Makabejské povstání

Příčiny makkabejského povstání

Roku 332 př.n.l. porazil Alexandr Veliký Peršany a ovládl tak perské impérium, které se prostíralo hluboko do Asie a zahrnovalo i Judsko. V roce 323 př.n.l. zachvátilo v Babylóně mladého Alexandra horečnaté onemocnění, jemuž 10. června téhož roku podlehl. Území, která dobyl byla rozdělena mezi jeho makedonské vojevůdce. Seleukos získal babylónskou satrapii, sám se prohlásil za krále a jako hlavní město své říše ustanovil Seleukii. Později rozšířil svou vládu i do Sýrie a založil nové hlavní město Antiochii v severozápadním koutě Sýrie. Ptolemaiovi byla přidělena egyptská satrapie, v níž se prohlásil samostatným vládcem se sídlem v Alexandrii.

Opět se objevila odvěká rivalita mezi vládci Sýrie a Egypta. Ze strategických důvodů chtěli Palestinu ovládat jak Ptolemaiovci na jihu, tak Seleukovci na severu. Její území zůstalo přibližně sto let součástí ptolemaiovské říše, ale roku 198 př.n.l. ji na Ptolemaiovcích vybojoval Seleukovec Antiochos III., otec monarchy, proti kterému pak makkabejští povstali, a začlenil ji do svého říše.

Rozhodně se nedá říci, že by Ptolemaiovci vládli Židům příliš krutě. Opomeneme-li vysoké roční poplatky, bylo Judsko v podstatě autonomní oblastí. Respektování jeho autonomie a politická tolerance židovského náboženství pokračovaly i poté, co Palestině vládl Antiochos III.

Situace se však radikálně změnila s nástupem jeho syna, Antiocha IV., který na trůn nastoupil v roce 175 př.n.l. Chtěl svou říši sjednotit, protože toužil po loajalitě veškerého jejího obyvatelstva a po jednotnosti výkonů náboženských obřadů. Sjednocovací proces sledoval nejen cíle sociální a náboženské, ale především politické.

Jednotícím prostředkem se měla stát helénistická kultura. Přestože helénizace byla v rozporu s židovským monotheismem, aktivně ji podporovala část bohaté horní vrstvy v Jeruzalémě, včetně některých kněží. Například velekněz Iáson helénizaci obzvláště napomáhal, prosadil zřízení gymnasia, kde bohatí jeruzalémští mladíci získávali řecké vzdělání. Právo jmenovat velekněze si vyhradili Seleukovci. Helénizace však vyvolávala odpor u těch Židů, kteří chtěli zůstat věrni svým náboženským zásadám. Mezi ně patřili především příslušníci nižších vrstev.

V Jeruzalémě vypuklo povstání, původně namířené především proti těm Židům, kteří helénistickou kulturu přijímali. Zpráva o něm zastihla Antiocha IV. právě při ponižujícím ústupu na sever poté, co se v Egyptě vzdal obléhaní Alexandrie, kterou toužil dobýt. Rozzlobený Antiochos vyslal své vojsko pod velením Apollónia, aby se se situací v Judsku okamžitě vypořádal.

Vojáci začali masakrem židovského obyvatelstva v Jeruzalémě. Drancovali obydlí, zakládali požáry a vyrabovali Chrám, který byl poté změněn na helénistickou svatyni, zasvěcenou nejvyššímu řeckému bohovi Diovi. Na pahorku naproti jeruzalémskému Chrámu byla vybudována pevnost (známá jako Akra nebo citadela), ve které se usadila posádka seleukovských vojsk. Seleukovci tak získali nad městem stálou kontrolu. Brzy následovala krutá opatření, jimiž měli být neposlušní Židé podrobeni Antiochově vůli. Bylo zakázáno vykonávat židovské obřady a zvyklosti (např. pod trestem smrti se nesměl světit šabat či provádět obřízka) a Židé se museli povinně účastnit pohanských obřadů spojených s obětováním prasete a následným pojídáním nečistého vepřového.

Povstání Makkabejských

Počátky povstání

Poté, co Seleukovci obrátili jeruzalémskou vzpouru ve svůj prospěch, rozhodli se pokračovat v násilné helénizaci ostatních částí Judska (Judeje). Do vnitrozemí byly rozeslány jednotky s rozkazem vynutit dodržování příkazů mířících proti židovskému naboženství.

