Československo mezi dvěma světovými válkami

V roce 1918 vznikl samostatný stát Čechů a Slováků jako samostatné Československo. Jednou s prvořadých otázek které musel samostatný stát řešit bylo zajištěni mezinárodni bezpečnosti a obrany schopnosti. Základným předpokladem ze kterého budování vlastní obranyschopnosti vzcházelo byl fakt, že v případě agrese ze strany velmoci není naše republika schopná se ubránit trvale sama. Naše geografická a politická poloho uvnitř Evropy jasně ukazovala, že každý vážnější politicko-diplomatický konflikt či jeho přechod do řešení vojenskou silou, se musí bezprostředně dotýkat i naši krajiny. I samotné utváření vztahů mezi jednotlivými státy nebilo jednoduché. Byl to postupný proces trvající celá 20.léta. Silný dopad na státy, které vyšli z války poražené vytvářel předpoklady pro oslabování a nestabilitu versailleského systému již od jeho vzniku. Naše republika byla v tomto procese novým státní útvarem, který svoje místo musel v mezinárodních vztazích nejen prosazovat, ale i zručně obhajovat. Naše vojenská síla a vliv z hlediska bezpečnosti sousedních států a celé Evropy, byl velice relativní a spíše nepodstatný, protože spojenectví s námi nepřinášelo žádnou výraznou změnu poměru sil vůči jednotlivým velmocím. Další aspektem byl fakt, že většina sousedících států měla určité teritoriální nároky vůči nám a proto se snažila naši pozici oslabit ne-li přímo náš stát zlikvidovat.

Sama situace v Evropě byla značně nepřehledná, jak výstižně vyjádřil i tehdejší ministr zahraničních věcí Československa dr. Edvard BENEŠ na počátku 20.let slovy: “ Evropa byla v hospodářském, finančním i politické chaosu. Německo plné revoluce. Střední Evropa v boji jedněch proti druhým, Polsko v kvasu a neklidu, Rusko v nejkritičtější fázi revoluce a kontrarevoluce, v boji o politiku intervenční, Anglie na počátku dnešních vnitřních obtížích a Amerika v plném již vzdalování se politiky evropské. Část Balkánu, Řecko a Turecko byla vlastně stále v revoluci a ve válce.”

Tato stručná charakteristika plně vyjadřovala obtížnou situaci v pováleční Evropě s celo řadou drobný i větších problému a konfliktů smítajícími jednotlivými státy. Velká část těchto problému se dotýkala i našeho nově vznikajícího států. Praktický permanentní snaha našich okolních sousedů o revizi státních hranic vytvořených mírovými smlouvami způsobovala že Československo v celém meziválečném období 1918-1938 bylo pod silným tlakem a přímým ohrožením své bezpečnosti, teritoriální celistvosti a suverenity.

V prvním řadě byla potřeba vybudovat novou a samostatnou armádu a velice rychle ji konsolidovat aby byla schopná aktivně řešit nutnou část bezpečnostních rizik. Tento trend se velice dobře projevil ještě před vznikem samostatného státu při vpádu ozbrojených sil Maďarské republiky na jaře 1918 a také v bojích o Těšínsko proti polské armádě.

Samotné budování armády probíhalo ve velmi nepříznivých podmínkách. Páteř armády - důstojnicky a rotmistrovský sbor - musel být postaven narychlo s velice různorodých prvků. V prvním řadě zde patřili důstojníci a rotmistři z řad ruských, italských, francouzských a srbských legionářů. I tady bylo patrné rozdílná úroveň přípravy, vycvičenosti a praktických bojových zkušeností. Další skupinou vojáků byl důstojnický kádr Čechů a Slováků z řad velitelského a důstojnického sboru rakousko-uherských ozbrojených sil. Jednalo se o důstojníky do hodnosti kapitán (jen velice vzácné se podařilo dosáhnout někomu vyšší vojenskou hodnost) protože příslušníci našich národů neměli příliš velký zájem o službu monarchii kterou nepovažovali za vlastní vlast a taky samotné Rakousko-Uhersko moc nestálo o vyšší důstojníky České nebo slovenské národnosti. Tato ne velice početní skupina výrazně neovlivnila ducha ani vojensko-taktické myšlení budoucí armády a však přinesla některé prvky vnitřních vztahů a etiky důstojnického sboru. Poslední a postupně největší skupinu tvořily přibývající dobrovolníci, kteří vstupovali do řad vojáků z povolání již v duchu vlasteneckého přesvědčení a demokratické ideologie nového státu.

