Toole, John Kennedy: Spolčení hlupců

I. Obsah:

Hlavním hrdinou tohoto bláznivého příběhu je Ignácius J.Reilly. Děj začíná ve chvíli, kdy Ignácius čeká na svou matku před obchovním domem D.H.Holmese v New Orleans. Pro jeho zvláštní vzhled si ho všimne obchůzkář Mancuso, na kterého naléhají na policejní stanici, aby přivedl někoho podezřelého. Mancuso je zoufalý a chce zatknout Ignácia, zvlášť, když se brání. Do toho se nachomítne jakýsi stařík a přidá se na Ignáciovu stranu. Nadává Mancusovi a celému policejnímu sboru do komunistů, až ho nakonec Mancuso odvede místo Ignácia.

Během cesty se staví v podniku Noc rozkoše na panáka a zatímko matka s Ignáciem jede domů, trochu se pohádají a paní Reillyová narazí autem do domu; musí zaplatit pokutu a to je důvodem pro to, aby poslala svého třicetiletého syna, který je neustále doma a uzavírá se světu (kromě vycházek do blízkého kina), do práce. Ignáciovi se to ani trochu nelíbí, ale nakonec svolí a hledá si práci. Avšak rozčilen touto situací (a její neblahý vliv na uzavření jeho „záklopky“), rozhodne se najít nějaké pozdvižení, a sice v kině Prytania. „Když vás kolo Štěstěny unáší dolů, jděte do kina a povyražte si trochu. Ignácius si to právě hodlal říct, když tu si uvědomil, že chodí do kina skoro každý večer, ať točí Štěstěna kolem kterýmkoli směrem.“

Paní Reillyová se také seznámí blíže s obchůzkářem Mancusem a jeho tchyní; chodí spolu na kuželky a tak se matka Ignácia může konečně věnovat také něčemu jinému, než jen jemu. To Ignácia ale silně pobuřuje a tak se snaží nějak upoutat svojí pozornost.

Další dějová linie se rozvíjí ze situace, když byl zatčen onen stařík, Claude Robbichau. Ve vazbě je s dalšími dvěma lidmi, mezi nimiž i jakýsi černoch Jones. Toho policisté propustí, ovšem s pohrůžkou, že si musí najít práci; tu nakonec nachází v Noci rozkoše, i když má mizerný plat. „Nojo, přídu a řeknu tomu polišovi, že mám tohle poctivý zaměstnání, tak ať už nevopruzuje. Řeknu mu, že sem kápnul na lidomilku, kerá mi platí dvacet doláčů tejdně. A von mi řekne: ‚No, to rád slyšim, mladej. Má radost, žes nastoupil cestu polepčení.‘ A já řeknu: ‚Nojo!‘ A von řekne: ‚Třeba z tebe eště bude řádnej člen lidský společnosti.‘ A já řeknu: ‚Nojo, dostal jsem negerskou rachotu za negerskej plat. Teďka jsem fakticky řádnej člen lidský společnosti. Teďka jsem faktickej negr. Žádnej příživa. Vobyčejnej negr.‘ Kurva! Co se vlastně změnilo?“

Ignácius nakonec získává místo ve firmě Levyho kalhoty, kde mimo něj a dělníků pracuje v kanceláři coby vedoucí této kanceláře pracovitý a poslušný pan Gonzalez a stará slečna Trixie, která měla být už dávno v důchodu, avšak paní Levyová myslí, že Trixie musí mít pocit, že je potřebná a poroučí svému manželovi, aby ji v podniku nechal. Brzy se Ignácius v kanceláři zabydlí, na práci sice kašle, ale organizuje mezi dělníky „revoluci“ spojenou se stávkou za vyšší plat; to vše jen proto, aby dokázal své bývalé spolužačce z vysoké, Myrně Minkoffové, že něco dokáže. Ignácius se skamarádí s Trixie, která si nepamatuje jména a považuje ho za Glorii, a která většinu dne v kanceláři stejně prospí.

Jednoho dne přijde do firmy sám ředitel, Gus Levy, který firmu zdědil po otci a nenávidí ji, drží ji jen proto, že to otci slíbil. „‘Abelman tvrdí, že kalhoty v naší poslední zásilce měly nohavice jen padesát centimetrů dlouhé. Snažím se celou věc nějak srovnat.‘ ‚Ale? Podivné věci se zde dějí,‘ řekl spěšně pan Levy. Kancelář v něm začala vyvolávat tíseň. Už aby byl pryč. ‚Ověřte si to u dílenského mistra. U toho, no, však víte, jak se jmenuje. A vůbec, podepište to za mě jako obvykle sám. Musím jít.‘ Pan Levy vzal za kliku a otevřel dveře.“

Ignácius se v nepřítomnosti pana Gonzaleze ujme tohoto dopisu a napíše nejlepšímu zákazníkovi, panu Abelmanovi, urážlivý dopis; podpis zfalšuje. Později také zorganizuje puč dělníků a štve je proti Gonzalesovi, za což je z firmy Levyho kalhoty nadobro vyhozen.