Jednotka, které velel důstojník Apelles, dorazila do osady Modein nacházející se v judském předhůří severozápadně od Jeruzaléma. Velitel zde nechal postavit oltář. Knězi Matitjášovi, jehož místní obyvatelé drželi ve veliké úctě, pak přikázal, aby na něm před okolostojícími lidmi vykonal pohanskou oběť. Také Matitjášovi slíbil, že on i jeho synové se stanou královými "přáteli" a budou odměněni cennými dary. Matitjáš však zůstal věrný svým náboženským i morálním zásadám a žádost okamžitě odmítl. Potom jeden z přítomných židovských mužů předstoupil, aby na oltáři podle králova příkazu obětoval, ale rozhorlený Matitjáš ho zabil. Současně zabil i Apella, a rozbořil oltář. Nakonec spolu se svými syny uprchl do hor. Při útěku městem prý provolával: "Každý, kdo horlí pro Zákon a zachovává smlouvu, ať jde za mnou!" (1 Mak 2,27).

Matitjáš a jeho přátelé se rozhodli proti svým trýznitelům bojovat. Postupně se k nim přidávali další a další lidé, ovšem už na začátku války museli udělat určité kompromisy, například rozhodnutí bojovat i v sobotu. Nejprve vyhnali řeckou jednotku ze své osady a potom se usadili v Gofnanské pahorkatině, části Judského pohoří, která byla pro seleukovské vojenské posádky téměř nedostupná. V tomto místě se mohla z Matitjášových příznivců vytvořit malá guerillová jednotka, která zde prováděla výcvik a plánovala další postup povstání. Přibližně rok se tito "vojáci" připravovali k boji a získávali k sobě další muže. Když byli napadeni, pochopitelně se bránili, ale sami podnikli jen několik malých bojových akcí. Upevňovali své styky s okolními vesnicemi a po celé zemi šířili zprávy o vzpouře. V prvním roce povstání Matitjáš zemřel. Za svého vojenského nástupce si zvolil prostředního syna Judu, kterému se říkalo Makkábí (Makkábí=Kladivo, přezdívku získal Juda díky své síle).

Čekal ho velice náročný úkol. Se svými muži, již byli ozbrojeni podomácku vyrobenými zbraněmi (např. praky), případně svým rolnickým nářadím, se měl postavit moderní seleukovské armádě. Její vojáci byli výborně vycvičení a měli určité zkušenosti. Navíc jich bylo mnohem více a do jejich výzbroje patřily meče, kopí, luky, oštěpy, praky, balisty (stroje, které metaly kameny) a berany na prorážení hradeb. Jádrem seleukovské armády byl sevřený šik - falanga, taktická formace těžké pěchoty útočící v semknutých řadách. Proti svému nepříteli postupovali vojáci semknutí v jednolité mase a drtili vše, co jim stálo v cestě. Na křídlech byla falanga chráněna jízdou a lehkou pěchotou. Juda pečlivě promyslel danou situaci, která se pro něj zdála být téměř beznadějnou, a rozhodl se, jakou bojovou taktiku zvolí. Seleukovská vojska byla připravena jen k boji v předem vymyšlené bitvě, na rovném terénu a za bílého dne. Matitjášův syn si uvědomil, že šanci zvítězit má jen tehdy, když nepříteli nedovolí diktovat podmínky bitvy. Rozhodl se pro nečekané útoky v noci, kterými by seleukovskou armádu překvapil. Také chtěl využít výhod boje na "svém", tedy pro něj dobře známém území, a toho, že jeho vojáci pocházeli z místního vesnického obyvatelstva, mezi nímž se mohli v případě potřeby opět ztratit. Navíc byl postupem času vytvořen neformální, ale dobře promyšlený zpravodajský systém, který Judovi poskytoval zprávy o situaci v celém Judsku.

Povstalci pomalu začali přecházet k malým, ale častým útočným akcím proti seleukovským hlídkám. Díky této taktice se vzbouřencům podařilo získat moderní zbraně od zabitých Seleukovců. Tato situace se však vůbec nelíbila seleukovskému místodržiteli Apollóniovi, který sídlil v Samaří a byl velitelem Antiochových ozbrojených sil v této oblasti. Rozhodl se proti Judovi zasáhnout.

Porážka Apollónia

Roku 166 př.n.l. mířil Apollónios se svými vojáky, kterých byly zhruba dva tisíce, po horském vodním předělu ze Samaří přímou cestou na jih k Jeruzalému. Jeho cesta vedla po křídle oblasti Gofna, kde sídlil Juda a jeho lidé. Makkabejský se rozhodl Apollóniovu armádu překvapit útokem, aby mohl využít pro sebe výhodného terénu a momentu překvapení, protože tak chtěl neutralizovat početní přesilu nepřítele.