Z globálního hlediska však bylo pro malý stát v neklidné střední Evropě rozhodující zajistit si bezpečnost také diplomaticko-politickými prostředky. V možném konfliktu s velmocí bylo vítězství možné jenom za podmínky účinné pomoci ze strany jiné případně jiných velmocí. Při utváření obrané politiky hrál prvořadou úlohu fakt že malý stát nemůže sám utvářet účinné bezpečnostní záruky sám a přesadit své vlastní koncepce a představy bez pomoci silných spojenců. Tuto otázku mohl řešit pouze v souladu s celoevropským posuzováním daného problému a pro musel hledat a najít dostatečně silné spojence s stejnými zajmi na udržení své bezpečnosti a se shodnými cíli v různých oblastech jako politicko-diplomatický, hospodářsky vojenský atd. alespoň z hlediska možností daného prostoru Evropy.

Prakticky základní koncepce zahraniční politiky Československa byla již hrubých rysech obsažená v Masarykově Nové Evropě, koncipované v posledních dnech války v roce 1918 z něhož vyplívalo že snaha budovat samostatné Československo a jeho zahraniční politiku by měla být vedena po třech základních liniích:
1. po linii zachování a obrany stavu versailleského status quo,
2. po linii spolupráce ve nově vznikajícím Společenství národů,
3. po linii budování vlastního spojeneckého systému s ostatními spřátelenými státy.

Všechny tito linie se samozřejmě prolínali a navzájem ovlivňovali.

Po vzniku samostatného Československého státu, v říjnu 1918, bylo jeho vojenskopolitické postavení labilní. Postrádalo správní ale také mocenské orgány a nebylo vnitropolitický ani zahraničněpoliticky upevněno. Národní výnor sice převzal úřední moc na území Čech, Moravy a částečně i Slovenska které bylo převážně osídleno obyvatelstvem české a částečně slovenské národnosti, ale v pohraničních oblastech osídlených německým obyvatelstvem, částečně na Slovensku a v Slezsku byla vláda nucena prosadit uznání vlastního státu silovým způsobem proti států sousedním Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku.

Za vojenské a diplomatické podpory Francie přistoupila čs. vláda od listopadu 1918 k zajišťování státních hranic ještě pře definitivním stanovením mírovou konferencí. Československo se této konference zúčastnilo jako spojenecký stát, ale své možnosti mohlo přesazovat jen prostřednictvím vítězných mocností a na jejích vztazích především k porazeným mocnostem Německu, Polsku a Maďarsku záviselo jeho další zahraničněpolitický vývoj. Při prosazovaní územních požadavku se vláda opírala o podporu Francie a smažila se s použitím vojenské síly při hájení svých územních nároků postavit mírovou konferenci již před hotová fakta.

Naši představitele si velice jasně uvědomovali důležitost a význam potřeby disponovat na hájeném území silnou vojenskou mocí a proto, jak již sem se zmiňoval, přistoupili k urychlené výstavbě vlastní armády i když to představovalo značné obtíže.
Vzhledem na nutnost urychleného řešení otázky ostrahy státních hranic, přijala čs. vláda návrh ministra zahraničních věcí E. Beneše a v polovině listopadu 1918 požádala Francii o vyslaní vojenské mise do Československa ve snaze urychlit výstavbu vlastní armády a zároveň upevnit diplomatické kontakty s Francií. 14.2.1919 pak vyvrcholilo úsilí o přijetí francouzské patronace podpisem československo-francouzské smlouvy, které uzákonila postavení francouzské mise v ČSR. Podle této podepsané smlouvy měl vrchní velitel francouzských vojsk, maršál Foch, vykonávat i funkci vrchního velitele československé armády a náčelník francouzské vojenské mise , generál Pellé, vykonávat funkci náčelníka hlavního štábu čs. armády. Hned po svém příjezdu ustanovila mise čtyři oddělení hlavního štábu armády. Byli to organizační oddělení, zpravodajské oddělení, operační oddělení a dopravní oddělení. Jejich úkolem bylo pomáhat a podporovat další výstavbu hlavního štábu. Zároveň byly ustanovený další francouzský důstojníci do celé řady dalších vedoucí armádních funkcí. To byla taktéž poslední meta zapasu Francie a Itálie o vliv v nově vznikajícím Československu protože Itálie si na základě úspěšného zásahu dvou čs. divizí pod vedení generála Piccioneho při obsazování Slovenska činila taktéž nárok na vyslání vlastní vojenské mise na naše území.

