Shakespeare, William - Král Lear

Král Lear vznikl mezi lety 1603 a 1606. Obsah díla se dochoval asi v 50-ti verzích. A to jak v kronikách, tak v rytířských románech a soudobých zprávách o nejstarší anglické historii.
Hra byla poprvé hrána v letech 1605-1606 a v roce 1608 poprvé vytištěna. Tato vrcholná anglická pozdně renesanční tragédie s námětem z keltských pověstí Shakespearovou nejotřesenější tragédií lidského i společenského stáří, která nekončí úplným zhroucením světa, ale poučením lidské společnosti.
Král Lear je spolu s Hamletem Shakespearovou ústřední hrou, dramatem, které nejplněji vyjadřuje shakespearovu vizi člověka, společnosti, světa i vesmíru. Je poslední z jeho největších tragédií. Postupem doby se více do popředí dostává před Hamleta Král Lear, protože v té době krize společnosti vrcholí a nutí tragického hrdinu, aby pohlédl na člověka a svět nikoli svrchu, ale úplně nově, zespodu-ze dna společnosti (viz. motlitba).
Může se nám zdát, že zdvojení dramatického děje vede k opakování motivů i myšlenek a tím se podstatně prodlužuje a nedostává tak potřebný rychlý spád děje, jež by přidal na už tak dost promyšlené dramatičnosti. Ale ve skutečnosti právě toto zrcadlení přispívá k tomu, že Learovu tragédii nevnímáme jen jako individuální úděl jedné rodiny, ale jako nadosobní podobenství o údělu člověka a celé lidské pospolitosti. Opakování některých klíčových situací také přispívá k hlubšímu vrytí do našich představ a pocitů.
V Learovi Shakespeare s vědomým zdůrazněním vytvořil charakter majestátního, ale i sveřepého a zoufale zaslepeného vladaře, který nedokáže ovládnout ani sám sebe, natož svou říši. Postava v sobě zahrnuje odvěké zkušenosti a pravdy celého lidského rodu.
.Goethe o ní řekl: „Je každý starý člověk králem Learem.“ Myslel tím, že každý starý člověk je Learovi v něčem z jeho chování a jednání podobný.
Mnoho postav představuje po svém kus starého feudálního světa, starých ideálů a psaných i nepsaných zákonů o právech králů, bezpodmínečné poslušnosti poddaných panovníkovi a dětí otci, atd.
Proti sobě v této hře bojují dobro a zlo, zvítězí sice dobro, ale vybere si své oběti.
Na straně zla se zde objevují Edmund, jehož heslo zní: “Člověk musí být jako doba. Útlocitnost se k meči nehodí.“, Goneril, která říká: „Zákon není tvůj, je můj.“ a podtrhuje tak životní zásadu všech padouchů ve hře, a další. Na druhé straně vystupuje dobro v čele s Kordélií a jinými.

V Shakespearově době působily mnohé scény hry (Learovo šílenství, vyloupnutí oči Glosterovi) spíše jako fraškovitá podívaná.
Shakespeare používá prostředků jako dvojího času a děje, uplatňuje přísloví (např.:“Půjdu si lehnout o polednách“, to byla poslední slova šaška, jenž žalostí umíral se vtipem na rtech, je to staré anglické přísloví), nebo také: „s tím svíčka zhasla…“, což v českém jazyce v podstatě znamená „zazvonil zvonec a pohádky je konec…“.

Tímto dílem v mnohém předběhl svou dobu. Například přímo věštecky zní do budoucnosti varování vévody albanského:
Jestliže nebes viditelná moc
ta pustá zvěrstva rychle nepokrotí,
tak je to tu,
že lidstvo navzájem se musí požrat
jak dravci hlubin.

OBSAH:

Pyšný britský král Lear se rozhodne pro své potěšení a z libovůle rozdělit svou říši mezi 3 dcery Goneril, Regan a Kordélii a vzdát se tak vlády. Chce ji rozdělit podle toho, jak jej mají dcery rády, resp. jakými slovy vyjádří svou lásku k němu. V tomto motivu hra připomíná pohádku Boženy Němcové-Sůl nad zlato. Dvě starší dcery otci falešně vyznají lásku, chtějí se přitom jen dostat k moci. Kordélie na začátku odpovídá otci, že ho má ráda tak, jak velí povinnost, nic míň, nic víc. Zde svou zásadovostí obhajuje vlastní lidskou důstojnost. Narozdíl od svých sester odpověděla upřímně a prostě.
Ale Lear si to vyloží po svém, prokleje Kordélii a uvalí na ni svou nenávist. Následně ji vyžene. Learův věrný rádce Kent, jenž se jí zastal, musí také opustit zem. Později se ale vrací jako sluha k Learovi, již v převleku.
Říše je rozdělena mezi Kordéliiny 2 sestry a jejich manžely-vévody albanského (skotského) a cornwallského. Kordélie se ujímá její nápadník, francouzský král.
Lear rozhodne, že bude měsíc žít u jedné dcery a další u druhé a tak stále dokola. Se svým doprovodem se ale brzy stává pro své necitelné dcery přítěží. Také jeho vrstevník hrabě Gloster upadne v opovržení svého levobočka, egoistického intrikána Edmunda, který na cestě k moci odstraní právoplatného dědice Edgara.
Před hrozící smrtí se Edgarovi podaří uprchnout a v převleku za blázna jako „chudáček Tomeš“ bloudí krajinou. V té samé době je Lear vyhnán do běsnící bouře a vichru svými dcerami Regan a Goneril. Během jeho putování v bouři se potkává s Tomešem a odhaluje nemilosrdnou ziskuchtivost svých dcer. Tomešovou pomocí získává král představu o skutečné lidské nouzi.
Na pustém vřesovišti odhazuje svůj majestát a s ním i své královské brýle mámení. A v tomto přerodu z pošetilého krále v člověka začne Lear vidět svět kolem sebe docela jinýma očima, očima chudých bezzemků vyhnaných z půdy a domovů. I přes péči věrného šaška a Kenta zachvacuje Leara šílenství a teprve tehdy se dobírá moudrosti. Změněný Lear se obrací k chudákům, kterými jsou například Tomeš a šašek, se svou nejvřelejší motlitbou a přáním, aby jim přepych rozdal, „čeho příliš má“:

