II. světová válka (1. září 1939 – 2. září 1945) je dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles, Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády, a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versailleského systému.
Válka zasáhla prakticky celý svět - bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení - zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarství, posléze samy začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná.
Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti – holokaust (nacistické Německo + jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (nacistické Německo, SSSR). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze přiřadit ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb (USA).
Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických rozporů projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, Arabsko-izraelské války etc.)
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka“
Příčiny Druhé světové války
Její kořeny je nutno hledat v předcházejícím celosvětovém konfliktu – první světové válce, v níž vítězové stanovili velice tvrdé podmínky pro poražené, aniž by však poté zajistili dostatečnou rázností a vojenskou silou dohled nad jejich plněním. Slabost hlavních vítězů (Velká Británie, USA, …), nestabilita vzniklá díky celosvětové hospodářské krizi, řady národnostních třenic na území nově vzniklých států (Polsko, Československo, …) a snaha poražených z první světové války (Německo, Maďarsko, SSSR) o odvetu se spojila s nespokojeností méně významných vítězů první světové války (Japonsko, Itálie), kteří měli dojem, že byli při dělení kořisti opomenuti a podvedeni a výsledkem bylo nové vojenské střetnutí, ještě ničivější, než to předchozí.Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přepracovat. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených (např. Německo), tak ze skupiny vítězných (např. Japonsko). Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího než byl ten předchozí. Na jeho počátku stál pakt Ribbentrop-Molotov mezi Třetí říší a Sovětským svazem a jejich útok na Polsko (nutno ale dodat, že Spojenci, tj. Francie, Anglie a s ní spojené státy, vyhlásili válku pouze Německu). Hitler i Stalin pak za vzájemné podpory pokračovali ve své expanzi vůči okolním státům až do června 1941, kdy Německo SSSR napadlo, což Sovětský svaz zařadilo mezi Spojence. Do války posléze na straně Osy vystoupily i další státy, z nichž nejdůležitější byly Itálie a Japonsko, na straně Spojenců pak Spojené státy americké.
Německo
Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly v nově vzniklých „nepřirozených“ a „slabých“ státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Woodrow Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let, vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost.
Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo přestalo platit reparace, znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem (což v roce 1938 napůl násilně provedlo) a začalo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení i proti Polsku. S každým krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupkem ze strany Anglie a Francie, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem. Definitivní důvěru a absolutní moc získal v roce 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie definitivě zklikvidoval Československo (podle některých historiků se tak stalo již o půl roku dříve uzavřením Mnichovské dohody). S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla a když se mu podařilo dohodnout se o rozdělení sfér vlivu se Stalinem (viz Pakt Ribbentrop-Molotov a s ním související smlouvy a dodatky) a získat tak důležitého spojence, byla pro něj válka otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.
Maďarsko
Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska, po jejím skončení se mnoho Maďarů ocitlo mimo území zmenšeného státu. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Na Hitlerovo naléhání nakonec maďarská vládní delegace vedená Horthym, při jednáních v Berlíně mezi 21. až 26. srpnem 1938, souhlasila s podílem Maďarska na vojenském útoku na Československo podle tzv. plánu "Fall Grün"[1][2]. O měsíc později podepsaná Mnichovská dohoda vedla k tomu, že Maďarsko podle tzv. První vídeňské arbitráže obsadilo významná území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi (s nadpolovičním podílem etnických maďarů v obyvatelstvu) bez boje. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války „vzalo s sebou“. Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovenska. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv (viz Slovenský štát).
SSSR
Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Přestože může být sporné, zda zařadit Sovětský svaz k poraženým ve druhé světové válce, neboť největší „definitivní“ neúspěchy sklidil až po ní, rozhodně je nutno jej zařadit mezi nespokojence, kteří oproti stavu na počátku první světové války hodně ztratili. SSSR se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo rozšířit po celém světě, a zároveň za legitimního nástupce carského impéria, oproti kterému však v první světové válce a následných konfliktech ztratil rozsáhlá území.
Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti SSSR se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, Pobaltský států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že SSSR neudržel ani celé území carského Ruska, za jehož nástupce se považoval. Ztratil Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musel odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jeho představ.
Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat hezky pomalu, postupně, jeden cíl zpracovávat po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz článek Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a on se společně se svým novým spojencem chystal na válku.
Vítězní nespokojenci
Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.
Dohoda
Jako Dohoda nebo trojdohoda (řidčeji, hlavně ve starší literatuře Ententa z franc.) je označováno spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie, namířené především proti expanzivním tendencím centrálních mocnosti. Oba tábory byly nepřáteli v 1. světové válce. Řada jiných států bojovala v této válce na straně Trojdohody, pravděpodobně nejvýznamější z nich byla Itálie.
USA, které k vítězství Trojdohody ve válce velmi přispěly, kladly důraz na to, že stojí mimo jakýkoliv blok.
Základ Trojdohody byl vytvořen 8. dubna 1904 smlouvou mezi Anglií a Francií nazývanou „srdečná dohoda“, ve které tyto státy mj. vyřešily své spory o kolonie, což byl předpoklad vzájemného spojenectví. 31. srpna 1907 byla podobná smlouva uzavřena rovněž mezi Ruskem a Anglií, čímž byl spojenecký blok v podstatě dotvořen. (Spojenecká smlouva mezi Francií a Ruskem existovala už od 17. srpna 1891.)
Jako původně spíš posměšné označení vzniklo podlé této dohody rovněž označení Malá dohoda pro spojenectví Československa, Rumunska a Jugoslávie.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Trojdohoda“
Itálie
Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k mezinárodní ostrakizaci Itálie, což jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.