Celý proces redislokace a budování nové armády s podporou spojenecké Francie byl v podstatě ukončen v roce 1923, tedy necelých pět let ode vzniku samostatného Československa. Svědčí to schopnostech a tvůrčí energie tehdejšího vedení armády a mohlo být mementem a vzorem i pro součastnou dobu.
Na základě silových akcií při obsazování Slovenska, stejně jako vojenského konfliktu s Polskem a později i s Maďarskem, začali vznikat na operační oddělení hlavního štábu první operační studie a po získaní další příjmích zkušeností s tohoto obdoby, byly postupně přepracovány na první strategicko-operační plány a dokumenty.

Operační plány patřily mezi hlavní a nejdůležitější vojenskopolitické dokumenty čs. státu. Na jejich obsahu se bezprostředně hlavní štáb armády (konkrétné operační oddělení s podporou ostatní částí) v souladu s vojenskými doktrínami a názory politického vedení čs. státu a vrchním velení armády. Samotné dokumenty obsahovaly všestranné zajištění mobilizace, rozvinutí polní armády a zajištění hlavních obranných pozic a vedení počátečných válečných operací včetně jejich logistického zabezpečení. Z hlediska politického, ekonomického a vojenského tyto operační plány přímo odrážely základní vojenské a politické názory vedení čs státu na přípravu a vedení války.
Zkušenosti z vojenského konfliktu o Těšínsko, který dlouhodobě negativně ovlivnil vztahy obou zemí, byly využitý při tvorbě operačního plánu hlavního štábu v případném konfliktu s Polskem. Tento operační plán nesl označení “P”. Plán byl schválen v listopadu 1920 a v dalších letech byl pouze na základě aktuální informací a nových východisek korigován a doplňován hlavním štábem. Obraně prostoru severního Slezska přisuzovalo vedení čs. armády prvořadý strategický význam. Tento operační prostor tvořil významnou spojnici mezi českým a slovenským územím a umožňoval vsup Moravskou bránou do údolí řeky Moravy a případné rozdělení Československa. V tomto místě mělo československo taktéž nejmenší šířku.

V příme vojenské konfrontaci s Maďarskem, při začleňování Slovenska do nově se rodícího čs. státu se rodily a prakticky ověřovaly základny údaje a myšlenky operačního plánu použití čs. armády v případě agrese ze strany Maďarska, který dostal krycí název plán “H”. Právě tento plán byl v letech 1919-1920 nejdůkladněji rozpracován. To jen potvrzovalo skutečnost, že Maďarsko bylo vedoucími politickými a vojenskými představiteli Československa považováno na počátku 20. let za hlavního nepřítele našeho státu. Neutuchající kampaň za novou revizi hranic v Maďarsku spolu se dvěma pokusy Karla Habsburského o puč v roce 1921 přesvědčila E. Beneše, jako ministra zahraničních věcí, o hrozícím vojenském nebezpečí právě z této strany. Proto byl plán “H” považován za prvořadí pro zajištěni bezpečnosti Československa.

Poražené Německo v době objektivně nepředstavovalo akutní nebezpečí pro náš stát. Přesto však byly, zejména v druhé polovině roku 1920, vypracované dvě studie nesoucí označení plán “N1” a plán “N2”. Tyto studie byly koncipovány pro případ obnovení nepřátelství Německa s dohodovými mocnostmi a z toho plynoucí možnosti použití čs. armády ve prospěch dohodových sil.
Varianta “N1” představovala ofenzivní plán ve všeobecném směru Bayeruth – Bamberg s cílem spojit se francouzskými vojsky operujícími v prostoru údolí Mohanu a oddělit bavorsko od severního Německa. Studie plánu “N2” uváděla, že může být použito kooperace čs. armády s armádami dohodových mocností různými směry buď dle plánu “N1” nebo ve všeobecném směru na Berlín.

