Československo v letech 1968 – 1989

Normalizace: „Normalizace“ poměrů v československé společnosti proběhla v několika fázích. Na hrubém vměšování do československého vývoje se výrazně podílelo velvyslanectví SSSR, zejména jeho složky napojené na sovětskou rozvědku. Další složky okupační správy se zapojily do dezinformační kampaně proti reformní politice. Vydávána tiskovina „Zprávy“, která soustavně napadala představitele této politiky (A. Dubčeka, J. Smrkovského, J. Pavla). Ve stejném duchu jako Zprávy působila po řadu měsíců rozhlasová stanice „Vltava“. Specifickou roli na nynější pol. scéně sehrál člen politbyra Vasilij Kuzněcov, ale tlak na československé vedení až do konce roku 1970 vyvíjeli i předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaj Podgornyj, hlavní sovětský ideolog Michail Suslov a řada dalších. Do konce roku 1968 se československá společnost ve své většině projevovala jako jednotná. Ve vztahu k SSSR, ale i k západním demokraciím vzrůstala v národě oprávněná deziluze. Mnichovský syndrom. Záhy se ukázalo, že sovětské vedení nechce dodržovat ani závazky, které na sebe přijaly SSSR i ČSSR moskevskými protokoly. Stále však se hovořilo o krátkodobém pobytu sovětských vojsk. Zvýšil se samozřejmě tlak na mocenský aparát, zejména ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti. Koncem října 1968 se ale dokonce podařilo zdánlivě posílit pozice reformních komunistů. Byl přijat zákon o československé federaci, který poprvé v historii zakotvil rovnoprávné postavení českých zemí a Slovenska. Na počátku roku 1969 vstoupil v platnost, ale již ve zcela jiných podmínkách. Nastal vzestup emigrace. Brežněv tvrdě požadoval čistky v KSČ i v celé společnosti a zdůraznil možnost nového použití síly, pokud nedojde v ČSSR k jednoznačnému příklonu k sovětskému stanovisku. Z řad komunistických intelektuálů, nepřejících reformnímu procesu, vyšla Levá fronta. Na druhé straně přetrvával odpor proti okupaci v rámci studentského hnutí a odborů, sjednocovala se stanoviska nejrůznějších složek kulturní fronty a došlo k řadě protestních akcí proti sovětské okupaci. Vlna protestů a odporu Čechů a Slováků vyvrcholila v souvislosti s protestním sebeupálením Jana Palacha (16. 1. 69 se na Václavském náměstí zapálil, podlehl o tři dny později, jeho pohřeb 25. 1. Se stal celonárodní manifestací) a Jana Zajíce (upálil se 25. 2. 69), činem do té doby v evropském prostředí nepředstavitelným, který šokoval světovou veřejnost. Ústupový boj probíhal i v ekonomické oblasti, kde se již počátkem roku 1969 znovu objevily tendence centrálně řídit národní hospodářství, nepřipustit svobodu podnikání, posílit valutový monopol státu a další mocenské zásahy do hospodářství. V tzv. hokejovém týdnu, kdy Češi porazili při MS v ledním hokeji Rusáky se oslavy fanoušků proměnily v demonstraci s pol. podtextem. Deziluze lidí se podle Svobody dala řešit jediným krokem: represí. Na základě informací o událostech „hokejového týdne“ L. Brežněv rozhodl o likvidaci reformistů v KSČ, vládě, parlamentu, složkách Národní fronty, armádě a bezpečnosti. Do čela strany postaven G. Husák, který patřil k významným slovenským politikům. Dubnové plénum ÚV KSČ roku 1969 rozhodlo o odvolání A. Dubčeka, který byl brzy poté vyloučen z KSČ, stejně jako desítky dalších členů ústředního výboru. V několika vlnách pak následovala čistka v celé československé společnosti, která v zásadě skončila na jaře 1971. Vyloučením z KSČ a fakticky i zákazem výkonu povolání bylo postiženo téměř 30 000 lidí. Kvůli čistkám v akademii věd, jejích ústavech, na vysokých školách, v kulturních institucích a sdělovacích prostředcích došlo ke stagnaci československé vědy a kultury. Došlo k zatýkání odpůrců normalizace ( skupina Uhla). Základem normalizačního programu se stalo vypracování analýzy, přednesené na poradě vedoucích tajemníků KSČ na podzim 1970. Na 1500 stran textu bylo věnováno ideologickému zdůvodnění sovětské invaze a nastupující normalizace. Shrnující dokument vešel do dějin pod názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti od XIII. sjezdu KSČ. Dokument prezentoval sovětskou akci jako „bratrskou a internacionální pomoc“ a československé události roku 1968–69 jako „kontrarevoluci“. Brežněv stále nespokojen s postupem normalizace – normalizace vstupuje do 3. fáze. Začala nová vlna čistek, zakládání nových organizací (například Socialistického svazu mládeže), formování nových vedení uměleckých svazů a podobně. Státní bezpečnost dostala příkaz ke sledování většího počtu lidí, takže počátkem roku 1970 bylo na zasedání branného a bezpečnostního výboru Sněmovny lidu konstatováno, že tato organizace oproti roku 1968 zdvojnásobila své stavy. Citelně byla omezena možnost vycestování do západních států, jež byly v předchozích letech oblevy Čechům a Slovákům nakrátko zpřístupněny. Právě tento fakt z velké části ovlivnil silnou vlnu emigrace. Pokračovalo i tažení proti reformním částem ostatních politických stran.
V důsledku toho všeho se silně snížila úroveň řízení státu ve všech složkách jeho činnosti, ekonomikou počínaje a politickým vedením konče. Dalším důsledkem byla stále větší izolace československé společnosti od světa, zejména v oblasti technických a společenských věd, stejně jako struktury výroby. Roku 1989, po změnách ve východní a střední Evropě, prohlásil významný americký politolog Z. Brzezynski, že rok 1968 byl taktickým vítězstvím SSSR, ale strategickým vítězstvím protikomunistických demokratických sil.

