Římská říše: Opanování světa

Úvodem
V této kompilační práci se autor pokusil sestavit přehled dějin Říma až do pádu republiky. Snažil se vyplnit jakousi „podrobnostní“ mezeru: chtěl vytvořit práci o větším rozsahu, než mají obvykle učebnice dějepisu, zároveň ale o menším rozsahu, než mají odborné knihy orientované výlučně na Řím. Zároveň se autor snažil popsat kapitoly z římských dějin, které nejsou tak notoricky známé jako Punské války a Spartakovo povstání. Tato práce je zaměřena na vojenské dějiny Říma, tj. na jeho výboje až do okamžiku, kdy získal postavení bezkonkurenčně nejmocnějšího státu tehdejšího světa. Autor se zde tedy nezabývá se vývojem kultury, náboženství, ani ničeho jiného, co nesouvisí se zvoleným tématem.

Prvopočátky Říma

Jako přesné datum založení Říma se obvykle uvádí rok 753 před Kristem, i když u řady autorů se můžeme setkat s jiným datováním. Jisté je, že tento rok je naprosto smyšlený a není možné přesně určit, kdy byl Řím založen. Ostatně na území Říma bylo doloženo lidské osídlení už v době bronzové.

Podle pozdějšími Římany přijímané pověsti byl Řím založen roku 753 před Kristem Romulem, poté co zavraždil svého bratra Rema. Romulus a Remus byli potomky trojského hrdiny Aenea, který po strastiplném putování doplul do Latia, založil město Alba Longa a zde po 4 století vládla dynastie jeho potomků. Romulus a Remus byli synové boha Marta a dcery jednoho z králů Alba Longy. Římu údajně vládlo sedm králů, více či méně mytických.

Apeninský poloostrov má velmi příhodnou polohu v rámci středozemního moře a Řím sám je velmi výhodně položen na řece Tiberu, ne však přímo na mořském pobřeží, což ho chránilo před nájezdy pirátů, zároveň však umožňovalo čile obchodovat s okolním světem, především s etruskými a řeckými městy. Někdy v průběhu šestého století došlo ke spojení několika osad ležících na římských pahorcích a také k vyhloubení stoky zvané Cloaca Maxima, kterou se odvodnily bažiny a vzniklo území později zvané Forum Romanum.

První zmínku o městě Římu nacházíme v řeckých pramenech, které líčí Řím jako jedno z měst založených Aeneem. První římské historické dílo napsal až v roce 200 př.n.l. senátor Quintus Fabius Pictor. Jeho dílo se sice nedochovalo, ale z citací víme, že Q. Fabius Pictor zde popisoval známou legendu o Romulovi, Removi, vlčici, která je odkojila a o vraždě Rema a konečně založení Říma.
V královském období byly položeny základy mnoha římských institucí, některé jsou připisovány dokonce přímo Romulovi. V nejranějším období svých dějin byla římská společnost zřejmě dělena na rody (gens), kurie čítala deset rodů a rodová tribue čítala deset kurií. To dává dohromady 300 rodů, dle tradice měl Senát 300 členů, což naznačuje, že v něm měl zastoupení každý rod; tyto počty jsou však pouze tradiční. Údajně existovaly tři rodové tribue – Titienses, Ramnes a Luceres. Podle kurií bylo organizováno vojsko v době nebezpečí a podle kurií se také scházel tzv. kuriový sněm, který měl pravděpodobně právo volit krále, zřejmě však jenom formálně potvrzoval krále doporučeného Senátem. Jestliže král zemřel, střídali se v jeho funkci senátoři, každý vládl pět dní (tzv. interreges) až do té doby, kdy byl nalezen vhodný kandidát na královský titul.
Zajímavé byly i poměry ve starořímské rodině, kde otec rodiny – pater familias – disponoval takřka neomezenou mocí nad majetkem, svobodou i životem všech ostatních členů rodiny. Mohl kteréhokoliv člena své rodiny prodat do otroctví nebo i usmrtit, pokud to uznal za vhodné a nebyl v tomto svém počínání nijak právně omezen, jediné omezení spočívalo ve zvyku. Další ze zajímavých institucí je klientela. Jde o to, že svobodní občané se svěří v ochranu mocnějšímu muži a za to mu prokazují úctu a některé služby. Status patrona i klienta byl dědičný; mocné aristokratické rody vytvářely zřejmě z klientů své vlastní soukromé armády.

Řím za posledních králů:
V 6. století před Kristem se Řím stával konsolidovaným a prosperujícím městským státem, což podnítilo přistěhovalectví z okolních venkovských oblastí. Tito přistěhovalci byli sice svobodnými občany, nebyli ale včleněni do rodů, a proto neměli politická práva. Zde lze hledat počátek rozdělení římské společnosti na patricije a plebeje. Předposlednímu římskému králi Serviu Tulliovi přisuzuje tradice dvě závažné reformy: rozdělil prý obyvatelstvo Říma na pět majetkových tříd a také měl rozčlenit Řím na čtyři okresy – územní tribue (bez ohledu na příbuzenské vztahy); archeologické nálezy skutečně naznačují, že se v tomto období tyto změny odehrály. Tarquinius Superbus měl údajně být vyhnán a republika nastolena roku 510 před Kristem, toto datování je však zřejmě smyšlené a odvozené od vyhnání tyrana Hippia z Atén, které se skutečně odehrálo roku 510 př. n l.

Za vlády prvních králů byl Řím jen nevyvinutým sídlištěm, jehož vnější vztahy se omezovaly na malicherné spory se sousedy. Tradice zaznamenává výpravy proti Vejím na druhém břehu Tiberu i proti jiným městům. V nejranějším období dějin Říma se území ovládané tímto městským státem táhlo asi 7 km na každou stranu od budoucího „věčného“ města. Už během královského období nastoupil Řím cestu expanze a své území razantně rozšířil. Tullus Hostilius připojil Albu Longu – město, které dle legendy bylo předchůdkyní Říma. Další král Ancus Marcius rozšířil římské území až k mořskému břehu. Současně s přímým zvětšováním římského území se pochopitelně zvětšoval i nepřímý vliv Říma na některé jiné přilehlé oblasti. V 6 století před Kristem udržoval Řím styky s etruskými i řeckými městy na Apeninském poloostrově. Existovaly obchodní styky s Kartágem a přátelské styky byly navázány také s řeckou kolonií Massilií; tyto styky vydržely až do období císařství.
Již za vlády králů existovalo spojenectví mezi Římem a ostatními Latiny. Po pádu království a nastolení republiky však nastalo v Římě krátké období zmatků a osobních bojů o moc, což vyústilo v pokles římské moci navenek. Mnohá latinská města toho využila a spojila se v tzv. aricijskou federaci – spojenectví namířené proti římské hegemonii v oblasti. Řím byl tak nucen obhajovat svou nadvládu nad ostatními Latiny a v roce 499 ji potvrdil v bitvě u jezera Regillus, kde těsně zvítězil. Tuto zprávu – pokud přesnou a pravdivou – však nelze brát jako doklad římské nadvlády nad Latiem, spíše vypovídá, že Řím se stal rovnocenným protivníkem okolních měst.

Období ranné republiky
V období ranné republiky měly římské konflikty se sousedy stále ještě charakter lokálních válek, které byly v širším kontextu západního středomoří bezvýznamné. Řím musel čelit silnějším armádám nepřátel, kteří byli početnější, a Etruskové i lépe vyzbrojení. Jen tvrdou disciplínou a houževnatostí svého vojska dokázal Řím uhájit svou existenci. Druhým faktem, který svědčil v římský prospěch bylo to, že síly usilující o zničení Říma nejednaly koordinovaně a římské vojsko tak mohlo změřit síly s každým nepřítelem zvlášť.

Mocenské vztahy v západním středomoří:
V první polovině 5. století rostl vliv sicilských Řeků, kteří svou moc využívali v boji proti Kartágu a Etruskům. Kartágiňané se pokoušeli rozšířit území, které ovládali na Sicílii, ale v roce 480 byli poraženi Řeky v bitvě u města Himery. Ačkoliv byli Kartágiňané početně silnější, byli poraženi a ukázalo se, že jejich cíl – ovládnout Sicílii – je neuskutečnitelný. Řekové zakročili také proti Etruskům: v roce 474 v podstatě zničili etruskou flotilu a v roce 453/2 řecké loďstvo zpustošilo pobřeží Korsiky i Etrurie.
K mladé římské republice zaujaly nepřátelský postoj některé kmeny žijící v Latiu, zejména Volskové, Herulové a Aequové. Tyto kmeny podnikaly loupeživé nájezdy na římská území i na území ostatních latinských měst a tyto boje trvaly několik desetiletí, když byly ukončeny římským vítězstvím až na konci 5. století. Do tohoto období se také datuje zhroucení etruské moci v Kampánii; Capua se stává samostatným městem.
Je tedy vidět, že na konci 5. století před Kristem se římská republika stabilizovala, Řím se stal významným hráčem na středoitalské mocenské šachovnici a definitivně skončila etapa, kdy byl nucen obhajovat svou pouhou existenci.

