Starověký Řím

ZALOŽENÍ ŘÍMA
Řím se rozléhá ve výšinách nad řekou Tiberou,na sedmi pahorcích-Kapitolu,Kvirinálu,
Viminálu,Eskvilinu,Caeliusu,Aventinu a Palatinu,kde začíná příběh římského spisovatele a his-
torika Tita Livia,pověst o založení Říma.
Když byla zničena Trója,několika obráncům se podařilo zachránit,jejich velitelem byl Aeneas.Lodě uprchlíků dlouho putovaly po moři,až jednou konečně zakotvily v ústí široké ře-
ky vlévající se do moře.Jelikož břehy této řeky se zdály být již na první pohled velice úrodné,
unavení uprchlíci se rozhodli usadit se zde,na pobřeží Itálie,v krajině nazývající se Latium.
Aeneův syn Numitor zde založil město,které pojmenoval Alba Longa,podle polohy města,táh-
noucího se po horském hřbetě.Numitor měl ale mladšího bratra Amulia, který toužil zmocnit se
vlády.Nakonec Numitora svrhl a stal se panovníkem.Amulius ponechal Numitora naživu,proto-
že se ho již nemusel obávat,ale strach mu nahánělo pomyšlení na pomstu Numitorových potom-
ků.Krutý Amulius proto nechal Numitorova syna zavraždit a jeho dceru Reu Silviu přinutil aby se stala kněžkou bohyně Vesty.Rea Silvia však porodila dva zdravé syny,jejichž otcem,jak pra-
ví pověst,byl římský bůh války Mars,který ji znásilnil.Když se to Amulius dozvěděl velice se
polekal,že by Numitorovi vnuci mohli mstít svého děda.Proto Amulius nechal Reu Silviu zavřít
do vězení a dvojčata poručil hodit do Tibery.Jelikož byla Tibera tehdy rozvodněna,otrok,který
měl chlapce hodit do řeky,se bál jít až ke břehu,nechal tedy koš s dětmi poblíž a myslel si že až
se Tibera rozvodní ještě víc odnese koš voda a dvojčata utonou.Tak se ale nestalo a děti nalez-
la stará vlčice,která se šla k řece napít.Něžně je olizovala a nasytila je svým mlékem,později je
objevil králův pastýř,ujal se jich a vychoval je.Jednoho z bratrů nazval Romulem a druhého Re-
musem.Když hoši vyrostly stali se z nich silní bojovníci,získali si obdiv a důvěru širokého okolí,
přicházeli k nim pastýři,tuláci i otroci a stávali se jejich ozbrojenými oddíly.Při jednom boji
s Numitorovými pastýři byl Remus zajat a přiveden k Numitorovi.Ten se ho ptal na jeho původ,
po Remově odpovědi Numitor zjistil že je to jeho vlastní vnuk.Romulus zatím spěchal bratrovi pomoc,po cestě se k němu přidávalo mnoho obyvatel Alby Longy,kteří nenáviděli krutého Amulia.Ve městě vypuklo povstání,Amulius byl zabit a Romulus s Remusem vrátili vládu Nu-
mitrovi.Nechtěli však zůstat v Albě Lonze a tak se rozhodli založit vlastní město,tam kde byli
ponecháni osudu,u řeky Tibery,na palatinském pahorku.Bratři se nemohli dohodnout na tom
podle koho se bude město jmenovat a kdo bude jeho vládcem.Dotazovali se proto božstev oné
krajiny.Vůli bohů chtěli poznat podle letu ptáků.Romulus se usadil na pahorku Palatinu a Re-
mus na sousedním pahorku Aventinu.Najednou nad Aventinem přeletělo šest supů,Remus to
považoval za boží znamení,ale nad Palatinem přeletělo supů dvakrát víc a tak mezi bratry vznikl spor.Remus na posměch svému bratrovi přeskočil hradby,které Romulus vybudoval.
