Steinbeck, John - Hrozny hněvu

John Steinbeck se narodil r. 1902 v městečku Salinas ve státě Kalifornie. V sedmnácti letech odešel na studia na univerzitu v San Francisku, přitom však delší dobu pracoval jako pomocný dělník na velkostatku. Když v roce 1925 úspěšně odpromoval, zamířil do New Yorku. Tam žil velmi těžce. Nejprve zedničil, pak byl krátký čas drogistou, pracoval také jako pomocný dělník v přístavu a konečně jako žurnalista. Za svého života poznal dobře život chudých farmářů, mezi nimiž vyrostl. Ani poté, co dosáhl určitého společenského postavení, nepřestal jim vyjadřovat svoje sympatie. John Steinbeck nepochybně položil základy moderní americké literatuře. Se svým citem pro naléhavé sociální otázky, schopností filozofického uvažování a dovedností psychologického vykreslení postav zaujal čtenáře mnoha zemí světa.

Hrozny hněvu
Hrozny hněvu jsou považovány za nejlepší Steinbeckův román. Vyobrazují Ameriku třicátých let, otřesenou hlubokou ekonomickou krizí, sužovanou nezaměstnaností a hladomorem, v níž se střetává hrstka boháčů s miliony chudých. V této době došlo v životech farmářů některých jižních států (Oklahoma, Texas, Arkansas) k zásadnímu zlomu. Zadlužili se u bank a nebyli schopni nadále vysoké částky splácet. Technickou revoluci pocítili až do morku kostí, když přijely traktory, kterým hrubé, prací sedřené ruce zemědělců nemohly konkurovat, a farmáře z půdy vyhnali. Ti, hnáni hladem a s pár dolary v kapse, odešli hledat novou střechu nad hlavou. Statisíce lidí toužily po práci, aby alespoň zaplnili prázdná břicha, a proto se vydaly na západ, směrem do Kalifornie. S vidinou lepšího života pod žhavým kalifornským sluncem, mezi plody zralých pomerančů, jež stačí utrhnout, nasedali do svých archaických aut, která jen zvolna zdolávala tisíce mil. Brzy se však ocitly tváří v tvář drtivé realitě, která navždy pohřbila jejich sen o šťastném životě.
Steinbeckův román vykresluje osud kolektivní masy lidí, konkretizovaný na příkladu jedné oklahomské rodiny. Setkáváme se s rodinou Joadových, jejichž farmářská krev kolovala v žilách už i několika generacím jejich předků. Pradědové, ze kterých vzešli, těžce bojovali s indiány, na nichž nakonec vydobyli kus půdy. Tomuto lánu země pak zasvětili celé své životy. Generace umíraly, ale láska k půdě se dědila z otců na syny. Každý den zápasili s hroudami půdy, neúrodné zemi darovali svá těla i duše. Půdu, v níž spočinuly ostatky otců, půdu, která je živila nebo jim dávala zemřít, museli milovat. A nyní přišli housenkové traktory, které dokázaly vykonat víc než dvanáct farmářů. Své domky nechtěli opustit, ale traktory přijely a strhly je. Na stěně visela nabitá puška, ale oni dobře věděli, že použít ji by znamenalo oprátku nebo dlouholetý žalář. Taková byla i rodina Joadova. Ústřední postava celé knihy, Tom Joad, se vrací z věznice, do níž byl uvržen na čtyři roky za zabití. Zabil v sebeobraně, když ho opilý kamarád napadl, proto Toma svědomí netíží. Je to drsný chlapík s dobrým srdcem, který se nezalekne první pohrůžky. Představuje se nám jako první z mnoha Steinbeckových skvělých postav, které neohýbají páteř před bolestným útlakem ani se neplazí po zemi, ale kypí v nich hrdý vzdor. Jejich víra v potřebu lidské důstojnosti je silnější než strach. Ač má Tom postavu hromotluka, pod košilí se napínají prací vydřené svaly, je přátelský a veselý, dokud není vystaven bezpráví. Tom je z vězení podmínečně propuštěn za dobré chování, vydává se tedy za svoji rodinou. Najde však jenom opuštěný, rozbořený dům. Cestou potkává člověka s neobvykle vystouplým čelem, v němž poznává vesnického kazatele Jima Casyho. Ač je Jim Casy spíše vedlejší postavou, stává se Steinbeckovými ústy v roli tribuna lidu. Překračuje vlastní stín dobové poplatnosti, když se v podstatě vzdává Boha, z kazatele se proměňuje na filozofa. Některé jeho názory tvoří páteř celé knihy. Říká, že každý má v sobě kus "Ducha" a teprve když je více lidí pohromadě, vytváří se onen Duch, v Písmu oslavovaný jako Duch svatý. Už v této části knihy je vyjádřen Steinbeckův názor potřeby kolektivně se sdružovat. Jim Casy mění lásku k Bohu za lásku k lidem, odmítá tedy uctívat fiktivní osobu, kterou zná pouze z textů, chce oslavit reálné pozemské pozitivní hodnoty. Boha nezatracuje, pouze jeho význam posouvá na jinou intelektuální rovinu.