Nakonec pro útok zvolil říční koryto vádí El-Haramiah nacházející se šest kilometrů severovýchodně od Gofny, kde cesta vstupuje do úzké soutěsky, která se klikatí téměř dva kilometry vzhůru do kopce. Své síly rozdělil do čtyř jednotek, první měla za úkol zablokovat jižní konec soutěsky, druhá se stala hlavní útočnou silou podél východní strany. Třetí měla útočit ze západní strany a čtvrtá zůstala v záloze, připravena pomoci hlavní útočící jednotce nebo zablokovat vstup do soutěsky a uzavřít nepřátele v pasti. Seleukovské vojsko se rozdělilo do dvou samostatných skupin - chiliarchií po 1000 mužích. Soutěskou pochodovali vojáci ve čtyřstupech, natlačeni jeden vedle druhého, a zadní řady narážely na přední. Velitel jel na koni mezi nimi.

Najednou na čelo seleukovské kolony zaútočila první z Judových jednotek. Vojáci vzadu však nevěděli, co se děje vepředu, a dále se tlačili do soutěsky. Potom udeřila druhá jednotka na východní straně, a když se vojáci natočili směrem na východ, aby se mohli bránit, zaútočila třetí vzbouřenecká jednotka ze západu. Když velitel Apollónios, který vedl druhou chiliarchii, jež pochodovala několik set metrů za první, uslyšel hluk, jel rychle zjistit, co se děje. Ale v divoké střelbě z obou svahů byl zabit. Jeho meč si podle První knihy makkabejské vzal Juda, který s ním pak bojoval ve všech nadcházejících bitvách. Když do soutěsky došla i druhá chiliarchie, čtvrtá jednotka zablokovala severní stranu. Celé seleukovské vojsko se nacházelo v pasti a navíc bez velitele. Obě chiliarchie byly zcela zničeny a jejich zbraně si vzali Židé.

Bitva u Bét-chorónu

To, že bitvu vyhráli povstalci, velice povzbudilo ostatní židovské obyvatele Judska, kteří uznali Judu za svého vůdce, a do jeho vojska se hrnuli noví dobrovolníci. Naopak Antiochos IV. pochopil, že v Judsku musí čelit pro něj velmi nebezpečné a nepříjemné situaci. Rozhodl se s povstáním okamžitě skoncovat a do Judeje vyslal vojevůdce Seróna. Ten vyrazil v roce 165 př.n.l. a na jih do Judska pochodoval po přímořské cestě, která mu umožňovala bezpečné přiblížení. Když dorazil do oblasti poblíž Jafy, zabočil do vnitrozemí a postupoval až do judského předhůří. Vyrazil k průsmyku Bét-chorón. Nacházel se den pochodu od Jeruzaléma, kde sídlila nejbližší seleukovská posádka, s níž se chtěl spojit a po celé Judeji pak vysílat trestné výpravy.

Juda Makkabejský měl bojovat proti ještě větší přesile než v předchozí bitvě. Sám měl asi tisíc vojáků, kdežto Serón velel čtyřem chiliarchiím, celkem téměř čtyřem tisícům mužů. Juda chtěl použít taktiku podobnou té, která ho minule přivedla k vítězství. Bylo mu jasné, že chce-li zvítězit, musí se s nepřítelem opět utkat v hornatém terénu a že pro něj bude velmi výhodné zabít Seróna na začátku bitvy, aby mohl bojovat s neorganizovanými a dezorientovanými vojáky. Ovšem tentokrát nemohl doufat, že vláká do pasti celé vojsko, protože nyní od sebe jednotky udržovaly velký odstup a v úzké soutěsce by Serónova armáda vytvořila skoro dvoukilometrovou kolonu!

Brzy ráno zahájila čelní syntagma první chiliarchie, vedená samotným Serónem klikatý výstup do hor směrem k Bét-chorónu. Když její první řady dorazily k soutěsce, zaútočila na ně první jednotka židovského vojska, vedená Judou Makkabejským. Podařilo se jim pozabíjet první řady chiliarchie a nakonec i Seróna. Zadní řady chiliarchie pokračovaly v postupu, netušíce, co se vzadu děje. Judovy boční jednotky začali na překvapené Seleukovce z obou stran střílet z praků a luků a nakonec je napadly meči v boji muž proti muži. Postupně se odpor Seleukovců zhroutil o oni se dali raději na útěk. Vojákům vzadu brzy došlo, co se děje, a raději utekli také. Prchali směrem do pobřežních nížin a zanechali za sebou asi osm set mrtvých, tedy velkou většinu těch, kteří se ráno vypravili do boje. Při útěku je ještě pronásledovali vítězové se svým hrdinou Judou v čele.