Vedle těchto operačních dokumentů a plánu byl již v květnu 1920 vypracována a schválena operační směrnice nesoucí krycí název plán “B” (B jako bolševizmus), což byl v podstatě souhrn opatření pro eventuální postup sovětských armád do Polska.
Samozřejmě všechny tyto dokumenty, plány a studie byly v následujících letech dále dopracovávány, upřesňovány a variantně kombinovány. Základní myšlenky a předpoklady však vesměs zůstaly stejné.

Jak sem se už zmínil ovlivňoval vývoj Československa nejvíce jeho nejdůležitější spojenec Francie. Je zcela pochopitelné, že v počátečných fázích výstavby naši armády se vycházelo s francouzské vojenské doktríny a sama výstavba byla značně ovlivněna úrovní francouzského vojensko-teoretického myšlení podpořeného válečními zkušenostmi. Francouzky vliv byl v první republice všudypřítomný. Působil jak v oblasti politiky, tak i ekonomiky, společenského života, kultury a uměni, ale i ve vojenství.

Nutno bohužel přiznat, že francouzšti generálové se v zásadě připravovaly na válku minulou a ne příští. Projevovalo se to hlavně v nedostatku rozvoji moderního vojensko-strategického myšlení velitelského sboru a taky generálního štábu. Světlou výnimkou byl jenom plukovník de Gaulle, který již na začátku třicátých let vytvořil teorii pohyblivé útočné operace mechanizovaných svazků a svazů s odpovídajícím logistickým zabezpečením. Jeho myšlenky však nenašly odpovídající odezvu ve francouzkém generálním štábu a nebyly akceptované ani ve vedoucích hospodářských a politických kruzích státu.

Zastaralé myšlení francouzské generality se projevilo ve strnulé a zastaralé organizaci vševojskových svazků, které byly rozložité, technicky nedostatečně vybavené a málo pohyblivé. Čtyřplukové pěší divize bez motorizace, se slabou dělostřeleckou podporou a nedostatkem průzkumných možností nebyly vhodné pro vedení útočných operací s rozhodným cílem a ani pro široce založené protiúdery.

Nejvýznamnějším projevem tehdejšího francouzského vojensko-teoretického myšlení byla však teorie “fortifikace”, tady přehrazení očekávaného směru hlavního úderu předpokládaného nepřítele systémem vzájemně spojených, železobetonových, hluboce zapuštěných opevnění, vybavených arzenálem zbraní a materiálu pro dlouhodobé obléhaní.

Tento systém měl dva zásadní nedostatky. Po jeho vybudování nebyl hlavní úder pravděpodobný tímto směrem ale na druhé straně ekonomické možnosti ale také politické vztahy neumožnili vybudování opevnění po celé délce ohrožené hranice. Bohužel, Francouzská taktika neměla žádaný úspěch, protože konečný úder německých sil přišel ze směru kde, podle všeobecného předpokladu který vládnul ve Francii, nebylo možné projít zalesněným prostorem mechanizovanou technikou.

V morální oblasti bylo důsledkem toho vojensko-teoretického přístupu, že pojem "bránit vlast" byl obsahově zúžen na obranu v pevnostních objektech, bez širší vojenské aktivity, i když Francie měla velice dobré příležitosti obrátit vývoj ve svůj prospěch.

Částečný odraz tohoto pojetí se samozřejmě projevoval i v meziválečné československé armádě. To bylo zcela logické. Vyšší důstojnický sbor byl připravován na francouzských vojenských vysokých školách a francouzská vojenská teorie i praxe byla v čs. armádě směrodatné. Tudíž všechny chyby a nedostatky a s nich vyplívající důsledky se stejně projevovali i u nás.
Po pařížské mírové konferenci bylo zcela jasné, že další poválečný vývoj Československa se stal existenčně závislý na vytvořeném versailleském systému, který však svými vnitřním rozpory vytvářel předpoklady pro velmi složité vojenskopolitické postavení Československa. Zvláště nepříjemná tendence byla vytlačování Francie angloamerickým blokem na druhořadé místo v Evropě. Tato tendence se projevovala v celém meziválečném období. Pro Československou republiku však pávě československo-francouzská spolupráce měla vytvořit takový mocenský systém, který by znemožnil Německu, Rakousku či Maďarsku uplatnit vůči Československu jakékoliv nároky. Protože se čs. zahraniční politika orientovala především na Francii, její spojenecký systém s nástupnickými státy byl jedním z důležitých prostředku zajištěni státní bezpečnosti.