Ten ho v návalu zuřivosti zabil a nad jeho mrtvolou prohlásil: „Tak se stane každému kdo se opováží překročit hradby mého města!“A tak se stal Romulus prvním králem a město nese do-
dnes jeho jméno.Řím vzkvétal a stále se rozrůstal,ale mezi obyvateli byli převážně muži a to vět-
šinou uprchlíci a vyhnanci z jiných měst.V Římě nebyly téměř žádné ženy,proto Romulus poslal
k sousedním kmenům své poselstvo s nabídkou sňatků s jejich dívkami,ale poslové sklidili pou-
ze posměch.Romulus tedy vymyslel lest.Pozval sousední kmeny na římské slavnosti Consuliae,
které se zřejmě konaly na počest boha vodstva Neptuna a chystal se jejich ženy unést.Pozvání
přijal také blízký kmen Sabinů.Na Romulův povel Římané uchopili do náručí každý jednu Sa-
binskou dívku a odnesl jí do svého domova.Zděšení Sabinové prchali z Říma,přísahajíc Říma-
nům pomstu.Po čase k Římu přitáhlo velké vojsko Sabinů,vedené jejich králem Titem Tatiem.
V úzkém údolí došlo k rozhodující bitvě,kterou přerušil hlasitý pláč Sabinek,které kdysi Říma-
né unesli.Sabinky je prosily aby neprolévali krev jejich příbuzných.Jejich slzy a prosby dojali
bojovníky natolik,že oba vojevůdci Romulus a Titus Tatius uzavřeli mír,kmeny sjednotili a vlád-
li společně.
Tuto pověst si Římané vymysleli aby si objasnili vznik svého města,o jehož minulosti tehdy nevěděli téměř nic.Dnes již víme,že Řím nevznikl najednou,trvalo mnoho let, než asi v os-
mém století došlo ke spojení osad na všech sedmi pahorcích.Město se zrodilo v údolí mezi vy-
sokýmy vrchy,které byly vhodné pro obranu,na břehu splavné řeky nedaleko od místa,kde řeka
ústí do moře.Bylo to vhodné a hlavně bezpečné místo,řeka a blízké moře přispívaly k rozvoji ob-
chodu a spojovaly město s východními zeměmi i s Řeckem.Přitom bylo díky své poloze chráně-
no před neočekávaným přepadením námořních lupičů.
Díky archeologickým vykopávkám víme,že první osady se objevily na palatinském pa-
horku okolo roku 1000 př.n.l.Později byly osídleny i ostatní pahorky.Osady se stále rozrůstaly,
až se spojily v město,v Řím.

KRÁLOVSKÝ ŘÍM
Podle pověsti byl prvním Římským králem Romulus.Vládl kolem roku 753př.n.l. (tradiční datum založení Říma) až do roku 715př.n.l.Po jeho údajné smrti bylo roční mezi-
vládí,kdy se o moc dělili senátoři.Po nezbytných věštbách se stal okolo roku 714 př.n.l. dalším králem sabinský vzdělanec a mírotvorce Numa Pompilius.Byl velice nábožensky založený
a vnukl Římanům jejich bázeň před bohy,ustanovil kněze pověřené zvláštními náboženskými úkoly,a rovněž velekněze s rozsáhlými pravomocemi,nejvyšší římskou náboženskou autoritou
byl pontifika (pontifex maximus).Také jmenoval panenské kněžky ve službě bohyně Vesty,bo-
hyně domácího krbu,aby udržovali posvátný oheň.Rozdělil rok na 12 lunárních měsíců a určil
dny odpočinku,kdy bylo zakázáno věnovat se veřejným záležitostem.Vystavěl chrám Iana,který
byl v době války ponechán otevřený a v době míru zavřený.Zabezpečil městu mír stvrzením smluv s národy,které jimi nebyly vázány.
Numa Pompilius asi roku 673př.n.l. zemřel a po jeho smrti veškerý mír porušil jeho
nástupce slavný válečník Tullus Hostilius.Vládl 31 let až do roku 641př.n.l.Byl velice bojovný,
za jeho vlády vedl Řím mnoho válek s okolními městy a kmeny.