Statečný Matitjášův syn se stal u židovského obyvatelstva Judeje ještě oblíbenějším mužem, než byl předtím, a jeho vojáci opět získali novou výzbroj, která se jim velmi hodila. Judovi se také podařilo vybudovat armádu o počtu zhruba šest tisíc mužů, protože po tomto vítězství se přihlásilo mnoho dalších dobrovolníků.

 

Bitva u Emauz

Když se Antiochos IV. dozvěděl o Serónově porážce, pověřil jednoho z členů královské rodiny - Lýsiása, úkolem konečně zničit Judovy ozbrojené síly všemi prostředky, které bude mít k dispozici. Sám se vydal na tažení proti vzbouřencům ve východní části říše. Mělo obstarat prostředky pro téměř prázdnou královskou pokladnici.

Lýsiás si pro své tažení vybral tři vojevůdce - Ptolemáia, Níkánóra a Gorgiáse. Pod jejich velením seleukovská výprava vyrazila na jaře roku 165 př.n.l. po pobřeží až do Emauz, kde si vybudovala svou základnu. Seleukovské ležení bylo umístěno tak, že se nacházelo v terénu vhodném přesně pro jejich bojovou taktiku. Vojáci si byli tak jisti vítězstvím, že pozvali ještě mnoho dobrovolných průvodců armády, jako byli například markytánky nebo obchodníci, kterým byli slíbeni židovští otroci.

Juda rozdělil své muže do útvarů po 1500 vojácích. Prvním třem skupinám veleli jeho bratři - Šimeón, Jóchanan a Jónatán, čtvrté on sám. Svou armádu shromáždil v Mispě, ležící asi osm kilometrů od Jeruzaléma na cestě k Bét-chorónu. Tam ji sjednotil a věnoval svůj čas i k pozvednutí bojové morálky vojáků. Aby mohl dobře sledovat seleukovské vojsko, soustředil své jednotky na pahorcích na jihovýchod od Emauz. Juda se také rozhodl nechat tentokrát první krok na nepříteli.

Jeden ze seleukovských vojevůdců - Gorgiás, si usmyslel vyzkoušet taktiku, kterou předtím používal Juda. Své jednotky chtěl vést do makkabejského ležení, v noci na něj zaútočit a zcela ho zničit. Myslel si, že Juda nebude žádný noční útok očekávat, protože dobře ví, že seleukovští vojáci k němu nejsou vycvičeni. Ve snaze uskutečnit svůj promyšlený plán vyrazil do hor spolu s 5 000 pěších vojáků a 1 000 jezdců na koních.

Dobře informovaný Juda však vymyslel chytrý protiútok. Většinu svých sil stáhl z ležení, ve kterém ponechal zhruba jen 200 mužů. Těm přikázal zapálit mnoho slavnostních hranic, aby si Gorgiás myslel, že se v ležení nachází velké množství vojáků.

Uprostřed noci zaútočil Gorgiás na židovské ležení, ale ke svému obrovskému překvapení zjistil, že je prázdné. Spatřil však zadní voj ustupujícího vojska, které v táboře zůstalo, a v domněnce, že se jedná o hlavní síly Judovy armády, se pustil do jeho pronásledování. Židé Gorgiáse a jeho bojovníky vlákali do úzké soutěsky, kde na ně postupně útočily předem připravené Judovy oddíly...

V seleukovském táboře v Emauzích zůstalo zhruba 15 000 pěších vojáků a 3 000 jezdců. Juda je chtěl překvapit, čímž by získal v nastávající bitvě velkou výhodu. Nejprve vyslal oddíl čítající 1 500 mužů, aby počkal v prostoru severně od seleukovského ležení a udeřil, jakmile zaútočí hlavní síly s ním v čele. Když se však přiblížil k táboru svého nepřítele, s hrůzou zjistil, že protivník již stojí na rovině před ležením seřazen do falangy a připraven k boji. Juda již nemohl využít plánovaného momentu překvapení a čekala ho bitva s nepřítelem mnohem početnějším a daleko lépe připraveným. Poprvé proti němu stálo seleukovské vojsko v sevřeném šiku a ještě ke všemu na místě, které bylo pro jeho bojovou taktiku přímo ideální.

Seleukovské vojsko stálo seřazeno do sevřeného šiku směrem na jih, Židé byli západně od něj. Juda se chtěl vyhnout nepřítelem očekávanému čelnímu střetu s falangou, protože to by pro něj znamenalo rychlou porážku. Síly, jimž velel, rozdělil do tří skupin. Jedna útočila ze západu na lehkou jízdu, další dvě nejprve pouze na nepřátelský bok, později začali někteří vojáci po skupinách pronikat dovnitř sevřeného šiku. Falanga se pomalu začala rozpadat.

