Inkové

Staré Peru je místem zvláštních a obdivuhodných legend. Inkové, ať už přišli odkudkoliv, na tři sta let převzali vládu nad územím dnešního Peru. Během posledních sta let jejich vlády se Incká říše rozprostírala od jižní Kolumbie až po řeku Maule v Chile a od horských masivů And na západě až po Amazonský prales na východě. Tehdy se území ovládané Inky rozprostíralo asi na 611 420 km2. Toto je jedna z mála věcí, které o Incích víme jistě. Jasnější historické údaje se objevují až po roce 1527, kdy na pobřeží Incké říše přistál španěl Francisco Pizzaro.

1. ÚVOD

Jižní Amerika je místem s bohatou kulturní a historickou tradicí. Vznikaly zde neuvěřitelná stavitelská díla a jedny z nejkrásnějších tkanin na světě. Zároveň je toto místo opředeno mnoha tajemstvími, která se nám doposud nepodařilo rozluštit. Ve své práci se nebudu zabývat těmito nevyřešenými tajemstvími, ale pokusím se popsat jednu z nejvýznamnějších jihoamerických civilizací, civilizaci Inků. Je to civilizace, o jejímž vzniku víme jen velmi málo a k jejímuž zániku přispěla největší možnou měrou civilizace západní, a proto, když už jsme tuto civilizaci zničili, měli bychom se pokusit si z jejích pozůstatků vzít to nejlepší.

2. PŘEDINCKÉ CIVILIZACE

ČAVÍN, MAČIKA, PARAKAS, NASKA,
TIAHUANAKO - ČIMÚ

Tisíce let před příchodem Inků rozkvétaly a zanikaly civilizace, které po sobě zanechaly pozoruhodné dědictví. Většina pozůstatků po těchto civilizacích se dostala na světlo světa jen díky archeologům, protože Inkové se pevně drželi své zásady vymazat historii podrobených národů. Činili to metodou upravování dějin. Nejenže vládli nad zemí a lidmi, ale vynucovali si, aby byli všemi uznáni jako jediní právoplatní nositelé civilizace.

Jihoamerická předincká historie se rozděluje do těchto období:

1. Období (asi 1200 - 400 pnl.)
Pobřeží na severu byla obývána lidmi, kteří už poznali taje hrnčířství a tkalcovství. Budovali jednoduché domy, pěstovali kukuřici a jako hnojivo používali guáno a hlíznatou plodinu maniok. První významnou kulturou tohoto období byla kultura čavínská, jejímž hlavním motivem byl hrůzostrašný kočičí bůh.

2. Období (asi 400 pnl. - 1000 nl.)
Lidé už ovládali okolí pobřeží a hor, začali zakládat města a dosahovali již velké zručnosti ve stavitelství, hrnčířství a tkalcovství.
Nejrozvinutější civilizací byla Mačika. Byl to národ žijící v třídní společnosti, který ovládal téměř celou severoperuánskou poušť. Tento národ sestával samozřejmě z bojovníků, ale také z tkalců, poslů a mnoha dalších specializovaných povolání. Budovali cesty, díky čemuž se jim podařilo zřídit systém kurýrů. Také zdokonalili různé složky státního zřízení, které po nich převzali Inkové.

3. Období (toto období nemůžeme nijak přesně datovat, je to doba kultury Parakas)
Z této doby známe jen parakaské tkaniny, které jsou považovány za jedny z nejumělečtějších na světě a podzemní jeskyně, ve kterých byly tyto tkaniny s největší pravděpodobností vytvořeny. Nejbližší údolí jižně od Paracasu je místem zaniklé kultury Ika – Naska. Jejím nejdůležitějším znakem jsou skvělé tkalcovské a hrnčířské práce, jejichž motivy se v podstatě neliší od ostatních kultur poloostrova. Nepatrné zbytky staveb prozrazují, jak bydleli. Tato kultura po sobě zanechala také jednu obrovskou záhadu - rozlehlou síť čar, vyrytou do písku a kamení, je to fantastická spleť pravoúhelníků a čtverců, ale také ptáků, pavouků a ryb v nadživotní velikosti.
Mezi roky 500 – 900 nl. se v pobřěžních oblastech objevil národ Tiahuanaků, který původně obýval území v blízkosti jezera Titicaca. Byli to zkušení astrologové, kteří měli svůj vlastní sluneční kalendář i jakési sluneční hodiny. Do kultury Ika – Naska přinesli kult plačícího boha a s největší pravděpodobností také techniku linií.

4. Období (1000 - 1300 nl.)
Toto období charakterizuje především kultura Tiahuanaků, jejichž říše se rozprostírala na území dnešního Peru a Bolívie.Tiahuanacká kamenářská práce se považuje za nejkrásnější v oblasti And. Mnohé civilizace včetně Inků převzaly od Tiahuanaků symbol boha slunce, božstva, které ronilo z očí namísto slz hady a kondory.
Ríše Čimú (1000 - 1476 nl.) patří také do čtvrtého období a trvala až do začátku inckého rozmachu. Byli to obyvatelé pobřeží, kteří uměli velmi dobře pracovat s hlínou a uctívali měsíc. Hlavní město Chan-Chan, na jeho místě dnes stojí město Trujillo, mělo rozlohu asi 13 km2. V tomto městě se nacházely stupňovité pyramidy, řady domů, prostorné dvory obehnané zdmi, zavlažované zahrady a velké nádrže, vyložené prkny. Čimúové zlepšili cesty, které převzali od kultury Mačika, a opět podle vzoru kultury Mačika vybudovali systém poslů.
Čimúové byli posledním větším národem, který se Inkům postavil na odpor. Existovali však také mnohé jiné a to je důkazem, že v Peru probýhal celých 3000 let před příchodem Inků nepřetržitý kulturní vývoj. To popírá tvrzení Inků, že našli primitivní, divoké národy. Inkové prišli až jako poslední a peruánskou kulturu spíše uspořádali než vytvořili.