Edvard Beneš, stojící v čele naší diplomacie, si plně uvědomoval negativní důsledky příliš jednostranné orientace Československa na Francii. Na základě jeho iniciativy došlo k faktickému pokusu o její eliminaci vytvořením spojeneckého bloku s Jugoslávii a Rumunskem. Dne 14. srpna 1920 uzavřela čs. vláda tzv. bělehradskou smlouvu o vzájemné pomoci mezi Československem a Jugoslávií a o tři dny později byl podepsán protokol vzájemné pomoci i s Rumunskem. Tyto smlouvy, které položili základ Malé dohody, doplnila pak ještě v červnu 1921 smlouva rumunsko-jugoslávská. Počátkem července 1921 byla smlouva rozšířená o zvláštní československou vojenskou konvenci, k níž se koncem července přidružila i vojenská konvence československo-jugoslávská.

Základním obsahem Malé dohody (název Malá dohoda byl poprvé použit maďarským tiskem Pesti Hirlap jako posměšný "Apro Entente" - Malá dohoda, státnici Malé dohody přijaly tento název, který se vžil a přežil i tzv. Dohodu velkou), z vojensko-politického hlediska, bylo spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska na obranu trianonského míru proti pokusům o jeho narušení ze strany revizionistických a restauračních sil hortyovského Maďarska.

O jistém napětí ve francouzsko-československých vztazích svědčilo i zdlouhavé jednání předcházející podpisu spojenecké smlouvy obou státu. V květnu 1923 přijel do Československa francouzský maršál Foch s cílem upevnit československo-francouzskou vojenskou spolupráci a pokusit se o uzavření společné vojenské konvence. Jednáni však skončilo nezdarem. Beneš předpokládal, že uzavření vojenské spojenecké smlouvy s Francií by v tomto období mohlo proti naší republice popudit Anglii a Itálii, což by v konečných důsledcích mohlo vést k posílení politických pozic Maďarska, Rakouska a Polska ve střední Evropě. Proto vypracoval vlastní návrh smlouvy, v němž se snažil vyloučit příme vojenské závazky Československa vůči Francii a zároveň hrát o čas. Tento postoj čs. vlády však vyvolal ostrou reakci politických i vojenských kruhů Francie a dokonce hrozilo odvolání francouzské vojenské mise v ČSR.

Československo-francouzská smlouva byla pak nakonec podepsaná po dlouhých jednáních až 21. ledna 1924. Obsahovala však pouze všeobecná politická ustanovení a nebyla doplněna tajnou vojenskou konvencí. Na výslovní přání Edvarda Beneše nebyla ve smlouvě zakotvena klauzule o závazné a automatické vojenské pomoci v případě napadaní jedné ze smluvních stran.
Přesto však smlouva a na ni navazující dohoda o konzultacích hlavních štábů, obsažená v dopisech mezi Benešem a Poincarém z ledna 1924, upevnila vojenské svazky obou zemí. V následujících letech pak Francie podepsala politickou úmluvu s tajným vojenským protokolem s Rumunskem (10.6.1926) a alianční smlouvu bez vojenské konvence s Jugoslávií (11.11.1927).

Všechny tyto smlouvy a jejich vzájemné propojení vytvářely základy vojensko-politického systému, na nichž byla založená bezpečnost Československé republiky. Naše smlouva s Francií odrážela blízkost zájmů zahraniční politiky obou států, ale i rozpory a omezení, dané do jisté míry jejich rozdílnými zájmy.
Československo-francouzská vojenská spolupráce mělo od počátku vedle politických překážek navíc i celou řadu problémů odborného charakteru. Bezprostřední operační spolupráci a součinnost obou států byla znemožněna teritoriálním rozdělením. Tato skutečnost nutila čs. vládu k opatřením, která by ekonomickou, politickou a vojenskou spolupráci s Jugoslávií a Rumunskem umožňovala samostatnou obranu ČSR do příchodu francouzských vojsk, respektive do doby, než se stane francouzská vojenská pomoc účinnou.

