Bismarck

Otto Eduard Leopold von Bismarck se narodil 1. 4.1815 v Schönhausenu ve Staré braniborské marce. Pocházel ze typické junkerské rodiny. Junkeři - příslušníci pruské venkovské šlechty. Otec Ferdinand prototyp opravdového junkera. Bismarckové se nikdy nesnažili dosáhnout nějakého vysokého postavení, např. v době napoleonských válek se Ferdinand Bismarck vyhýbal službě v armádě. Ostatně jejich vztah k Hohehzollernům nebyl velmi přátelský neboť jejich původní rodinný statek právě oni uchvátili a Schönhausen jim byl dán náhradou.

Matka Wilhelmina, rozená Menkenová, pocházela z byrokratické rodiny. Byla městské dítě a nejvíce času trávila po berlínských salonech. Chtěla mít ze syna muže, který by byl schopen proniknout do vyššího světa než byla schopna ona. Vedla sice své děti k odvaze, ale zapomínala při výchově také na lásku. Mladého Otta velmi trápilo, že matka nesdílela jeho obdiv k otci.

Otto byl vysoké postavy ( i objemu - díky nezměrnému pití a jídlu ), byl chytrý, kultivovaný a intelektuálně na výši. Přesto pohrdal spisovateli a umělci - uznával jen Luthera a Goetha. Rád dával rozkazy, které někdy také plnil, ale nikdy s nikým nehodlal spolupracovat. Byl protestant a Němce z jihu (katolíky) nepovažoval za opravdové Němce.

Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala na menší statek Kniephof v Pomořansku. Rodina tvrdě pracovala v hospodářství (tedy až na matku), pracovali sami. Když mu bylo sedm let, prosadila matka pobyt v Berlíně, údajně, aby syn mohl studovat v hlavním městě. Proto také nebyl vychován jako junker, ale přesto se k nim hrdě hlásil i když i zde byly určité hranice. V době, kdy již byl kancléřem, se bez jakýchkoliv problémů proti junkerům postavil, když mu překáželi v jeho politice. Později se zase k nim přihlásil, když se mu to opět hodilo. Při pobytu v Berlíně se stýkal s mladými Hohenzollerny. V době, kdy začal studovat na univerzitě v Göttingen se setkal s republikánskými myšlenkami. Pod jejich vlivem byl po celý svůj život i když jeho pojetí republikanismu se stalo velmi svérázným a může se říci i trochu překvapivým, když uvážíme jeho pozdější postavení v císařském Německu. Na univerzitě udělal dluhy a musel se vrátit do Berlína, kde pokračoval ve studiu.

V letech 1836 - 1839 pracoval ve státní správě, ale příliš se mu to nezamlouvalo. V roce 1839 také dokončil jednoroční službu v armádě. V ten samý rok zemřela jeho matka, převzal s bratrem rodinný statek v Pomořansku a otce přestěhoval zpět do Schönhausenu. Sem se ostatně po otcově smrti v roce 1845 přestěhoval a pomořanský statek přenechal bratrovi. Ale nechal si jej zaplatit do posledního haléře.

Oženil se s Johannou Puttkamerovou ve které získal velkou oporu. Byla to byla velmi oddaná, skromná a trpělivá žena a zůstala jí i v době, kdy se její manžel pustil do milostného dobrodružství s manželkou ruského vyslance v Bruselu Kateřinou Orlovou, přičemž Bismarck se jí tím ještě chlubil.

Vlastní politickou kariéru zahájil v roce 1847, kdy nahradil von Brauchitsche ve Spojeném zemském sněmu. Odsoudil revoluční události roku 1848 a ze začátku i Spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem. Velmi ostře se také vyslovil proti liberálům, kteří se tak stali jeho celoživotními nepřáteli i když později se načas přiklonil k jejich politice.

V letech 1851 - 1859 zastupoval Prusko na Spolkovém sněmu a snažil se o zrovnoprávnění Pruska vedle Rakouska v Německém spolku. Ostře napadal rakouské snahy o vedoucí roli Rakouska v rámci spolku. Jeho vztah k habsburské monarchii byl velmi vyhrocený a časem přešel až k otevřenému nepřátelství. V padesátých letech se však dostali k vládě liberálové a jelikož budoucí král Vilém jim byl příznivě nakloněn, byl Bismarck v roce 1859 přeložen jako vyslanec do Petrohradu. Během svého pobytu v Rusku se u něj projevila určitá náklonnost k této zemi, dokonce se učil rusky. Působil zde až do roku 1862, kdy byl přeložen do Paříže. V této době se v Prusku začínal projevovat konflikt mezi Poslaneckou sněmovnou, ovládanou liberály a panovníkem, který chtěl prosadit reformu ozbrojených sil. Poslanci neschválili zvýšení rozpočtu na armádu, chtěli snížit dobu vojenské služby a zásadně se stavěli proti reorganizaci armády. Za této situace se panovník rozhodl, na radu ministra války Alberta Roona, jmenovat Bismarcka pruským ministerským předsedou. Tím zůstal až do svého pádu v roce 1890. Rozhodl se, že reorganizaci provede za jakoukoliv cenu. Bylo tím myšleno i třeba bez parlamentu. Aby otupil útoky liberálů, rozhodl se, že konflikt s nimi zapojí do zahraničních souvislostí.