3. DĚJINY INKÚ KOŘENÍ V MÝTECH A POKRAČUJÍ V LEGENDÁCH

Původ Inků je zahalený tajemstvím. Podle ústního vyprávění prý pocházejí z oblasti okolo jezera Titicaca mezi dvěma hřebeny And. Odtud se vydali do údolí Cuzca, kde položili základ své říše. Mýtus říká, že sluneční bůh stvořil prvního Inku Manca Capaca a jeho sestru Mamu Ocllo uprostřed jezera Titicaca a přikázal jim, aby přinesli indiánům žíjícím v temném barbarství světlo civilizace.
Manco nesl zlatou palici a sluneční bůh mu přikázal, ať založí město na místě, kde je půda tak úrodná, že se do ní zaboří celá palice. Po dlouhém putování a dobrodružstvích se palice zabořila celá do země a zrodilo se incké hlavní město Cuzco. Existují však ješte mnohé více či méně podobné variace na toto téma.
Inkové dobyli údolí, zničili původní obyvatele a založili polygamní společnost. Jako ostatní národy, používali broušené kamenné sekery, obdělávali a odvodňovali půdu.
Za základ svého státu považovali ailju (základní sociální jednotka, skupina lidí společně obdělávajícich půdu). Jako domácí zvíře chovali lamu k jejíž domestikaci došlo už asi 2000 let před příchodem Inků.

4. JACÍ BYLI A JAK ŽILI OBYVATELÉ INCKÉ ŘÍŠE

Převážnou většinu obyvatelstva incké říše tvořil andský národ Kečuánců. Tito lidé byli většinou střední zavalité postavy, měli velké ruce a neúměrně široký hrudník, který jim ulehčoval dýchání v řídkém vysokohorském vzduchu. Kečuánci měli poměrně široké nohy a velkou lebku s vyčnívajícími lícními kostmi a malýma mandlovýma očima. Ženy byly menší a útlejší, zdánlivě vypadaly křehce, ale byly schopné velmi velkého vypětí – například už 24 hodin po porodu pracovaly na poli. Pleť Kečuánců byla světlečokoládová až tmavobronzová a od ostatních národů se lišili především vysokou tělesnou vytrvalostí, kterou ještě zvyšovali žvýkaním přírodního anestitika listů koky.

Odívání
Řadový občan incké říše se oblékal jednoduše a nenápadně. Nosil poncho zvané onka, které bylo zpravidla utkané z alpačí vlny. Byl to napůl složený kus látky sešitý na obou dvou stranách s otvorem pro hlavu a dvěma otvory pro ruce. V noci a nebo při chladném počasí si přes plece bylo možné přehodit ještě iakolju, což byla druhá část tohoto vlněného oděvu. Třetí a poslední část tvořily nohavice upevněné v pase barevnou vlněnou páskou, které nosili muži od čtrnácti let.
Pokud pracovali na poli svazovali si dlouhé vlasy stuhami, a když se účastnili trhu nebo nějaké slavnosti vytvořili si zpravidla nějaký jednoduchý účes. Co se týče obuvi, obyvatelé incké říše nosili většinou jednoduché pletené sandály.
Ani ženy se od mužů v oblékání nijak nelišily, spletené vlasy si svazovaly vlněnými stuhami a nosily náušnice z mědi, zlata nebo mušlí. Používaly také malé hřebeny z trnů a nebo z leštěného dřeva čonta.
Oděv panovníka – Inky se podobal oděvu jeho poddaných, ale byl utkaný z nejjemnější vlny a ani jeden šat si Inka neoblékl více než jednou, hned po použití byly šaty spáleny, aby se jich už nikdo jiný nemohl dotknout.

Řeč
Oficiální inckou řečí byla kečuánština, která je stále živým jazykem. Tato řeč je velmi melodická a je velký rozdíl ve výslovnosti i ve významu. Postrádá členy a množné číslo se tvoří příponou -kuna.
Tento jazyk rozlišuje rody, zná také přídavná jména, slovesa, zájmena, předložky i příslovce. Při bohatosti této řeči je obdivuhodné, že byla zachována v tak čisté formě, i přes to že inkové neznali písmo. Dodnes hovoří více než 48,6% peruánců kečuánsky.

kailja ljapi – tady
panunki – spi
čaupi tuta – o půlnoci
hamusak - přijdu

Manželství
Když mladík dovršil dvacátý rok, žádalo se, aby se oženil. Pokud to neudělal sám, byla mu žena vybrána. Zůstat starým mládencem nebylo ve zvyku a ani to nebylo dovoleno. Příslušníci vyšších kruhů se brali při slavnostních ceremoniích, ale o svatbách v nižších společenských vrsvách nevíme téměř nic.
Manželství se uzavírala spíš z hospodářské nutnosti než z lásky a dvoření bylo neznámým pojmem. Pokud muž potřeboval ženu, začal navštěvovat dům jejího otce a pomáhal mu při práci. S děvčetem udržoval předmanželský pohlavní styk, protože na pannenství se v incké říši nekladl zvláštní důraz.
Svatební obřad byl jednoduchý: snoubenci si podali ruce a vyměnili sandále.
Mnohoženství existovalo jen ve vyšších kruzích. Inka měl více než 700 společnic. Vyšší úředníci měli obyčejně více žen, z nichž první byla vždy hlavní ženou.
Každému manželskému páru, patřícímu do některého ailju přidělil na jaře představený obce pás země. Množství půdy záviselo na počtu osob, které měla uživit.
Území ailju se rozdělilo na tři části:
1. obyvatelům obce
2. Inkovi (státu)
3. slunci (státnímu náboženství)
Půda určená Inkovi a slunci se obdělávala společně v rámci daně.

