Zola, Émile - Nana

Émile Zola se narodil 2. dubna 1840 v Paříži v rodině stavitele průplavů. Získal stipendium na lyceu Saint-Louis, které ovšem nedokončil (místo studia četl Huga, Musseta, Rabelaise a sám začal psát básně. Výsledkem byl neúspěch u maturity). Do školy se již nevrátil, poněvadž musel živit sebe a ovdovělou matku. Vystřídal různá zaměstnání, psal. Po neúspěchu svých básní se věnoval próze. Vzdělání si doplňoval v tehdejší Císařské knihovně, kde se seznámil s lékařským spisem o „fyziologii vášní“ a Bernardovým Úvodem do studia experimentálního lékařství. Teorie dědičnosti jej inspirovala k vypracování cyklu Rougon-Macqartové, pojatém jako „přírodopis a sociální dějiny jedné rodiny za druhého císařství“. Výrazně se zde projevují Zolovy republikánské názory. Opovrhuje šlechtickou třídou, která se pro své potěšení neštítí ničeho.

NANA

- devátý svazek Rougon-Marqurtů, volně navazující na román Zabiják
- od října 1879 uveřejňován v časopise Voltaire, knižně vyšel v únoru 1880
- počtem svých výtisků si vysloužil titul bestseller (jeho vydání předcházela pečlivě připravená kampaň)

Román líčí život dívky, které výchova a rodinná situace určily život pařížské prostitutky. Nana je dcerou Gervaisy Macquartové a klempíře Coupeaua. Spíše, než rodiče závislí na alkoholu, ji vychovala ulice a starší „zkažené dělnice“ z květinářství, kde se učila. Domov jí nabízel pouze výprask a tak stále více času trávila mimo něj. Začala si uvědomovat své tělesné přednosti a také jich začala využívat. (V Zabijáku jí je věnována celá jedenáctá kapitola).

Tuto roztomilou a zkaženou Nanu uvádí Zola v první kapitole románu na scénu divadla Varieté, které sám ředitel Bordenave nazývá bordel. Nana, ač nemá pro zpěv ani tanec žádný talent, zajistí úspěch „Zlatovlasé Venuši“ svými kyprými tvary a živočišnou krásou. Představení se mnohokrát opakuje a Naně leží u nohou zástupy obdivovatelů. Do této doby brala za vděk jakýmkoliv mužem, důležité bylo, že dostala nějaké peníze. Po úspěchu v divadle si již může vybírat. Rozhazuje peníze, utrácí za kadeřníka, pořádá večeře pro své „přátele“ (herce, herečky, milence, prostitutky) a konečně může vyplatit od kojné svého synka Ludvíka. Ludvíček, bledé a stále nemocné dítě, je přestěhován k tetě Leratové, kam Nana jezdí vždy, když ji přepadne mateřský pud.

V jejím, stále nezařízeném, bytě se to hemží věřiteli a nápadníky a Nana se stává stále pyšnější. Hraje si na dámu, nechává na sebe čekat milence i publikum a nakonec odjíždí, přes Bordenavův zákaz, na svou vilu Milku, jež dostala darem od bankéře Steinera. Na tomto kouzelném místě si užívá volnosti a dovádí s mladinkým Jiřím Hugonem. Odmítá pánské návštěvy včetně hraběte Muffata a slibuje Jiřímu věrnost.

Zamlklý mravokárce, hrabě Muffat, je znám svým konzervativním, až nudným životem. Veškeré touhy považuje za hřích, pravidelně chodí ke zpovědi a cele se oddává Bohu. Tato „sprostá“ žena, které tak dlouho odolával a kterou odmítal, si teď dovolila odmítnout jeho! Je vzteky bez sebe a je zoufalý. Manželka jej podvádí s novinářem Faucherym.

