimluvil, učinil ji nesmrtelnou a konala se vytoužená svatba.

FILEMON A BAUCIS
V chatrné chaloupce na kraji vesnice plné boháčů, žili staří manželé. Když Zeus s poslem Hermem putovali v přestrojení po zemi, zastavili se v této vesničce na noc. Všude je vyhnali, pouze u starých a chudých manželů našli pohostinství. Stařeček Filemon bohům nosil ovoce a stařenka Baucis udělala svátečně večeři. Když Filemon naléval hostům víno, vůbec ze džbánku neubývalo. Tak Baucis bohy poznala. Společně s nimi vystoupili na úbočí hory a pozorovali se slzami v očích, jak Zeus zatopil bohaté statky a jejich chatrč proměnil v palác. Směli vyslovit jakékoliv přání. Chtěli zemřít společně, nevidět hrob druhého. A tak, když nadešel jejich čas, proměnili se ve stromy, které se neustále dotýkají svými haluzemi.

Názor: Všechny příběhy se mi líbily. Ten, kdo je dnes nezná, nemá (podle mě) úplný přehled.

Hodnocení čtenářského deníku Ovidius - Proměny

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. květen 2008
  14 243×
  2067 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Ovidius - Proměny

Pleito