Příležitost se mu naskytla velmi brzy. V listopadu 1863 zemřel Frederik III. Dánský a tím se otevřela otázka Šlesvicka a Holštýnska. Tato dvě vévodství byla dlouho v německém nacionálním zájmu a nyní se objevila možnost tento problém vyřešit. Kupříkladu Holštýnsko bylo sice součástí Dánska, ale žila zde drtivá většina Němců. Navíc bylo členem Německého spolku. Šlesvicko sice nebylo ve spolku, ale i zde žila německá většina. Pruský panovník si sice přál, aby se obě vévodství stala členy Německého spolku, ale nakonec převládl názor Bismarcka podřídit obě země Prusku. Dokonce se mu podařilo najít nečekaného spojence, který bylo Rakousko. Byla s ním uzavřena aliance a byla domluvena společná kontrola obou vévodství. Válka sama začala 1. 2.1864, již 25. 4. se schází v Londýně mírová konference, která měla válku ukončit, ale nenachází žádné řešení. Válka pokračuje až do srpna, kdy je Dánsko pod tlakem nepřátelských vojsk nuceno uzavřít mír a odevzdat obě knížectví.

Zde se projevují první trhliny v alianci Prusko - Rakouské. Rakousko žádá, aby ho Prusko podpořilo v severní Itálii a zároveň chce, aby bylo přijato do Německého celního spolku. Hrozil konflikt, který se ještě podařilo zažehnat Gasteinskou smlouvou z 14. 8. 1865. Holštýnsko bylo dáno pod kontrolu Rakouska, druhé vévodství pod Pruskou kontrolu. Avšak již v této době byl Bismarck plně přesvědčen o nadcházejícím konfliktu s Rakouskem a náležitě se na ní připravoval. 8. 4. 1866 uzavřel smlouvu s Italy, kteří přislíbili podporu v nadcházející válce. Ještě v květnu se pokusil o mírové jednání s protivníkem, ale ta úplně ztroskotala a 14. 6.1866 vyhlásilo Rakousko mobilizaci proti Prusku. Sama válka proběhla velmi rychle a po drtivé porážce u Sadové 3. 7.1866 požádalo Rakousko o mír. Ten byl brzy podepsán a znamenal prvenství Pruska. Navíc rakouské jednotky se musely stáhnout z Německa. Bismarck rozpustil Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, který byl zcela pod vlivem pruského království.

Díky tomuto vítězství se Bismarckovi podařilo dostat na svoji stranu i liberály. Byl považován za národního hrdinu. Uklidnění přineslo nový parlament. Začalo se pracovat na vnitřních záležitostech země - všeobecné tajné hlasovací právo a jiná opatření udělala z Pruska relativně moderní zemi s velmi širokými občanskými právy. Byl vypracován velmi moderně a svobodně pojatý Živnostenský řád, bylo podporováno zakládání odborů.

Nesmíme si však myslet, že by Bismarck byl nakloněn dělnictvu. Bylo to spíše naopak, jeho politika směřovala k modernímu, vyspělému státu, který má však pevnou a důslednou vládu, kterou samozřejmě nemůže řídit nikdo jiný než on.

V roce 1870 se vyostřily spory s Francií, které přerostly ve válku. S tím souvisí i úprava tzv. Emžské depeše, která jenom situaci vyhrotila. Válka vypukla v červenci 1870 a brzy se podařilo obklíčit francouzskou armádu u Sedanu (2. 9.1870), následovalo několika měsíční obléhání Paříže, které bylo ukončeno až podepsáním míru v květnu 1871. Francie přišla o Alsasko a část Lotrinska a navíc musela zaplatit pět milionů franků. Bismarckovi se odtrhování nějakých území Francie ve prospěch Německa nelíbilo a stavěl se proti tomu, ale nakonec musel ustoupit pod tlakem vojenských kruhů, které o podobnou věc přišli ve válce 1866 a nyní si již vojáci nechtěli nechat uniknout příležitost anexe některého cizího území.

Tyto události však zastiňuje vyhlášení Německého císařství v Zrcadlové síni ve Versailles dne 18. 1. 1871. Bismarck tím splnil přání většiny nacionálně smýšlejícího německého obyvatelstva.