Na začátku 4. století se dali do pohybu Keltské kmeny žijící v předalpské Galii (Gallia Cisalpina) – kam předtím pronikli přes Alpy – a postupovaly směrem k jihu. Zřejmě roku 390 př. Kr. byla poražena římská armáda vyslaná jim naproti u řeky Allia. Keltové potom vyloupili Řím, kde se ubránil pouze Kapitol. Dle legendy vzbudilo obránce kejhání svatých hus a posléze dorazil Říman Camillus (toho času ve vyhnanství)s narychlo sebranou armádou a Kelty vytlačil. Pravděpodobnější je však to, že tato pověst měla Římanům zachránit tvář a Keltové odtáhli sami, neboť stejně neměli v úmyslu v Římě zůstat. Po jejich odchodu mohli Římané obnovit své město a vybudovat pevné hradby, aby se podobné nebezpečí už nikdy neopakovalo. Keltským vpádem byli oslabeny kromě Říma i okolní latinská města, opět posílili Volskové a Aequové a Řím tak musel opět dobývat mocenské pozice, které již dříve měl.
Tento Keltský vpád byl zlomovým momentem římské historie, vždyť nepřátelé obsadili a vyloupili téměř celý Řím a zřejmě bylo v jejich moci ukončit existenci římského státu. Nic podobného se nemělo stát po mnoho dalších staletí…

Situace v Kartágu
Kartágo bylo založeno podle pověsti roku 814 př. n l. Jistě však víme, že původně bylo kolonií fénického města Tyru a zpočátku na něm bylo také závislé. Když začalo postavení a moc Tyru upadat, dokázali se Kartágiňané vymanit z povinnosti odvádět daně mateřskému městu a stali se samostatným městem směřujícím k rychlému rozvoji.
Kartágo stálo na dvou hospodářských pilířích. Prvním bylo zemědělství praktikované v zázemí zčásti otroky a zčásti najímanými pracovníky. Druhým, a vzhledem k poloze města významnějším, pilířem byl obchod, který Kartágo čile zabezpečovalo svou flotilou po celém západním středomoří. Kartágiňané byli velmi zručnými mořeplavci, a je jisté, že se nespokojili se Středozemním mořem, ale pluli i za Héraklovy sloupy. Himalkón se v 6. století dostal do Británie a snad i do Irska. O století později se mořeplavec Hanno vydal podél afrického pobřeží na jih a doplul zřejmě do Guinejského zálivu, odkud se dokázal vrátit zpět. K ochraně své obchodní flotily vybudovali Kartágiňané také mocné válečné loďstvo. Podstatnou slabinou však bylo pozemní vojsko, které se rekrutovalo především z podmaněných afrických kmenů a v pozemním boji zkušenějším Římanům se nemohlo rovnat.
Kartágo bylo v podstatě oligarchickým státem, jeho ústava byla velmi dobře propracovaná a stabilní; vždyť ji chválil i veliký řecký filosof Aristoteles. Kartágo mělo - stejně jako Řím – senát, který měl zřejmě tři sta členů. Zvláštní privilegované postavení mělo třicet čelných senátorů, kteří měli zvláštní legislativní pravomoci. Každoročně se volili dva sufetové, což byli nejvyšší představitelé státu. Tito sufetové vládli společně a tento systém lze přirovnat k římskému konzulátu.
V první etapě vývoje expanzivní politiky si Kartágo podmanilo ostatní foinické osady na pobřeží severní Afriky. Kartágiňané (nebo také Punové) zakládali obchodní stanice a přístavy na všech březích západního středomoří. Kartágo získalo Baleáry, Maltu, Hispánii, Sardinii a také Sicílii. Na Sicílii však měli silné pozice také Řekové, kteří byli nejvážnějšími soupeři Kartáginců. Nejsilnější řecké město na Sicílii byly Syrakusy, které měly veliký vliv v oblasti. Vzhledem p neslučitelným cílům Punů a Řeků došlo k řadě ozbrojených střetů a válečných akcí, žádná z obou stran však nebyla schopna získat rozhodující převahu, neboť obě mocnosti byly velmi vyrovnané.
Kolem roku 600 př. n l. byla založena řecká kolonie Massalie, ačkoliv se Kartágiňané jejímu založení snažili zabránit i vojensky, neuspěli. Tato opevněná osada odřízla Puny od míst, kdy námořní trasy navazují na pozemní obchodní cesty v Galii. Právě to byl zřejmě impuls, jenž vyprovokoval v vyslání Himalkónovy námořní výpravy do Británie.
Kartágiňané se spojili s Etrusky proti sicilským Řekům, a začali mít úspěchy. V bitvě u Alalie na Korsice zasadili společně Řekům drtivou porážku a ti pak byli nuceni odstoupit od svých myšlenek na ovládnutí a kolonizaci Kosiky a Sardinie. Tato událost byla vyvrcholením spolupráce Etrusků a Kartága. V následujících letech však Etruská moc postupně upadala a Kartágo bylo nuceno hledat si na Apeninském poloostrově nového spojence. Punové správně odhadli Řím jako dědice Etruské moci a římští předáci zase uvítali možnost spojení se s mocností kalibru Kartága. Řím byl však v té době příliš slabý na to, aby mohl poskytnout Kartágu účinnou pomoc a sicilští Řekové si toho byli dobře vědomi. Počali velké zbrojení a v roce 480 př.n l. rozdrtili kartáginské síly v bitvě u Himery. Následující bitvy opět pouze potvrdily rovnováhu sil a přesto, že byly oblehnuty Syrakusy a řecké vojsko se vylodilo přímo na africkém pobřeží, nevedly k žádným změnám.

Ovládnutí Itálie Římem
Keltský vpád zapříčinil rozpad spojenectví s Latiny a římského oslabení opět využily kmeny Volsků a Aequů, kteří začali útočit na Řím. Římané však pod vedením Camilla (považovaného za druhého zakladatele Říma) v několika bitvách zvítězili a odrazili tak nápor útočících kmenů.
V roce 358 bylo obnoveno spojenectví s Latiny a Herniky. Důležitý je fakt, že Římané uzavřeli v roce 353 spojenectví se Samnity žijícími na jih od římského území. Toto spojenectví trvalo 10 let, když se oba spojenci dostali do vzájemné války (tzv. první samnitská válka), ve které Římané triumfovali. Spojenectví však bylo opět obnoveno a čelilo koalici Latinů, Kampánů, Volsků a Aurunků (tzv. latinská válka); Římané se samnitskou pomocí zvítězili.
V tomto období začínají Římané zakládat kolonie a rozšiřovat tak své území. Obrovský význam mělo založení Fregelae, která svou pozicí vyprovokovala Samnity k útoku, což vyústilo ve čtyřicetiletý, téměř nepřetržitý válečný konflikt. Jeho první část (327 - 304 př.n l.) se nazývá druhá samnitská válka a mezi léty 298 a 290 probíhala třetí samnitská válka. Na počátku první samnitské války se Římané nechali vlákat do léčky a byli přinuceni se vzdát, Samnité potom přešli do protiútoku, zabrali část římského území a byli odraženi až v Latiu. Římané je postupně zatlačovali zpět, získali i některá jiná území. Do tohoto období se datuje také budování silnic – Via Appia (312 př.n l.), Via Valeria (306 př.n l.).
V třetí samnitské válce se Samnitům podařilo z částí vojska obejít Římany ze severu, zde se spojit s Etrusky, Galy a Umbry. Římané tedy byli nuceni bojovat na dvou frontách, přesto porazili spojená vojska útočící ze severu a o výsledku války pak už nebylo pochyb.
V jižní Itálii a na Sicílii měli svá města Řekové. Tato města mezi sebou poměrně často válčila a s růstem moci Říma se některá z řeckých měst svěřovala pod jeho ochranu. To se nelíbilo nejmocnějšímu Tarentu, které požádalo o pomoc krále Pyrrha z Épeiru. Pyrrhos se vylodil v Itálii a uštědřil Římanům porážku. To bylo poprvé, co se Římané setkali s dokonale vycvičenou armádou helénistického typu. Pyrrhos porazil Římany ještě jednou, potom zaútočil proti Kartáginským državám na Sicílii a opět se přeplavil do Itálie. Zde byla jeho armáda Římany poražena, protože byla vyčerpána předchozími „vítězstvími“. Odtud pochází rčení „Pyrrhovo vítězství“, neboť Pyrrhos sice dvakrát porazil Římany, ale tato vítězství nevedla k ničemu, jen k oslabení jeho vlastní armády. Po Pyrrhově odchodu oblehli Římané Tarent a v roce 272 př.n l. ho dobyli. Tím bylo v podstatě dokončeno ovládnutí Apeninského poloostrova až po čáru spojující Pisu a Rimini.
K ovládnutí Itálie neváhali Římané použít brutální násilí a neváhali vyvraždit desetitisíce lidí. Zároveň však poválečné uspořádání bylo velmi osvícené a výhodné pro obě strany. Římští spojenci fakticky ztratili nezávislost, ale byli za to kompenzováni podíly na zisku z římských výbojů. Římané dokázali velmi úzce spolupracovat s místní aristokracií a často také pomáhali potlačovat místní lidová povstání.

