John F. Kennedy

Žádný prezident 20. století neinspiroval fantazií
současníků a nevtiskl se do kolektivního povědomí
Američanů tak silně jako John F. Kennedy. Během
Kennedyho prezidenství svět došel na samý práh atomo-
vé války, avšak on sám vyšel z řady krizí vždy posílen.
Hlavní město Washington se stalo centrem supervelmo- ci, která má odpovědnost za „svobodný svět“, za globální neformální imperium.
John Fitzgerald („Jack“) Kennedy se narodil 29. května 1917 v Brookline v Massachusetts jako druhé z devíti dětí v irsko-katolické rodině, která se
v krátké době vyšvihla mezi nejbohatší v USA a našla
si místo ve společenské elitě východního pobřeží.
Výchova vedená otcem Josephem, který ve dvacá-
tých letech obratnými spekulacemi na burze položil
základ dvousetmilionového jmění, se zaměřovala na
intenzivní tělesnou i duchovní soutěživost.
Jeho studia na Princetonu a Harvardu byla neustále
přerušována nemocemi. Ve své závěrečné práci na
Harvardu se odklonil od otcova izolacionismu a prosa-
zoval rozhodný společný boj demokracií proti totali-
tární hrozbě. Otcovu vlivu vděčil Jack za to, že byl
navzdory tělesné slabosti přijat do amerického námoř-
nictva a jako velitel torpédovky se účastnil války
v Pacifiku.
Jackův starší bratr Josep sloužil jako pilot u námoř-
nictva. Když v roce 1944 padl, soustředily se naděje
Kennedyů na Jacka. Jack se dal do systematického bu-
dování politické kariéry. Velmi příznivě se v tomto ohledu projevil sňatek s elegantní a atraktivní Jacquelinou Lee Bouvierovou v roce 1953. Měli tři děti,
z nichž jedno zemřelo krátce po porodu. Kennedy ve volbách nikdy neprohrál. Ve volbách do Senátu v roce 1958 zvítězil nejvyšším rozdílem hlasů
v historii Massachusetts. Demokratický stranický kon-
vent v Los Angeles jej v červenci 1960 již v prvním ko-
le nominoval prezidentským kandidátem. Kennedy
porazil Nixona o pouhých 120 000 hlasů. S Kennedyho
týmem, jehož průměrný věk byl 45 let (oproti 56 v
Eisenhowerově administrativě), přišel do Bílého domu
nový duch a nový styl. Ruku v ruce s novou organizací
šla proměna vlastní prezentace. Kennedy s oblibou
využíval televize k navázání přímé, bezprostřední ko-
munikace s americkým lidem. Kennedy navíc udržoval
blízké vztahy s předními žurnalisty, jako byl James
Reston z New York Times.
Hospodářství se za Kennedyho vyvíjelo tak přízni-
vě, že nebylo nutné zásadně snižovat daně. Hrubý ná- rodní produkt rostl v průměru téměř o pět procent ročně a inflace se i přes mírně stoupající státní zadlužení po- hybovala na úrovni pouhých dvou pocent. Jako dobrý
politik přitom stále choval na zřeteli zájmy Demokra-
tické strany a své vyhlídky na znovuzvolení. Měl sklon
přeceňovat akceschopnost komunistických diktatur v
Sovětském svazu a Číně a žil v neustálých obavách,
že by USA mohly v očích spojenců i protivníků přijít
o svou důvěryhodnost jakožto velmoc.
Na pokraji atomové války se velmoci pohybovaly za
dramatické kubánské krize v říjnu roku 1962. I zde se Kennedyho postoj opět vyznačoval obezřetností a zdr-
ženlivostí, i když rozmístění sovětských raket středního
doletu s atomovými hlavicemi na Kubě bylo bezprost- ředním ohrožením USA.
Jako zemi, v níž chtěl dokázat, že USA jsou odhodlá-
ny dostát své světové politické zodpovědnosti a zastavit
postup komunismu, si Kennnedy zvolil jižní Vietnam,
v němž roku 1961 operovalo asi 15 000 partyzánů
Vietkongu podporovaných severním Vietnamem a Čí-
nou. Prezident považoval jižní Vietnam za strategický
klíč k celé jihovýchodní Asii. Cílem bylo získat si
„srdce a mysli“ obyvatelstva, a tím partyzány připravit o sympatie Jihovietnamců. Po počátečních úspěších se v
červenci roku 1962 Kennedy na McNamarův návrh rozhodl, že po roce 1965 postupně stáhne americké vo-
jenské poradce, jejichž počet tehdy dosahoval asi 6000.
V roce 1963 se ale situace začala zhoršovat. Do konce
roku počet amerických vojenských poradců v jižním
Vietnamu překročil hranici 16 000.
Další spletitý problémový okruh tvořily otázky nuk-
leární strategie, politiky vůči Evropě a vztahů se spo-
jenci. Kennedy a McNamara měli v úmyslu nahradit
doktrínu „masivní odvety“, která v první řadě spočí-
vala na odstrašení, elastičtější strategií pružné odezvy,
která by jim dovolila reagovat na každý stupeň eskalace
možného konfliktu přiměřeným způsobem. To vyžado-
valo posílení konvenčních bojových sil, které Kennedy
energicky prosazoval již před příchodem do Bílého do-
mu. U evropských spojeneckých partnerů ale tato změna
orientace probouzela obavy, že by se USA mohly od
NATO „odpoutat“ a zpochybnit své jaderné obranné
záruky. Myšlenka námořní „multilaterální jaderné síly“
(MLF), již chtěl Kennedy Evropany na svou koncepci
nalákat, se – s výjimkou Bonnu – setkala s pramalým
nadšením a nikdy nebyla uskutečněna.
Pět měsíců po tomto emotivním vyvrcholení svého prezidenství byl Kennedy 22. listopadu roku 1963
zastřelen při průjezdu autokolony Dallasem. Návštěva
Texasu měla posloužit přípravě kampaně za znovu-
zvolení v roce 1964. V řeči, kterou již nestačil pronést,
uvedl, že Američané jeho generace jsou „spíše osudově
než vlastní volbou strážci na hradbách svobody světa“.
Události mezi atentátem a smutečním průvodem k
Arlingtonskému národnímu hřbitovu, který vyvolával
asociace s převozem Lincolnova těla z Washingtonu do
Springfieldu, se v povědomí mnoha současníků slouči-
ly v epochální mezník, ve „ztrátu nevinnosti“, která se
později potvrdila při válce ve Vietnamu. Tento prožitek
zatlačil do pozadí domněnky, že se Kennedy možná stal obětí spiknutí.