Japonsko
Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, který nepředstavoval velkou hrozbu, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžunsku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu, a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín - Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomily, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenily. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba…
Slabost vítězů
Další skupinou států byly spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byly se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěly. Nejzásadnější problém spočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů neexistovala reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.
Společnost národů
Společnost národů (angl. League of Nations, franc. Société des Nations) byla mezinárodní organizace založená po skončení první světové války na základě výsledků pařížské mírové konference.
28. června 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, čímž došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci.
Iniciátory a zakládajícími zeměmi Společnosti národů byly vítězné státy Dohody (např. Spojené království, Francie) a jejich spojenci (např. Československo), původními členy z roku 1919 tedy bylo 26 států, dále čtyři britská dominia a Britská Indie (v rámci Commonwealthu). Za sídlo Společnosti byla zvolena švýcarská Ženeva, mezinárodní smírčí soud byl ustanoven v nizozemském Haagu. Jedním z hlavních iniciátorů vzniku Společnosti byl americký prezident Woodrow Wilson.
V roce 1920 započala platnost základního dokumentu organizace Pakt Společnosti národů, kterým se členské země zavazovaly k dodržování pravidel mezinárodní spolupráce a bezpečnosti, respektování mezinárodního práva a dalších závazků učiněných v rámci Společnosti národů. Pakt Společnosti národů nebyl ratifikován Kongresem USA, Spojené státy se tak přes velký vliv jejich prezidenta na vznik společnosti nikdy členy nestaly. Celkový počet členských zemí se od 20. let značně měnil. Roku 1926 se členem stalo Německo (vystoupilo roku 1933), Sovětský svaz byl přijat roku 1934 (jako jediná členská země byl vyloučen roku 1939). Ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo Japonsko a roku 1937 Itálie.
Přes značný vliv Francie a Británie ve Společnosti národů nebyla organizace schopna důrazně prosadit své cíle, naprosto neefektivní byla její činnost proti agresivním krokům fašistické vlády v Itálii (okupace Etiopie), nacistické v Německu (účast ve španělské občanské válce, anšlus Rakouska, uzavření Mnichovské dohody), ani militaristické v Japonsku (válka v Číně). Menší členské státy postrádaly významnější vliv na chod a rozhodování organizace, což způsobovalo napětí mezi nimi na jedné straně a Británií a Francií na straně druhé. Společnost národů tak v souvislosti s počátkem druhé světové války v letech 1939 a 1940 ztratila faktický význam. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946. Vítězné státy druhé světově války se rozhodly některé struktury Společnosti národů transformovat do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dnost_n%C3%A1rod%C5%AF“
USA
USA se po konci první světové války pomalu vrátily ke svému izolacionismu a radikálně omezily své ozbrojené síly. Jejich pozemní armáda v době těsně před válkou byla podle evropských měřítek natolik směšná, že prostě nebyly schopny reálně zastrašit vůbec nikoho. Pouze americké loďstvo mohlo představovat hrozbu, ale ani to nebylo tak velké, jak by si Američané přáli. Například Japonci se celkem oprávněně domnívali, že jejich flotila je lepší a dokáže USA porazit. Pokud měli někteří japonští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem výhrady k válce s USA, bylo to proto, že je děsila představa flotily, kterou by Spojené státy americké dokázaly postavit, ne té reálně existující. V evropském kontextu byl vliv USA na „inkubaci války“ ve většině ohledů marginální.
Francie
Francie byla vlastně jediným evropským státem, který měl silnou a početnou pozemní armádu. Když Německo přestalo platit reparace, francouzská armáda obsadila Porýní. Nedostalo se jí však patřičné podpory ani od nejbližších spojenců, a proto se posléze stáhla, aniž by obnovené placení prosadila, a co hůř, vzala si z toho poučení a přestala o podobných akcích uvažovat. Francie měla problematickou smlouvu s SSSR a klíčovou smlouvu s Velkou Británií. Francie též garantovala bezpečnost Československu a Polsku. Vzrůstající neochota používat své ozbrojené síly a evidentní obavy francouzských představitelů z další světové války však Francii i její armádu diskvalifikovala.
Co bylo ještě horší, Hitler i němečtí generálové shodně dospěli k názoru, že francouzská armáda je sice velká, ale neefektivní, že myšlenkami i koncepcí stále vězí v první světové válce a pro nová a moderně uspořádaná a vedená německá vojska nebude důstojným soupeřem. jejich sebevědomí rostlo s tím, jak Francie začala pomalu kupit jeden ústupek za druhým ve snaze vyhnout se střetům. Když Hitler vyhlásil své územní požadavky proti Československu, byl si již téměř jist, že Francie svého spojence bránit nebude. Francie sice zpočátku tvrdila, že spojence ochrání, ale když zjistila, že Velká Británie jí v tom nepomůže, ustoupila a požadavky Německa akceptovala s tím, že se vzdá jakýchkoliv dalších územních požadavků. Zároveň vyhlásila spolu s Velkou Británií nejvyšší garance československé druhé republice. Likvidace tohoto torza bývalého spojence v roce 1939 Německem a Maďarskem ukázala, nakolik se Francie v očích protivníků změnila z velmoci na obyčejného šaška.