První punská válka (264 – 241 př.n l.)
Syrakuský tyran Agathokleus zaměstnával jako žoldnéře tzv. Mamertiny. Po jeho smrti byli tito Mamertini ponecháni osudu a jejich velitelé se tedy rozhodli založit si vlastní stát. Obsadili město původně řecké Messinu a tím ovládli strategicky důležitou Messánskou úžinu, která odděluje Itálii a Sicílii. Mamertini si byli vědomi svých nedostatečných sil, a tak se proti sílícímu tlaku Syrakus spojili s Kartágem. Kartáginci poslali do Messiny vojenskou posádku a Mamertiny pokládali za své poddané. Těm se to nelíbilo a žádali o pomoc Řím, římský Senát odmítl, ale byl přehlasován lidovým shromážděním. Římané tedy bez problémů obsadili Messinu a dařilo se jim také v dalších bojích na Sicílii. Aby mohli konkurovat Kartágu, vystavěli vojenské loďstvo a zaskočili Kartágince novou taktikou boje, kdy se přiblížili k nepřátelských lodím a obsazovali je v boji muže proti muži ve kterém mohli zúročit své zkušenosti z pozemních střetnutí. S Římem se spojily Syrakusy (tradiční nepřítel Kartága) a válka probíhala dobře. Římané se tedy rozhodli zaútočit na samé srdce nepřítele, a vylodili se v Africe. Kartáginci se ocitli v tíživé situaci, neboť zároveň povstaly numidské kmeny proti jejich nadvládě a byli nuceni s Římany vyjednávat o míru. Římský konzul Marcus Attilius Regulus se dopustil veliké chyby, když kladl Kartágu nesplnitelné podmínky a tím vlastně podněcoval Puny k dalšímu odporu. Punská armáda se vskutku konsolidovala a pod velením Sparťana Xanthippose Regulovo vojsko porazila. Římské lodě poslané do Afriky už pouze nalodili zbytky vojska a pluly zpět do Itálie. Na cestě zpátky však byly zničeny bouří.
Nyní se bojovalo opět na Sicílii, kde místní punský velitel Hamilkar Barkas slavil úspěchy. Římané vybudovali nové válečné loďstvo a porazili Punské námořnictvo u Aegatských ostrovů (na západ od Sicílie). Nyní odřízli Římané Punské kolonie na Sicílii od zásobování z Afriky a Kartágo se muselo vzdát. Římané si nadiktovali tvrdé podmínky, ale když je Kartágo přijalo, dokonce mu Římané pomohli proti vzpourám, které se ihned objevily. V Kartágu po prohrané válce sílily protiřímské nálady. V roce 238 získali Římané dosavadní kartáginské državy na Korsice a Sardinii.
Po porážce Kartága nenastalo pro Řím potřebné období klidu, Římané bojovali na severu s Keltskými kmeny a na východním pobřeží Jaderského moře snadno porazili Ilyrský stát, který předtím odmítl podniknout rázné akce proti pirátům ohrožujícím plavidla římských spojenců i Římanů samotných. Boje s Keltskými kmeny na severu byly vleklejší a těžší, ale i zde dokázali Římané po dílčích problémech zvítězit v roce 222 př.n l.

Druhá punská válka (218 – 201 př.n l.)
Kartágo bylo porážkou v první punské válce oslabeno, ale jeho postavení silné středomořské mocnosti zůstávalo. Nyní se Punové zaměřili na Hispánii, kde byla bohatá ložiska nerostných surovin (stříbro odtud pomohlo zaplatit válečné reparace Římu). Hispánie také stála stranou římského zájmu, spíše se zde nalézala řecká města. Římané sledovali růst Punské moci v Hispánii a uzavřeli s nimi smlouvu, která zakazovala Punům překročit řeku Iberus (Ebro – severní Španělsko).
Když se velitelem Kartáginské armády v Hispánii stal mladý, ctižádostivý a energický Hanibal, netrvalo dlouho a vojensky udeřil na město Saguntum, které bylo římským spojencem. Po dobu dlouhého obléhání však Římané neposkytli Saguntu žádnou pomoc a tak město padlo. Hanibal neváhal a překročil řeku Iberus, aby rozšířil Kartáginské panství v Hispánii, čímž porušil smlouvu s Římem. Římané zatím odpověděli pouze diplomaticky, když vyslali poselstvo k Hanibalovi a posléze i do samotného Kartága. Římští poslové žádali vydání Hanibala do Říma, jinak hrozili válkou. Většina Kartáginských senátorů se však postavila za Hanibala a druhá punská válka vypukla.
Hanibal a Římané měli velmi rozdílné představy o vývoji nastávající války a představy ani jednoho se nesplnily. Římané podcenili Kartáginské síly a očekávali, že se sami chopí iniciativy a zaútočí na africké půdě přímo na Kartágo. Hanibal tyto plány obrátil vniveč tím, že podnikl pochod přes Alpy a zaskočil Římany přímo v Itálii. Hanibalův plán však počítal s pomocí severoitalských Keltů, s tím, že v té době nejsilnější helénistický stát Makedonie vstoupí do války proti Římu a s tím, že jeho přítomnost vyvolá rozsáhlé povstání v Itálii. Hanibal si podmanil severní Itálii a rozhodl se využít zmatku nastalého v Římě, tím, že táhnul dále k jihu. Římský konzul Gaius Flaminius chtěl proti Hanibalovi zakročit, nechal se však vlákat do léčky a v roce 217 u Trasimentského jezera zahynul spolu s dalšími patnácti tisíci vojáky.
V této situaci se Římané obávali toho, že jejich dosavadní spojenci přejdou na stranu Kartága, což někteří skutečně udělali. Stav byl kritický a v Římě byl zvolen diktátorem Quintus Fabius Maximus. Ten dokázal reálně zhodnotit síly obou soupeřů a rozhodl se vyhýbat otevřenému střetnutí a Hanibala pouze znepokojovat. Tento postup nebyl příliš populární (vynesl mu přezdívku Cuncator = Louda, Váhavec), ale z vojenského hlediska byl správný a jediný možný. Zatímco Maximus zdržoval Hanibala, dokázali Římané shromáždit novou armádu, se kterou se odvážili zaútočit na Hanibala. Stalo se to v roce 216 u městečka Cannae v jižní Itálii. Síly obou armád byly zhruba vyrovnané, Hanibal však rozdrtil Římany obratným použitím jezdectva. Z 50 000 mužů přežilo asi 15 000, padnul i konzul Lucius Aemilius Paulus. Tato porážka patří k nejtvrdším, jaké kdy Řím zakusil.
V důsledku této porážky se někteří římští spojenci přidali na Kartáginskou stranu. Hanibalovi se též podařilo uzavřít protiřímsky laděnou smlouvu s makedonským králem Filipem V., který chtěl eliminovat římský vliv v Ilyrské oblasti. To znamenalo velké nebezpečí a Římané se v této situaci osvědčili jako skvělí diplomaté. Spojili se s aitólským spolkem, který vojenskými akcemi poutal makedonskou armádu na sebe a Filip tak nemohl škodit Římu. V roce 205 nakonec uzavřel Filip s Římem mír, který téměř nic neměnil.
Sicilské město Syrakusy se připojilo na Kartáginskou stranu, což samozřejmě vyvolalo římskou odezvu. Římané dokázali získat na Sicílii převahu a Syrakusy po dlouhém obléhání dobili a vyplenili roku 212. Při těchto událostech byl zabit i Archimédes, který projektoval válečné stroje na obranu proti Římanům. Údajně ho zabil římský voják, když si Archimédes kreslil v písku a pravil : „Nerušte mé kruhy“. Nyní již Římané měli jednoznačnou převahu a poslední Kartáginci opustili Sicílii roku 210. Sicílie se dostala celá pod římskou nadvládu a byla začleněna do provinciálního systému.
V Hispánii přešli Římané také do protiútoku a roku 212 znovu obsadili Saguntum. Po římských úspěších však přišla kartáginská ofenzíva a smrt velitelů římského vojska v Hispánii. Do Hispánie byly poslány čerstvé síly pod velením Publia Cornelia Scipiona, jehož otec zemřel jako římský vojevůdce právě v Hispánii. Mladý Scipio zaznamenal velké úspěchy, neboť svou taktiku založil na rychlých přesunech vojska. V roce 209 dobyl Nové Kartágo, jedno z nejvýznamnějších měst v oblasti, a v roce 206 definitivně porazil nepřítele v bitvě u Ilipy. Tím Kartágo ztratilo Hispánii, která byla do té doby oporou jeho moci.
V Itálii stále trvala patová situace, kdy ani jeden ze soupeřů se neodvažoval přímo zaútočit, Hanibalovo vojsko navíc tížily zásobovací problémy. Nová naděje mu svitla, když Kartáginští vojáci, kteří vyvázli z Hispánie přitáhli pod vedením Hasdrubala přes Alpy do Itálie. Římané pochopili nebezpečí, které by plynulo z případného spojení obou vojsk a v roce 207 porazili Hasdrubalovo vojsko na řece Metauru. Hanibal zůstal izolován v jižní Itálii a Římané se rozhodli zaútočit přímo na Kartágo. Velení armády nemohlo být svěřeno nikomu jinému než Publiu Corneliu Scipionovi.
Na západ od Kartága se nacházelo Numidské království, v té době podřízené Kartágu. Jeho král Syfax se pokusil vyjednat mír mezi Římem a Kartágem, ale neuspěl a byl zavražděn. Na trůn nastoupil Massinissa, který byl přívrženec Říma a stal se věrným spojencem Říma. Když byla Scipionovi povolena invaze do Afriky, udělal také Hanibal co bylo nevyhnutelné – nalodil svou armádu a odplul do Afriky. Hanibal jako zkušený vojevůdce dokázal odhadnout své šance na úspěch a byl to tentokrát on, kdo se vyhýbal bitvě. To se mu dařilo zhruba rok, v roce 202 byl však donucen bojovat a Scipio těsně zvítězil v bitvě u Zama Regia. Ke Scipionovu vítězství notně přispěl také numidský král Massinissa. V této bitvě bylo vybito jádro Kartáginské armády a kartáginská moc byla definitivně zlomena. Roku 201 byla podepsána mírová smlouva, která fakticky zbavila Kartágo státní suverenity. Kartágo muselo odevzdat svou válečnou flotilu (až na deset symbolických lodí) a mělo zakázáno jakékoliv vojenské akce bez výslovného římského povolení. To dávalo v podstatě volné ruce králi Massinissovi, jehož pozice velmi posílila. Dále muselo Kartágo splácet odškodné 10 000 talentů stříbra po dobu padesáti let.