Stavba domu
Indián si stavěl dům za pomoci svých příbuzných. Pravoúhlá stavba sestávala jen z jedné místnosti bez oken a s jedním vchodem.
Zdi byly postavené z neotesaných kamenů pospojovaných hlínou, a nebo z cihel sušených na slunci. Funkci dveří plnil vlněný závěs. Sedlová nebo jehlanovitá střecha byla velmi pěčlivě pokryta travou a spočívala na sukovitých kůlech z keřů.
Dům neměl ani komín ani ohniště, dým,který vystupoval z primitivního krbu, si musel hledat cestu skrz otvory ve střeše. Podlahu z udupané hlíny pokrývaly kožešiny z lam nebo alpak a v místnosti se nenacházel žádný nábytek. Jen ve stěnách domu byly výklenky, které byly určené místnímu božstvu.
Jen náčelník osady měl právo používat stoličku. Ostatní obyvatelé sedávali na hliněné zemi, pravděpodobně na starém koberci a nebo na kuse vlněné látky a spali na kožešinách z lamy nebo na pokrývce.
Hliněné nádobí na vaření stál na urovnaných kamenech a v jejich blízkosti se nacházelo také kuchyňské nářadí, hliněné talíře, měděné a bronzové nože a velký kamenný moždíř, ve kterém se drtila kukuřice.

Každodenní život
Indiánův každodenní život začínal za svítání. Hlad i žízeň zaháněli kvašenou akou, což byl hustý, lehce opojný nápos zavánějící sladem. Mimo tohoto nápoje vlastně snídaně neexistovala, s vyjímkou občasného pojídání zbytků od večeře.
Po ranním občerstvení se indiáni vydali na pole, kde zůstali asi až do daváté hodiny ranní. Potom se odebrali domů, tam se najedli a pokračovali zpátky na pole, kde s opětovými přestávkami na jídlo pracovali až do setmění. Většina obyvatel incké říše byla především rolníky, bylo obvyklé, že na polích pracovaly celé rodiny včetně dětí. V inckém státě byla práce účelem. Pokud zrovna nepracovali na poli, věnovali se muži opravě nářadí, broušení nožů a tkaní. Ženy vařily, předly nebo mlčky připravovaly aku. Uvařily kukuřici, kterou poté žvýkaly v ústech tak dlouho, dokud se škrob působením slin nepřeměnil na cukr. Rozžvýkanou masu položily do mísy, kde se sladový cukr působením enzymů přeměnil nejprve na dextrózu a potom na alkohol.
Nedílnou součástí inckého každodenního života bylo samozřejmě jídlo. To bylo většinou vařené. Kukuřici nejčastěji vařili s paprikou a bylinkami. Také připravovali polévku ze sušeného lamího masa, ze které se po přidání bramborové moučky stávala hustá kaše. Z rozdrcené kukuřice zase vyráběli těsto, ze kterého poté upekli v horoucím popeli jakýsi chléb. Při jídle klečeli muži okolo hrnců a jedli rukama nebo pili polévku z misek. Ženy seděly zády k mužům mimo jejich kruh. Zajímavostí je, že morčata, která jim pobíhala po domech, chovali pro maso.
Novorozenci pily do tří let mateřské mléko a potom začaly ve stravování napodobovat rodiče. Po dosáhnutí dvou let dostalo dítě při ceremoniálu stříhaní vlasů dočasné jméno. Trvalé jméno získalo až poté co pohlavně dozrálo.
V nadmořské výšce 3000 metrů nerostou stromy jen sukovité keře, a proto bylo poměrně málo paliva pro oheň. Nejčastěji se k tomuto účelu používal sušený trus lam. Mimo ohně neznali inkové žádné jiné umělé světlo.
Co se týče možnosti postupu ve společnosti, byly na tom lépe ženy. Muž z nízké kasty totiž neměl žádnou možnost postupu, kdežto žena ano. Pokud byla hezká či šikovná, mohla se dostat mezi vyvolené. Potom se buď mohla vdát za úředníka, nebo se mohla stát Inkovou společnicí. V incké říši bylo vše podřízeno přísnému řádu práce, láska i smrt a za svou bezpečnost platili poddaní svobodou.

Polnohospodářství a jeho původ
Inkové pěstovali spoustu léčivých i užitkových plodin:
Kukuřice (asi 20 druhů), brambory (kolem 240 rozličných druhů), sledké brambory, yamy, tykve, fazole, maniok, podzemnice olejná, kešu ořechy, ananasy, káva, hrušky, rajčata, paprika, papája, jahody, ostružiny a jiné
Na jaře, když se rozdělovala pole, obdělali členové obce v rámci pracovní služby mita nejprve pole patřící Inkovi a potom ty patřící slunci. Úrodu z těchto polí uskladnili knězi a státní úředníci do sýpek. Když skončili obdělávání těchto polí, mohl každý indián začít pracovat na svém kousku země.

Mita – pracovní služba
Inkové neznali peníze, měli vytříbený pojem hodnoty a vyjadřovali ji prací.
Existovali dva druhy Mity:
1. společné obdělávání polí patřících Inkovi a slunci, jejich sklizeň a uskladnění úrody
2. účast na státních stavbách
Každý daňový poplatník musel každoročně vykonat pro stát určitou práci. Mohl být poslán na stavbu cest, mostů, chrámů či pevností – konstrukční práce se prováděly pod dohledem státních odborníků, kteří byli osvobozeni od daní. Mimo toho byla neustálá poptávka po trénovaných běžcích, kteří pracovali v poselské službě – časki.
Uzlovým písmem se přesně zaznamenávala pracovní povinnost každé obce. Některé ailji pravidelně vykonávaly tytéž práce. V rámci Mity bylo možné použít indiánů i pro transport vojenské výzbroje nebo jako nosičů nosítek. Existoval i malý řemeslnický stav, do toho patřila Inkova osobní stráž, vykladači uzlového písma kipu, stříbrotepci, tkalci, architekti, inženýři nebo knězi. Každý z těchto cechů měl své vlastní poznávací znamení.
Lennost se považovala za těžký zločin a trestala se smrtí. Člověku z nízké vrstvy nepatřil ani jeho čas, ale přesto nepociťoval vykořisťování.