Po Tullově vládě nastoupil na trůn další král Ancus Marcius,vnuk Numy Pompilia.Nás-
ledoval svého děda v jeho náboženské horlivosti,ale podobně jako Tullus byl i znamenitým bo-
jovníkem.Války vedl ovšem jen za předpokladu,že budou předem ohlašovány a mírové dohody
sjednával v souladu s přísnými právními normami.Ancus Marcius vládl až do roku 616př.n.l.
Když Ancus zemřel,byl králem zvolen Etruský mladík,vnuk korintského vyhnance
Lucius Tarquinius Priscus.Již od dětství měl ve městě dobrou pověst a byl oblíbený.Vynikal svou nadaností,byl také velice ctižádostivý a bystrý.Nechal postavit Circus Maximus a přivedl
z Etrurie koně a rohovníky aby Římany bavily při okázalých hrách.Město opevnil novými hrad-
bami ,vysušil nízko položenou plochu městského fóra a na pahorku Kapitol založil chrám za-
svěcený Jupiterovi.
Asi roku 579př.n.l. byl Lucius,první etruský král zabit vrahy ,které najali synové Anka Marcia.Mysleli si, že vláda po Luciově smrti připadne jim.Luciova manželka však přesvědčila Římany o zvolení jejího zetě Servia Tullia novým králem.Jen co Servius usedl na trůn začal
organizovat římskou společnost do ustálené hierarchie podle postavení a majetku.Zavedl pravi-
delné sčítání lidu,obyvatelstvo rozdělil do tříd,kterým podle jejich finančních možností přísluše-
la různá míra zodpovědnosti ve válce a výsad v míru.Nejbohatší občané tvořili jízdu nebo veleli
pěchotě,jejich povinností bylo opatřit si meč,kopí a brnění.Další 4 třídy sloužily jako pěchota a ti
chudší se měli ozbrojit pouze praky a kameny.Nejchudší občané byli vojenských povinností zba-
veni,ale nemohli volit a byli zbaveni dalších politických privilegií.
Sirvius Tullius také rozdělil Řím na administrativní obvody a rozšířil hranice města tím,
že obehnal hradbami i pahorky Kvirinál a Viminál.Půdu získanou ve válkách rozdělil mezi chu-
dé občany,tím si znepřátelil senátory.Toho ovšem využil syn Lucia Tarquinia Prisca Tarquinius
ponoukán svou zlou a ctižádostivou manželkou a nechal Servia zabít.
Tak roku 534př.n.l. začala v Římě tyranie posledního římského krále, Tarquinia Superba.
Zahájil rozsáhlí program veřejných prací: nechal rozšířit a vyzdobit Iovův chrám,zvelebil Cirkus
Maximus a nechal vykopat velkou městskou stoku,zvanou Cloaca maxima.
Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán Luciem Iuniem Brutem za to,že jeho nejmladší
ze tří synů Sextus Tarquinius zneuctil ženu Brutova přítele Collatina,Lucretii.Sextus byl zabit
a Tarquinius Superbus s celou svou rodinou odjel do vyhnanství.Tím roku 510př.n.l v Římě skončilo království a Řím se stal republikou.
Tohle je ale pouze legenda o prvních vládcích Říma,o králech.Za fantastickým pozlát-
kem je ovšem pravdivé jádro.

ŘÍM REPUBLIKOU
Po vyhnání posledního krále z Říma byl Řím provolán republikou.Do čela státu byli voleni dva nejstarší úředníci,konzulové.Jejich vláda trvala vždy jen jeden rok.Konzulové měli
poměrně velkou moc,byli nejvyššími římskými vládci a soudci.V době války měli hodnost jako vrchní velitelé římského vojska.
Konzulská hodnost se pokládala za nejčestnější úřad.Římané dokonce podle jmen kon-
zulů nazývali každý rok svého kalendáře.Konzulové byli oslavováni různými poctami,nosili tógu
lemovanou purpurovým pruhem a při vykonávání svého úřadu seděli v křeslech ze slonoviny.
Neustále byli doprovázeni čestnou stráží,liktory.
Moc konzula nebyla sice menší než moc krále,ale byla omezena pouze na jeden rok
a nešla prodloužit.Po uplynutí roku vlády se konzulové stali opět soukromými osobami.Konzu-
lové nebyli samovládci,vládli vždy dva součastně a jeden konzul mohl vždy zrušit příkazy toho druhého, s nimiž nesouhlasil.
