Holocaust (šoa)

Označován též Holokaust s K, ŠOA či konečné řešení židovské otázky, byla nacistická politika pronásledování a hromadného vyvražďování především osob židovské národnosti. V širším smyslu se slovem holocaust označuje i celý nacistický systém věznic, káznic a táborů, ve kterých se věznili a popravovali nacističtí odpůrci a nepřátelé (zejména politické a náboženské skupiny-komunisti, sociální demokraté; svědkové Jehovovi, tělesně a mentálně postižení, homosexuálové, Židé, Romové, Poláci a občané Sovětského svazu). Během holocaustu bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů a pokud chápeme holocaust jako celek hovoříme o 11 až 17 miliony lidí.

Holocaust začal masovými popravami střelnými zbraněmi, které na územích Polska a dobytých územích SSSR začaly roku 1941 provádět zejména speciální nacistické jednotky Einsatzgruppen. Uvádí se, že tímto způsobem bylo usmrceno 1,25 či 1,5 milionů Židů.Během těchto poprav si oběti vykopaly rokle, do nichž pak postupně po řadách vstupovaly a byly stříleny do hlavy. Největším takovým masakrem byla poprava kyjevských Židů v Babím Jaru na konci září 1941, která činila více než 30 000 obětí.

Tento způsob poprav však nacistům moc nevyhovoval, kvůli tomu, že hromadné střílení silně působilo na psychiku vrahů, a tak začali experimentovat a hledat co nejefektivnější způsob vraždění. A tak začali používat mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem, které se od roku 1942 staly i součástí vyhlazovacích center jako všem známé plynové komory.

Oběti

Židé

Židé byli hlavní obětí holocaustu, jelikož byl holocaust praktickou aplikací konečného řešení židovské otázky. Počet židovských obětí se uvádí v rozhraní 5,2 až 6 milionů obětí. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských židů, z nichž jenom 3 miliony pocházely z Polska.

Postižení

Vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939. K jeho oficiálnímu ukončení došlo už v roce 1941 po protestech katolické církve. Ve skutečnosti však vyvražďování pokračovalo dál, ale skrytě a o něco pomaleji. Toto trvalo až do konečné porážky Německa. Celkem bylo vyvražděno asi 200-250 tisíc postižených.

Homosexuálové

Neexistují oficiální záznamy o tom kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech. V letech 1933-1944 bylo 100 tisíc homosexuálů zatčeno, a z toho 50 tisíc bylo odsouzeno a uvězněno, z čehož 5-15 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů. Podle záznamů z nich asi 60% zemřelo. Homosexuálové v táborech museli nosit růžový

trojúhelník, který v současnosti patří mezi homosexuálů bojující za svá práva.

Romové

Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem 220 000, někdy je uváděno dokonce 800 000 obětí, což činí asi čtvrtinu jejich předválečné populace.

Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány. V červenci 1938 začali být cikáni v Říši hromadně vězněni a deportováni do koncentračních táborů. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Osvětimi. Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a tři tisíce Romů byly usmrceny v plynových komorách a dalších 1 700 práceschopných Romů bylo přemístěno do jiných koncentračních táborů.

Slované

Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životního prostoru. V plánu bylo odsunout, vyvraždit a zotročit většinu východních a západních Slovanů, které němci považovali za podlidi. Německý plán spočíval v tom, že po vítězné válce proti SSSR proběhne vystěhování na východ za Ural, nebo fyzická likvidace velké části Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu. Slované, kteří by zůstali na německém území by sloužili německým pánům jako otroci a u těch, kteří byli rasově vhodní mělo dojít k jejich germanizaci, neboli poněmčení. Občané sovětského svazu byli vystaveni německým válečným zločinům. Byli jako váleční zajatci popravováni, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno že tímto způsobem bylo zavražděny až 3 miliony sovětských válečných zajatců. Odhaduje se, že němci na okupovaném území Sovětského svazu zahynulo 13,7 milionů lidí což bylo 20% tamních obyvatel.

Mezi další slovanské státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl milionem mrtvých.

Koncentrační a vyhlazovací tábory

Oběti z řad Židů mohly být povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy. Židé byli shromažďováni v ghettech (=je část města, kde žijí lidé stejného náboženství, národnosti či rasového původu a to už dobrovolně, nebo nedobrovolně) a koncentračních táborech a nakonec byli posláni do vyhlazovacích táborů. Nezanedbatelná část těch, kdo do nich byli posláni zahynula již při transportu za nelidských podmínek. Lidé byli namačkáni v dobytčích vagonech a přepravování i několik dní bez jídla a vody.

Po příjezdu do tábora následovala tzv. vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci, nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Ty, kteří prošli selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí. Za to dostávali malé příděly nekvalitního jídla. Vedoucí táborů se nemuseli obávat o přísun nové pracovní síly. To pro vězně znamenalo pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Ti, na kterých se nesnesitelné podmínky a špatné zdraví podepsaly nejvíce a byli shledáni neschopnými práce, byli následně zlikvidováni. Dále mohla vězně skolit nemoc či infekce ze zranění nebo podchlazení vlivem chladného počasí popřípadě mohli nalézt smrt přímo při práci, když už nebyli schopni plnit zadané úkoly.

V některých táborech vypukly epidemie smrtelných nemocí. Nejhorší z nich proběhla roku 1942 v Osvětimi. Tato epidemie tyfu si vyžádala 15 až 20 tisíc životů. Časté byly také zažívací potíže a choroby nohou, ty otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit.

Několik stovek, možná i tisíců obyvatel táborů se pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních vězňů. Někteří vězni spáchali i sebevraždu. Další častou příčinou úmrtí obyvatel koncentračních táborů byly nehumální experimenty na lidech, které v některých táborech probíhaly (např. Osvětim - dr. Mengele).
Ve vyhlazovacích táborech se v prvních fázích hromadně popravovalo zastřelením, oběšením a jedovatým plynem. Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány a spalovány.

Po operaci Barbarossa nechal Adolf Hitler na bývalém území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:

  1. Chelmno (Kulmhof) - přibližně 320 tisíc obětí
  2. Osvětim - tábor existoval do ledna 1945, v roce 1941 až 1942 se rozšířil o další dva tábory, počet obětí nelze přesně určit, protože počet lidí usmrcených v plynových komorách nebyl registrován. Ale podle velitele táboru bylo zplynováno kolem 1 135 000 lidí.
  3. Majdanek - 78 000-360 000 obětí
  4. Belzec - 600 000 obětí
  5. Sobibor - 250 000 obětí
  6. Treblinka - nejméně 800 000 obětí

Hodnocení referátu Holocaust (šoa)

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  18. květen 2018
  299×
  1065 slov

Komentáře k referátu Holocaust (šoa)