Velká Británie
Velká Británie trpěla podobnými problémy jako ostatní velmoci. Nominálně zůstávala světovou velmocí číslo 1, ale tato skutečnost byla reálně podpořena pouze námořní silou. Pozemní vojska Velké Británie byla v žalostném stavu. Ani námořnictvo nebylo v tak dobrém stavu, jakém by mělo být. Bylo sice početně silné, jeho náskok se ale snížil a jeho připravenost na válku byla problematická. Dalším základním problémem Británie byl její vlastní izolacionismus. Vycházel z přesvědčení, že dění v Evropě se jí nemusí příliš týkat, protože její loďstvo jí spolu s průlivem La Manche zajišťuje naprostou nedobytnost. V případě Tichomoří se pak přidalo ještě naprosto zcestné podceňování potenciálního protivníka. Velká Británie zapadla do iluze, že Japonci jsou zaostalí barbaři s druhořadou technikou, a teprve japonský útok, který smetl velkou část jejích držav na Dálném východě, jí ukázal, jak tragický omyl to byl.
Velká Británie byla hlavním hráčem prosazujícím vůči Hitlerovi politiku ústupků. V této otázce byla její politická scéna relativně konzistentní, i když důvody politiků byly různé. Skalní pacifisté se domnívali, že Hitlera nakrmí a až bude spokojen, tak se dohodnou. Izolacionisté věřili, že se celý problém Británie netýká a že by bylo zločinem posílat své muže do války za pár nezajímavých státečků v Evropě. Antikomunisté se domnívali, že je třeba vypěstovat silné Německo, které by bylo protiváhou Sovětského svazu. Politiků, kteří si uvědomovali, jak velké nebezpečí tu roste, jako byl například Winston Churchill, byla menšina.
Politika ústupků (appeasementu) vyvrcholila v politice premiéra Neville Chamberlaina, který přivedl Británii i s Francií k Mnichovské dohodě, v níž obětoval československé pohraničí. Měl to být poslední a největší ústupek, při kterém si vymínil od Hitlera písemné ujištění o nedotknutelnosti zbytku Československa a o tom, že tím jsou jeho veškeré územní nároky vůči sousedům ukončeny. Chamberllain smlouvu o novém uspořádání hranic vydával za velké vítězství a záruku míru pro věčné časy. Při projevu po návratu z Mnichova prohlásil: „My good friends, for the second time in our history, a British Prime Minister has returned from Germany bringing peace with honour. I believe it is peace for our time.“ („Milí přátelé, po druhé v naší historii se britský premiér vrací z Německa, aby nám se ctí přinesl mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Pokud tomu skutečně věřil (mnoho historiků se domnívá, že nikoliv), čekalo jej o půlroku později kruté vystřízlivění, když Hitler obsadil zbytek Československa a s armádou dovyzbrojenou československými zbraněmi vznesl nároky proti Polsku. Německo již Velkou Británii jako neporazitelnou velmoc nevnímalo. Hitler si jí sice ještě stále vážil, ale už se jí neobával. A smlouvy pro něj neznamenaly překážku.
Mnichovská dohoda
Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.
Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda“
Nové státy
Konec první světové války spojený s rozpadem Rakouska-Uherska a zmenšením Německa a Ruska (SSSR) vyústil ve vznik několika nových států. Tyto nově vzniklé útvary byly buďto smluvně vázány s vítěznými mocnostmi, nebo se jim alespoň snažily přiblížit, protože samy byly příliš slabé a nedokázaly by vzdorovat nárokům sousedních mocností, byť dočasně oslabených. Faktem je, že u všech následně vyjmenovaných států došlo k tomu, že s počátkem války veškeré jejich smluvní záruky (respektive alternativní způsoby zajištění bezpečnosti) selhaly a tyto státy byly rozparcelovány mezi Německo a SSSR. Jedinou výjimku představovalo Finsko, které však taktéž nevyvázlo bez šrámů a za své přežití zaplatilo strašlivou cenu.
Československo
Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska. Mělo explicitní spojenecké smluvní závazky s Francií a navíc hrálo hlavní roli ve vlastním obranném spolku (poněkud posměšně nazývaném Malá dohoda) s Rumunskem a Jugoslávií. Československo v této době představovalo jednoho z nejvýznamnějších světových exportérů zbraní a tomu také odpovídalo prvotřídní vybavení Československé armády. Tento stát navíc v druhé polovině 30. let intenzívně budoval systém pohraničního opevnění, který mu měl usnadnit obranu. Ačkoliv však Československo pro svoji obranu udělalo nejvíce z potenciálních obětí německého agresora, nemělo to stačit. Anšlus Rakouska rozšířil jeho hranice s nepřáteli o další úsek, kde nebylo pohraniční opevnění dostatečně dokončeno. I Polsko vystoupilo se svými územními nároky a vynutilo vydání části Tešínska, jež po válce připadla k Československu.
K Polsku se po Mnichovu přidalo s nároky na ČS území Maďarsko požadující alespoň „jednoznačně maďarskou část Horních Uher“ (rozuměj část Slovenska s maďarskou většinou) a Podkarpatskou Rus. Geografická pozice Československa a poměr sil prakticky neumožňovaly úspěšnou obranu bez pomoci Francie, ale ta se odmítla angažovat. Malá dohoda, zaměřená původně proti Maďarsku, se tváří v tvář německé přesile zhroutila. Československo, zmítané rozbroji mezi Čechy a Slováky, s početnými německými a maďarskými menšinami v kritickém pohraničí, se samo ubránit nemohlo. Mnichovská dohoda je přiměla odstoupit pohraničí, čímž je dostala z vojenského hlediska do zcela zoufalé situace. V březnu 1939 byla existence Československa ukončena. Někteří historikové obviňují prezidenta Háchu ze zrady, když vydal příkaz ke kapitulaci, což ovšem většina historiků a zejména vojenských odborníku zpochybňuje. Bojovat mělo smysl v roce 1938, situace v roce 1939 už byla zcela jiná, československá armáda už neměla možnost účinného odporu, mohla se pouze nechat zmasakrovat.