Najednou se rozhodl zaútočit i severní povstalecký oddíl, čítající 1 500 mužů, který nevěděl o Judově nelítostném boji s falangou. Předpokládajíce, že Juda útočí na hlavní ležení v Emauzích (kde stále zůstávalo asi 10 000 pěších bojovníků a 2 000 jezdců, kteří nebyli vybráni do falangy) zaútočili na toto ležení ze severu. Vojáci v táboře nebyli připraveni k boji, proto se povstalcům snadno podařilo do jejich stanoviště vniknout. V ležení vznikl obrovský zmatek, mezi vojáky totiž pobíhali i splašení koně a vylekaný civilní doprovod. Mezitím se zhroutil i odpor falangy a její členové začali zběsile prchat do tábora, čímž zmatek, který v něm vládl, ještě zvyšovali. Vojáci se brzy vzdali a radši se dali na útěk směrem k pobřeží. Brzy nato se ležení ocitlo v plamenech.

Juda však zakázal pronásledování a rabování. Bylo totiž ještě třeba zničit Gorgiáse a jeho vojsko, které zatím pronásledovalo stále unikající židovské vojáky v horách. Na Gorgiáse sice z obou stran neustále útočili Judovi povstalci, ti byli však jen lehce vyzbrojeni. Když seleukovský velitel obdržel zprávu, že jeho ležení hoří, obrátil své vojsko, aby mu přišel na pomoc. Ale jakmile Gorgiásovi muži spatřili, co se děje v údolí, podlehli panice a začali utíkat k pobřeží. V patách však brzy měli Judovy jednotky...

Podle První Makabejské se povstalci, když skončili s pronásledováním, vrátili do seleukovského ležení, kde na ně čekala bohatá kořist. Navíc Juda získal mnoho nových zbraní pro svou armádu, jež se po tomto vítězství rozrostla do počtu přibližně 10 000 mužů.

 

Bitva u Bét-súru

Když se Lýsiás dozvěděl o porážce Seleukovců v bitvě u Emauz, sám vyrazil z Antiochie v čele početné armády, aby splnil králův rozkaz definitivně se vypořádat s židovskými povstalci. Rozhodl se jít do Jeruzaléma, tam se usadit a spojit s posádkou v pevnosti Akře. Odtamtud hodlal vějířovitě vysílat trestné výpravy do vnitrozemí Judeje. Myslel si, že tak zničí veškerý židovský odpor.

Do Jeruzaléma se nejprve vydal po tradiční trase pobřežní nížinou, nevstoupil však, narozdíl od svých předchůdců, do Judského pohoří, kde jej v nastražených léčkách očekávali povstalci. Dále se přesunoval po poměrně zdlouhavé cestě, která ale vedla přes území obývané obyvatelstvem, které se nijak netajilo svými sympatiemi k Seleukovcům. To byla trasa pro Lýsiáse velice bezpečná, protože zde si ho Juda nemohl dovolit napadnout. Poté pokračoval k judské pohraniční pevnosti Bét-súru, kde založil prozatímní tábor.

Početní stav Lýsiásovi armády se dnes odhaduje na 20 000 mužů pěchoty a 4 000 jezdectva, přestože První Makabejská mluví o 60 000 mužů a Druhá Makabejská dokonce o 80 000 bojovníků. Tehdejší odhady však přece jen byly s nejvyšší pravděpodobností poněkud přehnané. Každopádně ale Juda, vzhledem k poměru sil, nemohl zaútočit na Lýsiásovu armádu přímo. Proto se rozhodl překvapit seleukovské na cestě vedoucí k severu do Jeruzaléma. Své síly rozdělil do čtyř skupin, z nichž první čítala 3 000 mužů, další dvě po 1 000 a poslední (5 000 bojovníků) byla zálohou připravenou v případě nouze zasáhnout a zvrátit tak průběh bitvy. Pro útok zvolil prostor severně od Bét-súru. Cesta zde vedla přes vysoko položený terén s mnoha roklinami, jež byly ideálním místem pro úkryt Judových bojovníků. Nepřátelské jednotky zde navíc nemohly vytvořit svou bojovou formaci.

V okamžiku, kdy Lýsiásovo vojsko vycházelo z úzké soutěsky, zaútočila na něj první Judova skupina. Brzy poté zaútočily i další dvě skupiny, a protože v seleukovském vojsku se nacházelo hodně nezkušených nováčků, zavládla zde obrovská panika a Lýsiásovi vojáci se dali velice brzy na útěk.