Mimo konzulů měl v Římě velký význam senát.Senát se doplňoval z řad bývalých konzulů a jiných významných osobností.Senátorů bylo celkem 300.Senát spravoval státní finan-
ce,řídil zahraniční politiku,rozhodoval o správě dobytých zemí,schvaloval zákony a měl vliv na
volby nejvyšších úředníků.Senát svolával k zasedání konzul.
V římské republice fungovalo také shromáždění lidu.Na něm byli voleni úředníci,zde se předkládaly návrhy nových zákonů,rozhodovalo se o vyhlášení války a vyhlášení míru a schvalo-
vala se důležitější soudní rozhodnutí.Lidové shromáždění nemělo vŘímě prakticky žádnou moc
a vládu města zastávala šlechta,patricijové.Čas od času se plebejům podařilo dosáhnout úspěchu,
například krátce po vyhlášení zákonů Dvanácti desek byly v roce 445 př.n.l. povoleny sňatky mezi plebeji a patriciji,jež Desky zakazovaly.V roce 348 př.n.l. došlo k dohodě,že jeden z kon-
zulů bude vždy plebej,a o něco později,v roce 338 př.n.l.,že senát automaticky potvrdí všechna opatření odhlasována lidovým shromážděním.
Po dobu ohrožení a války byl do čela státu volen diktátor.Měl neomezenou pravomoc a vládl po celou dobu kdy byla republika v nebezpečí.Měl také právo na doprovod 24 liktorů.
K dalším nižším úřadům pařili od roku 421př.n.l kvestoři,odpovědní za spravování financí.Dále potom úřad censorů,kteří od roku 440př.n.l. dohlíželi na příjmy,ze kterých potom odvozovali daňové a branné povinnosti občanů.Úřad praetorů ,kteří předsedali soudům a úřad
edilů,kteří měli na starosti ulice,chrámy,stoky a tržiště ve městě a rovněž organizovali veřejné
podívané,hry a slavnosti.

V první fázi republiky mladý městský stát postupně odolal náporu Etrusků a jeho vněj-
ší rozmach vedl k sjednocení celé Itálie pod jeho vládoupodrobil si latinská města,v tzv.sam-
nitských válkách připojil úrodnou Kampánii,ve válce s Galy získal sever Itálie,s Tarentem jih,
a tak okolo roku 265 př.n.l. Řím ovládl celý Apeninský poloostrov.Vnitřní struktura města se
výrazně upevnila,v její správě se začala objevovat nová společenská vrstva nobilita.
Ve válečných střetnutích získávala převahu římská vojenská organizace.Sjednocením Itálie se stal Řím středomořskou veličinou,ale větší mocenský rozsah brzdila obchodní velmoc
Kartágo,která si dělala nároky na získání západního středomoří.Války Říma s Kartágem označu-
jeme jako punské podle římského označení Kartaginců-Punové.V první punské válce v letech
264-241 př.n.l. se bojovalo o bohatou a strategicky položenou Sicílii.Silné římské pozemní vojsko Kartagince porazilo,ale uvědomilo si že aby mohli dále s Kartágem úspěšně bojovat musí proti jeho silné flotile vybudovat válečné loďstvo.2.punská válka byla v letech 218-201,
římské vojsko zaskočil nečekaný plán kartáginského vojevůdce Hannibala,nakonec Řím i po
četných porážkách zvítězil a nadiktoval Kartágu velmi tvrdé podmínky míru,čímž ho zbavil vel-
mocenského postavení.Slabé Kartágo však na protest Římanům vyhlásilo roku 149 př.n.l. další 3. Punskou válku.Vítězství Římanů bylo jasné a když konečně po třech letech vyhráli prodali
Kartagince do otroctví a Kartágo roku 146 př.n.l. srovnali pro vždy se zemí,v tu samou dobu si
také Řím podrobil Řecko.