Se zkázou Československa však měla jeden velmi neblahý důsledek pro vítězné velmoci – do rukou Německa padl bez boje nepoškozený československý válečný průmysl a arzenál Československé armády, včetně výborného dělostřelectva a zejména vynikajících lehkých tanků LT-35 a LT-38 (Němci převzato jako Pz 35(t) a Pz 38(t)), které se kvalitou vyrovnaly nejlepším německým obrněncům a umožnily Wehrmachtu vytvořit nová tanková uskupení (tanky Pz 38(t) se účastnily ještě operace Barbarossa).
Veškeré lehké tanky (jednalo se spíš o tančíky) se ukázaly v nadcházející válce jako omyl.
Polsko
Tragédií Polska bylo to, že se po svém vzniku ocitlo v kleštích mezi Německem a SSSR. Oba státy proti němu měly územní požadavky a hodlaly si je prosadit. Celá situace byla ještě zhoršena faktem, že Polsko samo sebe považovalo za regionální mocnost a mělo územní spory s ostatními sousedy - Litvou (Vilnius) a Československem (Těšínsko a několik vesnic na hranicích se Slovenskem).
Polsko mělo spojenecké smlouvy s Francií a bezpečnostní záruky Anglie. S Německem uzavřelo pakt o neútočení. Jako hlavního nepřítele Poláci identifikovali Sovětský svaz. Nebyl to tak úplně špatný odhad, koneckonců útoku na Polsko předcházela dohoda mezi Německem a Sovětským svazem o společném postupu proti němu, ovšem první a zásadní úder připravilo Německo. Polsko si fakt, že Německo je stejně, resp. ještě víc nebezpečné než SSSR, uvědomilo až později. Dalším problémem Polska byla zastaralá armáda nedisponující dostatečným počtem dopravních prostředků, kterou Polsko i jeho spojenci přeceňovalo. Stejně tak Poláci přeceňovali schopnost svých spojenců přispět jim na pomoc a naopak podceňovali schopnosti svých nepřátel - Rusů i Němců.
Pobaltské státy
Pobaltské státy na tom byly opravdu špatně. Neměly prakticky žádné záruky od nikoho, jejich vlastní armády nebyly nijak zvlášť oslňující a SSSR dával jednoznačně najevo, že očekává, že tyto budoucí svazové republiky budou začleněny zpět do jeho impéria. Sice se vyskytly určité nesmělé pokusy utvořit obranný pakt Pobaltskými státy a Finskem, nicméně tyto snahy zkrachovaly na striktní finské neutralitě a snaze všech zúčastněných států neprovokovat Sovětský svaz. Německo a SSSR si Pobaltské státy mezi sebou původně rozdělily: Litva připadla Německu a Lotyšsko s Estonskem SSSR. SSSR však nakonec násilně zabral všechny tři, což Hitler se skřípěním zubů akceptoval - aby se vzápětí revanšoval ve finské otázce…
Finsko
Finsko bylo stejně jako Pobaltské státy „budoucí svazovou republikou“. Jako prostředek k zajištění své bezpečnosti zvolilo postoj striktní neutrality a aktivní členství ve Společnosti národů. Nijak zvlášť nerozvíjelo armádu (vlastně ji, pokud jde o materiální stránku věci, hrubě zanedbávalo) a pečlivě se snažilo neprovokovat SSSR. V roce 1932 s ním uzavřelo pakt o neútočení (v roce 1934 se prodloužila jeho platnost o deset let). Tento pakt však nebránil sovětskému stranickému rozhlasu a tisku vést štvavou kampaň proti Finsku a Stalinovi označovat je za budoucí svazovou republiku. V paktu mezi Hitlerem a Stalinem bylo Finsko přiděleno do sféry SSSR. Narozdíl od Pobaltských zemí se však Finsko postavilo na odpor a k obrovskému překvapení všech se ukázalo jako mnohem tužší oříšek, než se předpokládalo - SSSR si je nedokázal na jediný zátah podmanit (viz Zimní válka). Hitler toho vzápětí využil, aby vrátil Stalinovi zabrání Litvy, a nabídl Finům podporu. Sovětský svaz tak dokázal husarský kousek, když v očích světové veřejnosti „předělal“ striktně neutrální stát v odhodlaného nepřítele a věrného spolubojovníka Německa.
Jugoslávie
Jugoslávie představovala stát, který neoplýval přílišnou vojenskou silou a navíc byl rozerván vnitřními národnostními třenicemi, zejména mezi Srby a Chorvaty. Královská rodina se i s politickými špičkami snažila uchovat dobré vztahy s Maďarskem a Německem, což však nebylo příliš pochuti obyvatelstvu. To nakonec proněmeckou vládu svrhlo, což ale vyprovokovalo Německo k vojenskému útoku, vedenému snahou zabezpečit jednak levé křídlo jednotek útočících proti Řecku, jednak zajistit Balkán proti spojenecké invazi v budoucnu. Posléze využilo národnostních třenic ke zřízení satelitního Chorvatského státu, podporujícího jeho snažení.
Ostatní hráči
Poslední skupinou hráčů byly staré státy, které se již vzdaly jakýchkoliv myšlenek na hegemonii a soustředily se sami na sebe. Jednalo se především o neutrální státy, leckdy nevhodně umístěné.