Nakonec se ale i on dočkal. Strávil noc s Nanou. Jeho návštěvy pokračovaly i v pařížském bytě a stávaly se pravidlem. Někdy hrabě dokonce čekal před pasáží Panorama, až skončí představení a pak doprovázel tu „tlustou a marnivou holku“ domů. Do kostela chodil pouze když jej začal tížit hřích smilstva. Vše by pravděpodobně pokračovalo dále, Nana by stále využívala Muffata a další vlivné muže, kdyby se nezamilovala do herce Fontana. Fontan nepřekypoval ani krásou ani penězi a tak její nový rozmar nikdo nechápal.

V malém bytě si zařídili hnízdečko lásky, zvali kolegy z divadla a známé a zahrnovali malého Ludvíčka pozornostmi. Cukrovali, objímali se. Nana se vzdala celého bohatství a všech mužů. Stala se z ní věrná žena. Po několika týdnech přestalo společné žití Fontana bavit. Začal chodit pozdě domů, nedával jí na živobytí a začal ji bít. Po každé ráně se, ale lísala víc a víc. Aby se mu zavděčila, začala shánět peníze. Spřátelila se se Sametkou, s níž trávila volné dny a později i noci. Dostala se zpět do prostředí, ze kterého se tak pracně snažila vymanit, na pařížský chodník. Stala se z ní nejšpinavější šlapka. Když nepřinesla peníze, Fontan ji opět bil. Facky byly na denním pořádku a Nana je všechny snášela, div za ně neděkovala. Jednoho dne našla Fontana v jejich bytě s milenkou. Uchýlila se se Sametkou do hotelu, kde je vyrušila policie. Sametku zatkli, Nana utekla.

S pomocí své vychytralé komorné Zoe a přítele Lambordetta se vrátila ke starému způsobu života. Získala zpět hraběte Muffata a shromáždila obrovské jmění. Už si vybírá jen opravdové boháče a přivádí je na mizinu. Nestačí jí dary ani peníze, chce je zničit. Muffíček, jak říká hraběti, je pro ni ochoten udělat cokoliv. Koupil jí veliký dům v luxusní čtvrti, zahrnul ji penězi, dává jí nejdražší šperky a toalety. Rozprodává celý majetek, protože Naně peníze stále nestačí. Dokonce podepsal Lambordettovi směnku. Tak, jak ponižoval Fontan ji, ponižuje nyní Nana všechny muže. Navzdory všem milencům, kteří již o sobě vědí, chodí na společné večeře a uvolňují si místo u madam v ložnici, si přivádí do domu Sametku. Našla ji v nějaké ztuchlé ulici a ujala se jí. Zpestřují si volné chvíle, mazlí se spolu a opovrhují všemi těmi pány, kteří zatím čekají u Zoe v kuchyni.

Nudí se. Sametka opakovaně utíká a Nana ji hledá a opět přivádí do domu, služebnictvo si rozkrádá majetek, Jiří páchá sebevraždu, Zoe odchází (zařizuje si svůj dům) a milenci jsou na mizině. Muffata posílá zpět k manželce. Poté prodává svůj majetek a odjíždí z Paříže. O jejím odchodu kolují různé zvěsti, dobré i špatné a z Nany se stává idol francouzské společnosti. Jak napsal Zola v původním nástinu tohoto románu: „nechává kolem sebe jen ruiny a mrtvoly, rozkládá vše, čeho se dotkne, je fermentem, který vede k rozpadu naší společnosti. Je to zlatá moucha rozsévající kolem sebe nákazu, která vede ke zkáze“. Je symbolem režimu druhého císařství, který končí stejným debaklem, jako ona.

Zprávy o jejím návratu do vlasti se šířily rychlostí světla, všichni, které znala, herečky, herci, milenci, se sešli před hotelem, kde se ubytovala a vzpomínali na staré časy. Nana mezitím zemřela v hotelovém pokoji, k nepoznání změněna neštovicemi.

Hodnocení čtenářského deníku Zola, Émile - Nana

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  20. říjen 2007
  6 481×
  990 slov

Komentáře k čtenářskému deníku Zola, Émile - Nana