Mezitím Jones zjistí, že za ředitelkou baru Noc rozkoše chodí jistý mladík, který následně přestane. Lana Leeová mu vždy předá nějaký balíček. Jones je zvědavý a Laně dělá naschvály, protože mu platí velice nízkou mzdu. Darlena, další zaměstnankyně, kterou Lana platí za to, aby přesvědčila zákazníky k tomu, aby jí pozvaly na panáka a tak v baru udělali pořádnou útratu, vymyslí pro oživení baru scénu s jejím papouškem, kdy on jí bude tahat za kruhy připevněné ke kombinéze, až ji svlékne. Laně se to nejdříve nelíbí, nakonec však souhlasí.

Ignáciova matka si také utvořila velice dobré přátelství se Santou, příbuznou Mancusa. Nejen, že spolu chodí na kuželky, ale pořádají i party. Na jedné z nich paní Reillyová pozná svého ctitele, pana Clauda Robbichaua. Oba sdílejí své sympatie a jejich vztah se prohlubuje.

Panu Levymu přijde do vlastní rukou pobouřený dopis pana Abelmana a s ním i žaloba. Pan Abelman žádá omluvu a tučnou pokutu, což by určitě zruinovalo Levyho kalhoty. Gonzales tvrdí, že za to může ten Ignácius Reilly a tak ho jde hledat.

Ignácius si tak trochu náhodou najde místo jako pouliční prodavač párků v rohlíku, produktů Rajského občerstvení. Avšak místo toho, aby prodal párků co nejvíc, většinou se jimi cestou nacpe a přinese jen malou částku. Vedoucího to štve a tak pošle Ignácia prodávat do Francouzské čtvrti. Aby vůbec něco prodal, rozhodne se Ignácius pracovat v kostýmu cikánky, s šavličkou a náušnicí v uchu. Tam se domluví s Georgem, mladíkem z Noci rozkoše, který Leně chodí dávat balíčky, že mu bude za určitý peněžitý obnos hlídat jeho balíčky v přihrádce na rohlíky jeho vozíku. Ale protože je zvědavý, zjistí, že v tom balíčku jsou fotky nahé dámy u globusu s výtiskem spisu Filozofie utěšitelkou jeho oblíbeného Böethia.Rozhodne se ji najít.

Také potká jistého extravagantního mladíka jménem Dorian Green, který touží po nějaké skvělé party. Domluví se s ním, že založí ještě s jeho přáteli politickou stranu a večer má pronést řeč na její obhajobu. Jenže večer ho nikdo nechce poslouchat a když ho pak jakési tři agresivní ženské strčí na parket, spadne na kovboje, se kterým tancoval Dorian Green a ten ho ze svého domu vyhodí, netuší však, že je pronásledován Mancusem.

„Když se přiblížil na dohled Noci rozkoše, uslyšel vyvolávat zfetovaného negra: ‚Kurva! Poďte se mrknout na slečnu Harlu O’Hororovou, kerá se tady producíruje se svým miláčkem. Garantuju vám stoprocentní plantážnickej taneček…Dneska večer premiéra! Možná vaše první a poslední šance uvidět tohle parádní číslo. Aj-vaj-vaj!‘“ Za účelem seznámení se z onou vzdělanou a krásnou dámou, která čte Böethia, vstoupil Ignácius dovnitř. Když však začalo představení, papouška, naučeného tahat za kroužky na Darlenině kostýmu, přilákala Ignáciova náušnice a tahal za ni: „Ignácius převrhl další stolek, jak se s papouškem hrnul k východu. Potom ucítil, jak náušnice povoluje, a vzápětí mu papoušek, svou kořist pevně v zobáku, odpadl z ramene… Ignácius proškobrtal kolem Jonese, který zdaleka netušil, žejeho sabotáž nabude takovýchto dramatických rozměrů. Sotva popadaje dechu, s rukama přitisknutýma na zabetonovanou záklopku, vevalil se Ignácius do ulice, přímo pod kola přijíždějícího autobusu do stanice Touha. První, co uslyšel, byly výkřiky z chodníku. Teprve potom zaslechl bušení pneumatik do vozovky a kvílení brzd a když vzhlédl, oslepily ho reflektory vzdálené jen několik desítek centimetrů od jeho očí. Světla před ním zavířila a pak pohasla. Ignácius omdlel.“ Probudil se až v nemocnici, odkud ho odvezla matka s Claudem.

