Remarque, Erich Maria - Na západní frontě klid

Pavel Bäumer – hl. hrdina, vypravěč, 19-tiletý student gymnázia, prožívající 1. světovou válku jako voják na západní frontě – přichází k poznání nesmyslnosti války a nenávisti k ní
Albert Kropp, Müller, Leer a hl. hrdina – spolužáci z jedné třídy gymnázia
Tjaden, Stanislav Katzinsky, Haie Westhus, Deterding – přátelé, které poznal ve válce
Himmelstoss – desátník cvičící vojáky, využívající svého postavení, na bojišti ale zbabělý

Tato kniha se odehrává na frontě za 1.světové války. Je výpovědí o mladé generaci, která dospěla dříve než měla - byla kvůli válce a vlasteneckým propagacím vyhnána ze školních lavic a dobrovolně se přihlásila na frontu (možná proto, aby je nikdo nemohl označit za zbabělce, kteří nehodlají bojovat za svůj národ a za svou zemi... možná proto, že opravdu cítili vlastenectví... a taky proto, že neměli ani tušení, co je tam čeká...) Na frontu přichází ještě skoro jako děti – plní vlasteneckých ideálů. Tam se ale učí jak střílet, jak se krýt, jak přežít...
Příběh začíná vyprávěním hlavního hrdiny v době, kdy díky vystřídání odpočívají několik kilometrů za frontou a dostávají příděly jídla. Zpětně vypráví o jejich desetitýdenním výcviku (kde jsou připravováni pro boj na frontě), plného šikanování od desátníka Himmelstosse, který je sice silnějším v kasárnách, ale v boji je bezradný.Nakonec se jim ale naskytne příležitost a všichni se mu pomstí. Popisuje hrůzy války, boje v zákopech, krvavé bojové střety, kde umírá mnoho stovek vojáků jako figurky na hraní, z bombardování, útoků bojovými plyny. Vypráví ale také o soudržnosti přátel (vojáků) v jejich těžké době, pevném přátelství a obětavosti vůči ostatním. Pavel si začíná čím dál víc uvědomovat hrůzy a nesmyslnost války, ale taky si postupně čím dál tím víc uvědomuje, že se válka začíná stávat jeho životem a začíná se bát, že by si celá jejich generace po návratu domů už nedokázala přivyknout normálnímu životu.
Jednou jsou ale Pavel a Albert postřeleni a jsou proto naloženi do sanitního vlaku. Po několika dnech dostane Albert horečku a tak musí být vysazen a poslán do nemocnice. Pavel ho ale nechce opustit a tak předstírá horečku taky.Albertovi ale nohu musí amputovat a Pavel je poslán na rehabilitaci domů. Po příjezdu domů ale zjišťuje, jak moc válka člověka změní. Už si nerozumí s matkou ani se sestrou a ostatními lidmi, vedle nichž vyrůstal. Válka ho naučila otupělosti – nepřipouštět si hrůzy války, smrt a beznaděj kolem sebe, protože jinak by se zbláznil. A tak se při návratů zpátky na frontu skoro těší. Ale uvědomuje si, že se pobytem doma trochu změnil – díky starosti o svou těžce nemocnou maminku už není tak lhostejný jak býval. Je ale donucen vlastní rukou ubodat muže – nepřítele, a tak se mu otupělost pomalu vrací.
Jednou jde Pavel s Katzou pro menáž. Katza ale klopýtne a zůstane ležet – byl střelen do holeně. Pavel ho okamžitě obvazuje a bere si ho na záda, aby ho mohl donést k nejbližšímu obvazišti. Pak ale přijde palba a oba jsou nuceni se ukrýt. Vymění si adresy, protože Katza pojede po takovém zranění určitě domů a oba se chtějí ještě někdy setkat. Pak ho Pavel nese dál, běží jako o život. Když doběhne k obvazišti, položí Katzu a několik minut je úplně mimo. Když se probere, lékař mu řekne, že jeho kamarád je dávno mrtev. Když ho totiž Pavel nesl, zasáhla Katzu střepina do hlavy. Pavel si to v běhu ani neuvědomil.
Potom dostává Pavel čtrnáct dní volna, protože polkl trochu plynu. Celé dny sedí v malé zahrádce na slunci a přemýšlí. Kdekdo mluví o míru a příměří. Všichni čekají co bude. Skončí to zase zklamáním???

Vlastní hodnocení: Knížka se mi líbila, nebyla nějak složitě napsaná, takže se četla dobře. Díky této knížce si konečně dokážu živěji představit, jak pravá válka vlastně vypadá – její krutost a nemilosrdnost. Ale nikdy sem válku nezažila, takže nikdy nebudu vědět, co přesně tohle slovo znamená. Ale naprosto souhlasím s jedním moudrým človíčkem, který prohlásil:

,,Čím déle pozoruji svět, tím víc jsem přesvědčen, že
pomocí hrubé síly nelze vytvořit nic trvalého.“
Napoleon I.

TATO KNIHA NEMÁ BÝT ANI OBŽALOBOU,
ANI VYZNÁNÍM. MÁ BÝT TOLIKO
POKUSEM PODAT ZPRÁVU O GENERACI,
KTERÁ BYLA ZNIČENA VÁLKOU –
I KDYŽ UNIKLA JEJÍM GRANÁTŮM.

ukázka:

Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsou pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se byli vrátili domů v roce šestnáctém, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje, Už nedokážeme vpravit se do životy. Vyznat se v životě.
Také nám nebudou rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice strávilo ta léta zde spolu s námi, jež však předtím už mělo postel a povolání a vrátí se do svých starých pozic, v nichž na válku zapomene – a za námi roste pokolení podobné nám, jací jsme bývali, a to nám bude cizí a odsune nás stranou. Jsme zbyteční sobě samým, porosteme někteří se přizpůsobí, někteří se podvolí a mnozí budou bezradní – léta se rozutekou a nakonec zahyneme.
Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je toliko melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisíci tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno bylo zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.
Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví, silnice bíle ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly.
Povstávám.
Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, nechť to, co ve mně říká ,,já“, bude či nebude chtít.

*

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:
Na západní frontě byl klid.

Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal, Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Hodnocení čtenářského deníku Remarque, Erich Maria - Na západní frontě klid

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  21. prosinec 2007
  2 495×
  1075 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Remarque, Erich Maria - Na západní frontě klid