Porážka Kartága měla dalekosáhlý dopad na celé středomoří. Celá západní část středomoří se stala definitivně a evidentně sférou římského vlivu; dřívější mocnost Kartágo již nemělo žádný význam. Ačkoliv žádná jiná mocnost nemohla zpochybnit římský nárok na tato území, Římanům dalo ještě mnoho práce je zpacifikovat. Od Kartága získal Řím rozsáhlá území v Hispánii, která rozdělil na dvě provincie: Hispania Ulterior a Hispania Citerior (bližší a vzdálenější Španělsko). Zde museli Římané dlouhá léta potírat vzpoury místních obyvatel. Římané také pokračovali v dobývání předalpské Galie, což bylo také velmi těžké díky zuřivému odporu místních kmenů. Těžké boje s domorodci sváděli Římané také na Korsice a Sardinii. Z toho je vidět, že po porážce Kartága nenastal klid zbraní, ba naopak, Řím válčil na všech frontách.

Východní středomoří po druhé punské válce
Římská vážnost velmi stoupla také ve východním středomoří, kde zatím určovaly poměry tři helénistické státy. Vojensky nejsilnější byla Makedonská říše, kde vládla dynastie Antigonovců, v Sýrii a Malé Asii vládli Seleukovci a v Egyptě Ptolemaiovci.
Když v Egyptě zemřel král Ptolemaios IV. Filopator a nástupcem se stal nezletilý Ptolemaios V. Epifanés, bylo zřejmé, že Egypt je absencí silného krále oslaben a ostatní helénistické říše toho hodlaly rychle využít.
Hlavním iniciátorem akcí proti Egyptu byl makedonský král Filip V., který zabíral především mimoegyptské državy Ptolemaiovců. Rhodos a Pergamská říše se obávali Filipa a proto vyslali do Říma posly s žádostí o vojenskou pomoc. Římané vyslali vojsko a začala druhá makedonská válka (200-197). Zpočátku nenabyla žádná ze znepřátelených stran vrchu, ale v roce 197 přinutil římský vojevůdce Titus Quinctius Flaminius Filipa k bitvě u Kynoskefal a drtivě ho porazil. Filip musel akceptovat mírové podmínky vnucené mu Římem. Flaminius a Řím vůbec byl v řeckých městech oslavován jako osvoboditel z makedonské nadvlády.
Zatímco makedonský Filip V. válčil s Římem, Syrský král Antiochos III. zabral některá území na blízkém východě a bylo zřejmé, že se nestará ani o Římany, ani o svého spojence Filipa. Antiochovy akce vyvolávaly znepokojení v Pergamu i na Rhodu a nutily Řím, aby neopouštěl Balkánský poloostrov. Po neúspěšných diplomatických jednáních se situace zostřila v roce 195, když Antiochos přijal Hanibala, který byl mezitím vypuzen z Kartága svými odpůrci. Hanibal přesvědčoval Antiocha, aby podnikl útok na Itálii, ten ale odmítal a rozhodl se pro invazi do Řecka ospravedlňovanou tím, že osvobodí Řecko z Římského vlivu. Nastalý válečný konflikt se nazývá Syrskou válkou a trval v letech 192-188 př.n l.
Antiochos se tedy vylodil v Řecku, byl ale velmi zklamán z toho, že se na jeho stranu nepřipojilo větší množství Řeků. Římané brzy porazili Antiocha u Thermopyl a vyhnali ho z Řecka. Armáda pod oficiálním velením Lucia Cornelia Scipia a faktickým velením jeho bratra Publia Cornelia Scipia Africana porazila Antiocha u Magnesie roku 190 př.n l. na maloasijském území a donutila tak Antiocha přijmout nepříznivé mírové podmínky. Konzulem dalšího roku byl Gnaeus Manlius Vulso, který vedl boje proti Antiochovým spojencům Galatům a když je porazil, vnutil Antiochovi konečnou dohodu, která degradovala Sýrii na druhořadou mocnost a naopak posílila vliv Rhodu a Pergamu.
Římané sice neovládli Řecko přímo, ale zdánlivě samostatné státy byly fakticky vazaly římské republiky. To byl velký rozdíl oproti západnímu středomoří, kde Římané volili politiku přímé anexe a přímého spravování území. Nelze však pochybovat o tom, že formálně nezávislé řecké státy nemohly bez římského souhlasu učinit žádný závažnější krok.
Po Filipově smrti nastoupil na makedonský trůn jeho nemanželský syn Perseus, který dal předtím odstranit právoplatného dědice a Démetria, který sympatizoval s Římem. Perseus zpočátku volil vstřícnou politiku vůči Římu, ale současně se snažil získat co nejvíce spojenců proti Římu. V roce 171 na žádost pergamského krále Euména II. vyslali Římané vojsko na Balkán a Perseus byl poměrně snadno poražen. Třetí makedonská válka trvala pouhé tři roky (171-168) a po rozhodující bitvě u Pydny byl Perseus zajat, deportován do Říma a tam ve vězení patrně utýrán k smrti. Makedonii rozdělili Římané na čtyři na sobě nezávislé státy, které nesměly uzavírat žádné politické ani obchodní dohody mezi sebou a které musely Římu odvádět polovinu peněz vybraných na daních.
Po této válce rozpoutali Římané v Řecku teror s úmyslem ztrestat všechny, kdo skrytě sympatizovali s Perseem. V Épeiru Římané tvrdě zakročili proti všem městům, jež poskytla Perseovi pomoc – bylo zničeno 70 osad a do otroctví odvlečeno údajně na 150 000 lidí.
Nový syrský panovník Antiochos IV. Epifanés vpadl do Egypta a zabral některá jeho území. Římské poselstvo vedené Gaiem Poppiliem Laenatem však přimělo Syřany opustit Egypt. To, že Syřané se podvolili římské vůli aniž by bylo třeba užít zbraní dokazuje, jak byla římská pozice silná.