Charta 77: Normalizace přetvořila Československou republiku v poslušný satelit SSSR. Husákovo vedení KSČ provedlo rozsáhlé čistky ve straně a z reformních komunistů učinilo občany druhé kategorie. Okupační vojska v síle pěti divizí zůstala i nadále na území republiky a stala se nástrojem trvalého tlaku a kontroly. Společnost byla zastrašována neustálými postihy opozice, strachem ze ztráty zaměstnání a obavou o budoucnost dětí, které se staly nedobrovolnými rukojmími režimu. V této situaci se chopila iniciativy skupina disidentů – dramatik Václav Havel, ministr zahraničí z roku 68 Jiří Hájek, filozof Jan Patočka, Zdeněk Mlynář aj. programovým dokumentem Charta 77 připomněli československému vedení jeho vlastní závazky z Helsinské konference. Morální výzvu k dodržování lidských a občanských práv podepsalo jen v lednu 1977 na 250 osobností různých profesí a politické orientace. Do roku 85 tento počet stoupl na 1200. Režim běsnil a proti organizátorům Charty tvrdě zasáhl (Havel = vězení). Jan Patočka zemřel po výslechu StB. Souběžně s chartou vznikl i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který odhaloval a pranýřoval policejní zvůli normalizačního režimu.

Gorbačovovy reformy: 1982 zemřel Brežněv. Vystřídal ho J. Andropov, který zemřel hned o dva roky později. Do funkce nastoupil neschopný Černěnko, který pro změnu zemřel o rok později. O den později byl zvolen do nejvyšší stranické funkce M. Gorbačov. Smyslem Gorbačovovy pjerjestrojky mělo být prolomení obecné stagnace pomocí celé škály reforem, včetně změny dosavadního politického systému. Často používaný termín glasnosť, tj. otevřenost či kritičnost, zasahoval stále širší oblasti společenského dění, od kritického přístupu k minulosti a odstranění většiny cenzurních zábran v médiích až po odmítání totalitních způsobů jednání v současnosti. Reformní úsilí se neprosazovalo snadno a mnohé pokusy o změnu byly zablokovány nejen oporem starých stranických a státních struktur, ale i pasivitou čin nedůvěrou části sovětské veřejnosti. Přestavba gradovala v roce 1987, kdy dosavadní pojetí reformního úsilí jako osvíceného tlaku shora bylo rozšířeno o požadavek široké demokratizace společnosti. Proti navrhované volební pluralitě se však postavila silná konzervativní opozice. V zahraniční pol. Gorbačov prosazoval zásady evropské bezpečnosti a snížení napětí mezi velmocemi. Konkrétním projevem této snahy bylo i oteplení v americko-sovětských vztazích. Summit v islandském Reykjavíku v říjnu 86 sice skončil bez hmatatelného výsledku, ale cesta k dohodě o omezení raket středního doletu byla postupně nalezena. Velký význam mělo i Gorbačovovo vystoupení ve Štrasburku v červenci 88, kdy na půdě Evropského parlamentu odmítl doktrínu o omezené státní suverenitě soc. zemí. Tím dal vlastně ruce pryč od tamních stranických vedení, které se tak ocitly v mocenském vzduchoprázdnu. Ztráta podpory sov. centra oslabila satelitní režimy a sehrála klíčovou roli při jejich demontáži.