Belgie, Nizozemí a Lucembursko
Belgie, Nizozemí a Lucembursko byly jakožto malé státy vklíněné mezi Německo a Francii ve velmi nepříjemné situaci. Osobně deklarovaly svoji neutralitu (sporná byla u Belgie) a zárukou jim měla být blízkost Francie a Velké Británie, u nichž bylo jisté, že nestrpí agresívní hegemonii Německa v těsné blízkosti svých hranic. Na druhé straně toto znamenalo i strašlivou nevýhodu, neboť tyto tří státy vyloženě překážely nejvhodnějšímu směru německého úderu na Francii. Tyto státy si toho byly vědomy a přijaly opatření (relativně silná armáda, silné opevnění), která měla buďto Německo odradit od útoku jejich směrem, nebo alespoň zadržet nápor nepřítele, dokud nepřijde pomoc. Nakonec se však přes předchozí varování německý úder ukázal natolik zničující, že veškeré plány na úspěšnou obranu padly a akce francouzské a britské armády směřující na podporu hroutícím se armádám Belgie a Nizozemí se staly jednou z příčin jejich porážky.
Dánsko, Norsko, Švédsko
Tyto tři Severské země podobně jako Finsko propagovaly přísnou neutralitu. Pevně doufaly, že se konfliktu zcela vyhnou, ale celá věc byla komplikována enormním významem švédské železné rudy pro Třetí říši a blízkostí agresívního Sovětského svazu. Zatímco druhá hrozba byla nakonec díky neúspěchům Rudé armády v Zimní válce alespoň částečně zažehnána, hrozba ze západu se nakonec realizovala. Význam železné rudy ze Švédska byl natolik zásadní, že ani Německo, ani Velká Británie s Francií nehodlaly respektovat neutralitu Severských zemí. Velká Británie s Francií několikráte porušily neutralitu norských výsostných vod a během Zimní války pod záminkou pomoci Finsku Severským zemím vyhrožovaly a zjevně připravovaly invazi, která by, pokud by se uskutečnila, zcela zničila německý válečný průmysl. Německo, které pravděpodobně zprvu plánovalo neutralitu severských zemí dodržet (možná s výjimkou Dánska), pod tlakem výše zmíněných událostí raději změnilo názor a v roce 1940 provedlo invazi do Dánska a Norska, aby své životně důležité zdroje ochránilo. Neutralita Švédska zůstala z větší části nedotčena, byť se to neobešlo bez mnohých ústupků.
Španělsko a Portugalsko
Státy Pyrenejského poloostrova se v druhé světové válce výrazněji neangažovaly. Portugalsko představovalo neutrální území, které se zásadně nemíchalo do konfliktu vůbec.
Španělsko zase zápasilo s vlastními problémy. Země byla po celá třicátá léta zmítána politickými střety mezi tzv. „Rudým“ a „Černým“ Španělskem. Situace se prudce zradikalizovala po volbách v roce 1936, které vyhrály levicové strany. Radikální strany levicové koalice hlásící se ke komunismu a anarchismu se rozhodly využít příležitosti a začaly si vyřizovat účty se svými oponenty z řad fašistů, konzervativců a římskokatolické církve nejen pomocí ne vždy demokratických zákonů, ale také násilím a vraždami, které levicová vláda minimálně tolerovala, v některých případech dokonce podporovala (nutno ovšem dodat, že vraždění se dopouštěla i fašistická opozice).
Rudý teror sílil a jeho bezprostředním následkem bylo, že 17. července propuklo v zemi povstání vedené generálem Franciscem Francem. Tato Španělská občanská válka je někdy považována za přímou předehru druhé světové války, nebo dokonce za její součást. Zatímco provládní „Rudé“, resp. „Republikánské“ straně se dostalo podpory ze strany Francie a Sovětského svazu, povstalecká „Černá“, resp. „Nacionalistická“ strana byla podpořena Německem a Itálií. Španělsko se tak stalo zemí, kde si tyto státy poměřily síly a vyzkoušely nové zbraně a bojové taktiky. Německo si zde vyzkoušelo zásady tankového boje, nasazení vojenského letectva a některá nová děla, zejména 37 mm protitankové dělo a víceúčelové 88 mm protiletadlové dělo. Došlo zde též k prvnímu masovému použití zápalných lahví jakožto účinné protitankové zbraně. Zatímco německá strana bezbytku poznatky z tohoto bitevního pole zužitkovala, sovětská strana si vedla o poznání hůř. Většího uplatnění se dostalo pouze poznatkům o používání a výrobě Molotovových koktejlů a požadavkům na výrobu lépe pancéřovaných tanků. Naopak poznatky týkající se taktiky tankového boje byly veliteli Rudé armády pominuty a ani zkušenosti týkající se vedení leteckého boje nebyly vzaty v úvahu tak, jak by měly.
Rozhodlo-li však něco tuto válku, spíše než zahraniční pomoc (zhruba vyrovnaná) to byly vnitřní faktory: omezené schopnosti republikánských velitelů, nejednotnost jejich velení, vysoce negativní vliv komunisty prosazovaných politických komisařů a zejména vnitřní rozpory a boje, které nakonec vyústily v to, že tuto stranu ovládly radikální anarchistické a komunistické oddíly, které se navzájem vyvražďovaly.
Po vítězství Franca, který měl být proč zavázán fašistickému táboru, to nejdříve vypadalo, že Německo a Itálie získaly nového spojence, brzy se však ukázalo, že to je omyl. Španělsko sice omezilo průchod uprchlíků před nacismem skrze své území a souhlasilo s odchodem dobrovolníků na východní frontu, ale tím se jeho ochota k angažovanosti vyčerpala. Odmítlo se připojit k válčení Osy, odmítlo povolit průchod jednotek Osy přes své území (čímž pohřbilo plány Německa na likvidaci Gibraltaru) i další požadavky. Francovi tak druhá světová válka přinesla v očích některých historiků pověst „machiavellistického génia“, který si od Hitlera vzal mnoho, aby mu pak na oplátku nedal prakticky nic.
Poslední kroky k válce
Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov. Pakt zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.