Tkalcovské umění, spracování vlny a bavlny
Pokud si Inkové polními taženími neprorazili cestu k vlně, byla nejdůležitější surovinou vlna.
Alpačí vlna byla velmi jemná, používali mastnou a plstěnou lamí vlnu a také vikuní vlnu, která byla určená především na umělečtější spracování. Bavlnu předli Inkové stejně jako vlnu, jediným problémem bylo, že se na jejich území nevyskytovala a tak ji získavali výměnou a nebo při vojenských taženích.
Indiáni uměli tkát z ručně předené bavlny a vlny překrásné látky. Z vlny vyráběli tři druhy látek, alhuaku – běžnou odolnou látku, kumpi – velmi jemnou takaninu a čusi – těžká a tuhá látka.
Zhotovovali také ozdobné pérové pláště, při jejich tkaní vkládali do látky zářivou mozaiku ptačích per.

Hrnčíři a hrnčířství
Hrnčířství je jedním z nejstarších zaměstnání původních obyvatel Latinské Ameriky. I když Inkové neznali hrnčířský kruh, patří jejich keramické výrobky k těm nejlepším na světě. Incká keramika je trvanlivá, jemnozrná a tvrdá téměř jako kov, hrnčíři se nedrželi žádných ustálených norem a tak je incká keramika také velmi tvarově pestrá.

Trh Katu
Inkové podporovali pořádání trhů, během každého měsíce byly vyhrazené tři dny pro rozptýlení lidu. To znamená, že třikrát do měsíce se konal trh zvaný Katu. Na tyto trhy se scházeli rolníci z polí, aby si poslechli Inkovi rozkazy a rady. Každý kdo přišel musel na mostech platit mýto, ale zároveň si mohl vybrat z obrovské škály výrobků a surovin, mezi nejoblíbenější a také nejdražší patřila bavlna, barviva, chaluhy, mušle, maso a sušené ryby různých druhů.
Svátky, hry, tance a hudba
Inkové měli mnoho rozličných svátků. Všechny se starostlivě připravovaly a byly spojené s trhy a oficiálním kalendářem.
Rok začínal prosincem a dělil se na 12 měsíců, z nichž byl každý pojmenovaný podle nejdůležitějšího svátku.

prosinec kapak raimi nádherná slavnost
leden hučui pokoi malá zralost
únor hatun pokoi velká zralost
březen paukar huarai květinové roucho
duben airihuai tanec kukuřic
květen aimarai zpěv žní
červen inti raimi slavnost slunce
červenec kana huarkis očištění země
srpen iapakis očištění – oběť
září koia raimi královská slavnost
říjen auma raimi slavnost vody
listopad aiamarka průvod mrtvých

Slavnosti trvaly někdy jen jeden den jindy i týden. Během těchto slavností se ustavičně pilo. Pořádali se slavnostní hry, které měly charakter olympiády (například v prosinci se pořádaly závody v běhu atp.) a také hry dětské.
Inkově měli jen málo hudebních nástrojů a tanců, používali především pastýřské dechové a bicí nástroje (bubny, tamburíny, zvonky, mušle…)

Zločin a trest
Rodičovská moc byla přísná a nedotknutelná, děti neměly svůj vlastní život a učily se napodobováním dospělých.
Vražda, násilí, krádež, podvod, cizoložství a zahálka byly trestnými činy s velmi přísnými tresty.
Například vrahy Inkové kamenovali nebo házeli ze skály do moře. Za nejpotupnější zločin se považovala krádež státního majetku. Opilství se trestalo jen tehdy, když se ho indián dopustil během pracovní doby. A i zvířata byla pod ochranou zákona.
Výkon trestu se nazýval hihuaia. Vysokopostavený pachatel byl trestán mnohem přísněji než obyčejný rolník. Mimo trestu smrti odsuzovali Inkové své provinilce k nuceným pracím ve vlhké džungli nebo na kokových plantážích nebo viníkovi udělili veřejnou pohanu, které se všichni velmi báli, protože to znamenalo pohrdání celé společnosti.

Léčiva, lékařství a kouzelnictví
Původní obyvatelé Latinské ameriky žili po celý život v poutech nadpřirozených sil. Jakoukoliv chorobu zahánělo léčení jen ve spojení s magií. Je tedy jasné, že medicína a magie bylo velmi úzce spjaté, záříkávání a pouštění žilou bylo naprosto běžné. Zároveň ale indiáni znali mnoho užitečných léčiv, mnohé z nich jako je třba chinin či velladona jsou stále běžné i v nynějším světě. Pacienti však stejně věřili, že jen čáry je dokáží zbavit choroby.
O obyčejných inckých nemocech toho víme jen velmi málo, ale nejhorší epidemie v jejich řadách se rozproudily až po příchodu Španělů, kteří si z Evropy přinesli s sebou spoustu pro nás málo nebezpečných nemocí, které však Inky kosily po stovkách.
Inkové měli na velmi vysoké úrovni chirurgii, anestézii a další operační metody. Prováděli i velmi těžké operace mozku a amputace pro ně nebylo nic nového. Ke svým lékařským úkonům používali různé většinou kvalitní nástroje, jakými byly například bronzové nože, skalpely, svorky, jehly a spoustu jiných.
Smrt
Inkové věřili v nesmrtelnost, přesněji v nezemření. Pozůstalí se oblékli do smutečních oděvů, ženy si ostříhaly vlasy, zakryly tváře a všem přítomným nabízely jídla a nápoje. Okolo mrtvého těla se v průběhu pohřbu pomalu tančilo a ženy k tanci bubnovaly na bubínky a zpívaly písně mrtvých. Poté posadili zemřelého tak, aby se mu kolena dotýkaly brady, zahalili ho do košile a ovinuli šátky.
Své mrtvé pochovávali pod sklaní převisy do připravených katakomb. Když člověk zemřel, stal se z něj huaka, božská, tajuplná bytost, mající čarovnou moc. Tuto bytost nemohl nikdo urazit.