Dorazili k hlavnímu ležení, kde zůstávalo 8 000 vojáků, kteří však také propadli panice a utíkali spolu s ostatními dříve, než na ně mohl Juda zaútočit. Od jejich pronásledování povstalci ustoupili, jelikož nechtěli riskovat boje v nepřátelském území, obydleném lidmi stojícími na straně Seleukovců.

Znovuvysvěcení Chrámu

Po této porážce Seleukovců Juda správně odhadoval, že získal určitý čas k oddechu. Lýsiás si uvědomil, že k vítězství bude potřebovat mnohem početnější a lepší armádu, ale momentálně byl zaměstnán vnitřními problémy a bojem o moc v seleukovské říši. Matitjášův syn se proto rozhodl k cestě do Jeruzaléma, aby v něm oficiálně vyhlásil, že vybojoval náboženskou svobodu, a mohl nechat znovu vysvětit Chrám.

Když vcházel do chrámového prostoru, byly jeho jednotky napadeny seleukovskou vojenskou posádkou z Akry. Ale zatímco se jí on se svými muži bránil, podařilo se některým Židům rozbít starý oltář, na jeho místě postavit nový a rituálně očistit Chrám. Stalo se tak 25. kislevu (9. měsíc židovského kalendáře) roku 164 př.n.l.

Talmud vypráví příběh o zázraku, který se stal při vysvěcování Chrámu: Židé zapálili sedmiramenný svícen, ale našli jen jedinou konvičku s posvátným olejem, všechny ostatní byly znesvěcené. Oleje bylo tak málo, že by vystačil hořet sotva jeden den. Stal se však zázrak – olej vydržel hořet celých osm dnů. Od té doby slaví Židé svátek chanuka. Trvá osm dní, které připomínají dobu, kdy se v Chrámu udál onen zázrak. Každý den se rozsvěcují světla na osmiramenném svícnu, první den jedno, druhý den další a tak dále, až osmý den svítí celý svícen. První svíce se zapaluje večer 25. kislevu a poslední 2. tevetu hebrejského kalendáře (podle našeho kalendáře tento svátek připadá většinou na prosinec). Vpředvečer prvního chanukového dne se celá rodina shromažduje k slavnostní večeři, zpívá píseň Ma´oz cur a děti dostávají dárky. V mnohém chanuka připomíná naše Vánoce, dnes se v některých židovských rodinách dokonce zdobí stromek.

Trestné výpravy

Zastánci helénismu v Judsku a okolí se chtěli povstalcům za jejich vítězství pomstít. Protože si však netroufli postavit se proti Judovi v bitvě, začali útočit na osamělé židovské komunity, rozptýlené po celé oblasti za řekou Jordánem a v Galilei. Zoufalé volání o pomoc přišlo z Dathemy, protože toto opevněné město začala obléhat armáda pod vedením Timóthea a ztráty židovské komunity byly velké.

Juda se vydal v čele 8 000 bojovníků, aby vysvobodil židovské obyvatelstvo v nouzi a potrestal jeho utlačovatele. Vypravil se přes Jordán do Gileádu, kde byli Židé vězněni v opevněných městech, která obléhali jejich nepřátelé.

Nejprve zaútočil na Bosru a brzy ji osvobodil. Potom postupoval přes další obléhaná města, až dorazil k Dathemě, která byla hlavním střediskem židovského odporu. Přiblížil se k ní ze směru, který Timótheus neočekával. Juda zaútočil na obléhatele zezadu a zakrátko je porazil. Poté shromáždil všechny zachráněné Židy z Gileádu a bezpečně je přivedl do Judeje.

Po tomto tažení podnikl ještě několik trestných výprav proti Idumejcům, nepřátelským obyvatelům území, kterým procházel Lýsiás na své cestě k Bét-súru. Také táhl do Jafy, kde vypálil celý přístav a všechny lodě jako odplatu za to, že zde místní obyvatelé utopili celou židovskou komunitu.

Bitva u Bét-zekarie

Mezitím, co Juda podnikal trestné výpravy, Seleukovská říše stále upadala. Antiochos IV. před svou smrtí ustanovil do doby, než dospěje jeho syn Antiochos V., říšským regentem Filipa. Tato skutečnost se však nelíbila Lýsiásovi, který byl výchovou Antiocha V. pověřen předtím.