Osa Berlín-Řím-Tokio
Jako Osa Berlín-Řím, později Osa Berlín-Řím-Tokio, zkráceně Osa, se označovalo vojensko-politické uskupení nacistického Německa, Itálie a následně Japonska. Toto spojenectví bylo ustanoveno německo-italskou smlouvou z října 1936, která určovala německé a italské sféry vlivu v Evropě. Na tuto základní smlouvu navázal tzv. Ocelový pakt z května 1939, ve kterém se oba spojenci dohodli na společném postupu v případě války v Evropě a na s tím související ekonomické a vojenské výpomoci.
Ještě v roce 1936 se k Ose přidalo Japonsko, které s Německem uzavřelo Pakt proti Kominterně (tj. spojenectví namířené proti Komunistické internacionále a potažmo proti Sovětskému svazu).
V roce 1940 byl v rámci Osy uzavřen Pakt tří, který potvrzoval spojenectví fašistického režimu v Itálii, nacistického v Německu a militaristického v Japonsku. K Paktu tří se následně připojily německé satelity bojující na straně Osy.
• Státy Paktu tří a jejich satelity
o Německo
o Itálie (do 1943)
o Japonsko
o Maďarsko (do 1944)
o Rumunsko (do 1944)
o Bulharsko (do 1944)
o Slovenský stát
o Fašistické Chorvatsko
• Státy Paktu proti Kominterně a jejich satelity
o Německo (od 1936)
o Itálie (od 1937)
o Japonsko (od 1936)
o Mandžusko (Mandžukuo) (od 1939)
o Finsko (od 1940)
o Slovensko (od 1940)
o Španělsko (od 1939)
Spojenectví Osy bylo velice proměnlivé, je těžké charakterizovat všechny jeho členy a pevnost vzájemných spojeneckých svazků. Lze sice tvrdit, že Osa za II. světové války bojovala proti Spojencům ( tj. USA, Spojené království, Francie, SSSR, Polsko a další), ale i to je problematické, neboť například Finsko válčilo na straně Osy pouze proti Sovětskému svazu a SSSR sám byl až do června roku 1941 spojencem Německa (i přes existenci Paktu proti Kominterně) a tyto dva státy společně napadly v roce 1939 Polsko. Dalším problémem Osy byla skutečnost, že (narozdíl od Spojenců) státy tohoto paktu neměli žádný společný plán, jak dosáhnout svých cílů. V podstatě se dá říct, že v Ose byly 3 bloky; Německo + spojenci, Itálie a Japonsko. Nedostatek spolupráce nakonec mohl vést jen k jednomu závěru.
Osa byla během II. světové války poražena. Itálie podepsala se Spojenci příměří v září 1943, Německo bezpodmínečně kapitulovalo v květnu 1945 a Japonsko bylo donuceno ke kapitulaci v září 1945.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Osa_Berl%C3%ADn-%C5%98%C3%ADm-Tokio“
Ostatní je citaceno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%AD%C4%8Diny_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky“
Průběh války
Invaze do Polska
Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie…). Ovšem tyto věci měly mít vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpěl rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku a Polsko tak „dorazil“. Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec jej však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit.
Zimní válka
Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo se na další fázi bojů, tentokráte proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spolupráci (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se „seriózními návrhy“, posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla a je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, ji staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina představoval směs neuvěřitelného diletantismu a naprosto mylných předpokladů a rozhodně nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.
Zimní válka jako taková
Zimní válka (finsky Talvisota) byla střetnutím mezi Finskem a Sovětským svazem. Propukla 30. listopadu 1939, když SSSR bez vyhlášení války napadl Finsko (za což byl vyloučen ze Společnosti národů). Válka skončila příměřím 13. března 1940. Finsko bylo přinuceno odstoupit Sovětskému svazu rozsáhlá území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji).
Nepřesvědčivý výkon Rudé armády v této válce vedl k prudkému propadu její prestiže a přesvědčil Hitlera, že SSSR snadno porazí. Na druhé straně Rudá armáda tak dostala šanci provést určitou reorganizaci a napravit některé chyby. Navíc na postu komisaře pro obranu nahradil Klimenta Vorošilova Semjon Timošenko, což Rudé armádě značně prospělo.
Zimní válka je běžně brána jako součást druhé světové války, není to však obecný názor a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Značný význam při výběru jednoho z těchto náhledů hraje otázka, zda posuzovatel akceptuje názor, že Sovětský svaz byl v letech 1939-1941 spojencem a spolubojovníkem Osy.
Před Zimní válkou
Útok na Finsko představoval další krok v expanzi SSSR posvěcené Paktem Ribbentrop-Molotov. Mezi Finskem a Sovětským svazem existoval pakt o neútočení uzavřený v roce 1932 a posléze prodloužený, nicméně vztahy mezi oběma zeměmi byly na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část komunistů uprchlých z Finska po porážce jejich povstání, veřejně označoval Finsko za „budoucí svazovou republiku“ a vedl štvavou kampaň proti této zemi i jejím představitelům. Finsko bylo pobouřeno způsobem, jakým SSSR „naplnil“ příslib autonomie pro Východní Karelii, který složil v roce 1920 při uzavírání mírové smlouvy z Tartu a přijalo na svém území uprchlíky z této oblasti.
V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení si jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek. „Seriózní“ návrhy, které pod záminkou nutného vojenského zabezpečení Leningradu a Finského zálivu a zlepšení hospodářské spolupráce přednesl, byly naprosto nehorázné:
• uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci (pro Finsko jednoznačně nevýhodné)
• uzavření smlouvy o vojenské spolupráci obsahující tyto body:
o právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády
o právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády
o právo přesunovat po finském území jednotky
o právo vojensky využívat přístav Petsamo
o závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv
• vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu
• vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově
• přesunu hranice na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto - Lippola, přičemž Koivisto - opevněná armádní základna strážící jižní křídlo a týl Mannerheimovy linie a vstup do Viipurského zálivu měla připadnout SSSR. Tato změna hranice by navíc nenapravitelným způsobem narušila i samotné hlavní pozice Mannerheimovy linie a zcela by ji tak znehodnotila.
Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Krom nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná i ekonomicky - za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karelii zcela zpustošila.
Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu vydat některé ostrovy ve Finském zálivu a Rybářský poloostrov, přistoupit na menší výměnu území na Karelské šíji a akceptovat některé aspekty hospodářské spolupráce, ale kategoricky odmítlo vojenskou spolupráci, zejména pak vojenské využívání svých přístavů Rudou armádou a umístění jejích základen na svém území, neboť by to bylo v rozporu s jeho pojetím státní suverenity a neutrality. V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou.
Záminkou k válce se stal tzv. Mainilský incident, zinscenovaný Sovětským svazem.
Plány stran
Finsko
Finsko pochopitelně nemohlo doufat, že se obrovskému agresorovi ubrání, bylo však odhodláno vzdorovat a doufat, že přijde pomoc. Maršál Mannerheim opakovaně prohlašoval (na tajných poradách a ke svým důvěrným přátelům), že bude schopen zadržovat Rudou armádu měsíc, maximálně dva a že pokud během této doby nepřijde podstatná pomoc, Finsko bude poraženo.
Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojích a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Na otázku, zda existuje alternativa k přátelské pomoci, se tvářil skepticky - prohlašoval, že jedinou další alternativou je boj až do hořkého konce, s malou nadějí, že SSSR dojde k názoru, že mu to za to nestojí. Evidentně nedával příliš nadějí takovémuto vývoji, protože podle něj Rusové nikdy neoplývali starostí nad tím, jaké mají ztráty.
SSSR
Stalin byl rozhodnut Finsko dobýt jako celek. Plán, který podle jeho a Vorošilových pokynů vypracoval Mereckov, předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů a na 21. prosinec byl pro Stalina přichystán speciální dárek k jeho šedesátinám - kapitulace Helsinek. Pro příležitost vojenské přehlídky v dobytém hlavním městě byl dokonce složen zbrusu nový pochod (který poté ležel přes 60 let v šuplíku).
Rudá armáda naplánovala úder jako velkoryse pojatý vpád po celé délce hranice, vedený v intencích bleskové války, jak ji Wehrmacht předvedl v Polsku. Finsko mělo být během několika dnů roztrháno na kusy a jeho armáda zničena. Plán natolik počítal s naprostým a rychlým úspěchem, že na něm byl závislý, a když se posléze zhroutil časový rozvrh, vedlo to k řetězové katastrofě, která postihla bez výjimky všechna invazní uskupení. Celkově vzato byl celý plán útoku natolik nesmyslný, že bychom našli jen málo otřesnějších příkladů naprosté neschopnosti a nekompetence v plánování a přípravě operací za celé 20. století.
Některé zásadní nedostatky ruského plánu:
• hrubé podcenění schopností protivníka a přecenění vlastních schopností
• nepochopitelné přesvědčení, že Finové nebudou vážněji bojovat
• neschopnost zajistit zásobování jednotek a připravit je na válku v subarktických podmínkách
• naprosto neadekvátní výzbroj a výstroj, zejména na severu Přepadení Finska v roce 1939
• zcela nesmyslné rozmístění a nasazení jednotek
• předčasné zahájení operací (některé jednotky nebyly ještě připraveny)
• neschopnost provést průzkum a získat smysluplné zpravodajské informace
• přílišné spoléhání na moment překvapení, kterého nakonec nebylo dosaženo
• spoléhání se na pomoc neexistující prosovětské komunistické opozice
• plánování evidentně neuskutečnitelných operací (vylodění na jižním pobřeží Finska)
• ignorování technických limitů vozidel a nových zbraní
Průběh války
Zimní válku lze obecně rozdělit na dvě až tři fáze. Dvoufázová varianta se dělí válku podle zahájení první a druhé ofenzívy (první fáze 30. listopad až 31. leden, druhá 1. únor až 13. březen), ve třífázové variantě se od první fáze odděluje tzv. klidné období, tj. období relativního klidu na jihu a likvidace ruských jednotek finskými protiofenzivami severně od Ladožského jezera (cca 21. prosinec - 31. leden).
První fáze
První útok Rudé armády skončil naprostým debaklem a zničením podstatné části invazních sil, což vyústilo 21. prosince 1939 v zastavení útočných operací Rudé armády na prakticky celé frontě. Rudá armáda se na Karelské šíji nedokázala probít přes Mannerheimovu linii a byla poražena v první bitvě u Taipale a první bitvě u Summy. Její ztráty zde byly velké, ale ještě hůře dopadly ruské jednotky severně od Ladožského jezera. Útok po severním břehu Ladožského jezera byl odražen a invazní jednotky většinou zničeny (viz bitva na Tolvajärvi), útok na Kollaa selhal a byl utopen v krvi, útok na Lieksa byl odražen a invazní síly rozprášeny, útok na Kuhmo skončil obklíčením elitní 54. divize, útok na Suomussalmi naprostým zničením 47. armádního sboru, útok v oblasti Salla obklíčením invazních sil a útok přes Petsamo urychleným ústupem a velkým množstvím mrtvých. Námořní válka byla omezena zamrzlým mořem (jediný význam mělo sovětské vylodění v Petsamu). Podobné pokusy na počátku války u pobřeží finského zálivu ztroskotaly na minových polích a pobřežních bateriích. Vzdušná válka se vyvíjela ve znamení drtivé početní převahy sovětského letectva, které však mělo neúměrně vysoké ztráty a nedokázalo neutralizovat Ilmavoimat. Jeho vojenský přínos byl navíc relativně nízký, soustředilo se hlavně na bombardování civilních cílů za frontou.