Západní středomoří po druhé punské válce
K mohutné vzpouře se opět schylovalo v Hispánii, vzpoura trvala od roku 153 po celých dvacet let. Vůdce povstalců Viriathus byl rovnocenným soupeřem římským legiím, dokonce donutil římského vojevůdce Q. Fabia Maxima Servaliana k uzavření míru; jeho nástupci však opět válku rozpoutali. Římané uplatili několik předáků vzbouřenců, kteří Viriatha zavraždili. Viriathovou smrtí však boje nekončily, Gaius Hostilius Mancius musel dokonce kapitulovat před vzbouřenci, aby zabránil úplnému zničení své armády. To bylo v Římě přijato s nepochopením a Mancius byl nabídnut povstalcům, ti ho však odmítli.
Do Hispánie byl vyslán nejlepší velitel své doby Publius Cornelius Scipio Aemilianus, díky své popularitě a slávě získal mnoho dobrovolníků do armády pro Hispánii (předtím kolovaly v Římě strašlivé pověsti o krutosti Hispánců a Římané se službě snažili vyhýbat). Posily přišly Římanům z Numidie, Pergamu a dokonce i Sýrie a Aemilianus oblehl vzbouřeneckou pevnost Numantii a zničil ji vyhladověním. Roku 133 město kapitulovalo a bylo vypleněno a obyvatelé byli prodáni do otroctví.

Třetí punská válka (149 – 146 př.n l.)
Ve vztahu ke Kartágu existovaly v Římě dvě linie. Zastánci jedné (Publius Cornelius Scipio Nasica Corculum) vyžadovali ponechání Kartága, aby Římané nemohli usnout na vavřínech a byli nuceni být stále ostražití a stále se zdokonalovat. Druhá linie, jejímž hlavním představitelem byl Marcus Portius Cato Censorius, zastávala názor, že Kartágo musí být zničeno, že je třeba definitivně odstranit hrozbu, kterou v očích mnoha stále představovalo pro Řím. Velmi známý je Catonův výrok: „Ceterum autem censeo, Carthaginam esse delendam“ (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno), kterým údajně zakončoval všechny své proslovy. Tato názorová linie postupně získala v římském Senátu převahu.
Kartágo se mezitím velmi snažilo nedát Římanům žádnou záminku k válečné akci, protože se velmi dobře uvědomovalo, že proti Římu by nemělo nejmenší šanci. Numidský král Massinissa v roce 161 obsadil část kartáginského území a v roce 151 dokonce vyprovokoval Kartágo k ozbrojené strážce. Tím Kartágo porušilo ustanovení mírové smlouvy, která mu zakazovala použít zbraně bez povolení Říma a Řím tak dostal záminku pro vojenskou akci. V roce 149 zemřel Massinissa, jeho království se rozdělilo mezi jeho tři syny, kteří však dále zachovávali věrnost Římu. Hned na počátku války přešlo na římskou stranu důležité severoafrické město Utika a Kartágiňané si byli vědomi beznadějnosti své situace a snažili se vyjednat s Římany mír. Dle podmínek odevzdali Římanům všechny zbraně a tři sta rukojmích. Když však Římané vznesli požadavek, aby opustili Kartágo a usadili se na jiném místě ve vnitrozemí, rozhodli se Kartáginci k poslednímu zoufalému odporu. V roce 147 se velení římské armády ujal Publius Cornelius Scipio Aemilianus a oblehl Kartágo, které v roce 146 také dobyl. Veškeré obyvatelstvo bylo pobito nebo odvlečeno do otroctví, město bylo vypleněno a zbořeno a místo na kterém stálo dokonce nábožensky prokleto. Nově vznikla provincie Africa, která zahrnovala bývalé Kartáginské území.

Nepokoje na sklonku druhého století
V Makedonii stále rostla nespokojenost s uspořádáním, které jí vnutili Římané po bitvě u Pydny. Jakýsi Andriskos využil své fyzické podobnosti s Perseem, prohlásil se za jeho syna a sjednotil pod svojí vládou všechny čtyři části Makedonie. Proti Andriskovi vedl legii Quintus Caecilius Metellus a bez problémů zvítězil. Andriskos byl zajat, veden v Metellově triumfu v Římě a poté popraven. Makedonie, Épeiros a část Ilyrie se staly další římskou provincií.
V Řecku byla Římským spojencem Sparta. Korintský spolek se cítil ukřivděn římskou podporou Spartě a pokračoval v bojích proti Spartě, což byl pro Římany důvod k ozbrojenému zásahu do situace v Řecku. Když selhalo diplomatické vyjednávání, byl do Řecka poslán Lucius Mummius v čele dvou legií a v bitvě na korintské šíji porazil nepřítele. V roce 146 se tak řecko ocitlo pod přímou Římskou mocí a bylo přičleněno k provincii Makedonie. Následovaly tvrdé akce proti „nepřátelům Říma“, mnoho lidí bylo deportováno do Itálie a vězněno, nejznámějším z nich byl řecký historik Polybios. Z tohoto závislého postavení byla vyčleněna města, která zachovala Římu věrnost; šlo o Spartu, Athény a Delfy.
Když v roce 133 zemřel pergamský král Attalos III., odkázal své království Římu, neboť neměl dědice. Pergamon byl dlouhá léta věrným spojencem Říma a nyní se stal přímo provincií nazvanou Asia. Systém římských provincií vytvářel mocné impérium a už nebylo pochyb o tom, která říše je v oblasti Středozemního moře nejsilnější.
Zároveň byli Římané zaměstnáni rozsáhlým povstáním otroků na Sicílii, které začalo v roce 136 a trvalo až do roku 132. Původní domněnka Římanů, že na potlačení vzpoury budou stačit síly již přítomné na Sicílii se ukázala mylnou a otázka povstání nabyla na důležitosti, když začaly propukat další otrocké bouře na různých místech říše. Se všemi se Římané krutě vypořádali a po tvrdých bojích využili dokonce zrádců z řad otroků, aby povstání finálně potlačili. Se zajatými otroky pak Římané naložili s obrovskou brutalitou, která měla odstrašit všechny ostatní otroky od jakéhokoliv dalšího pokusu o vzpouru.

V Římě probíhaly politické boje spojené s pozemkovými reformami bratří Gracchů, to však nemohlo zastavit Římskou expanzi do dalších území. Mezi lety 125 a 118 si Římané dokázali podmanit jižní část Gallie a spojili tím svá území v severní Itálii a v Hispánii. V roce 118 vznikla Římská kolonie v keltské osadě Narbo a stala se centrem nově vzniklé provincie zvané Galie Narbonská. V roce 122 dokázali Římané ovládnout Baleárské ostrovy.