Když přijíždějí domů, čeká tam na ně Gus Levy, protože se nemohl k nim dovolat a ptá se, jestli Ignácius psal dopis panu Abelmanovi. Ignácius samozřejmě vše popře a svede to na slečnu Trixie. Když Gus Levy vidí, jak je Ignácius peskován svou matkou, je mu ho líto a věří mu. Kdyby to byla pravda, nemohla by Levyho vydírat jeho manželka, protože Trixie je pod její ochranou, takže by to vlastně byla její chyba a nemohla by mu už víc nadávat do neschopného podnikatele, který zruinoval firmu svého otce. Pan Levy běží do kanceláře a zjišťuje, zda opravdu Trixie napsala ten dopis. „‘To je pan Reilly, viďte?‘ ‚Ano. Zdá se, že si na něj vzpomínáte. Říká, že jste ten dopis psala vy.‘ ‚To že říká?‘ Gloria by nelhala Gloria nikdy. Ryzí bytost. Gloria byla vždycky její přítelkyní. Slečna Trixie lovila v hlavě mlhavé vzpomínky. Třeba ten dopis napsala. Stalo se takových věcí, na které se už nepamatuje. ‚No, asi jo. Ano. Když o tom tak mluvíte, myslím, že jsem ho napsala. Však si to zasloužíte. Člověk aby se z vás za těch posledních pár let zbláznil. Penze nikde. Šunka nikde. Nic. Doufám, že přijdete o všechno, co máte.‘“ Tak, díky Ignáciovi, půjde slečna Trixie do tolik vytoužené penze, Levymu nebude v podniku překážet, Abelman stáhne žalobu a paní Levyová už nebude vydírat svého manžela.

Protože včerejší incident, který se Ignáciovi stal, je ve všech novinách, cítí se paní Reillyová zahanbená a zlobí se na svého syna, ačkoli má o něj strach. Rozhodne se tedy poslat ho do léčebny pro duševně choré v Mellsvillu; Santa tam zavolala a ona jde k ní, aby nemusela vidět, jak jejího synáčka odvážejí.

Ignácius vše ale vytušil. V tom se jako Deus ex machina zjevuje před domem Reillyových Myrna Minkoffová a prchá s Ignáciem do New Yorku.

II. Hlavní hrdina:

Hlavním hrdinou je Ignácius J.Reilly, třicetiletý otylý muž, který stále žije u své matky, která ho miluje. Ignácius její dobroty zneužívá, možná by se i dalo říct, že svou matku ovládá a ví, kam ji zasáhnout (má slabost pro muškátové víno). Po smrti jeho otce, pana Reillyho, padla celá pojistka na Ignáciova studia, ten ale nechce o práci ani slyšet, ačkoli má doktorát. Je líný, sobecký a velice kritický k okolnímu světu. Poznávacím znamením je jeho zelená lovecká čepice. „Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného kníru vystupovaly plné, vakovité rty, jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků. Ze stínu zeleného štítku vyhlížely povýšené modrožluté oči Ignácia J.Reillyho…Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly velice volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp.“ Ačkoli je Ignácius vzdělaný, dalo by se říct, že má víc štěstí, než rozumu, protože tím, že nežije mezi lidmi se připravil o vědomosti ze společenské etiky. Jeho samolibost mu ani nedovoluje, aby si to uvědomil.

III. Vlastní názor:

Kniha byla celkem čtivá, snad až na pasáže z deníku, který psal Ignácius. Zpočátku několik nesouvislých dějových linií se do sebe postupně zaplétá tak dokonalým způsobem, až je těžké uvěřit, že příběh je fikce. Pan Toole musel mít velice dobrou paměť, když tuto knihu psal, protože nepoctivý čtenář se rychle ztratí. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí autor spojuje jednotlivé dějové linie a nevynechá nejmenší detail, který by znamenal zhroucení děje jako celku.

Obtížnost četby této knihy spočívá také v užití nářečí New Orleans, kterým tu většina osob mluví (nejednou jsem sáhla po Šmírbuchu, abych obohatila svou slovní zásobu o slangová slova), ale i užití školometských a archaických výrazů, jaké používá Ignácius. K přehlednosti naopak přibývá to, že každá postava má svůj styl mluvy, např. Ignácius mluví školometsky, jeho matka starším nářečím nářečím New Orleans, tím novým pak George; Jones mluví slangem nízké vrstvy společnosti, pan Levy snobsky a tak podobně. Mluva postav dokresluje jejich charakter a přispívá k zamýšleným pocitům vůči těmto postavám. Nutno podotknout, že všechny postavy uvedené v knize jsou mi nesympatické.

Zvláštní je také autorův smysl pro humor. Tento humor nevyplývá jen z komických situací a činů, kterých se dopouštějí postavy, ale i ze slovního spojení slov, která jsou tak trochu v kontrastu nebo k sobě nesedí. To však pro Toolea neplatí. Například mě zaujalo slovní spojení „… druhá se neúspěšně pokusila podřezat si žíly rozbitou lahví od coca-coly“ Na jedné straně zde stojí sebevražda coby vážná věc, není to však způsob provedení, nýbrž právě tou lahví od coca-coly, která dodává této větě na komičnosti.

Zároveň Toole také podává živé svědectví o životě v New Orleans a staví tak na odiv obraz New Orleans 60.let minulého století, se všemi jeho postavami, situacemi a problémy, že by to lépe nesvedl ani turistický průvodce.

IV. Bibliografie:

TOOLE, J.K.: Spolčení hlupců. Praha: Argo 1995.

Hodnocení čtenářského deníku Toole, John Kennedy: Spolčení hlupců

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  10. červen 2008
  2 673×
  2037 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Toole, John Kennedy: Spolčení hlupců