Ludvík XIV.

Král Slunce a Francie

„Stát jsem já.“ Toto je patrně nejznámější výrok muže, který se 10.3.1661, ve svých třiadvaceti letech, rozhodl převzít veškerou moc nad osudem Francie do svých rukou. Stal se tak dovršitelem francouzkého královského absolutizmu.

Ludvík XIV. se narodil 5.9.1638 francouzkému panovníkovi Ludvíku XIII. a jeho manželce Anně Rakouské (známé z románu Alexandra Dumase Tři mušketýři). Po smrti svého otce byl v pěti letech korunován králem Francie. Po dobu jeho nezletilosti vládla za mladého krále spolu s kardinálem Mazarinem jeho matka.
V roce1661 po smrti Mazarina převzal Ludvík XIV. veškerou moc do svých rukou a vláda matky - regentky skončila. Ministři se museli králi podřídit. Panovník shromáždil okolo sebe veškeré dvořanstvo a tehdy se začalo věřit, že tento neúnavný a poněkud rozpustilý mladý muž přinese národu naději. To byl začátek jeho vlády, jež trvala skoro padesát čtyři let.
Ludvík XIV. byl dítětem Velkého věku, jak bylo 17. století nazýváno. Nebylo však jednoduché být v této době dítětem. Ať to byl královský syn, nebo kterýkoliv jiný malý šlechtic, dětství měli všichni stejné. Po narození bylo dítě matce odebráno a svěřeno kojné, později chůvám. Věřilo se, že jakýkoli kontakt s okolím může dítěti přinést smrt. Dětská úmrtnost byla obrovská. V lepším případě se deseti let věku dožilo právě jedno dítě z deseti. V rodinách se rodilo ale daleko více dětí než dnes a mnozí otci neznali ani přesný počet či jména všech svých dětí, zejména pak dcer.
Malý Ludvík byl vychováván ve značně nuzných podmínkách. Nejenže běžně chodil roztrhaný a špinavý jako děti služebnictva, se kterými si hrával na dvoře či v příkopu Louvru, ale byl stejně jako ony trestán rákoskou.Umyli ho a oblékli do krásných šatů, jen když musel podepsat královské výnosy. Na co ale bylo dbáno, bylo jeho vzdělání. Tím se potomci šlechty zásadně lišili od dětí poddaných. Vychovatelé ho učili jazyky – zejména latinu, dvorskou etiketu, umění sebeovládání a v neposlední řadě dějiny, které mladý Ludvík přímo hltal. Miloval obrázkové vydání životopisu Alexandra Velikého, který byl jeho velkým vzorem.
Za Ludvíka XIV. do jeho zletilosti vládla jeho matka Anna Rakouská a její milenec, ministr kardinál Mazarin. Giulio Mazarin se vypracoval z rybářského synka na nejvlivnější osobu v zemi, porazil frondu, vyhrál ve třicetileté válce a pomohl Ludvíkovi dosednout na trůn.

Kardinál Giulio Mazarin

Ludvík XIV. byl neúnavná, autoritativní a lehkovážná osobnost. Vystupňoval absolutismus, považoval se za zástupce Boha na zemi a intenzivně pěstoval svůj kult jako ,,krále Slunce“. Podporoval hospodářskou politiku a vedl nákladné, zpočátku úspěšné, války.
Ludvík nikdy neodpustil Paříži to, že z ní musel roku 1649 potupně prchnout. To byl také důvod, proč přemístil sídlo krále do Versailles, které vzniklo přestavbou původního loveckého zámečku jeho otce Ludvíka XIII.