Juda se rozhodl využít vnitřního oslabení Seleukovské říše a zaútočil na pevnost Akru v Jeruzalémě, která mu byla trnem v oku. Neustále totiž Židům připomínala, že jejich země není ještě zcela svobodná. Na pevnost zaútočil roku 162 př.n.l., ale jednotky byly odraženy, proto použil obléhací zařízení ukořistěné na svých trestních výpravách a pevnost oblehl. Do Antiochie přišlo několik poslů z obležené Akry s prosbou, aby je Lýsiás zachránil.

Lýsiás se tolik toužil Judovi pomstít za porážku v bitvě u Bét-súru, že se rozhodl riskovat předčasný návrat Filipa, jenž v té době vedl tažení na východních hranicích říše, a vytáhl do boje proti Makkabejským. Malého Antiocha V. vzal s sebou.

Do své armády, jež čítala více než 30 000 mužů, zařadil také asi 30 slonů, čímž sice porušil smlouvu s Římem, která Seleukovcům zakazovala používat slony ve válce, ale doufal, že právě váleční sloni, se kterými se Juda ještě nikdy neutkal, mu mohou výrazně dopomoci k vítězství. K Jeruzalému postupoval stejnou cestou jako před několika lety. Když se dostal k Bét-súru, město oblehl, aby tak donutil Judu zastavit obléhání Akry a čelit novému nebezpečí.

Juda se rozhodl postavit se Lýsiásovi v konvenční, předem připravené bitvě. Doufal totiž, že nepřítel bude očekávat jakýkoli, jen ne konvenční způsob bitvy. Posádku u Bét-súru ponechal jejímu osudu (nakonec se vzdala) a zaujal pozici asi deset kilometrů severně od tohoto města, na vyvýšeném terénu u Bét-zekarije. Když Lýsiás dorazil, obě strany začaly nelítostně bojovat. Sloni povstalce velice znervózňovali, s ničím takovým se dříve nesetkali. Eleazar, Judův mladší bratr, podle První Makabejské zahynul tak, že na něj spadl slon, kterého předtím zabil. Když Juda zjistil, že situace je beznadějná a tuto bitvu nemůže vyhrát, rozhodl se k ústupu, dokud byl čas zachránit hlavní část vojska. Své jednotky odvedl přes hory do Jeruzaléma, kde nechal opevnit Chrámovou horu a potom se zbývajícími vojáky odešel na Gofnu, aby zachránil jejich životy.

Obléhání Jeruzaléma

Po Judově ústupu pokračoval Lýsiás k Jeruzalému, který pro něj nyní měl být snadnou kořistí. Síly, které tam Juda ponechal, se však statečně bránily a útok odrazily. Lýsiás tedy začal město obléhat. Obléhaní obyvatelé města se nacházeli v zoufalé situaci, neboť trpěli velkým nedostatkem potravin a vody, což ale seleukovský vojevůdce nevěděl. Přesto byl velice rozzlobený, když se dozvěděl, že se Filip vrací do Antiochie, kde se chce zmocnit vlády. Vítězství měl již na dosah, ovšem nyní se musel vrátit domů a vypořádat se se svým sokem. Ve snaze situaci alespoň částečně zachránit nabídl Židům mírovou dohodu, zaručující jim svobodu v náboženském vyznání. Židé nabídku pochopitelně přijali.

Změny v politických poměrech

Lýsiás potom odtáhl do Antiochie, kde porazil Filipa, převzal jeho moc a stal se vládcem Seleukovské říše.

Přestože v Judsku mělo mnoho Židů pocit, že již dosáhli svého a že nadešel čas k návratu do jejich domovů a k rozpuštění armády, Juda vojsko nadále zachoval. Byl přesvědčen, že své náboženské předpisy a přesvědčení budou moci Židé v Judsku uplatňovat teprve tehdy, až získají úplnou nezávislost.

Ještě téhož roku se v Antiochii rozpoutal krvavý zápas o královský trůn. Z Říma se vrátil bratranec Antiocha V., Démétrios, který zde byl držen jako rukojmí, a podařilo se mu získat podporu místního obyvatelstva. Zavraždil Lýsiáse i Antiocha V. a sám se chopil moci. V Jeruzalémě ustanovil nového velekněze Eljákíma (Alkima). Ten nechal ihned popravit několik ortodoxních Židů. Démétrios navíc vyslal do Judska velitele Bakchída a jeho vojáky, aby nového velekněze vojensky podpořili. Bakchídás nechal v oblasti okolo Gofny povraždit mnoho lidí podezřelých ze sympatií k Makkabejským.