Po chvíli hledání Tom Joad, doprovázený ctihodným Jimem Casym, svou rodinu nachází v přípravách k odjezdu na západ, do Kalifornie. Nyní se setkáváme s dalšími hrdiny Hroznů hněvu. Al Joad, Tomův bratr, je nafoukaný šestnáctiletý hrdopýšek, jehož jedinou zálibou jsou auta a mladé ženy. Táta je příkladným typem hrdého zemědělce, ale místo hlavy rodiny postupně zaujímá máma, moudrá a pracovitá žena. Dále se nám představuje strýc Jan, který věčně utápí své hříchy v lahvích alkoholu. Kolem věčně pobíhají děti Winfield a Rutička. Zajímavou postavou je dědeček, drsný chlapík, známý coby chlípník a sprosťák. Doprovází ho babička, stejně sprostá a neoblomná. U Tomovy sestry, těhotné Růže Sáronské, již dávno zvítězila pověrčivost nad zdravým rozumem. Její manžel Connie ji záhy opouští a vydává se za lepším živobytím. Posledním členem rodiny je Tomův bratr Noe, kterému při porodu otec omylem zdeformoval obličej, čímž lze vysvětlit jeho plachost a uzavřenost. Po dlouhých přípravách rodina i s Jimem Casym konečně vyráží na západ po frekventované dálnici číslo 66 - dálnici uprchlíků. Rozjet se do Kalifornie se Joadovi rozhodli poté, co se jim do rukou dostal oběžník hovořící o volných pracovních místech česáčů. Ač se rodina jen těžko loučila s rodnou zemí, těžko trhala pouta, která jí k ní vázala, vyjela do Kalifornie s jasnou myslí. Věřila, že v ní najde zemi zaslíbenou. Neustálou blízkost smrti autor umocnil náhlým skonem dědečka a záhy i babičky. Dědeček se nedokázal rozloučit s půdou, na níž pracoval celý svůj život, babička zase nepřežila ztrátu manžela. Před Joadovými se vleče dálnice dva tisíce kilometrů dlouhá, na jejímž konci by měl ležet ráj. Slunce neúprosně praží na silnici a ze všech cestujících vysává životní energii. Jsou jen bezvýznamným článkem dlouhé kolony vozu, která se plouží k západu. I zpátky však jezdí automobily. Jejich řidiči líčí kruté podmínky v Kalifornii, absolutní nedostatek práce a všudypřítomnost hladu. Vracejí se, protože chtějí radši pojít hlady na rodné půdě než v cizí a neznámé zemi. Ale rodina Joadova nevěří. Jede dál za svým snem, neboť ví, že cesta zpátky vede do pekel. Když přijíždějí do Kalifornie, zcela vyčerpáni po namáhavé cestě, jsou šokováni hrozivou realitou. Cítí chladné pohledy, kterými je probodávají oči místních starousedlíků. Uprchlíci z Oklahomy si vysloužili přezdívku "Okiové". U mnohých jedinců byla lidskost potlačena ekonomickou potřebou dravosti a nemilosrdnosti. I rodina Joadových se stává obětí intrikánské hry kalifornských zbohatlíků, když uvěří informacím z letáků. Česání ovoce bylo totiž prací krátkodobou, reálnou pouze pro hrstku vystěhovalců. Extrémní počet žadatelů o práci byl navíc tak vysoký, že si zaměstnavatelé mohli dovolit srazit mzdu na minimum. Hladovějící člověk je ochotný pracovat i za směšný plat, jenom když ukojí svůj hlad. Komu se mzdové podmínky nelíbily, mohl odejít - vždyť v utečeneckých táborech čekaly na jakoukoli práci tisíce nezaměstnaných. Propastný rozdíl mezi nabídkou a poptávkou rozjiskřil sociální napětí, jež zapříčinilo nenávist mezi přistěhovalci a původními obyvateli. V místech, do nichž se rodina Joadova dostává, je demokracie pouze prázdným pojmem. Ze strachu před vzpourou nezaměstnaných Kaliforňané vytváří cosi jako policejní stát, kdy policie preventivně šikanuje nevinné přistěhovalce. Věří, že strach vyvolaný terorem potlačí jakékoli revoltující myšlenky. Bojí se totiž, že dav si najde svého vůdce a zorganizuje se. Kdokoli vystoupí z davu bezejmenných ovcí, je okamžitě umlčen. Pro rodiny Okiů jsou vyhrazena speciální tábořiště, kde si mohou postavit svá plátěná přístřeší. Jsou to ta nejhorší místa v okolí. I rodina Joadova se dostává do podobného tábora, v němž