Vančura, Vladislav - Markéta Lazarová

Vážená paní profesorko, milí studenti,
ráda bych vám představila knihu Vladislava Vančury Markéta Lazarová. Vladislav Vančura, český prozaik, dramatik ale i scénárista a filmový režisér, se narodil r. 1891 v Háji u Opavy. Odtud se jeho rodina přestěhovala. Dětství a mládí trávil s rodiči a u příbuzných na několika místech ve středních Čechách. Jeho gymnaziální studia v Benešově u Prahy narušila několikaletá přestávka, během níž dva roky navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Svůj původní úmysl stát se malířem však nakonec opustil a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Praxi praktického lékaře ale provozoval pouze několik let. Poté se mohl plně věnovat své literární práci. Po prvním poetistickém období (ze kterého pocházejí knihy. Amazonský proud, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) následují romány reagující na válku a dobovou sociální realitu (Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná). V tvorbě 30. let rozvíjí ideál silného člověka nespoutaného konvencemi (Markéta Lazarová), prvky renesančního vyprávění naplněného dobrou pohodou ( společenský román Konec starých časů) a vytváří široké epické obrazy soudobé společnosti (Tři řeky, Rodina Horvatova). Za okupace vydal Obrazy z dějin národa českého inspirované středověkými letopisy. Tato historická práce nebyla dokončena. Je také autorem několika dramat ( Josefína,Jezero Ukureve) a filmových libret. Režíroval filmy Před maturitou a Na sluneční straně; zvláštní místo zaujímá film z Podkarpatské Rusi Marijka nevěrnice, na němž spolupracoval s I. Olbrachtem, K. Novým a B. Martinů. Pro děti napsal pohádkovou knížku Kubula a Kuba Kubikula. Z jeho próz byla zfilmovány tato díla: Rozmarné léto, Luk královny Dorotky a Markéta Lazarová. R.1942 po atentátu na R.Heydricha byl popraven gestapem.
Baladicky laděný román Markéta Lazarová bych vám nyní blíže představila. Děj příběhu se odehrává v okolí Mladé Boleslavi v období středověku, kdy se král rozhodl osvobodit obchodní cesty od loupeživých zbojníků. A posílá do kraje hejtmana Piva v čele vojska, jež má ztrestat všechny, kteří se prohřešují proti zákonům. Loupeživý šlechtic Kozlík, který spolu se svými osmi syny a devíti dcerami obývá hrad Roháček, se pokusí spojit proti přesile královské armády se sousedním rodem Lazarů. Tyto dvě loupežnické bandy bojovaly od nepaměti proti sobě. Kozlíkův syn Mikoláš, který co by v roli posla, přijel na hrad Obořiště (sídlo Lazarů) vyjednávat spojenectví, je ale odmítnut a zraněn. Aby Mikoláš tuto potupu odčinil, unáší při přepadení hradu Obořiště Lazarovu dceru Markétu. Záhy se oba do sebe zamilují a Markéta, kterou Lazar zaslíbil klášteru, je vystavena velkému trápení, jelikož zrušila otcův slib. Schyluje se k rozhodující bitvě a Markéta, která svádí vnitřní boj mezi láskou k Mikolášovi a k otci, se pokouší o sebevraždu. Mezitím obdobný příběh lásky zažívá i Kozlíkova dcera Alexandra s Kristiánem, zajatým synem říšského hraběte. Při střetnutí s královským vojskem většina členů Kozlíkovy tlupy zemře nebo padne do zajetí. Uniknout se podaří Mikolášovi s Markétou a Alexandře. Kristián se vrátí ke svému otci. Svého rozhodnutí však později lituje, jelikož nemůže bez Alexandry žít. Je si vědom, že zradil svou lásku. Vydává se do lesa, aby ji našel. Blouděním v lese zešílí. Nakonec se s Alexandrou setká, ta ho ovšem v záchvatu zuřivosti zabije. Mezitím se Markéta vrací na Obořistě a prosí svého otce o odpuštění, ten jí posílá do kláštera, aby se ze svých hříchů očistila. Zatímco Mikoláš se s pomocí najatých žoldáků pokouší dobýt pevnost, kde je uvězněn jeho otec Kozlík. V marné bitvě jsou zajati a poté popraveni. Alexandře i Markétě se narodí synové. Alexandra litující stále svého činu krátce po porodu spáchá sebevraždu. Markéta vychovává obě děti.
Hlavní myšlenkou díla je kritika soudobého měšťáctví, autor hledá v minulosti to, co nenachází v současnosti. Kniha je oslavou svobodného života a společnosti, která člověka neomezuje. Smyslem života je láska, která se probudila i v surovém rváči Mikolášovi. Vančurovými hrdiny jsou lidé drsní, suroví, živelní, dovedou milovat, ale i nenávidět, svůj život žijí naplno a i když jej milují, neváhají jej obětovat pro dobrou věc.
Okrajově se autor dotýká i jiných aktuálních témat – s lehkou ironií kritizuje současnou literaturu („Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury?“). dále touží po míru a poukazuje na nesmyslnost všech válečných konfliktů („Pravíte: buben a já odpovím: svatba!“).
Vančura svým vyprávěním neustále fandí jedné straně (Kozlíkům) a svým způsobem k tomu nutí i čtenáře. Kozlík je pro něj loupeživý rytíř a Lazar jen loupežníkem. Zvýrazněnou úlohu má v příběhu vypravěč, který se již neomezuje na pouhý popis událostí, ale narušuje dějovou linii – klade otázky sobě( a to řečnické otázky), postavám (cituji„Stojí ti to za to, Markéto?“) i čtenáři (např.:Poznáváte, jak se prosebnice vynáší?), přičemž se koncentruje na problémy rozumové (na rozdíl od citového základu příběhu) a nutí čtenáře k přemýšlení.
Autor zde uplatňuje lyrické složky (básnická próza), kontrasty (bída × naděje, ponížení × hrdost, síla × slabost). V jazyce se prolínají různé stylové vrstvy (poetismy, básnické výrazy, vulgarismy, argot), lidové prvky, knižní výrazy a archaismy. Je kladen důraz na dlouhá souvětí, obraznost, ironii,originální spojení, tázací a zvolací věty a četná citoslovce.
Nyní bych vám přečetla ukázku ze závěru knihy.
Vladislav Vančura je po právu považován za vedoucí uměleckou osobnost meziválečné české kultury.