Inkové
Všechno pod sluncem bylo Inkovo a každý to věděl a uznával. Sapa Inka byl potomkem všemohoucího boha – stvořitele. Patřila mu země, lidé, zlato i zvířata. Jeho moc byla neomezená a jeho říše byla pravou theokracií.
Moc Inky držely na uzdě dva faktory. Vliv starých mravů a strach před povstáním. Jeho božskost byla totiž nehmatatelná a obzor řadových obyvatel říše byl omezený. Proto musel Inka vládnout tak, aby nedošlo k rebeliím. Stát tu nebyl pro lid, ale pro Inku, nikdo mu nebyl roven. Po státních cestách směli obyvatelé přecházet jen s povolením Inky. Museli ho respektovat a být mu oddáni na život a na smrt. Inka po nich požadoval úplně všechno a na oplátku je chránil před nedostatkem.
Inkova hlavní žena se nazývala koia (královna) a byla Inkovou sestrou. Jen Inka si směl vzít za ženu rodnou sestru. Mimo koie měl Inka mnoho vedlejších žen a stovky konkubín – pallas, které přivedly na svět nespočetné množství dětí z královskou krví. V incké říši nebylo jasně dáno nástupnictví, vládce se vždy rozhodl pro nejschopnějšího syna koie.
Výchova mladého Inky sestávala ze studia státního jazyka, slunečního náboženství, uzlového písma kipu a dějin, které vyučovali mudrci. Inka cvičil i se zbraní. Mimo to princové a mladí šlechtici provázeli starší úředníky na dlouhých inspekčních cestách.
Když mladý šlechtic dosáhl čtrnácti let, oblékl si v rámci šestidenního obřadu první nohavice, při této příležitosti byla obětována lama a její krví byla potřena chlapcova tvář. Poté složil slib věrnosti Inkovi, dostal štít, stříbrem vykládaný cep a prak, tím se stal členem Inkovi gardy.

Seznam inckých panovníků:
1. Manko Kapak 8. Virakoča Inka
2. Sinči Roka 9. Pačakuti Inka Lupanki
3. Ljoke Iupanki 10. Topa Inka Lupanki
4. Maita Kapak 11. Hvaina Kapak
5. Kapak Lupanki 12. Huáskar
6. Inka Roka 13. Atahualpa
7. Iahuar Huakak

Po dvoudenním půstu nového Inka slavnostně „korunovali“ čelenkou zdobenou střapci. Pilo se, oslavovalo a tančilo. Vzdával se hold mrtvému Inkovi a podle zvyku nový Inka položil základní kámen nového nádherného domu ve středu Cuzca (hlavní město). Jeho hlavní žena, už dávno za něj provdaná, se stala koiou, Inkovi však přibyly ještě jiné vedlejší ženy. Tímto dnem začal Inka žít a vládnout jako bůh.

Cuzco, centrum říše
Hlavní město Cuzco, nacházející se ve výčce 3600 metrů nad mořem, bylo ohraničeno ze tří stran vrchy a na jihovýchodě přechází v širokou planinu, z části úrodnou, z části bažinatou. Město a okolí bylo zavlažováno dvěma říčkami.
Cuzco se dělilo na Hannan(horní Cuzco) a Hurin (dolní Cuzco). Šlechta a ostatní privilegované vrstvy sídlily v Hurinu, kde všechny ulice ústily do dvou hlavních náměstí.
Domy byly jednoposchoďové, významnější dvou- až tříposchoďové. Nejdůležitější budovy stály ve středu města na hlavním náměstí Hauika pata (náměstí radosti), z nichž nejdůležitější a největší byl chrám slunce.
Voda zde tekla v kamených rourách, které byly vedené středem silnic. Na čistotu a nezávadnost vody byl kladen velký důraz.
Nejhonosnější stavbou Cuzca byl Kuri – Kanča (Zlatý dvůr), na tomto místě postavil první Inka Manko Kapak svůj dům. S Kuri – Kanča sousedil chrám slunce. Bylo to šest větších staveb – chrámy zasvěcené slunci, měsíci, hvězdám, bleskům, duze a obydlí knězů – uzavírajících slunečné pole, uprostřed něhož vyvěral pramen. Evropané nejvíc ze všeho obdivovali zlatou zahradu uprostřed Kuri – Kanče, ve které se nacházelo například dvacet zaltých lam s mláďaty a zlatí pastýři v životní velikosti mající v rukou praky a palice. Zlatem byla pokryta většina královských staveb Cuzca, i proto bylo ve městě mnoho zlato- a stříbrotepců.
Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z příslušníků mnoha kmenů, ale každý z těchto kmenů měl svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich příslušníky i ve velkém davu.

Architektura
Incká architektura se vyvinula z obydlí obyčejných rolníků. Domy s jednou místností, které ve čtverci uzavíraly společný dvůr, se staly základní buňkou pro výstavbu měst, která se stavěla podle pravoúhlého plánu.
Plán Cuzca se stal oficiálním schématem města pro celou říši. Ulice vycházely z hlavního náměstí, kde se nacházely nejdůležitější budovy – tupá pyramida slunečního chrámu, palác, kde bydlel Inka při návštěvě města a další především administrativní budovy.
Velká většina měst ležela na úpatí vrchu, na kterém se nacházela pevnost. Odtud se v případě války bránilo město pod ní.
Bylo by únavné vyjmenovávat obrovskou spoustu příkladů incké jednotné architektury. Žádný jiný národ nedokázal vybudovat taková města na tak rozsáhlém území a v natolik odlišných geografických podmínkách jaké měla říše Inků. A při tom gigantické kvádry (cca 20 tun) používané při stvabě velkých budov a opevnění dopravovali indiáni bez tažných zvířat pouze vlastní silou a důmyslností.
Inkové používali kemenná kladiva, která zhotovovali z těžkého jemnozrnného kamene jako hematit, bazalt atp. Kvádry lámali tak, že našli na skále trhlinu, tam vyvrtali několik děr a vrazili do nich dřevěné kůly nasáklé vodou, které zvětšením svého objemu skálu roztrhly. Například v Huaccote dobývali černý andezit a v Rumicolke zase jemnozrnné kvádry.
Víme, že indiáni nepoužívali koleso, místo něj používali dřevěné a kamenné válce, různé páky a lana. Před početím stavby většího objektu také zhotovovali poměrně věrné modely. Stále nám však zůstává skryto, jak indiáni měřili. Jediné co víme, že k jednodušším měřením používali ruce, nohy a jiné části těla, záhadou však zůstává jak měřili vzdálenosti větší.