se setkává s mnoha lidskými troskami, které stvořil krutý režim. Jednoho dne Tom zraní bezohledného policistu, který chtěl zatknout nevinného člověka. Jako podmínečně propuštěný trestanec by strávil v žaláři hezkou řádku let, proto se Jim Casy obětuje a bere vinu na sebe. Rodina ví, že musí neprodleně uprchnout před policejní mstou, vydává se tedy do vládního tábora. Kolují zvěsti, že je to jediné místo ve státě, kam dlouhé prsty policejního zákona nedosáhnou. Joadovi mají štěstí, neboť ve věčně zaplněném táboře se náhodou uvolňuje jedno místo. V myšlence vládního tábora Steinbeck realizuje svou představu ideálního světa. Osada je jakousi miniaturou utopické společnosti, izolovanou od krutého okolí, stává se oázou v poušti kalifornské antidemokracie. Steinbeck navrhl politický systém, který by zajišťoval všem lidem stejná práva. Tábor je dobře vnitřně organizovaný, lidé s exekutivní mocí jsou svobodně voleni zbylým osazenstvem. Mezilidské vztahy nepozbyly nic na své lidskosti, nad osadou se vznáší duch vzájemné lásky a porozumění. Rodina je překvapena vlídným chováním všech obyvatel, v táboře se dokonce objevují v té době nezvyklé technické vymoženosti (např. splachovací záchodky). Bohužel i zde je nedostatek pracovních míst, takže rodina musí chtě nechtě odejít. Dozvídá se o možnosti česání broskví. Dostává se do pracovního tábora, ostře střeženého muži s brokovnicemi. Broskve češe za mizerný plat, z něhož se dá jen stěží vyžít. Pro majitele broskvových sadů jsou česáči pouhými stroji, laciným prostředkem k výdělku, který se dá beztrestně mrzačit. Tom Joad se rozhodne obhlédnout okolí a zjistit příčinu přítomnosti mužů se zbraněmi. Když se mistrně vyhne hlídkujícím policistům, nalézá stan dobře ukrytý v hlubokém příkopu. Jaké je Tomovo překvapení, když z provizorního přístřešku vylézá Jim Casy. Přátelský kazatel se po svém propuštění z vězení dostal do čela revolučního odboje, který se zformoval uvnitř tábora. Mnozí pracující lidé už nemohli dále snášet, kterak se jim mzda neustále krátí a hlad roste. Ozbrojení policisté, jejichž přítomnosti se rodina Joadova divila, měli tedy za úkol buřičské hnutí násilím umlčet. Ač je to s podivem, Casyho cesta od venkovského kazatele k lidovému zbojníkovi nebyla vůbec dlouhá. Láska, která v něm kypěla, nemohla přijít vniveč. Casy se obrátil na víru v humanitu a lidskou důstojnost, kterou hodlal svým aktivním konáním lidem navrátit. Idylické znovushledání je záhy narušeno příchodem policistů. Jeden z nich udeří odvážného kazatele železnou tyčí do hlavy takovou silou, že se v tichosti sesune mrtev k zemi. Tom tyč zvedne a se vší zlobou, jakou mohla nespravedlivá smrt přítele vyvolat, ránu opětuje. Mrtvý policista se poroučí k zemi. Tom záhy pociťuje tupý úder do obličeje, ale sesbírá zbytek sil a místo činu urychleně opouští. Když se s obtížemi dostává ke své rodině, všichni tábor kvapně opouští, se zraněným Tomem, jenž se ukryl mezi věcmi. Tomův další osud je vážně ohrožen, neboť jizva v obličeji je příliš usvědčující. Svého činu však nelituje, doufá, že policistu usmrtil. Rodina se usazuje v železničním vagónu, v jehož blízkosti nachází slušnou práci - česání bavlny. Na těhotnou Růži Sáronskou pomalu přichází její čas. Bohužel, Rutička nechtěně prozrazuje Tomovo tajemství. Tom, vědom si toho, že musí rodinu opustit, rozhoduje se navázat na činy Jima Casyho. Chce zorganizovat revoluční hnutí, vrátit člověku jeho základní práva. A bude - li třeba, použije k tomu i násilí. I zde nacházíme další odkaz na Bibli. Tomova jizva, která bude jeho obličej zdobit po celý život, je vlastně Kainovým znamením. Kniha se opírá i o jiné starozákonní narážky (rány egyptské - sucho, exodus - cesta, země zaslíbená - Kalifornie).