Pro něho samotného to znamenalo, že se stal říšským kancléřem. Zároveň zastával funkci pruského ministerského předsedy a ministra zahraničí. Došlo u něj k určitému přechodu mezi liberály. 13. 7.1874 spáchal na Bismarcka neúspěšný atentát mladý katolík a tato událost zavdala příčinu, že se Bismarck rozhodl omezovat katolickou církev a stranu Centrum. Tím byl položen začátek tzv. "Kulturkampfu". Tento termín použil vůdce Pokrokové strany Rudolf Virchow, když v jednom ze svých předvolebních projevech mluvil o "kulturním boji německého národa proti romantismu". Ve své podstatě se jednalo o boj katolické církve a státu, který se snažil různými říšskými zákony omezit vliv papeže i církve jako takové. Protože však tento boj škodil oběma stranám, byla po smrti papeže Pia IX.(1878) snaha ho ukončit. Nový papež Lev XIII. se o to snažil a skutečně postupně došlo k normalizaci vztahů s Vatikánem. "Kulturkampf" však poškodil nejvíce Bismarcka, protože Centrum vyšlo z tohoto boje značně posíleno.

V roce 1877 podal Bismarck žádost o dovolení rezignovat. K jeho zděšení to císař přijal. Ze strany kancléře se jednalo pouze o tah, který měl panovníka vystrašit a zároveň měl posílit Bismarckův vliv. Spěšně proto rezignaci odvolal a raději odešel na dovolenou. Ostatně pohrůžku rezignace použil několikrát - 1869, 2x 1874, 1875 a právě v roce 1877. Po události, kdy panovník mu hodlal vyhovět, to již raději nikdy nezkoušel.

Dovolenou, kterou nastoupil v dubnu 1877, ukončil až 14. 2.1878 a do Berlína se vrátil úplně jiný Bismarck. Zcela ustoupil od liberální politiky a místo toho nastoupil velice konzervativní styl. Hned v tomtéž roce prosadil zákon proti socialistům, který z určitými obměnami byl v platnosti až do roku 1890. Rozhodl se také zlikvidovat národní liberály, což mu však spíše uškodilo, protože byli posílení socialisté a Centrum. Je nutné říci, že nikdy nebyl členem žádné politické strany a ani se nikdy z žádnou neztotožňoval. Vždy stál mimo boj politických stran a snažil se o prosazení svých cílů.

V roce 1881 zavedl nový systém sociálního pojištění, které bylo prvním svého druhu v Evropě a stalo se pro ostatní země vzorem. Šlo o celý systém pojištění do kterého byly zahrnuty nejširší vrstvy obyvatelstva. I v tomto případě se nejednalo o lásku k dělníkům, ale o snahu odlákat široké vrstvy obyvatel od sociální demokracie. Systém pojištění byl dokončen v roce 1889.

Z dalších Bismarckových aktivit byl Berlínský kongres, který se konal v červnu a červenci 1878. Šlo o jeho snahu představit se jako prostředník v Evropě. Bylo to v době, kdy Rusko porazilo Turecko a evropské země chtěli z jeho porážky také získat. Z tohoto hlediska byl úspěšný. Jednalo se o Bismarckův triumf v zahraniční politice, kde hrál určitou smírčí roli. Jinak byl kongres zřejmě spíše určitou společenskou událostí.

V roce 1879 uzavřela Německá říše spojenectví s Rakousko - Uherskem . Obě země se zavázaly, že přijdou na pomoc, jestliže jednu z nich napadne Rusko. Při agresi jiné mocnosti měla druhá smluvní strana zachovat neutralitu. 20. května 1882 přistoupila k Dvojspolku Itálie, která tak protestovala proti francouzské anexi Tuniska. Tak vznikl Trojspolek. 18. června 1887 se Bismarckovi podařilo uzavřít tzv. Zajišťovací smlouvu s Ruskem. Byla tajná a měla zabránit sblížení Ruska a Francie. Po roce 1890 se již tomu však nedalo zabránit.

Ke koloniálním otázkám přistupoval Bismarck s určitou zdrženlivostí a téměř nechutí. Nakonec i on se po určitém váhání rozhodnul pokusit získat nějaké kolonie. A skutečně se Německu podařilo některé založit např. Jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika aj.

V roce 1888 zemřel císař Vilém I. a brzy i jeho nástupce Fridrich III. Tím se otevřela cesta na trůn mladému Vilémovi II., který se rozhodl pro zcela jinou politiku než Bismarck. Hlavní změnou byla jeho snaha vládnou sám bez něčí pomoci či snad být v něčím vleku, jako byl jeho děd. Sice si Bismarcka vážil, ale rozhodně ho nepotřeboval na místě říšského kancléře. Proto byl také 18. 3.1890 donucen k rezignaci. O několik dní později opustil Berlín a uchýlil se na svoje statky. Začal psát své paměti a občas se věnoval kritice svých nástupců. Je zajímavá jeho myšlenka ve které říká, že by se Německo mělo držet svých hranic a nepouštět se do příliš výbojné politiky.

V listopadu 1894 zemřela jeho žena Johanna. On sám zemřel 30. 7.1898, krátce před jedenáctou hodinou večer.

Hodnocení referátu Bismarck

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 568×
  1953 slov

Komentáře k referátu Bismarck