Juda byl nucen obnovit svou vojenskou aktivitu, což však velmi znepokojilo Eljákíma, který požádal Démétria o pomoc. Démétrios ihned poslal do Judeje vojsko pod velením Níkánóra (kterého povstalci porazili před třemi roky u Emauz). Avšak na cestě mezi Jeruzalémem a Bét-chorónem vlákal Juda seleukovské vojsko do léčky a následně jej snadno porazil. Níkárón se pak raději stáhl do Jeruzaléma, kde počkal na posily z Antiochie. Když se posily dostaly k hranicím Judeje, vydal se za nimi, aby se s nimi jeho vojsko spojilo a chránilo je při průchodu bét-chorónským průsmykem. Na spojené armády připravil Juda léčku u Adasy, osm kilometrů severně od Jeruzaléma. Udeřil z pravého křídla a seleukovští jeho útoku brzy podlehli. Níkánór padl na začátku bitvy, vojáci jako obvykle podlehli panice a utíkali k pobřežní nížině.

Na jaře roku 161 př.n.l., krátce po vítězství nad Níkárónem, poslal Juda do Říma poselstvo s předběžnou nabídkou o uzavření spojenectví. Byl mile překvapen, když se dozvěděl, že poselstvo mělo úspěch a s Římem spojeneckou smlouvu uzavřelo.

Bitva u Elasy

Toto nové spojenectví se však vůbec nelíbilo Démétriovi, který se obával, že Juda by se mohl brzy spojit i s Ptolemaiovci. A být ohrožen nepřátelskou egyptskou dynastií seleukovský panovník opravdu nechtěl. Navíc obdržel zprávy, že židovský odpor slábne, neboť povstalci svého hlavního požadavku, náboženské svobody, již dávno dosáhli. Roku 160 př.n.l. tedy Démétrios vyslal proti Makkabejským velitele Bakchída v čele armády čítající přibližně 20 000 pěších vojáků a 4 000 jezdců.

Bakchídés táhl přes východní Galileu přímou cestou na Jeruzalém, základnu vybudoval asi třináct kilometrů severně od něj. Když začal postupovat dále na sever, provedl Juda se svým, tentokrát nepříliš početným vojskem manévr na jihozápad. Měl v úmyslu Bakchída obejít a odříznout ho od základny. Seleukovec mu však tento záměr překazil, takže se armády střetly u Elasy. Ovšem při pohledu na obrovskou početní přesilu seleukovské armády mnoho Judových bojovníků dezertovalo, takže židovský velitel nakonec zůstal na bojišti s pouhými 800 muži. Ti ho přemlouvali, aby od bitvy upustil, utekl s nimi do hor a boj obnovil později. Juda ale útěk zavrhl, jelikož se obával, že když před nepřítelem uteče i on a jeho nejvěrnější vojáci, povede to k demoralizaci národa, což by mohlo znamenat konec povstání. Proto se se svými 800 vojáky statečně vrhl na nepřítele…

Závěr povstání

Nakonec zvítězil Bakchídés, ale ztráty byly velké na obou stranách. Mezi padlými byl i Juda Makkabejský. Jeho smrt však inspirovala ostatní Židy k pokračování v boji. Vedení přešlo na jeho bratry, Jónatána a později na Šimeóna, kterému se po dlouhém boji podařilo splnit Judův sen o samostatnosti Judska. Roku 142 př.n.l. jmenoval Démétriós Šimeóna judským místodržitelem, později si jej lid zvolil za velekněze. V čele Judeje tak oficiálně stanula dynastie zvaná Makkábí. Mezi její členy patřil i jistý Asamónais, řečený Hasmón, proto se této dynastii také říká Hasmonejská. Hasmoneovci nakonec dosáhli úplné nezávislosti na Seleukovcích, jeden z nich, Jan Hyrkanos I. rozšířil svou vládu i za hranice Judeje a jeho syn Juda Aristobulos I. již užíval titul krále. Hasmonejce svrhli až roku 63 př.n.l. Římané, protože je porazil římský vojevůdce Pompeius, který využil vnitřních sporů mezi Hyrkanem II. a Aristobulem II.

 

 

Použitá literatura:

Chaim Hergoz a Mordachai Gichon, Biblické války (Books, Olomouc, 1999).

Oto A. Kukla, Listy pro Viktorii (Cesta, Brno, 1995).

Starý zákon - Apokryfy (Kalich, Praha, 1985).

Jan Souček, Dějiny pravěku a starověku (SPL - Práce, Úvaly, 1999)

Kolektiv autorů, Židé - Dějiny a kultura (Židovské muzeum v Praze, Praha, 1997).

Eli Barnavi a kolektiv autorů, Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců až do současnosti (Victoria publishing, Praha, 1995).

Hodnocení referátu Makabejské povstání

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 597×
  4647 slov

Komentáře k referátu Makabejské povstání