Řím se stával stále silnější,v Makedonských válkách využíval svých spojenců v Řecku,
v egejské oblasti i v Egyptě.Po makedonském odporu,který byl rovněž zlomen,tak římská moc
ovládlajiž celou středomořskou oblast a z římského městského státu se stala světová říše.
Roku 133 př.n.l. vypukla v Římě krize,která hluboce zasáhla vnitřní politický život.
V ten samý rok se krizi pokoušel řešit tribun lidu Ti. Sempronius Gracchus.Navrhl zákon podle kterého by maximální výměra půdy na jednoho občana nesměla přesahovat 125 ha.Státní po-
zemky v rukou bohatých,které přesahovaly stanovenou výměru měly být rozděleny bezzem-
kům.Tento zákon ovšem v senátu neuspěl a tak ho Tiberius prosadil v Lidovém shromáždění,
čímž narušil politické rozhodování a když chtěl příští rok opět kandidovat na tribuna lidu ,byl svými stoupenci zabit.Po jeho smrti navázal roku 123 př.n.l na tyto reformy jeho bratr,nový tribun lidu C. Sempronius Gracchus.Problém chtěl řešit vybudováním kolonie na území bývalé-
ho Kartága,to ale v Římanech probudilo strach z nového a stejně bojovného soupeře jako bylo Kartágo.Gracchovy návrhy probudily politické spory a nakonec byl vyhlášen výjimečný stav,při
němž byl Gracchus zabit.Rozdělování pozemků i přes překážky dál pokračovalo,ale roku
111 př.n.l. byl vydán zákon,který opravňoval volně zcizovat půdu přidělenou drobným rolní-
kům.
Roku 121 př.n.l. se uvnitř římské nobility společnost dělila na dva tábory,dá se říct na politické strany na populáry a optimáty.Optimáti byli spíš bohatší vrstva Římanů,byli také stou-
penci neomezené moci senátu a odpůrci změn.Druhou skupinou byli populáři,obyčejní chudí rolníci,statkáři apod.Usilovali o zmírnění reforem,čímž by se předešlo vážným konfliktům,pod-
porovaly Gracchovské reformy a opírali se o vliv v lidovém shromáždění.Jejich vůdcem byl od roku 107př.n.l. Gaius Marius.Byl zvolen konsulem a jako velmi schopný vojenský velitel porazil roku 105 př.n.l numidského krále Jugurthu.Zasloužil se o reformu vojska,do armády
přijímal všechny zájemce,kteří potom dostávali žold,každý voják musel podstoupit tvrdý výcvik a to bylo důvodem úspěšného a fyzicky zdatného vojska.
V letech 90-88 začala válka se spojenci,velké nebezpečí pro Řím představoval panovník pontského království Mithridatés VI.,který chtěl Římany vytlačit z Malé Asie.V Římě se rozpoutala občanská válka o to kdo povede válku,měl to být optimát,konsul a výborný vojevůdce L. Cornelius Sulla,nebo populár Marius.Sulla se svým vojskem dobyl Řím,vyhnal své odpůrce a vytáhl do války.Roku 85př.n.l. úspěšně porazil pontského krále a znovu dobyl Řím.
Porážka Mariovců pomohla Sullovi k samovládě a tak se diktátorem.Krutě se vypořádával se svými odpůrci,vyhlásil tzv.proskripce,což znamenalo že jeho odpůrci byli zapi-
sováni do zvláštních seznamů a tím postaveni mimo zákon.Občan byl povinen každého Sullova odpůrce udat nebo ho mohl beztrestně zabít.Sulla omezil pravomoc tribuna lidu a posílil autoritu senátu.Roku 79př.n.l. se Sulla bezdůvodně vzdal své diktatury a o rok později zemřel.
Krizi římské republiky ještě posílilo roku 73-71 př.n.l. povstání otroků vedených Spartakem,nakonec bylo povstání krutě potlačeno a zajatí otroci byli potrestáni-6 000 jich bylo
ukřižováno.Na východě opět propukl boj s Mithridatem VI. A začínalo neúnosné řádění pirátů.
Během 40-ti dnů se Pompeiovi podařilo spolu s 20-ti legiemi a 500-ti loďmi piráty zlikvidovat.