Válka s Jugurthou a počátek Mariova vlivu
Římané tedy ovládli severní pobřeží Středozemního moře, ale ovládnutí Afrického břehu nepovažovali za podstatné. Když v roce 149 zemřel Numidský král Massinissa, stal se králem Micipsa a ten před svou smrtí v roce 118 rozdělil království mezi své dva syna Adherbala a Hiempsala a synovce Jugurthu. Jugurtha získal vojenské zkušenosti jako člen pomocných numidských oddílů v Hispánii za obléhání Numantie a zde se také seznámil s mnoha čelnými římskými představiteli. Naučil se římskému způsobu boje a poznal také římskou mentalitu. Jugurtha hodlal zabrat území ostatních dvou dědiců a rázně k tomuto svému cíli vykročil, když dal odstranit Hiempsala. Adherbal ve strachu o svůj život prchnul do Říma a žádá Senát o pomoc. Jugurtha ovšem senátory podplatil a Adherbal docílil pouze vyslání komise, která měla rozdělit území mezi oba protivníky. Jugurtha podplatil i členy této komise a získal při dělení země výhodnější a bohatší západní část. Přesto odmítl respektovat vymezenou hranici a Adherbala napadl a obklíčil ve městě Cirtě. Římané však Jugurthovi vyhlásili válku, až když pohrdavě odmítl vyjednávat s jejich poselstvem roku 111 př.n l.
První úspěch této války získal Jugurtha opět pomocí peněz, podplatil totiž římského konzula Lucia Cornelia Bestiu i jeho legáta Marca Aemilia Scaura a ti s ním uzavřeli mír aniž by vlastně došlo k boji. Podmínky pro Řím byly ponižující, což vyvolalo bouři nevole ve městě a Jugurtha byl povolán do Říma k výslechu. Ještě jednou však Jugurtha úspěšně použil své bohatství a díky korupci senátorů se výslechu vyhnul. Navíc přímo v Římě nechal zavraždit svého bratrance Massivu, který si činil legitimní nároky na numidský trůn. Jugurtha se vrátil do Afriky a zaznamenal proti Římanům další úspěch; Římané museli opustit numidské území. Určité zlepšení nastalo, když se do čela armády postavil Quintus Caecilius Metellus, který vyžadoval tvrdou kázeň a u řeky Muthulu zasadil Juguthovi těžkou porážku. Numiďané se poučili a dále už se vyhýbali velké bitvě a obtěžovali Římany nenadálými, rychlými výpady. Římané odpovídali brutalitou vůči místnímu obyvatelstvu, což však Jugurthovi neublížilo a římské popularitě rozhodně nepřidalo.
V Římě rostlo znepokojení nad prodlužující se vojenskou kampaní v Numidii a konzulem byl zvolen populární Gaius Marius. Marius byl kvéstorem v Metellově vojsku a měl už bohaté zkušenosti se zastáváním veřejných úřadů. Nepocházel sice z patricijské rodiny, ale vážnost si získal sňatkem s Julií, sestrou Gaia Julia Caesara, otce budoucího diktátora Caesara. Rod Juliů v té době nevynikal ani bohatstvím, ani politickým vlivem, ale těšil se všeobecné vážnosti, neboť svůj původ odvozoval až od trojského hrdiny Aenea. Marius tedy získal vznešenost (dignitas), a Juliové spojením s ním naopak peníze a vliv.
Gaius Marius se ujel velení vojska v Africe a s vědomím nutnosti rychlého úspěchu vytlačil Jugurthu ze země. Ten se uchýlil ke svému tchánovi Bachcovi do sousední Mauretánie, ten ho ale na nátlak Římanů vydal a Jugurtha byl v roce 104 veden v Mariově triumfu v Římě a později zabit.
Gaius Marius svým vítězstvím dosáhl obrovské popularity mezi lidem, i mezi vojáky svého vojska. Marius realizoval rozsáhlé vojenské reformy, které spočívaly v změně členění legií – Marius zavedl dělení legie na deset kohort. Gaius Marius přijímal do svých legií i občany bez majetku, stát jim musel koupit výstroj, výzbroj a platit žold. Marius v podstatě zrušil starý republikánský systém armády, která se skládala z majetných občanů a byla svolávána vždy přímo pro potřeby nadcházející vojenské výpravy a nahradil jej stálou a profesionální armádou, která přijímala i nemajetné občany a kterou mohli vojáci brát jako své stálé zaměstnání. Po propuštění z armády se Marius staral o to, aby byla jeho vysloužilců přidělena půda, na které by mohli hospodařit, což jim dávalo perspektivu, a zároveň zajišťovalo romanizaci těchto oblastí. Mariova vojenská reforma nebyla zbrusu nová; některé jeho prvky používali jednotliví velitelé již dříve, byla však přínosná v tom, že všechny tyto prvky slučovala dohromady.

Válka s Germány a první velké povstání otroků
Kolem roku 120 opustili svá původní sídliště v dnešním Dánsku germánské kmeny Teutonů a Kimbrů a vydali se na jih. Mezi lety 113 a 105 utrpěli Římané několik překvapivých porážek vyplývajících možná ze špatného velení. Roku 104 byl Gaius Marius pověřen odražením Kimbrů a Teutonů, což se mu také podařilo. Roku 102 porazil Teutony u Aquae Sextiae a o rok později také Kimbry u Vercell.
Pod náporem Germánů žádali Římané o pomoc některé své spojence včetně bíthínského krále, který odmítl vyhovět s tím, že mnozí bithínští občané jsou drženi na Sicílii jako otroci a žádal jejich propuštění. Senát mu vyhověl a nařídil propustit otroky, kteří byli občany spojeneckých států. Sicilský správce Publius Licinius Nerva propustil asi 800 otroků, když ho nátlak otrokářů přinutil propouštění zastavit. To vyvolalo bouři nevole mezi otroky stále čekajícími na propuštění a velmi rychle se rozrostla vzpoura. Povstání vypuklo v roce 104 a do jeho čela se postavil otrok Salvius, údajně věštec, který se později dal prohlásit králem pod jménem Tryfón. V jiné oblasti Sicílie došlo k dalšímu otrockému povstání, jehož vůdce Athénión se zanedlouho spojil s Tryfónem v jeden proud. Otroci tedy založili vlastní stát a ovládli podstatnou část Sicilského venkova, dlouho se jim však nedařilo dobýt žádné z významnějších měst. Římané měli dlouho potíže s potlačením povstání a povedlo se to až v roce 101 konzulovi Manliovi Aquiliovi.

Spojenecká válka (91 – 89 př.n l.)
Na začátku prvního století před Kristem se začaly projevovat následky krize římského systému vztahů ke svým italským spojencům. Tito Italikové tvořili stále větší část římské armády, protože v Římě se mužů nedostávalo. Přestože byli vůči Římu povinováni mnohými povinnostmi, neměli římské občanství a tudíž ani právo ovlivňovat záležitosti celé říše, v jejíž armádě tvořili podstatnou část vojáků. Italští spojenci Říma doufali , že získají římské občanství pokojnou cestou, když byl ale zavražděn nejvýraznější politik prosazující udělení občanství spojencům Marcus Livius Drusus, ztratili naději na mírové řešení problému a vypuklo mohutné protiřímské povstání. Nejdůrazněji se povstání prosadilo ve střední Itálii, ale také část jižní Itálie se připojila. Vůdčí silou povstání byl kmen Marsů. Povstalci vytvořili silný a fungující stát řízený dvěma konsuly a pětisetčlenným Senátem s hlavním městem Corfiniem, které bylo symbolicky přejmenováno na Italia. Spojenci razili vlastní mince a jejich armáda se vyrovnala armádě římské. Ačkoliv se Římané snažili povstání rychle potlačit, krvavé bitvy nevedly k výsledku a byli tak nuceni začít vyjednávat. Nejprve bylo občanství uděleno těm spojencům, kteří se vzpoury neúčastnili a poté i těm, kteří složili zbraně. Přesto někteří vytrvali ve svém odboji a trvalo ještě rok, než byly potlačeny poslední centra odporu.