Pro další vývoj mezinárodně politického postavení Československa a zajišťování jeho bezpečnosti měly zásadní význam závěry mezinárodní konference konané v říjnu 1925 ve švýcarském městečku Locarno. Konference se nestala podle očekávání prvním krokem k usmíření Evropy. Nepřijala všeobecné mezinárodní záruky na celý systém versailleských smluv proti Německu. Naopak, všeobecný garanční systém byl nahrazen systémem územně omezeným, který vypouštěl z garancí právě ty oblastí, které se později právě staly ohniskem válečného napětí a kde skutečně započala druhá světová válka. Podepsaný rýnsky pakt potvrzoval status quo na Rýnu ale územní uspořádání na východě konference vůbec neřešila. Tím byla zajišťována nedotknutelnost francouzsko-německých hranic, ovšem sranou zůstal zajištění malých národů střední a jihovýchodní Evropy. Přijetí rýnského paktu bylo projevem výrazného oslabení Francie a Jejich spojenců, včetně Československa. Samotné Československo v Locarnu nezískalo další záruky bezpečnosti, naopak jeho zahraničně-politické postavení bylo novými smlouvami ještě víc oslabeno. Smlouvy s Francií nebyly začleněny do souboru locarnských dohod a Francie je podepsala bez podpory Anglie a USA. Z toho mohlo být patrné, že Francie svou pomoc Československu proti Německu váže na postoj USA a Anglie, aby se nedostala do izolace ve své velmocenské politice.
Kvalitativně nová zahraničněpolitická situace po Locarnu se odrazila i ve změnách operačních plánů čs. armády. Po odchodu francouzské vojenské mise z klíčových postů velení armády přistoupil hlavní štáb k zásadnímu přepracování plánů použití čs. ozbrojených sil v případech konfliktů s Maďarskem a Německem, které se stalo pro Československo prvořadým nepřítelem a představovalo potenciálně největší a nejvážnější ohrožení své bezpečnosti, územní celistvosti a nezávislosti. Na základě operační směrnice která nesla krycí označení "II" a kterou vypracovalo 3. Oddělení hlavního štábu, byl v prosinci 1925 schválen operační plán "II". Zatím co návrh plánu předpokládal součastný vojenský konflikt Československa s Maďarskem a Německem, konečná operační směrnice vedení války na dvou frontách vylučovala. Konečná varianta operačního plánu "II" jednoznačně uváděla "… hlavní nepřítel je Německo, a tok jak velikostí, tak i tím, že je nejblíže těm prostorům které mají pro stát životní důležitost".

Pěší divize měly v podstatě stejnou organizační strukturu jako francouzské, a tudíž i všechny výše uvedené nedostatky. První pokusy o jejich reorganizaci se začaly objevovat až po roce 1935, kdy došlo k teoretickému rozpracování přípravy na organizaci tříplukové divize. Tu se však do rozhodujícího roku 1938 už nemohlo podařit realizovat.

Na druhé straně německé divize byly již tehdy organizovány podle schématu: tři pluky pěchoty, dva pluky dělostřelectva, motomechanizovaný průzkumný prapor, prapor ženijní, spojovací, velitelské a týlové orgány a jednotky. Dále se rozbíhala jejich motorizace, hlavně u dělostřelectva, průzkumných, velitelských a zásobovacích jednotek.

Kromě toho byly organizovány tankové divize, určené k útočnému manévru do hloubky sestavy nepřítele a k jeho obklíčení a ničení po částech. V roce 1938 již stály dvě až tři tankové divize a další se organizačně a materiálně připravovaly.
V československé armádě mechanizace a motorizace zaostávaly. Motorizovány byly hrubé a těžké dělostřelecké pluky, některé průzkumné jednotky byly postupně vyzbrojovány tančíky (osádka dva muži, výzbroj těžký kulomet) a existoval pluk útočné vozby s lehkými tanky, vyzbrojenými děly ráže 37 a později 45 mm. Československý zbrojní průmysl stačil na odpovídající vyzbrojení armády pěchotními zbraněmi a dělostřelectvem, nemohl však obratem ruky zabezpečit mechanizaci a motorizaci, i když výzkumná a vývojová základna pracovala s předstihem a kvalitně. Nestačila však kapacita a finančně ekonomické zabezpečení.
Dosti markantně se to projevovalo u letectva. To bylo v kritické době většinově vybaveno pozorovacími letouny Š-328, stíhacími dvouplošníky Avia B-534 a omezeným počtem třímotorových bombardovacích letounů typu Fokker. Vývojová základna vytvořila sice na svou dobu vysoce výkonný stíhací letoun Avia 535, jehož parametry byly srovnatelné s německým strojem Messerschmitt 109, ten se však do výzbroje letectva právě z kapacitních důvodů již v dostatečném počtu nedostal.
Určitá slabost československého vojenského letectva se projevila při střetnutí našich Avií B-534 s maďarskými stíhacími letouny typu Caproni v březnu 1939 nad východním Slovenskem a Karpatskou Ukrajinou, v nichž naše stroje vesměs prohrávaly, přičemž o kvalitě pilotů nelze pochybovat.
Pokud jde o finančně ekonomickou a technickou náročnost, byla nejnáročnější a nejnákladnější výstavba systému pohraničních opevnění, budovaného podle francouzského vzoru, s nutným přizpůsobením terénním a geostrategickým podmínkám válčiště. Výstavba celého systému podle původního plánu byla předvídána do roku 1945 – posledního roku druhé světové války – a ani v takovém případě by nemohla tvořit úplný souvislý, do hloubky členěný systém vzájemně palebně i takticky propojený a materiálně zabezpečený. To bylo zkrátka nad možnosti malého státu.