Začíná pršet. Železniční vagón pozvolna zatápí voda. Růže Sáronská konečně porodí dítě. Ač je Růžina pověrčivost v knize mezi řádky vždy zlehčena, ve vyvrcholení celého dramatu se zdánlivě bláznivá proroctví naplňují. Po celou dobu těhotenství má Růža o dítě strach, který se v závěru knihy potvrzuje - dítě se narodí mrtvé. Navíc voda stále stoupá, proto je nutné vagón opustit. Rodina se stále více trhá. Máma s Růžou se vydávají do výše položeného stavení, ve kterém nacházejí dva lidi - syna a otce. Otec umírá hlady, protože synovi věnoval vlastní potravu. Růža si uvědomuje spoluzodpovědnost za životy svých blízkých a vyhladovělého muže nakojí vlastním mateřským mlékem. Její oběť tak nevyšla naprázdno. Závěr knihy zůstává otevřený - lidstvo si ponechává svoji naději na reformu, která by zlepšila celospolečenskou situaci.
Ač jsou všichni Steinbeckovi hrdinové výrazné osobnosti s atributy hrdé individuality, uvědomují si neviditelná lanka, kterými je celé lidstvo propleteno. I když jsou jejich činy výrazem vlastního přesvědčení, musí sami respektovat zájmy globální. Jedinec je bezmocný v krutém světě, pokud je osamocen. Proto Steinbeck vyjadřuje potřebu přítomnosti vyšších společenských celků, založených na bázi starobiblických ideálů. Lidé, demokraticky sdružení v početné skupiny, mohou lépe prosazovat zájmy kolektivu, z čehož samovolně vzejdou i jejich osobní tužby. Přechod od individuality ke kolektivnosti, od zájmů osobních k celospolečenským a jejich vzájemná provázanost tvoří osu celého díla. Ač je osud Joadových smutně tragický, pomáhá rodině začleňovat se do širšího společenství lidí stejně postižených. Starozákonní obraz hroznů jako symbolů hojnosti Steinbeck přetransformoval do symbolu hněvu. Jedním z důvodů, proč jsou Hrozny hněvu populární i pro dnešní generace, je jejich kompoziční stránka. Pravidelně se střídají dva druhy kapitol - obecné a konkrétní. Obecné kapitoly nastiňují situaci v celé Americe tak, jak ji viděl sám autor. Autor často zabředá do hlubokých filozofických úvah, zabývajících se zpravidla tíživými sociálními skutečnostmi. Jazyk je spisovný, ale obecný a jednoduchý, a proto čtenáři dobře srozumitelný. Kapitoly konkrétní se zabývají příběhem rodiny Joadovy. Jsou plné dialogů, které ve světové literatuře téměř nemají obdoby. Autor zde uplatnil jazyk oklahomských farmářů, neochuzený o jeho specifické výrazové prostředky. Za ekvivalent drsného jihoamerického jazyka překladatel zvolil východočeské nářečí. Obhroublá mluva však hlavním charakterům knihy nebrání rozebírat složité filozofické problémy (např. Jim Casy).
Kalifornští milionáři se domnívali, že bezzubým terorem umlčí kručící břicha prostých vystěhovalců. Věřili, že jim bezcharakterním útlakem vyženou z hlav myšlenky na změnu a otupí jejich touhu po právu. A opravdu. Bezmocní farmáři do sebe nechávali kopat jako psi, nevydávajíce ani hlásku odporu. Ale uvnitř srdcí jim rostla tichá zloba, v duších se rozlévaly hrozny hněvu. Utlačovatelé netušili, že možná jednoho dne hrozny přerostou ve vinobraní. Z bídy netryská pokoření, ale naopak vzpurná síla schopná přepsat dějiny.

O myších a lidech
Americká novela ze 30. let. Dva námezdní zemědělští dělníci, Jiří Milton a Lenda Small, přicházejí pracovat na farmu do salinaského údolí. Jiřího snaha uchránit slabomyslného siláka Lendu před zlem okolního světa je marná. Lendova záliba v hlazení hebkých věcí, jejíž důsledky vyhnaly oba přátele z předchozího působiště (žaloba pro znásilnění), ústí i zde v tragédii, kterou předznamenává Lendovo smrtící laskání myší a štěněte. Lenda láme vaz ženě šéfova syna Curleyho, jež se mu plné obdivu k jeho síle pokouší přiblížit. Jiří naposledy vypráví Lendovi příběh o budoucím štěstí a zastřelí ho, aby ho uchránil před lynčováním.

Dílo: Zlatý pohár (1929), Nebeské pastviny (1932), Neznámému bohu (1933), Pláň Tortilla (1935), Bitva (1936), Dlouhé údolí - Červený koníček (Ryzáček),
O myších a lidech (1937), Hrozny hněvu (1939)

Hodnocení čtenářského deníku Steinbeck, John - Hrozny hněvu

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  30. červenec 2007
  4 141×
  2344 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k čtenářskému deníku Steinbeck, John - Hrozny hněvu