Roku 62 př.n.l. se Pompeius vrátil z tažení a hledal spojence pro splnění svých požadavků bez ohledu na senát.Našel bohatého M. Licinia Crassa a ctižádostivého C. Iulia Caesara a spolu s nimi vytvořil roku 60 př.n.l. tajnou dohodu o vzájemné politické podpoře,
1.triumvirát.Triumvirové se opírali o armádu a i když své cíle prosazovali navenek legálně neváhali použít násilí a vydírání.
A tak krok za krokem Caesar postupoval na vrchol moci.Rozvedl se a za svou manželku si vzal Calpurnii,dceru senátora,který se brzy měl stát konsulem.Úřad konsula měl
sám na dosah ruky.A po nelítostných taženích do Galie a dvou invazích do Britannie,jimiž si vydobyl ještě větší slávu a bohatství,již mohl vyzvat Pompeia k souboji o nejvyšší moc.
Caesarův další spojenec Crassus byl mezitím zabit v Mezopotámii,ale odstranit Pompeia,v roce 52 př.n.l. jediného konsula,nebylo snadné.Caesar nejprve myslel že spojenectví s ním posílí rozvodem s Calpurií a sňatkem s Pompeiovou dcerou,přičemž Pompeius by se oženil s jednou Caesarovou mladou příbuznou.Pompeius ovšem tuto nabídku odmítl,vzal si dceru jedné z mocných římských rodin a jejího otce učinil spolukonsulem.
Caesar dospěl k rozhodnutí,které ho v roce 49 př.n.l. vedlo k tomu,že se se svým vojskem vydal na pochod na jih přes Rubikon,k říčce mezi Ravennou a Rimini,tvořící hranici mezi jihoalpskou Galií a Itálií.Přestože s tím porušoval římský zákon o velezradě,zakazující správcům provincií opustit s vojsky svá území,stalo se tak.Na svém pochodu Itálií zpočátku Caesar narážel pouze na malý odpor,v Rimini se k němu přidal Gaius Scribonius Curio,vlivný
tribun lidu z Říma,jehož podporu si Caesar získal splacením jeho dluhů.Po cestě se k nim přidal další římský tribun inteligentní a silný Marcus Antonius.Společně pak táhli na Řím a Pompeius
mezitím ustupoval na jih do Kampánie a odtud dál přes Jaderské moře na Balkán.Na Balkáně pak proběhla rozhodující bitva mezi Pompeiem a Caesarem,kde se rozhodlo o vládě nad Římem.Caesar zvítězil a jelikož konsulem se stát nemohl,protože na volbu tohoto úřadu měli dohlížet úřadující senátoři,kteří opustili Řím aby dali najevo svou náklonnost Pompeiovi,tak se Caesar prohlásil diktátorem.Udělal vše pro vyřešení finanční krize v Římě a vydal se dál bojovat proti svému rivalovi Pompeiovi.Pompeiova vojska se mu podařilo zničit na planině u Farsalu
a potom svého soka pronásledoval až do Egypta,kde byl Pompeius zabit důstojníky nezletilého krále Ptolemaia XIII.Caesar chtěl v Egyptě získat nějaké peníze pro svou říši a když se sezná-
mil s Ptolemaiovou nevlastní sestrou a spoluvládkyní Kleopatrou VII.,stal se mu pobyt i příjem-
ným.Za nedlouho se Caesar a Kleopatra stali milenci a Kleopatře se narodil syn,kterému dala jméno Kaisarión.Tento vztah však Caesara přivedl do konfliktu s egyptskou armádou,podporu-
jící Ptolemaia,vojsko bylo ale poraženo a Ptolemaios zabit.Egypt se stal vazalským státem
a Kleopatra jeho královnou.Po dalších vítězstvích v Asii a v Africe se Caesar konečně vrátil do
Říma.
Caesar svými triumfy získal mnoho peněz a tak je také použil k velkým oslavám své moci-celkově přestavil Forum Romanum a roku 45 př.n.l. zde uspořádal obrovskou hostinu
(22 000 hostů).Dále Caesar obnovil budovu senátu (tzv.kurie) a vystavěl Iuliovu baziliku v již-
ní části Via Sacra.
