Historie kalendáře

Dnes už víme, že první, tehdy ještě jen jednoduché kalendáře, se objevily s prvními lidmi. Jakmile se tehdejší lidé počali sdružovat v obce, města a národy, jejich žití začaly ovlivňovat nejrůznější platby, daně, společenské slavnosti, vojenská služba, volby a také pak zemědělské termíny. Zabezpečení rodu souviselo i s vhodnou dobou k setí, sklízet se muselo dříve, než přišla zima, deště či záplavy. Tak u všech národů vznikalo něco jako kalendářní sledovaní opakujících se období, sledování dráhy Slunce a proměny Měsíce. Z historických nálezů jsou známá římská calendaria, původně jakési knihy pohledávek římských bankéřů. Později knihy vedly i údaje o trzích, také o hrách a obřadech, památných datech a výročích, poznámky o počasí, sled zemědělských činností během celého roku apod. Šamani, kouzelníci a kněží se starali, aby kalendářní dny roku respektovaly proměny Měsíce a dráhu Slunce a zejména střídání ročních období. Ze zkušeností generací tak postupně vznikaly a vzešly kalendáře.

Náš dnešní kalendář je pokračovatelem starého Římského kalendáře, který měl nejdříve jen 10 měsíců a rok tak trval jen 304 dnů. Pověst praví, že římský král Numa Pompilius přidal kalendáři další dva měsíce a prodloužil rok na 355 dnů. Na pokyn nejvyššího kněze se pak, stále chybějících deset a čtvrt dne, upravovalo čas od času vkládáním třináctého měsíce. Tyto vyskytující se nesrovnalosti napravil až Gaius Julius Caesar v roce 46 před n. l. Julianský kalendář tak podle Caesarovy reformy měl už 365 dnů a každý čtvrtý rok byl přestupný. Tento kalendář později převzala křesťanská církev a s ní i většina evropských křesťanských zemí. Kolem roku 497 byl mnich Dionysius Exiguus pověřen zjišťováním, kdy se přesně narodil Ježíš Kristus, aby bylo možno zahájit křesťanský letopočet. Nová éra byla tak zavedena roku 525 a rok, kdy se Kristus údajně narodil, se označil jako rok 1 A.D. (Anno Domini – tj. léta Páně). Od roku 525 se tak roky v křesťanském kalendáři označovaly jako léta Páně, nebo říkáme „léta po narození Kristově“. Až později bylo zavedeno datování – před naším letopočtem.

I přes svojí dokonalost docházelo u juliánského kalendáře k tomu, že se den rovnodennosti přestával shodovat s 21. březnem a kalendář byl dokonce opožděn o celých 9 dní. Posun jarní rovnodennosti, zmatky v kalendáři a nejednotný začátek roku v různých zemích, dělaly těžkosti nejen církvi a vrchnosti, ale začínaly vadit i začínajícímu obchodu mezi městy a státy. Nápravou a reformou kalendáře se v 16. století zabýval lateránský (1512 – 1517) a tridentský koncil (1545 – 1563), byla vytvořena zvláštní komise a osloveni byli i vládci křesťanských zemí. Až konečně papež Řehoř XIII. vydal 24. února 1582 bulu „Inter gravissimas“, podle níž se mělo očíslování dnů posunout o 10 dní kupředu. Tak se stalo a po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října. Dále se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích staletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. března. Od juliánského se nová délka roku lišila v gregoriánském kalendáři o 10 minut a 44 vteřin. K vyhlášení reformy dal papež Řehoř XIII. razit zvláštní pamětní medaili.

Ke gregoriánskému kalendáři nejdříve přistoupily katolické země Evropy. Čeští stavové zavedli kalendář podle mandátu císaře Rudolfa II. v lednu roku 1584. Moravané však na změnu nepřistoupili, prý proto, že císařovo nařízení přišlo dříve než sněmovní usnesení. Tak se velikonoce v roce 1584 slavily v Čechách o čtyři neděle dříve než na Moravě. Až teprve dne 8. července 1584 přijali moravští stavové na sněmu v Olomouci nový gregoriánský kalendář s nařízením, aby po 4. říjnu následoval ihned 15. říjen 1584.

Německé protestantské země přijaly nový kalendář teprve až v roce 1699, Dánsko dokonce až 1700. Starým juliánským kalendářem se až do roku 1752 řídila Anglie a její zámořské kolonie, teprve pak byl anglický kalendář přizpůsoben kontinentálnímu, a to vypuštěním jedenácti dnů. Problémy kolem přijetí nového kalendáře ale trvaly dlouho, dokonce až do 20. století, i na evropské pevnině. V Rusku byl kalendář upraven až po nastolení sovětské moci v roce 1918, Jugoslávie a Rumunsko přijaly řehořský kalendář až roku 1919 a Řecko dokonce až v roce 1923.

Přestože je dnešní řehořský kalendář mnohem přesnější, než všechna dřívější měření, není dokonalý. Odchyluje se od přesných astronomických měření. Odchylka velikosti jednoho dne však naroste až jednou za 3 323 let – což nás nemusí zase tolik znepokojovat. Snad největší problém způsobuje pohyblivý svátek velikonoce. Velikonoční neděle tak putuje mezi 22. březnem a 25. dubnem, tedy v rozmezí až 36 dnů. Tradicí poslední doby se už také stalo zavádění letních a zimních posunů časů.

Přes skutečnost, že je tedy kalendář velkým objevem lidstva, je pro nás obsah dnešního kalendáře celkem nezajímavý – je v něm 365, někdy 366 čísel dní rozdělených na 12 různě nazvaných částí, tj. měsíců, každému z čísel je přiděleno jedno ze 7 různých slov, tj. dní v týdnu a jedno křestní jméno. Kalendář tak bereme jako samozřejmost dnešní doby...

Hodnocení referátu Historie kalendáře

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 449×
  790 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Historie kalendáře

Vladimír
jsem p*** co to jde jenom o psala a nic neumím a stejně jsem z toho dostal za 5
Darius
Ne děkuji mám za 5
anonim
velké dík autorovi z referátu na kalendář mám 1
david
hm de to,ale nic moc