Vzestup Lucia Cornelia Sully
Za spojenecké války si získal popularitu i respekt předák optimátů (tj. politické smýšlení prosazující velké pravomoci Senátu a usilující o omezení pravomocí lidového shromáždění) Lucius Cornelius Sulla. Roku 88 byl zvolen Konzulem a Senát ho pověřil správou provincie Asie, což vlastně znamenalo, že ho pověřil vedením války s pontským králem Mithradatem VI. V roce 89 totiž římský praetor (správce provincie) neuváženě zaútočil na Mithradata, který na oplátku vtrhnul do provincie Asie a zmasakroval velké množství římských usedlíků. Mithradatés byl nadšeně přivítán místními obyvateli a vystupoval coby osvoboditel od nenáviděných Římanů. Římští praetoři a další úředníci skutečně provinciály velmi tvrdě vysávali a byli tudíž velmi neoblíbení.
Sulla byl tedy pověřen velením vojsku, to se však nelíbilo Mariovi a ten skrze tribuna lidu Publia Sulpicia prosadil zákon, který rušil jmenování Sully a jmenoval na jeho místo Maria. Sulla odjel ke své armádě do Kampánie a přesvědčil ji o své pravdě. Vojáci se těšili na kořist z tažení, které všichni považovali za lehké a báli se, že Marius by s sebou vzal jiné vojsko. Sulla tak se svou armádou táhnul na Řím a snadno jej obsadil. Marius se svými stoupenci prchnul do Afriky. Sulla teď odplul na východ válčit s Mithradatem a v Římě zanechal duhého konzula Lucia Cornelia Cinnu, který byl přívržencem Gaia Maria, ale Sulla ho přinutil přísahat věrnost jemu.
Po Sullově odjezdu se však populárové v čele s Mariem vrátili do Říma, vytvořili vojsko a chopili se moci. Cinna nic nedbal na přísahu Sullovi a v roce 86 byl spolu s Mariem zvolen konsulem. Gaius Marius se stal konzulem již posedmé, což byl jev do té doby nevídaný. již dříve zastával konzulát v letech 107 a 104-100. Marius však zanedlouho zemřel a na jeho místo nastoupil Lucius Valerius Flaccus.
V Malé Asii Římané fakticky ztratili své pozice, na Mithradatovu stranu se přidali také Makedonci a Řekové. Sulla se úspěšně střetnul s pontskými vojsky v Řecku a dokázal znovu dobýt Athény. Do Řecka však dorazil s armádou též nový konzul Lucius Valerius Flaccus a dobil Makedonii. Sulla se pochopitelně odmítal vzdát svého postavení ve prospěch Flacca, čímž se stal vlastně vzbouřencem. Sulla byl však populární velitel a tak někteří Flaccovi vojáci přešli k jeho vojsku. Flaccovu situaci komplikoval i jeho legát Gaius Flavius Fimbria, který jej fakticky zbavil velení, sám převzal jeho funkci a nakonec jej dal zákeřně zavraždit.
Sulla mezitím vystavěl loďstvo a ovládnul opět ostrovy v Egejském moři. Mithradates si byl vědom toho, že nemůže s Římem soupeřit a tak začal se Sullou vyjednávat o míru. Sullovi se mír také velmi hodil, protože se potřeboval vrátit do Říma, aby tam uspořádal poměry. V roce 85 byl podepsán mír v Dardanu a k Sullovi se přidaly i zbývající oddíly Fimbriovy, který následně spáchal sebevraždu.
Po uzavření míru se Sulla věnoval stabilizaci poměrů v Asii, odměnil města, která zůstala Římu věrná a trestal ta, která přešla na Mithradatovu stranu. Asie také musela doplatit daně za pět let zpátky; těžce postiženo bylo i Řecko pleněné oběma stranami. V roce 84, když se Lucius Cornelius Cinna chystal udeřit na Sullu na Balkáně, byl zavražděn vlastními vojáky. Roku 83 se Sulla rozhodl vrátit do Říma, jeho zkušená a silná armáda mu byla zárukou, že Mariovce přemůže bez vážnějších potíží, což se také stalo. Mariovi přívrženci byli zbaveni majetku a povražděni, některým (Quintus Sertorius) se podařilo uprchnout. Sulla si zajistil věrnost italiků a latinů tím, že jim potvrdil občanství . V roce 82 byl Sulla zvláštním zákonem prohlášen diktátorem pověřeným obnovit pořádek ve státě, tedy vlastně samovládcem. Post diktátora nebyl obsazen od druhé punské války a toto byla jen zástěrka pro neomezenou vládu Lucia Cornelia Sully.
Sulla reorganizoval úřednický systém říše, pečlivě se staral o námezdní armádu, která byla oporou jeho moci a se svými protivníky se vypořádal pomocí tzv. proskripcí. V roce 82 musel Sulla řešit problém na východě, kde římský místodržící napadnul Mithradata a ten žádal po Sullovi nápravu situace, což Sulla neprodleně udělal. Ačkoliv měl Sulla neomezenou moc a nic ho neohrožovalo, k všeobecnému překvapení se v roce 79 vzdal své funkce a o rok později zemřel.

Chaotická situace po Sullově smrti
Sullou nastolené principy se pokusil odstranit Marcus Aemilius Lepidus, ale v několika bitvách byl poražen a neuspěl. Velkým nebezpečím se stalo povstání Lusitánů v Hispánii, kteří do svého čela povolali z Mauretánského vyhnanství Mariovce Quinta Sertoria. Povstání trvalo v letech 80 – 72. Zapeklitá situace pro Řím spočívala v tom, že musel řešit mnoho problémů současně. Spolu se Sertoriovým povstáním bylo třeba potlačit také Lepidovo povstání, piráty ve východním středomoří, bylo nutno vybojovat třetí válku s Mithradatem a potlačit největší otrocké povstání starověku vedené Spartakem.
Quintus Sertorius ovládl většinu Hispánie v podstatě z ní vytvořil samostatný a nezávislý stát římského typu včetně senátu. Sertorius sám sebe považoval za vrcholného představitele římské říše. Z Říma byl do Hispánie s mohutnou armádou vyslán Gnaeus Pompeius, který již dříve obdržel od Sully přízvisko Magnus (Veliký). Sertoriův stát byl však dobře organizovaný a dokázal Pompeiovi odolávat. Pompeius musel žádat o posily z Říma a Sertorius se zase spojil s Mithradatem VI. Spojení s Mithradatem však ublížilo Sertoriově pověsti a nakonec byl po roztržce ve vedení státu zavražděn svým vojevůdcem Perpinou. Nyní však Pompeius ráznou akcí porazil vzbouřenecké armády a nastolil v Hispánii opět římské panství. Je třeba říci, že hispánské vítězství velmi pomohlo Pompeiově dobré pověsti i jeho soukromé pokladnici.
V roce 73 došlo v Capue k povstání gladiátorů. Povstalců bylo zprvu jen několik desítek a Římanům nestáli za nějakou zvláštní pozornost. K povstání se však postupně přidávali další otroci, i venkovská chudina a povstání nabíralo na mohutnosti. Když se otroci ubránili několika římským útokům, dali se na sever a prošli až do severní Itálie. Zde však došlo ke konfliktu mezi vůdci povstání a otrocká masa se rozdělila. Asi 30 000 otroků pod vedením Germána Crixe se rozhodla s Římem bojovat, zanedlouho však byli rozdrceni římskými legiemi. Vůdce druhé části povstalců byl rozumnější v odhadu své síly a nevyhledával střetnutí s Římany. Zřejmě chtěl vyvést otroky přes Alpy na sever, ale z nejasných důvodů se opět otočil a putoval zpět na jih.
Bojem proti Spartakovu povstání byl pověřen Marcus Licinius Crassus, spolu s Pompeiem nejvýznamnější představitel sullovské politiky. Crassus zároveň velmi žárlil na Pompeiovu popularitu a toužil pro sebe získat slávu poražením Spartakova povstání. Crassus dokázal likvidovat pouze odštěpené oddíly, hlavní proud vedený Spartakem nedokázal porazit. Spartakus doufal v přeplavení se na Sicílii a spojení s tamními otroky, když se mu to nezdařilo prolomil Crassovu blokádu a mířil do Brundisia. V roce 71 došlo v jižní Itálii k rozhodující bitvě, poté co Spartakus viděl marnost dalšího usilování o postup do Brundisia, které bylo mezitím blokováno římským loďstvem. Bylo pobito údajně 60 000 otroků a 6000 dalších bylo zajato a ukřižováno podél silnice Via Appia. Spartakovo tělo se nikdy nenašlo.
Ve stejné době začala narůstat ničivost nájezdů pirátů a Pompeius Veliký byl pověřen jejich vyhlazením, což bravurně učinil.

Pompeiovo tažení na východ a třetí válka s Mithradatem
(74 – 64 př.n l.)
Římský správce v Asii Lucullus zahájil válku s Mithradatem a vedl si úspěšně, Mithradata vytlačil z pontského království až do sousední Arménie. V roce 68 se však válečné akce řízené Lucullem zpomalily a to posloužilo jako záminka k odvolání Luculla, který se stal nepohodlným. Na návrh tribuna lidu Gaia Manilia bylo Pompeiovi svěřeno velení nad veškerými římskými vojsky na východě a Pompeius sám byl nadřazen všem správcům provincií. Pompeius se nejprve pokusil s Mithradatem vyjednávat, po nezdaru se spojil s parthským králem Fraatem a Mithradata porazil. Pompeius ještě obsadil Sýrii a prohlásil ji římskou provincií.
Důsledkem Pompeiova tažení na východě byla likvidace nezávislosti naprosté většiny místních států. Pokud nebyly místní státy přímo začleněny do římských provincií, staly se fakticky vazaly. Jediný stát, který si udržel určitou samostatnost byl Egypt a dále na východ samozřejmě Parthská říše.