Vyšetřovací komise jmenovaná prezidentem Johnsonem a vedená předsedou Nejvyššího soudu Earlem Warrenem došla roku 1964 k závěru, že Lee Harvey Oswald spáchal atentát sám. Členové komise nechtěli obyvatelstvo ještě více znepokojovat spekulacemi.

Tragický konec Johna F. Kennedyho, který spolu se
zavražděním Roberta Kennedyho o pět let později zna-
menal rodinnou katasrofu, jistě podstatnou měrou při-
spěl ke vzniku legendy a ke zrodu „kennedyovského
mýtu“. Třicátý pátý prezident USA dosud fascinuje i z
jiných, hlubších důvodů. Johnu F. Kennedymu se poda-
řilo probudit americký národ z jisté letargie, do níž
upadal během posledních let Eisenhowerovy vlády.
Slib „tisíce dní usilovného prezidenství“, který dal svým
krajanům, splinil dokonale. Byl plnokrevným politikem,
kterého stres vládnutí podle všeho těšil.

Kennedy odstartoval „závod k Měsíci“, v němž Američané v červenci 1969 zvítězili nad SSSR. Úcta k Jacqueline Kennedyové, jíž byl dlouho zazlíván druhý sňatek s řeckým rejdařem Onassisem, je dnes ještě vyšší než poté, co v roce 1994 zemřela na rakovinu. Manželé Kennedyovi spatřovali těsnou souvislost mezi uměleckou tvorbou a svobodou, již jednotlivci zaručuje demokratické společenství. Toto dědictví jejich krátkého, ale intenzivního „dostaveníčka s dějinami“ uchovávají četné kulturní instituce hlavního města, především Kennedyho středisko, hudební a divadelní komplex na břehu Potomaku naproti jejich společné hrobce v Arlingtonu.

Hodnocení referátu John F. Kennedy

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 858×
  989 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu John F. Kennedy