Shakespeare, William - Sen noci svatojánské

- Sen noci svatojánské je nejzdařilejší z prvních pěti Shakespearových komedií
- zdánlivě je umístěna do starověkých Athén, ale je provázena jeho rodným krajem, lidovými bájemi a pověrami
- Shakespeare nezvykle spojil nesourodé vrstvy: vznešené dvořany, tajemnou říši víl a elfů a svět řemeslníků
- v této hře už se objevuje charakteristika postav, což je pokrok ve srovnání s předešlými veselohrami
- odvážné míšení napřirozených prvků s každodenním obyčejným životem svádělo k napodobování – např. Ben Jonson
- celá hra je provázena optimistickým humorem, což je výrazem renesance
- v této hře se sblížily dvě starobylé lidové slavnosti – Midsummer Day, který se slaví 24.6. a první máj, který je chápán jako „lásky čas“
- touto hrou měl být uveden provoz Národního divadla

DĚJ:
V této komedii od W.Shakespeara nevystupují jen obyčejní lidé, ale i elfové, díky nimž se vlastně celý příběh zamotá:
Příběh se odehrává v Athénách, kde tou dobou vládl vévoda Theseus, který se v nejbližších dnech chystal na svatbu s Hippolytou, královnou Amazonek. V Athénách býval kdysi zákon, podle něhož otcové mohli určit svým dcerám za manžela toho, koho chtěli, a když snad některá omítala provdat se za muže, jehož jí otec vybral, dával tento zákonotcům právo poslat neposlušnou dceru na smrt. Tohoto zákona se však využívalo jen výjimečně.
Jednou ale za Theseem přišel stařec Egeus s žalobou na dceru Hermii. Přisoudil ji Demetriovi, ale ona se za něj nechce provdat a že prý chce jiného Athéňana jménem Lysander. Hermie omlouvala svou neposlušnost tím, že Demetrius už dříve vyznal lásku její nejdražší přítelkyni Heleně a Helena že Demetria miluje k zbláznění. Protože Theseus nemohl měnit zákony vé země, dal Hermii pouze čtyři dny na rozmyšlenou. Když tyto všechny informace Hermie sdělila svému Lysandrovi, byl rozhořčený, tu ho ale napadlo, že má starou tetu nedaleko od Athén, kde už athénské zákony neplatí. Domluvili se, že na ní Lysander počká v lesíku za městem. Hermie o chystaném útěku řekla jen své přítelkyni Heleně. Ta, aby se zavděčila, hned běžela za Demetriem a všechno mu sdělila, věděla totiž, že Demetrius Hermii miluje natolik, že ji bude pronásledovat až na kraj světa.
V lesíku, kde se měli Hermie a Lysander sejít, žili elfové a všelijací skřítci, hlavní slovo zde měli Oberon a Titanie – král a královna všech elfů. V tento čas mezi nimi panovalo napětí a neustále se hádali. Právě tu noc, kdy měli milenci utéct, narazili na sebe. Hádali se dlouho, až nakonec Oberon řekl: „Než padne ranní rosa, pomstím se ti za tu křivdu!“ Oberon pak povolal svého důvěrníka Puka, Puk byl mazaný a darebný skřítek, který nadělal spoustu neplech. Oberon řekl Pukovi: „Přines drobný kvítek západní, dřív mléčně bílý, nyní nachový. Od rány lásky, dívky říkají mu srdečník – nuž přines mi ten květ. Již jedenkrát jsem ti jej ukázal. Když jeho šťáva spícím na víčka se nakape – ať žena to neb muž, hned musí vzplanout láskou šílenou ke tvoru prvnímu, jejž zhlédne pak.“ Puk vyrazil hledat kvítek a Oberon na něj čekal, vtom ale uviděl, jak do lesa vstoupili dva mladí Athéňané, Demetrius a Helena. Slyšel, jak Demetrius Heleně vyčítá, proč se za ním pořád tak táhne a spousty jiných ošklivých slov jí řekl, zatímco Helena mu jen připomínala její lásku k němu. Král víl a elfů Oberon byl známým ochráncem milenců a Heleny mu bylo líto. Když se vrátil Puk, dostal od svého pána následující rozkaz: „Ty také vezmi šťávy, rychle spěj a celý tento háj prohledej, je spanilá kdes Athéňanka tady, jejížto láskou zhrdá hejsek mladý. Jdi a tou šťávou oči jemu natři a dívka ta pak první buď, co spatří. Jej snadno poznáš, athénský má šat a ostražitě hleď to vykonat.“
Mezitím byli už na cestě i Hermie a Lysander. Než ale prošli les, byla Hermie znavená, Lysander ji přemluvil, aby si lehla do mechu a spánkem si odpočinula. Za chvíli už oba spali. A takto je objevil Puk, když uviděl mladíka v athénském šatě a krásnou dívku, usoudil, že to je ten rozhádaný párek, bez váhání tedy nakapal mladíkovi šťávu z kvítku na víčka. Myslel si, že první, koho ráno spatří, bude ta dívka vedle něj.
Helena mezitím ztratila Demetria z dohledu a sama se ploužila lesem, když najednou uviděla Lysandra s Hermií, v tom se Lysander probudil a otevřel oči. Vlivem kouzel a čar lesního skřítka pustil z hlavy Hermii a bezhlavě začal obdivovat Helenu, zahrnul ji vášnivým chvalozpěvem, když tu se Helena zhrozila a řekla: „ Ó hanba! Peklo! Proti sobě náhle vás vidím všechny v šprýmu zapřísáhlé. Mít jemnosti a slušnosti jen kus, tak týrati mne bylo by vám hnus.“ Po těchto slovech Helena zmizela v lese a Lysander šel za ní. Když se po chvíli Hermie probudil a zjistila, že je sama, vydala se také do lesa. Mezitím Demetrius , znaven hledáním Hermie a soka Lysandra, usnul. Tak ho objevil Oberon a protože věděl a Pukově omylu, nakapal Demetriovi šťávu na víčka vzbudil ho ve chvíli, kdy kolem šla Helena. Ta nevěděla, co se děje, když ji najednou začala opěvovat dva mladíci. Najednou se tam objevila i Hermie a pustila se do Heleny, hádaly se a vyčítaly si celou situaci.
Mezitím také vykonával Oberon pomstu Titanii, nakapal jí také šťávu na víčka a první, koho spatřila, byl sešlý pocestný, kterému ještě Oberon přičaroval oslí hlavu. Titanie najednou začala ošklivému oslovi vyznávat lásku a obsluhovat ho. Oberon posléze pokáral Puka za zmatek, který vyvolal a řekl mu: „Zde vezmi květ, v Lysandrův spící zrak zas šťávy nakapej, jest mocný tak, že z očí odejme, co je teď kalí a zas budou hledět, jak hledívaly.“
Lysander se ráno probudil a zase měl oči jen pro Hermii a Demetrius díky Oberonově šťávě jen pro Helenu. Všichni si mysleli, že se jim zdál jen zmatečný a konec konců i veselý sen, sen noci svatojánské. Náhle všechny překvapil příchod egea, který se vydal pátrat po uprchlé dceři, nakonec svolil ke sňatku mezi Hermií a Lysandrem.
I mezi vílami a elfy dopadlo všechno dobře, Oberon se slitoval nad Titanií, její lásku k oslovi odčaroval a s Titanií se smířil.

 

Hodnocení čtenářského deníku Shakespeare, William - Sen noci svatojánské

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  26. srpen 2007
  4 824×
  994 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Shakespeare, William - Sen noci svatojánské