Kov a jeho zpracování
V říši Inků se těžilo mnoho zlata, ale i jiných kovů (bronz, měď, cín a další). Zlato, železo a měď se těžily v Andách. Zlato se tavilo do prutů na vysokých vrších, kde byly pece na dřevěné uhlí. Tyto pece byly otočené směrem k východu (k pasátům) a rozdmíchávané obrovskými měchy. Inkové znali zpracování zlata litím, tepáním, letováním a nýtováním.
Inkové si také velmi vážili stříbra, které však ve vlhkém andském prostředí rychle ztrácelo lesk. Své nástroje nejčastěji vyráběli ze slitin cínu a ozdoby ze zlata a stříbra.

Tahuantin – suiu (4 části světa)
Všechny cesty vedly do Říma a všechny incké dopravní tepny se sbíhaly v Cuzcu. Hlavní náměstí také určovalo hranice „4 částí světa“, provincií, ze kterých Tahuantin – suiu (tak zněl oficiální název říše) sestávalo.
Provincie rozkládající se na východ od And až tam, kde začínaly pralesy, se nazývala Anti - suiu. Do džungle vedly dlážděné cesty a Inka zde udržoval vojsko ve stálé pohotovosti, kvůli hrozícímu nebezpečí útoků divokých kmenů. Administartivním střediskem provincie Anti - suiu bylo město Paucartambo.
Druhá provincie ležela na západ od Cuzca a nazývala se Kunti – suiu. Administrativním střediskem této provincie bylo Paurictampu. Toto uzemí zahrnovalo pás země mezi Cucem, Tichým oceánem a dnešním Chile a Limou. Do Kunti – suiu patřila i holá andská vysočina, pobřežní pouště a také slavný Pačamak – sídlo boha stvořitele.
Kolja – suiu byla třetí nejbohatší a největší provincií, jejíž území se rozprostíralo na jihovýchod od Cuzca. Do této oblasti patřila také pravlast Inků v okolí jezera Titicaca (dnešní pomezí Bolívie a Chile) a hornatá část Argentiny.
Činča – suiu byla čtvrtou a poslední „částí světa“ spravovanou z města Rimacpampa. Rozprostírala se na severozápad a patřila do ní andská oblast mezi Cuzcem a Quitem. Tato druhá největší provincie se nazývala podle jezera Činčaikoča, druhého největšího jezera Jižní Ameriky.
V čele každého suiu stál místodržící královského původu, který byl zodpovědný pouze Inkovi.
Úřad místodržitele byl dědičný a jeho zastánce sídlil v Cuzcu nebo v jednom ze čtyř administrativních center provincií.
Ve „4 částech světa“ byly pod přísnou kontrolou i ženy. Když děvčata dosáhla deseti let, spočítali a rozdělili je podle krásy a talentu. Půvabné a nadané vybrali, předvedli před kuraku a poslali je do Cuzca, kde se znich staly vyvolené. Ty, které nevybrali se nazývali „zbytková“ děvčata. Vyvolená děvčata žila pod přísným dozorem a v klášterní odloučenosti se učila tkát a vařit, nebo byla zasvěcována do rituálů slunečního náboženství. Z těchto se poté staly služebnice slunce. Ty, které nebyly ve službách slunce, se většinou staly společnicemi Inky nebo manželkami vojevůdců a vysokých hodnostářů. Pokud se neprovdaly, dostaly hodnost mama – kona a staly se vychovatelkami nových vyvolených.
Při získání nových území si mohli noví Inkovi poddaní ponechat svůj oděv i jazyk. Pro všechny bylo povinné sluneční náboženstvi a všichni úředníci se museli naučit kečuánsky.

Cesty
V incké říši byly dvě hlavní cesty – královská a pobřežní. Královská cesta měřila 5.200 km a pobřežní 4.000 km. Mimo těchto hlavních dopravních tepen existovalo mnoho menších cest, které spojovaly pobřežní cestu s cestou královskou. Inkové měli i takzvané zlaté cesty a cesty vojenské.
Nejvýše položená známá incká cesta vedla okolo vrcholu hory Salcantay ve výšce 5.000 metrů nad mořem. V blízkosti velkých měst byly cesty dlážděné a všude okolo cest stály milníky.
Cesty měly vždy nějaký účel, sloužily především dobývání a kontrole podmaněných oblastí. Nemohlo vypuknout ani to nejmenší povstání, aby se o něm nedostala zpráva do hlavního města a vojsko se nevydalo na pochod potlačit nepokoje. Hlavním cílem inckých cest bylo především co nejrychleji dopravit vojsko na bojiště nebo potraviny a ostatní suroviny do měst. Některé spojovací cesty pocházely už z předincké doby. Inkové budovali své cesty převážně v roklinách, otesali boční stěny a podepřeli je opracovanými kameny.

Mosty
Most patřil k největším vymoženostem incké říše a jeho poškození se trestalo smrtí. Existovalo mnoho druhů mostů – visuté, pontonové, nosníkové i přechody z kamenných kvádrů. Každý most měl své specifické jméno a jejich společný název byl čaka.
40 velkých a 100 malých mostů se vysmívalo propastím, které se inkům postavily do cesty. Inkové měli nedostatek dřeva a neznali oblouk, tak jim nezbývalo nic jiného než stavět mosty visuté. Obyvatelé obce, která ležela nejblíže mostu měli povinnost každé dva roky vyměnit nosná lana. Jiné mosty zase spočívaly na čluncích zhotovených z trávy. Jeden z takovýchto pontonových mostů se nacházel i na odtoku jezera Titicaca. Na každém mostě se vybíralo mýtné, které většinou platilo pro nižší vrstvy obyvatelstva.

Stanice Tampu
Říše, které budovaly cesty, zřizovaly i odpočinková místa. Nejinak tomu bylo u Inků, ti nazývali svá odpočinková místa tampu.
Byly to budovy vzdálené od sebe 19 – 28 km. Byly hojně zásobené vším co okolní oblasti nabízely. Tampu byly státní a mohli jich užívat jen ti, kteří cestovali na úřední příkaz. Ani cestu nesměl nikdo používat bez povolení. Udržováni tampu patřilo k povinnostem obce, která s ním sousedila.