„Vy nazí ubožáci, ať jste, kde jste,
kdož svíjíte se pod bičem té bouře,
jak hlava bezdomá a prázdný břich,
jak cáry zedrané vás chránit mají
v takový čas jak dnes? Ó málo, málo
jsem toho dbal. Jen, přepychu, ten hořký
si vezmi lék a trp, jak chudí trpí,
abys jim rozdal, čeho příliš máš,
a nebe spasil od nařčení křivdy.“

Před smrtí ho zachrání Gloster, který je však vzápětí obviněn na základě Edmundova udání z velezrady. Edmund jej obviní ze spiknutí s francouzským králem, který se vylodil v Doveru, aby využil rozvratu v zemi a je jím nemilosrdně oslepen.
Role Glostera je předurčena k tomu, aby umocnila podobný osud Leara. Glostera se ujímá Edgar a snaží se mu vrátit důvěru v život. Když Gloster prohlédne ze své zaslepenosti, když jsou mu vyšlapány oči, obměňuje Learovo volání po spravedlnosti, aby je nezapomenutelně vyzdvihl jako nejvyšší poslání hry:
…Nebesa, jen houšť!
Jen dejte v přebytku a slastech živým,
kdož se vám rouhají, kdož vidět nechtějí,
že necítí, už pocítit svou moc!
Tak rozdělení smazalo by rozdíl
a každý by měl dost…

Lear načas pookřeje v péči Kordélie, která v nepřítomnosti chotě stojí v Doveru v čele vojska, nedokáže však vyhrát rozhodnou bitvu a je na Edmundův příkaz oběšena ve vězení. Nakonec tedy, i přes svou dobrotu, zemře. Do tábora přichází v rytířském převleku Edgar, porazí Edmunda v boji a odhalí jeho zločiny. Goneril a Regan zhubí vzájemná závist a žárlivost. Také Lear žalem umírá nad Kordéliiným tělem a zůstávají Edgar, Kent a Albany, aby nesli „tíhu této smutné doby“. Edgar, jež se nejprve spolu s Learem ponořil až na dno lidské společnosti přejímá s vévodou albanským spoluvládu nad Learovým státem.

Dějovými liniemi jsou Learův a Glosterův příběh, jenž jsou si vzájemně podobné. Gloster i Lear jsou lidé, kteří se vlastními rozhodnutími a jednáními přivedou do nesnesitelné situace a teprve potom uvidí sami sebe i skutečnost v nahotě pravdy. Nejslibnější záruky budoucnosti pro ně představují Kordélie a Edgar.
Lear byl starý pošetilý král, neschopný rozeznat dobrotivé a milující srdce své nejmladší dcery od sobecké krutosti dvou starších dcer, přestože ji měl nejradši. Vyplývá to z jeho oslovení na samém začátku děje, kdy k ní promlouvá: „Poslední naše, jak malá, milá…“ Také v průběhu hry se k této myšlence Shakespeare vrací, a to, když Lear mluví o Kordélii: „Ji jsem měl nejvíc rád a jí jsem chtěl k hýčkání dát svou starobu“.
Nedovede rozeznat ani základní životní zkušenosti ani že je tzv. k životu potřebnější sůl než zlato. Projde očistnou bouří a ztratí v ní královské brýle mámení, strhne ze sebe společenský šat a v šílenství nabude nového rozumu, konečně pak začne vidět svět kolem sebe pravdivě. Přitom se ztotožní s utlačenou většinou svého národa.
Gloster prohlédne, až když mu vlastní syn vyšlape oči. Přitom překračuje meze daných možností a míří svým přáním kupředu, kdy „rozdělení smazalo by rozdíl a každý by měl dost“.

Použitá literatura:

1) Vodička, F. a kolektiv: Svět literatury 1 ; FORTUNA PRAHA 1995
2) Stříbrný, Z.: Dějiny anglické literatury 1 ; ACADEMIA PRAHA 1987
3) kolektiv autorů za vedení Vladimíra Macury: Slovník světových literárních děl ;
ODEON PRAHA 1988
4) Shakespeare, W.: Tragédie II ; překlad: A. Saudek a B. Franěk ;
STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY A UMĚNÍ PRAHA 1963

Hodnocení čtenářského deníku Shakespeare, William - Král Lear

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. červenec 2008
  7 609×
  1365 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Shakespeare, William - Král Lear

Dobroslava
Obsah, dobrá. Ale ten češtin! Neznám slovní spojení vyšlapat oči a nevím, co si pod tím představit. V našich podmínkách se oči vždycky vylupovaly.
A autor dost tápe v užívání jež a jenž, které má zhusta špatně. Je-li to práce budoucího učitele češtiny, tak teda potěš.