Versailles měl původně navrhnout známý italský architekt, sochař a malíř Bernini, ale byl pro neshody s králem ze stavby odvolán. Jediné, co zanechal, byla Ludvíkova busta. Sám Ludvík dal nakonec přednost pracím Clauda Perraulta a Le Vaua. Italské baroko tedy ustoupilo antickému sloupořadí. Na rozsáhlé stavbě, jejíž součástí bylo i vysoušení močálů a vybudování umělého pahorku, pracovalo přes 36 000 dělníků, řemeslníků a zahradníků. Stavba trvala 40 let. Jelikož se do celkových nákladů započítávalo i ubytování, zásobování a odškodnění za úrazy dělníků, kteří pracovali na stavbě, celková částka byla neuvěřitelně vysoká.
Rozsáhlý palácový komplex se stal novým královským sídlem. Ludvík zde ubytoval celý svůj dvůr, služebnictvo i milenky. S lidmi přišel do Versailles i jejich životní styl. Šlechta se bavila plesy, hostinami, hazardními hrami, souboji, divadlem a sběratelstvím. Sběratelská vášeň panovníka se stala základem dnešních uměleckých sbírek v nichž nechybí obrazy, sochy, šperky, ale i drahocenné mušle a hvězdné mapy.
K poněkud pochybené zábavě dvora patřilo soupeření o panovníkovu přízeň a politické intriky, které nezřídka končily smrtí. Oblíbeným prostředkem, jak se zbavit protivníka byl jed.
Travičská aféra vzrušila v letech 1666-1682 celou Paříž. Markýza de Billiers při mučení věrohodně přiznala, že mnozí vysoce postavení užívali její tzv. ,,následnické prášky“. Arzenik, ropuší sliny a mnoho jiných jedů kolovalo po královském dvoře víc než dost. Věřilo se, že mají kouzelnou moc. Šlechta se opět obracela k černým mším, ke kouzelným nápojům, k očarovávání nebo uřknutí. Cílem bylo nepřítele zahubit nebo jej ovládnout. Dokonce i paní de Montespan, králova milenka, upadla v podezření, že se chtěla zbavit své sokyně madamme De Fontagnes a proto se účastnila černé mše. Vlivné osobnosti, zapletené do této aféry, byly ušetřeny. K smrti bylo odsouzeno a poté popraveno 36 osob.
Vešlo rovněž ve známost, že známá čarodějnice la Voisin zásobovala celou Paříž rozličnými prášky. Mučení unikla, protože byly obavy, že by toho řekla příliš mnoho. Byla ale sťata a její hlava a tělo byly spáleny. Šlo o hromadný jev, který bylo nutno řešit a čarodějnice la Voisin byla pouze jedním z článků řetězu určitého druhu mafie, která se rozšířila od spodiny Paříže až na královský dvůr.
V projektu versailleských zahrad král prosazoval základní myšlenku ,,ukáznění přírody“. Dominantou zahrad jsou symetricky uspořádané bazény, rostlinné labyrinty a sochy s mytologickými náměty. Voda je hlavním motivem. Král pořádal velkolepé vodní slavnosti, jejichž součástí byla i jízda po umělém kanálu, kde bylo v miniatuře zbudováno celé francouzské loďstvo.
Zahrady měly uchvacovat a ohromovat a tím posílit prestiž panovníka. Náklady na provoz vodotrysků byly ale tak vysoké, že se voda pouštěla jen v přítomnosti panovníka.
Versailles ale nebyly jen voda. Do královských zahrad byly vysázeny exotické rostliny. ,,Ochočení přírody“ bylo demonstrováno rostlinným sochařstvím.
Celá armáda zahradníků stříhala keře a stromy do podob sloupů, váz či soch.
Nechyběl ani obrovský zvěřinec, mezi jehož obyvatele patřili mimo jiné i sloni, pštrosi a gazely.

Král nevynechal jedinou příležitost se zviditelnit. Zřizoval vědecká pracoviště a byl štědrým mecenášem (sponzorem) umělců. Založil Královskou vědeckou akademii (r.1666), Hvězdárnu města Paříže (r.1667) a Královskou hudební akademii (r.1669).

Ludvík XIV. zemřel 1.9.1715, ve svých 77 letech.