Druhá fáze
SSSR v průběhu ledna přesunul na frontu čerstvé síly a provedl doplnění všech jednotek, u nichž to bylo možné (hlavně na Karelské šíji a v Ladožské Karélii). Došlo k výrazným změnám ve velení, Mereckov byl v podstatě degradován na dílčího velitele na Karelské šíji a velení nad operacemi převzal Semjon Timošenko, kterému byly poskytnuty všechny dostupné zdroje, včetně prakticky všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. Útok, vedený téměř trojnásobnou silou, byl obnoven 1. února 1940 a Timošenko jej koncipoval tak, jak měl být koncipován už ten první: jako masivní úder na Karelské šíji, charakterem odpovídající mohutné materiální bitvě. V takovémto typu boje menší finská armáda postrádající zálohy i dostatečné zásoby munice totiž nemohla držet krok dlouho.
Těžištěm úderu byl prostor Viipurské brány, oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby osvobodily vzdorující 54. divizi.
Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a ono se konečně začalo soustředit i na vojenské cíle. Ilmavoimat dělal co mohl a způsoboval mu i s pozemní protiletadlovou obranou neúměrné ztráty, leč účinek jeho akcí byl pouze dočasný a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny finských jednotek i jejich logistiku. Za této situace prostě už nebylo možné vydržet. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize sice skončily debaklem a finské jednotky v Ladožské Karelii vydržely nápor (ovšem jen s nejvyšším vypětím. V delším časovém horizontu by byly nejspíše vyhlazeny), ale situace na Karelské šíji byla neudržitelná.
Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny středojižní úseky hlavní pozice Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla. Finové ustoupili a vzápětí znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích Linie, avšak sověti změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupili na led Finského a Viipurského zálivu. Rezervní linie tak byla obchvácena a improvizovaná obrana pobřeží nedisponovala adekvátními prostředky k zastavení úderu. Jelikož poslední strategické rezervy byly vrženy do bojů během ústupu z hlavní linie, musely být k jeho obraně staženy jednotky bojující na frontě, zejména pak severně od Ladožské Karélie, kde byla situace lepší.
Přesto po dalších 20 dnech zuřivých bojů pronikly sovětské jednotky na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky přivolané narychlo z Laponska i jejich početnější, ale méně kvalitní posily z řad rezervistů a osmnáctiletých odvedenců a obkličovaly Viipuri. Finové přitom neměli pomalu kam ustoupit - pád Viipuri by znamenal rychlé obklíčení hlavních sil bojujících na Karelské šíji a pokud by tyto ustoupily i s Viipurskými jednotkami, fronta by se rozšířila natolik, že by ji finská strana už nedokázala pokrýt. Mannerheim sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelit stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a připravit se ke stažení na západ, ale bylo mu jasné, že to přinese jen malý odklad konce. Nicméně ještě 13. března, kdy vstoupilo v platnost příměří podepsané den před tím, držela finská armáda frontovou linii (nezhroutila se tedy a nezaujala kruhovou obranu, jako tvrdí některé publikace) i úzký koridor k Viipuri a v oblastech Viipuri, Vuoksi, Taipale a Kollaa zuřily urputné boje.
Konec války a následky
Zimní válka skončila Moskevským mírem 13. března 1940, v jehož podmínkách Finsko muselo odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek.
Proč se vlastně Stalin rozhodl prozatím vzdát ovládnutí Finska, když cíl byl tak blízko a v první fázi války to odmítal? Seznam důvodů je zde, o míře významu každého z nich lze ovšem spekulovat:
• obával se hrozby francouzsko-britské intervence a bombardování kavkazských ropných polí
• byl k tomu tlačen svým německým spojencem
• měl zkreslené představy o stavu finské armády (byla v horší situaci něž předpokládal)
• byl šokován a zdrcen otřesným výkonem Rudé armády
• pociťoval úctu k finskému protivníkovi
• Finsko se v jeho uvažování přesunulo z pozice malého problému na velký a on se rozhodl nechat si je na konec (po zpracování Pobaltí a Rumunska)
• měl obavy, že se boje protáhnou hluboko do jara, kdy se celé Finsko změní v jednu obrovskou bažinu, absolutně nevhodnou pro vedení útočných operací. Představa války pokračující za těchto podmínek představovala pro Rudou armádu i Stalina osobně skutečnou noční můru.
Zimní válka měla za následek tři věci světového významu:
• prudký pokles reputace Rudé armády v očích všech
• reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě + odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a SSSR zničen)
• zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti obsadit Dánsko a Norsko a to co nejdříve.
Ztráty
Finská armáda ztratila během Zimní války asi 71 000 mužů (22 830 mrtvých a 48 700 těžce raněných), ztráty Rudé armády zůstávají záhadou. Původně přiznané ztráty (100 000 mužů) byly novináři přijaty s takovým posměchem, že byly záhy opraveny na nejdříve 150 000 a posléze 200 000 mužů. Postupem času, jak se uvolňoval režim v Sovětském Svazu, potažmo Rusku, se objevovaly další dříve utajené dokumenty a spolu s tím „rostly“ ztráty Rudé armády. V současné době ruští vojenští historici vyčíslují ztráty Rudé armády 131 486 mrtvých či zmizelých a 264 908 nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel (Finové jic
28. prosinec 2012
13 352×
8548 slov