Navíc přílišné spoléhání na opevňovací systém vedlo k pasivnímu pojetí obraně, podobně jako ve Francii, a k nedoceňování aktivního prvku obrany vzdor tomu, že v operačních plánech se počítalo s protiútoky na divizní úrovni hlavně v prostorech mimo opevňovací systém.

Obrana republiky byla výrazně oslabována především nevýhodným geostrategickým postavením a demografickou situací státu. Československá republika měla hranice dlouhé přes 4000 km, z nichž jen asi 60 km bylo se spřáteleným státem, v daném případě Rumunskem. Ale ani to nemělo závaznou povinnost aktivně pomoci v případě napadení. Dnes již málokdo ví, že dokumenty tzv. Malé dohody takovou klauzuli neobsahovaly.

Všichni ostatní sousedé se chovali nepřátelsky. Německo jako první krok požadovalo odstoupení pohraničních pevností, Maďarsko aspirovalo na návrat Slovenska do uherského státu, Polsko si činilo nároky na Těšínsko a některé severní části území Slovenska.

Zvláště po připojení Rakouska k německé říši v březnu 1938 se geostrategická situace výrazně zhoršila. Jak dokazují zachované historické dokumenty, počítalo se v příslušných německých operačních plánech s rozdělením Československa na dvě hlavní části vstřícnými údery na směrech Ostrava-Přerov a Znojmo-Vyškov a pomocnými údery k dalšímu rozdělení bojové sestavy vojsk i území, hlavně na směrech Norimberk-Praha a Teplice-Litoměřice. Počítalo se přitom většinou s obejitím stávajících pohraničních opevnění a rozbitím souvislé obrany na části údery tankových a motorizovaných svazků, postupným obklíčením a zničením uskupení vojsk obránce, za podpory taktického i bombardovacího letectva.

V historizujících úvahách se často zvažuje tehdejší poměr vojenských sil. Některé prameny dokonce tvrdí, že síly byly vyrovnané. To by ovšem mohla být pravda jen pro první sledy předpokládaných bojových sestav. Československo mohlo v té době postavit celkem 24 plně vyzbrojených divizí (tj. zdvojený mírový stav) a dalších deset divizí s nižší bojovou hodnotou. Německo v té době mělo rovněž možnost postavit asi 35 divizí, ovšem technicky dokonalejších, výkonnějších a s agresivní taktikou, počítající s podporou mohutného, a jak ukázal další průběh války, vysoce účinného letectva. Navíc Německo v té době nemělo jiného nepřítele a mohlo bez obav využít všech svých vojenských možností. Rozdíl v možnostech obou protivníků v oblasti mobilizační a průmyslově technické byl opravdu propastný v neprospěch Československa. Jen v oblasti doplňování představoval jeden ročník branců u Československa 70.000, u Německa 400.000 mužů.

Málokdo si dnes uvědomuje tehdejší demografický faktor obrany. Z 15 milionů obyvatel bylo přes tři miliony etnických Němců, asi 600.000 Maďarů a 700.000 Rusínů. Zatímco české a značná část slovenského obyvatelstva byla státotvorná a bez rozdílu politické příslušnosti připravena bránit republiku, bylo 90 % německého obyvatelstva ovlivněno hitlerovskou propagandou “velkého Německa” a k Československu nepřátelské. Přitom “návrat do Říše” nebyl jen produktem nacistické propagandy, ale vycházel z obdobných snah z roku 1919 (volání po “Deutschböhmen”), a v ještě starší historii z průběhu zasedání frankfurtského sněmu z roku 1848, který žádal začlenění celých Čech a Moravy do proponovaného jednotného německého státu.