Roku 45 př.n.l. Caesar prosadil zákon ,který mu umožňoval osobně vybírat kandidáty pro vysoké úřady a tak si přisvojil titul Imperátor (císař).Stal se nejvyšším velitelem římských
ozbrojených sil a sám se jmenoval doživotním diktátorem.

ŘÍMSKÉ IMPÉRIUM
Caesarova diktatura přinesla Římu mnoho dobrých věcí,ale i přes to měl Caesar své odpůrce.Duší spiknutí byl hrdý voják Gaius Cassius Longinus,který byl zklamán tím že v tažení proti Parthům neměl své místo ve velení.Cassiovi také pomáhal jeho zchudlý stoupenec Publius
Casca a Cassiův švagr Marcus Brutus,Caesarův bývalý stoupenec a chráněnec.Byl to vášnivý republikán,pyšný na to,že je údajným potomkem Bruta,jenž z Říma vyhnal posledního etruského krále.
Caesar si dobře uvědomoval že na každý ho miluje,ale přes to byl velmi neopatrný.Když za ním přišla delegace ze senátu,aby mu předala rozličné oslavné zdravice,zůstal přezíravě sedět a dokonce rozpustil i svou osobní stráž.15.března roku 44 př.n.l.,krátce před odjezdem na výpravu proti Parthům se Caesar vydal na shromáždění senátu v Pompeiově kurii.Když vcházel do budovy,kdosi mu podstrčil lístek s varováním,Caesar se ani nenamáhal si ho přečíst
a vešel dál.S Makem Antoniem se u vchodu dal do řeči jeden ze spiklenců a tak Caesar vstoupil sám a neozbrojen.Caesar mířil ke svému křeslu s úmyslem zasadit se o žádost jistého
Tullia Cimbera ve věci jeho bratra,pobývajícího ve vyhnanství.Najednou Caesara obklopili ostatní spiklenci a Tullius uchopil oběma rukama jeho tógu a strhl mu ji,čímž dal znamení k útoku.První udeřil Casca,ale Caesar se bránil.Ostatní spiklenci vytasili dýky a Caesar pomalu klesal k zemi,poslední udeřil Brutus.Caesar ležel v krvi pod sochou svého největšího soka a z posledních sil si rukou přikryl obličej a zemřel.
Na jeho pohřbu pronesl Markus Antonius za hrobového ticha projev a poslední řeč.Dojatí Římané se potom rozběhli po Římě a podpalovali spiklencům jejich honosná sídla.
Diktátor byl mrtev,ale republiku to nevzkřísilo,šlo jen o to přinutit senát aby akceptoval samovládu.Markus Antonius se zmocnil Caesarovi písemné pozůstalosti a na jejím základě vydával rozkazy,na Foru nechal postavit Caesarovu sochu a chtěl se stát novým Caesarovým nástupcem.V tom mu ale bránil Caesarův prasynovec a adoptivní syn Gaius Iulius
Caesar Oktavianus,kterého Caesar osobně jmenoval svým dědicem.Nějaký čas vládl Markus Antonius s mladým Oktaviánem,kterému bylo jenom 19 let a s Markem Aemiliem Lepidem, s
kterými vytvořil roku 43 př.n.l. II.triumvirát.Tato trojice porazila v bitvě u Filipp republi-
kánskou armádu a po tomto boji Brutus a Cassius spáchali sebevraždu.Caesar byl i přes dřívější Antoniovi výhrady prohlášen bohem,což Oktaviána povýšilo na post božího syna.