Doprava
Prvním nosičem břemen byla žena. Lamy se požívaly v míru i ve válečném stavu hlavně na dopravu velkých nákladů. Karavany sestávaly z 25.000 lam a každá z nich mohla unést okolo 36 kg a ujít za den asi 16 km. Člověk však lamu překonával a to hlavně v peruánské vysočině, proto se sní střídal při dopravě nákladů. Lama se nepoužívala ani jako tažné ani jako jezdecké zvíře.
Naproti tomu byla nosítka známá po celé říši. Tento dopravní prostředek byl vyhrazený pro šlechtu a pro Inku. Lodní doprava neměla v inckém státě větší význam. Největším vodním dopravním prostředkem peruánských indiánů byl balzový vor, který zhotovovali z kmenů stromu Ochroma lagopus. Pobřežní národy používaly také loďky z trávy – „vodní koníky“. Indiáni na nich veslovali sedíc jako jezdec na koni.
Atahualpa, poslední Inka vůbec nepředpokládal, že by Španělům mohly přijet posily po moři a to byl jeho smrtelný omyl.

Poslové – časki
Inkové vymysleli nejlepší systém poslů, jaký si jen můžeme představit. Běžci byli tak rychlí, že se Inka dozvídal o událostech v říši v nejkratším možném čase a nezáleželo jestli byl od místa události vzdálen 300, 500 nebo 800 km.
Časki (štafetoví běžci) překonali vzdálenost z Quita do Cuzca po horské cestě nacházejíci se ve výšce 2.000 – 5.000 metrů nad mořem za pět dní. Denně uběhli asi 400 km. V jednoduše postavené chatě (okla) s postelí a krbem bývali vždy dva kurýři. Takovéto stanice byly na cestách asi v 2,5 km odstupech. Trénovaní běžci z obce, přes kterou cesta procházela, tam očekávali příchod kolegů ze sousední stanice. Poslové měli služební označení a už od útlého dětství trénovali v běhu po horských cestách.
Časki, dokonale vytrénovaný atlet ve velké nadmořské výšce měl mimořádně vyvinuté plíce. V každé okle měli dva indiáni dokonale zásobení potravinami 24 hodinovou službu. Každý přeběhl svůj úsek co nejrychleji a bez zastávky.
Poslové měli 15-ti denní služební pohotovost. Jejich povinností během této doby bylo střežit cestu, převzít ze sousední stanice kipu s ustním poselstvím a ze všech sil běžet k nejbližší stanici. Pokud posel zprávu nedoručil nebo ji vyzradil někomu nepovolanému byl potrestán smrtí.

Uzlové písmo kipu
Kipu (uzel), které si kurýři odevzdávali, se podobalo písmu. Kipu ale tak úplně písmem nebylo a zároveň nebylo ani vynálezem Inků. Byla to jen pomůcka. Zauzlené šňůry, sestavené podle desítkové soustavy, se vždy podávaly s ústním poselstvím, bez něho by byly nesrozumitelné.
Uzly znamenaly čísla. Každý místodržící měl k dispozici vykladače kipu, jehož povinností bylo uzlovat zprávy a pamtovat si co každý uzel znamená. Všechno mělo svůj význam, barvy šňůr, způsob uzlování, mezery mezi uzly…
Kipu nesloužilo jen statistickým účelům, ale k zapamatování historických událostí. Problémem však bylo, že vykladači písma kipu postupně vymírali až nakonec tomuto uzlovému písmu nikdo nerozuměl.
Války a dobyvačná tažení
Incký stát spočíval na stanovisku, že válka je přirozeným stavem. Výbojům vděčil za nová území a rozpínal se na úkor sousedů.
Každý schopný indián byl povinen sloužit ve vojsku a musel se naučit zacházet se zbraní. Pokud musel rolník vyměnit pole za bojiště, ponechal si běžný oděv, jen na hlavu si nasadil dřevěnou nebo třtinovou přilbu s červenými vlněnými střapci, na které byl namalovaný totem. Jeho výstroj se skládala z bavlněné vycpané kazajky a z destiček tvrdého dřeva čonta, které mu chránily záda. Vojáci nosili okrouhlé nebo čtvercové štíty zdobené geometrickými obrazci, které označovaly jejich příslušnost k některé jednotce. Na větší vzdálenosti používali praky (luky neznali). Když se nepřítel přiblížil na deset kroků, vrhali na něj vojáci dvoumetrové oštěpy s kovovým nebo v ohni tvrzeným hrotem a potom zblízka útočili hvězdicovitými cepy nebo krátkými meči.
Vrchním velitelem armády byl Inka, který se před bitvou zpravidla radil s věštci. To byli odborníci ve věštění z plic z posvátných lam. Za živa vytrhli ze zvířat plíce, foukali do jedné cévy a z nejasné cévní kresby předpovídali výsledek bitvy.
Před válkou svolali vojevůdci podle desítkové soustavy vojáky a přidělili je do oddílů podle příslušnosti k ailju. Když indiáni uviděli nepřítele, snažili se udělat co největší hluk, aby mu nahnali strach, pak se pustili do boje. Bojovali, aby zvitězili. Útočili většinou při úplňku a zřídkakdy bojovali déle než dvacet dní, v černé noci se do boje pouštěli velmi neradi. Inkové byli velmi krutí a do příchodu Španělů vyhráli snad všechny bitvy. Za zabití nepřátel byli inčtí válečníci vyznamenáni. Z hlav nepřátel si dělali trofeje jako například nádoby na pití a ze zvlášť nenáviděných nepřátel stahovali kůži za živa.