Rok 1989: Na sklonku roku 87 vystřídal hlupák Jakeš (bojler) již zcela neschopného Husáka ve funkci gen. tajemníka ÚV KSČ. Novým premiérem se po odchodu Štrougala stal Adamec. Od roku 88 se množily samizdatové materiály i publikace a pololegálně začaly vycházet „Lidové noviny“. V den dvacátého výročí invaze do ČSR došlo k velké demonstraci, která byla potlačena policií. Vy výroční den smrti J. Palacha v lednu 89 začaly v Praze demonstrace a trvaly čtyři dny. Policie s výjimkou jednoho dne – zasahovala brutálněji, než tomu bylo při demonstracích v roce 88. KSČ jasně prokázala, že sahá stále častěji k násilným metodám a že je hodlá požívat i nadále. Začaly sílit neformální organizace – Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa, Helsinský výbor a další. 17. června se pokusil klub Obroda svolat svůj sjezd poboček z českých zemí. Policie ho rozehnala, ale jeho delegáti se shromáždili na jiném místě, a nejenže zvolili své orgány, ale i podepsali petici „Několik vět“, kterou vypracovala skupina kolem Charty 77. Petice žádala propuštění pol. vězňů, svobodnou činnost nezávislých iniciativ a sdělovacích prostředků, veřejné diskuse o všech otázkách dějin, politiky, ale i významných investičních akcích. Rostla též autorita pražského arcibiskupa Fr. kardinála Tomáška. Rozklad moci postupoval. Jakeš se ho pokoušel zastavit politikou tvrdé ruky. V Praze došlo k zatčení řady mluvčích Charty, redaktorů LN. Původně povolený studentský průvod k výročí 17. Listopadu skončil večer na Národní třídě brutálním policejním zásahem. Studenti a herci pražských divadel vstoupili ihned do stávky a následujícího dne se ustavil v Činoherním klubu z více než desítky neformálních organizací občanské fórum v čele s V. Havlem. Na 27. Listopad vyhlásilo dvouhodinovou generální stávku, jejímž hlavním požadavkem byl odchod neschopných vedoucích politiků, záruky občanských svobod a potrestání viníků pol. zvůle. Už 23. Listopadu se proto sešlo zasedání ÚV KSČ a po celodenní diskusi, když už bylo jasné, že proti Jakešovi stojí většina, došlo k rezignaci celého předsednictva a k volbě nového. Když proběhla plánovaná stávka úspěšně, byl pol. monopol KSČ zlomen de facto. 9. Prosince došlo k jmenování vlády „národního porozumění“ v čele s Čalfou. Byla sestavena po dohodě politických stran, OF a VPN. Mezitím se rozšířilo hnutí OF a VPN do všech částí republiky. Vznikla diskuse o obsazení úřadu prezidenta republiky. Z několika kandidátů posléze vzešel V Havel. Jeho kandidaturu vyhlásil předseda vlády 19. 12. Jen několik hodin předtím, než propukla revoluce v poslední, ale nejpřísněji střežené baště stalinismu, v Rumunsku.

Hodnocení referátu Československo v letech 1968 – 1989

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 883×
  1575 slov

Komentáře k referátu Československo v letech 1968 – 1989

Abé
Toto jsem zazil.Doufam,ze se soudruzi nikdy nevrati.Skoda,ze je hned nezakazli.