Autorka zvolila téma velmi naléhavé a atraktivní. Zdůraznila mravní stránku věci.
Novelka vypovídá o osudu medika Jana, jeho sestry Stanky a cynického Alberta. Jan a Albert vykonávají, pro peníze po druhé světové válce, nelegální potraty. Okruh klientek se jim začíná rozrůstat a oni nemají patřičné prostory k provozování této činnosti.
Stanka je vdaná, mladá žena, kterou její muž nudí. Proto hochům nabídne, že přes den můžou potraty vykonávat u ní doma.
Až jednoho dne:
Byl jsem najednou vážný. Sestra se opravdu velice změnila. Ať už, probůh, mluví. Přistihl jsem se, že se téměř chvěji zvědavostí.
Pak mi to hodila najednou, bez přípravy.
„Musíš udělat mne.“
Udělat – mne – jak mi najednou zněly cize ty naše běžné termíny. Ji – Stanku – proč?
Zatvářil jsem se asi pořádně překvapeně. Unaveně se usmála.
„Nediv se, Honzo, všechno ti povím.“
Měla v té chvíli drsný a zestárlý hlas. „Asi tomu nebudeš chtít věřit.“
Sevřela mě uzkost.
. . .
Tenkrát už jsem vdechl chřípím smrt. Jen z velké dálky a na několik vteřin. Byla to předtucha neodůvodněná, která ihned zhasla a která se mi vybavuje teď, když znám všechny následující události, jako první a nejvtíravější dojem toho zlého dne.
Autorka vyslovila své argumenty – proti potratům – působivě, ne jako abstraktní mravní principy a obecné pravdy, ale ukázala na příběhu několika mladých lidí jejich reálné fungování v lidském životě.
Jan dělá potraty již několik měsíců. S Albertem se dokonale zapracoval. Až jednou měli nelehký případ, kdy jim žena začala krvácet a krvácení se nechtělo zastavit. Jan musel přivést známého doktora, který beze slova ženě pomohl. Druhý den Janovi řekl:
„... tenkrát za mnou Vaše matka přišla. Nebyla zdravá. Měla malé neshody s vaším otcem. Všechno jsem věděl, znali jsme se dobře. Byla v jiném stavu, několik týdnů. Přišla a prosila, abych to odstranil. Plakala, dokonce hrozila, že půjde jinam, když ji odmítnu. I váš otec se k ní připojil. Přemlouvali mě. Byl jsem tvrdý. Poradil jsem jim, aby si na to našli někoho jiného, a že to neudělám.
Nehledali už. Pak jste se naroil vy. Ano, o vás tenkrát šlo. Představte si, že bych byl svolil.“
...
Nebyl bych – křičelo mi hluboko v lebce.
Nikomu bych nechyběl – nebyla by to smrt osoby, kterou známe, nikdo by nikdy nespatřil nenarozenou tvář, nikdo by se nebál mé nenávisti a netoužil po mé lásce. Nebyl bych v prostoru, nebyl bych ani myšlenkou, ani dechem. A ani pro mne by nebylo nic, nic! Nebyl by tedy svět. Kdyby mi stokrát tvrdili, že by existoval, nevěřím, že by byl vzduch a den a láska beze mne. Já bych ji neznal, nebyla by tedy. A kdyby mě nikdo nepohřešoval a lidé se bez mého svědectví rodili a umírali, jaká absolutní spravedlnost by to mohla připustit? Není pro mne svět, dokud mě někdo nepočal a pokud jsem nevzklíčil. Ale pak už rostu já, Já, dovolte mi žít, ustupte přede mnou, rozevřete paže, tak sobecky zaťaté, a nastavte je pro mne.
...
A najednou mě strhl druhý, protichůdný extrém. Sociální důvody? I kdyby měl člověk přijít do hadrů a prožít život bídy, smrt z hladu, pro jeden světlý paprsek v tom životě jej nesmím zatratit.
Uvědomil jsem si celou silou své existence, že miluji život, že na něm lpím, že ho mám tím raději, čím méně vidím za práh začátku a konce. Že to největší a nejsilnější, co jsem kdy cítil a pocítím, je vědomí, že existuji, že jsem nabral svět do nervových spletí, které tvoří smysly, a nic, nic nevyrve jedinečný nenapodobitelný, i když třebas bezcenný buněčný útvar. Neopakuji se. Já. I když zapadnu a zmizím, byl jsem a nikdy, co věčnost potrvá, nevyskytne se táž kombinace prostoru a času, která stvořila mne.
Jan přísahá, že již nikdy neudělá žádný potrat. Až na svou sestru, která bude poslední výjimka.
Jan a Albert jsou připraveni. Stanka se přizná, že dítě není jejího manžela, ale svého milence nechce prozradit. Oba hoši jsou nervózní. Snad z toho důvodu Jan zapomene na běžný postup při podávání morfia – po vpíchnutí jehly zatáhnut za píst, jestli není napíchnutá žíla – celá dávka morfia jde Stance přímo do krevního oběhu. Netrvá dlouho a Stanka umírá.
Albert zachová chladnou hlavu. S Janem se domluví a vše provedou tak, aby to vypadalo, že Stanka brala morfium.
Při pitvě se zjistilo, že Stanka těhotná nebyla, tudíž se upustilo od podezření Jana, že se chystal na potrat.
Jana však trápí skutečnost, že zabil vlastní sestru. Název vychází z noci, kdy Jan po smrti Stanky, čeká, jestli vypluje na povrch celá pravda, nebo jestli se jim podařilo zahladit stopy. Přichází ráno:
Pak vchází Albert a chodí pokojem beze slova, rozbíhá se mi vstříc vědoucím, horkým mlčením, ale já nevnímám přátelský soucit a se srdcem přetíženým beznadějným zoufalstvím, v chmurné předtuše poznamenané budoucnosti, pokládám hlavu na desku stolu a vyvzlykám bez slz svou poslední prážku. Celou bytostí začínám nenávidět jeho, Stančina neznámého milence, který prvním slovem o lásce uvedl do pohybu lavinu dnešní bezmezné hrůzy.
„Kdybych aspoň věděl, pro koho se to všechno muselo stát? Kdo to byl, koho měla ráda?“ mučím se znovu a znovu touž otázkou a ztrácím šíleným hořem chuť k životu.
Albert se dívá z okna. Teď se obrátil a úzké rty se sotva pohnuly tím jediným slovem:
„Já!“
29. červenec 2008
5 208×
858 slov