Caesarova válka galská
V Římě se mezitím odehrávaly složité politické děje, které nakonec svedly dohromady cesty Gnaea Pompeia a Gaia Julia Caesara, neboť oba sledovali své osobní politické cíle. K oběma těmto osobnostem se připojil ještě Marcus Licinius Crassus a v roce 60 př.n l. tak vznikl první triumvirát.
Mezi lety 58 a 51 se odehrávalo Caesarovo tažení v Galii, během něhož si podmanil celou Galii a podniknul dvě výpravy do Germánie a dvě do Británie. v Galii spolu soupeřili dva mocné keltské kmeny: Haeduové a Sequanové. Sequanové si povolali na pomoc germánské Sueby, Haeduové se s žádostí o pomoc obrátili na Řím, tedy na Caesara. Suebové však v Galii sledovali vlastní cíl, a tím bylo osídlení západního břehu Rýna vlastními lidmi. Caesar zpočátku nechtěl proti Suebům zakročit, když ale hrozilo nebezpečí, že pohybem barbarských kmenů bude dotčeno i římské území, rozhodl se jednat.
Caesar donutil Helvéty vrátit se na svá území, která opustili pod tlakem Suebů a počal dobývat Galii. V průběhu prvních tří let dobyl Caesar většinu Galie, potom byl však nucen své územní zisky obhajovat proti četným vzpourám. Tyto vzpoury Caesar neváhal brutálně potlačovat a podniknul také dvě trestné výpravy do Germánie jako odvetu, za germánskou podporu galským vzpourám. Dvě podobné výpravy podnikl také do Británie. Když v roce 54 došlo k velkému povstání Treverů a Eburonů, sáhl Caesar až k téměř úplnému vyhlazení celého kmene Eburonů, aby ostatní Galy odstrašil.
V roce 52 zachvátila celou Galii poslední a největší vzpoura vedená Vercingetorigem. Po dlouhých a krutých bojích byl Vercingetorix poražen v pevnosti Alesia v roce 51, toto vítězství si ale vyžádalo od Římanů veliké oběti. Nyní byla Galie podrobena a Caesar se mohl vrátit do Říma. V průběhu celého tažení si psal Caesar poznámky a ty potom vydal jako Zápisky o válce galské; tato kniha měla ospravedlnit jeho postup v Galii a získat mu v Římě sympatie.

Pompeius a Crassus
Zatímco byl Caesar v Galii, Pompeius zůstával v Římě a Hispánii, která mu byla senátem svěřena spravoval pouze pomocí svých zástupců. Pompeius měl zvláštní poslání dbát na dostatečné a včasné dodávky obilí, což byla významná pozice, která mu umožňovala zůstat v centru dění.
Crassus velmi toužil vyrovnat se vojenským úspěchům svých kolegů triumvirů a tak se jako správce Sýrie rozhodl s velikou armádou vytáhnout proti Parthské říši. Toto rozhodnutí bylo od začátku chybné a Crassus se nechal vlákat do nevýhodné pozice a byl poražen v roce 53 v bitvě u Karrh. Crassus sám byl úkladně zavražděn při jednání o míru. Zbytkům jeho vojska se podařilo vrátit zpět na římské území, zvláštní potupu však Římané utrpěli tím, že do parthských rukou padli odznaky legií – posvátní Orli.

Občanská válka a Caesarovo vítězství
Po úspěšném dokončení války v Galii se Caesar hodlal vrátit do Říma a nyní se musel rozhodnout, jaký vztah zaujme k Pompeiovi a k Senátu. Caesar se s jednou legií postavil na hranici Itálie a čekal, jaká bude reakce. V Římě se mezitím rozmohly pověsti, že Caesar se chystá zaútočit a Pompeiovi bylo svěřeno vojsko, aby odrazil případný Caesarův útok. I v této situaci nabízel Caesar prostřednictvím Cicerona dohodu, nabízel, že své vojsko rozpustí, učiní-li tak i Pompeius. Pompeius ale odmítl a Caesar se rozhodl jednat.
V noci z 10. na 11. ledna 49 překročil Caesar se svojí armádou říčku Rubicon s legendárními slovy „Kostky jsou vrženy“ a vydal se na pochod na Řím. Pompeius a jeho příznivci prchli do Řecka, jeho vojáci se přidali k Caesarovi. Pompeius však zdaleka nebyl poražen, jeho příznivci měli rozsáhlou podporu po celé říši. Caesar nejprve podnikl rychlý výpad do Hispánie, kde porazil Pompeiovy armády a eliminoval tak nebezpečí, které z jejich strany hrozilo Itálii. Dále si podmanil do té doby svobodnou obci Massalii a odplul do Řecka, kde ho čekalo střetnutí s Pompeiem osobně. Po dílčím neúspěchu porazil Pompeiovu armádu v bitvě u Farsalu v roce 48 a Pompeius uprchl do Egypta. Byl však zavražděn a Caesar tedy zůstal jako jediný z triumvirů naživu.
Ani teď však nezamířil zpátky do Říma, ale do malé Asie, aby si zajistil věrnost Řeckých měst a posléze do Egypta. Egypťané doufali, že demonstrativní vraždou Pompeia přesvědčí Caesara, že není nutné do Egypta vstupovat, Caesar to přece udělal a také významně zasáhl do vnitropolitických poměrů v Egyptě. Zde probíhal zápas o moc mezi Ptolemaiem XIII. a jeho sestrou Kleopatrou. Ptolemaios byl ovládán svými rádci, a těm se podařilo Kleopatru vyštvat ze země. Kleopatra se však sblížila s Caesarem, se kterým ji kromě společných mocenských cílů pojil i milenecký vztah. Kleopatra dokonce porodila syna, který se jmenoval Ptolemaios XV. Kaisar. Příznivci Ptolemaia XIII. se nehodlali smířit se současnou situací a zorganizovali vojsko, které oblehlo Caesara s Kleopatrou v jedné čtvrti Alexandrie, po příchodu posil se však Caesar vymanil z obklíčení a roku 47 porazil egyptské vojsko v bitvě na Nilu. Moc nad Egyptem přebrala Kleopatra s pořadovým číslem VII.
Po odchodu z Egypta porazil Caesar bosporského krále Farnaka, syna Mithradata VI. a podal o tom do Říma slavné hlášení „Veni, vidi, vici“. Nyní se Caesar vrátil do Říma a mohl se soustředit na nadcházející souboj se zbytkem Pompeiovy armády. Pompeiovi přívrženci ovládali severní Afriku nezanedbatelnou silou deseti legií, dále disponovali podporou numidského krále Juby. V roce 47 se Caesar vylodil v severní Africe a o rok později zasadil nepřátelům rozhodující porážku v bitvě u Thapsu. Nyní se Caesar konečně mohl vrátit do Říma a oslavit čtyřnásobný triumf.
Zbytky proticaesarovské armády se shromáždily v Hispánii, ale Caesar je bez větších potíží v roce 45 zlikvidoval. Nyní se Caesar chystal podniknout velkolepou výpravu proti Parthům s cílem odčinit Crassovu porážku. Než však mohl vyrazit, byl 15. března 44 zavražděn na schůzi Senátu. Jeho vrahové byli zřejmě vedeni snahou o znovunastolení republiky; takové plány však v tu dobu byly už jen utopií.

Situace po Caesarově skonu, vznik druhého triumvirátu
Hlavním dědicem Caesarovy moci se stal Marcus Antonius, který s pomocí Marca Aemilia Lepida velmi rychle získal moc i popularitu. Zdálo se, že Antonius bude bez větších problémů pokračovat v Caesarově politice, ale zanedlouho se objevil nečekaný faktor. Zjistilo se, že Caesar ve své závěti ustanovil dědicem svého prasynovce Oktaviána. Octaviánus byl v té době studentem v Řecku, nelenil ale a vydal se do Říma. Z nového konkurenta pochopitelně nebyl nadšený Antonius, a Octaviánovi nezbylo – protože se potřeboval vyprofilovat oproti Antoniovi – než se přidat na stranu Senátu, s nímž byl Antonius ve sporu.
V roce 43 odjel Antonius do Galie a v Římě proti němu Cicero okamžitě započal nenávistnou kampaň, která přesvědčila Senát k vyslání armády proti Antoniovi, který byl prohlášen veřejným nepřítelem. Marcus Antonius byl poražen, v bitvě ale padli oba konzulové a Octavianus se dožadoval, aby byl jmenován konzulem on sám, což Senát zamítnul. Octavianus se teď spojil s Antoniem a Lepidem proti Senátu, čímž fakticky vznikl druhý triumvirát, který byl posléze legalizován zákonem.
Triumvirové se vrátili do Říma, rozdělili si západní část říše a zahájili další proskripce, jimž padlo za oběť mnoho význačných mužů včetně Marca Tullia Cicerona. Triumvirové ještě zdaleka neovládali celou říši, existovalo silné loďstvo pod velením Pompeiova syna Sexta, a celá východní část říše byla v rukou Caesarových vrahů, z nichž nejpřednější byli Marcus Junius Brutus a Ga

Hodnocení referátu Římská říše: Opanování světa

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 114×
  8995 slov

Komentáře k referátu Římská říše: Opanování světa