Režim a včleňování dobytých oblastí
Inkové měli tendence organizovat vše s čím přišli do styku, tedy i vojenská tažení a dobývání. Když Inkové začli podnikat své výboje, byla jejich budoucí říše ještě roztříštěná na neuvěřitelný počet kmenů s různými jazyky a zvyky. O pár set let později patřily všechny tyto kmeny do jednoho z největších státních celků, který byl kdy vytvořen.
Inkové dobývali postupně. Příslušníky nově dobytých národů spočítali a zaznamenali do kipu, pokud se mezi těmito novými členy incké říše našli nějací rebelanti, byli okamžitě povražděni. Mravy a zvyky ostatních však Inkové respektovali, úředníci se pouze museli naučit kečuánsky.
Incký kult slunce zatlačil všechny ostatní náboženství a všude byla zavedena ailja. Pokud se obyvatelstvo nechtělo přizpůsobit, bylo přesídleno a nahrazeno spolehlivějšími kmeny.
Zalidňování řídce obydlených a neobydlených oblastí, udržování cest a mostů, to všechno bylo zárukou jednoty a síly říše Inků. Měli nejen vítězit, ale i dobytá území včlenit do své říše.

5. ÚPADEK A ZÁNIK

130 pěšáků a 40 jezdců s několika malými děly překročili Andy a postavili se proti Inkovi (5000-cová armáda) v bitvě trvající 33 minut dobyli mocnou inckou říši. Jak to bylo možné?!?
Roku 1492, za vlády výbojného Huainu Kapaka, dosáhla incká říše největší rozlohy. Tento panovník, který byl několikrát poražen při pokusu podmanit si obyvatel džungle, stanovil hranice říše na severu řekou Ancasmayo (10 stupňů severní šířky) a na pobřeží městem Tumbes (30 stupňů jižní šířky).
Ten samý panovník se na prahu své smrti nebyl schopný rozhodnout, kterého ze svých synů jmenuje svým nástupcem, a než se k tomuto rozhodnutí dobral, tak zemřel. Nad celou Jižní Amerikou se v té době vznášela chmurná předtucha, současně vypukla neznámá epidemie, která zabíjela obyvatelstvo, s největší pravděpodobností se jednalo o černý kašel, který dovlekli Španělé.
Po smrti Huaina Kapaka považovala většina za následníka trůnu Huáskaia, který sídlil v Cuzcu. Ale mezi Inkovými potomky se nacházel i Atahualpa, který pocházel z dnešního Ekvádoru. Mezi bratry vznill spor o trůn, který přerostl v pět let trvající občanskou válku a skončil vítězstvím Atahualpy. Po tomto vítězství poslal nový Inka do Cuzca své vojevůdce, aby vyvraždili všechny Huáskaiovi stoupence a připravili město na jeho příchod. V tu dobu přesněji 13.5.1532 se v Túmhese vylodil Francisco Pizarro se svou malou armádou. Inku zastihla tato zvěst v Cajamarce.
Z kipu se dal vyčíst přesný počet mužů a zvířat (mysleli si, že je jezdec s koněm srostlý). Inka měl o běloších špatné zprávy, zprvu je považoval za bohy, kteří ho přišli doprovodit na trůn, ale pak se dozvěděl o znásilnění slunečních pannen v Caxase a iluze o bozích se rozplynula. Nepočítal s tím, že by Španělům mohla přijet pomoc po moři a tak měl jednoduchý plán. Chtěl je vlákat do jednoho z vnitrozemských měst a tam se s nimi vypořádat. Proto příliš lehkomyslně přijal pozvání na střet s Franciscem Pizarrem na hlavním náměstí Cajamarky. 16.2.1533 se Inka se svou ozbrojenou stráží objevil na hlavním náměstí v Cajamarce, kde už na něj čekal jen výstřel z děla a masakr.

Po dobytí incké říše
Španělské království respektovalo postavení a hodnosti inckých panovníků, potvrdilo jejich postavení a uznalo jejich privilegia, ale jezuité vychovávali jejich děti v duchu latinském, španělském a v duchu katolicismu. Jedině obyčejný lid si zachoval své zvyky, víru i jazyk. Incká šlechta začátkem 17. století úplně asimilovala s novou španělskou komunitou.
Na začátku španělské kolonizace se indiáni v podstatě smířili se svým osudem, protože proti technologicky vyspělejším Španělům neměli šanci na úspěch, ale i přesto se o svržení jejich nadvlády několikrát pokusili, ale bezúspěšně.

6. ZÁVĚR

V této práci jsem se pokusil zmapovat způsob života a osudy civilizace, která dokázala vytvořit jeden z největších státních celků na světě. Nechci ji srovnávat s civilizací západní ani s žádnou jinou. Jen si myslím, že je důležité, abychom se poučili z chyb našich předků a dokázali uznat svou vinu na zničení nejen této, ale i mnoha jiných civilizací, které jsme neměli zničit nebo přetvořit, ale pokusit se s nimi žít ve vzájemném míru a porozumění. Možná jsme se totiž mohli naučit spoustě věci, které jsou dnes už jen nevyřešitelnými hádankami.

Zdroje informací použitých v této práci:

Literatura:
Rodinná encyklopedie světových dějin, Reader´s digest výběr, Praha 2000

Sedmdesát divů světa – osudy slavných stavebních památek, Slovart, Praha 2000

Aztékové – říše krve a lesku, Gemini, Praha 1993

America´s first civilization, American heritage publishing, New York 1968

Atlas of ancient America, Facts on file publication, New York 1986

Internet:
http://www7.yo.cz/pages/ageofkings/slunecni.html

http://www.tady.cz/amerika2001/peru/narodyperu2.html

http://esoteric.mysteria.cz/america.htm

http://mujweb.cz/veda/civil/

 

OBSAH:

1. ÚVOD
2. PŘEDINCKÉ CIVILIZACE
3. DĚJINY INKÚ KOŘENÍ V MÝTECH A POKRAČUJÍ V LEGENDÁCH
4. JACÍ BYLI A JAK ŽILI OBYVATELÉ INCKÉ ŘÍŠE
5. ÚPADEK A ZÁNIK
6. ZÁVĚR

Hodnocení referátu Inkové

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  10 029×
  6172 slov

Komentáře k referátu Inkové

Honzicek
Asi tak
Honza
mooc dlouhý