Maďarské obyvatelstvo bylo zhruba stejně iredentistické a pod vlivem snah po obnově původního Maďarska a o revizi výsledků trianonské smlouvy. I obyvatelstvo Podkarpatské Rusi bylo v té době zasaženo ukrajinským nacionalismem (“sičoviki”), polská menšina směřovala do Polska a určitá část slovenské populace pod vlivem luďácké ideologie chtěla “pryč od Prahy”, v čemž vydatně pomáhala skupina Tuky a Durčanského, působící z Vídně proti republice, pod nacistickým patronátem. Prakticky se téměř 30 % obyvatelstva stavělo proti republice negativně.
Tato demografická situace znamenala i vytvoření výkonné široké základny pro zpravodajské služby nepřátelských států. Hodnota utajení příprav a realizace obranných opatření, včetně pohraničních opevnění, byla velmi slabá.

Vezmeme-li v úvahu, že oblast zpravodajství je jedním z prvků celkového poměru sil, pak byla celková situace pro obranu Československa nevýhodná. Nepomohlo ani propuštění osob německé a maďarské národnosti z armády v září 1938, které uvedený zpravodajský handicap již nemohlo podstatně ovlivnit.

Dvě závažné události roku 1938 však nutno hodnotit vysloveně kladně. Jde o dvě mobilizace – květnovou a zářijovou. První z nich částečnou, druhou pak všeobecnou. Obě byly provedeny s naprostou precizností, co času i obsahu. Svědčí to nejenom o jejich promyšlenosti, ale i o celkové schopnosti a odpovědnosti armádního aparátu od shora dolů, neboť posledním stupněm mobilizační přípravy byla úroveň setniny – roty, baterie, letky.

Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené, i když nikoliv podrobně rozebrané skutečnosti, musíme nutně dojít k závěru, že negativních prvků ovlivňování obrany a celkové úlohy armády v roce 1938 bylo více než pozitivních. Armáda by nemohla dlouho odolávat, kdyby ve hře byly pouze dvě strany, Německo a Československo. To potvrzuje i další průběh druhé světové války, hlavně německé útočné operace vedené zpravidla proti slabšímu protivníkovi.

To vyvolává znovu otázku úlohy spojenců. Původní a nejdůležitější spojenec – Francie – se svého závazku mnichovskou dohodou zřekla. Společně s Velkou Británií pak prohlásila, že v případě rozpoutání konfliktu bude v naprostém rozporu s logikou považovat za viníka Československo, které se nepodvolilo rozhodnutí velmocí, a tudíž vyvolalo ozbrojené střetnutí. Pomoc Sovětského svazu, tolik deklarovaná v nedávné minulosti, byla přinejmenším sporná. V nejpříznivějším případě mohlo jít jen o výsadkové jednotky, které by nemohly situaci zásadně ovlivnit, a je otázkou, zda by měly k dispozici dostatečnou kapacitu dopravního letectva pro přepravu, a zda by mohla být kladně vyřešena otázka přeletu ve vzdušném prostoru cizího státu, konkrétně Polska. O masivní podpoře pozemních vojsk se prakticky nemohlo jednat.

Kromě toho zde byly i námitky politického charakteru. Šlo v podstatě o to, zda by bylo únosné pustit vliv komunismu do střední Evropy. Většina politických představitelů s takovou eventualitou nesouhlasila.
LITERATURA:
1. BENEŠ E. : Boj za mír a bezpečnost státu. Orbis, Praha 1934
2. Vojenské dějiny Československa, Naše vojsko, Praha 1987
3. ALMANACH čs. brané moci a četnictva, Praha 1921
4. Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě, Praha 1938
5. Mars A. , Krach francouzsko-československých vztahů, In: ČsČH, 1958
6. VÁVRA, V.: Francouzska vojenská mise v ČSR, In: Historie a vojenství, 1987

Hodnocení referátu Československo mezi dvěma světovými válkami

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 302×
  4371 slov

Komentáře k referátu Československo mezi dvěma světovými válkami

Dr. Morávek Jaroslav
Celý ( zajímavý) článek je dehonestován pravopisnými chybami.