Když se Antonius a Oktaviánus zbavili Lepida,tak si říši rozdělili mezi sebou.Antonius,který dostal východní říši se stal Kleopatřiným milencem a potvrdil že Kaisarión je Caesarovým vlastním synem.Roku 31 př.n.l. došlo k rozhodující bitvě u Aktia v zálivu Ambrackém,kde loďstvo pod velením Oktaviánova přítele Marka Vipsania Agrippy porazilo flotilu Antonia a Kleopatry,ti uprchli do Egypta a v následujícím roce u Alexandrie oba spáchali sebevraždu.Oktavián díky Kleopatřiným pokladům získal spoustu bohatství a vrátil
se do Říma a upevnil si pozici prvního muže ve státě.Velmi uvážlivě si volil rádce,upevňoval přísnou kázeň v legiích a udržoval si loajalitu přátel i přízeň největších básníků a literátů té doby.Oktavián dokázal být nemilosrdný nejen k odpůrcům,ale i ke členům své vlastní rodiny,
protivícím se jeho představám o prostém a spořádaném životěkdyž se jeho dcera a vnučka dostaly do nevhodné společnosti,zapudil je.Nikdy však nebyl tyranem a Římané,kteří vycítili
jeho smysl pro povinnost a vítali jeho reformy a trvalý mír,jež je provázel,strpěli i to,že si přivlastňuje ošidné a vznešené jméno Augustus.Toto jméno označovalo člověka božsky obdařeného schopností konat „požehnaně“ a později označovalo i titul Pater Patriae (Otec vlasti).Památka na mír nastolený Augustem v Římě byla zvěčněna překrásným památníkem
z bílého mramoru,oltářem Míru Augustova,jehož vysvěcení v roce 13 př.n.l. se zúčastnili
vysocí úředníci doprovázení liktory s pruty,kněží flamingové ve svých špičatých čapkách,
členové císařských rodin i sám Augustus.
Spokojenost římského obyvatelstva si Augustus zajišťoval štědrým zásobováním potravinami a nákladnými hrami.Zavedl účinný policejní dozor,požární sbor a silnou stálou
osobní stráž,prétoriánskou gardu.Zahájil také další výstavbu a rekonstrukci Říma.S pomocí
týmu architektů vybudoval kolmo na severní okraj Ceasarova fora další nové forum a nechal je lemovat obrovskými sloupořadími.Další velkolepý chrám postavil k uctění svého za boha prohlášeného otce a poblíž něho nové řečniště.Nařídil rovněž obnovit Iuliovu baziliku,jež vyhořela,starobylou svatyni římských domácích bůžků Lárů a prastarou Aemiliovu baziliku.
Různí přátelé a členové Augustovy rodiny se pustili do rekonstrukce Saturnova chrámu,pok-
ladnice římského státu,chrámu Concordie a Castora a Polluka a oficiálního sídla „velkého pontifika“.
Na kapitolu Augustus osobně a s velkými náklady dal opravit krásný chrám Iovův a vybudoval i nový chrám tomuto bohu zasvěcený,aby tak splnil přísahu,kterou dal,když v His-
pánii vyvázl bez úhony po zásahu blesku.Na palatinu vystavěl velký Apollónův chrám s krás-
nými sloupořadími a knihovnami po stranách,a upravil Luperkal čili sluj,v níž prý vlčice kojila
Romula a Rema,na okrasnou jeskyni.Na Quirinálu opravil Quirinův chrám v němž byl Romulus
uctíván jako Mars,a na Aventinu chrámy Diany a Iunony Reginy.Pod nimi pro sebe vybudoval
ohromné etruské mauzoleum kruhového tvaru s vysokou střechou z hlíny,osázenou cypřiši.
Dnes je toto mauzoleum známo jako Andělský hrad,který se ve 12. stol n.l. stal sídlem rodiny
Colonnů a později sloužila jako lom cenných travertin a také jako koncertní síň.
Dále Augustus dokončil Marcellovo divadlo pojmenováno po jeho synovci,jež bylo
později přestaveno na jeden z velkých římských renesančních paláců.
Augustus zemřel roku 14 n.l. a jeho nástupcem se stal jeho syn Tiberius.Tiberius byl na všechno velmi opatrný a za jeho vlády byla říše vzorně spravována.
Po Tiberiovi se stal císařem Caligula,který vládl v letech 37-41 n.l.Caligula strávil většinu mládí na ostrově Capri,kde Tiberius v odloučenosti trávil posledních deset let svého života,a když nastupoval na císařský trůn bylo mu teprve 21 let.Nadutý,zhýralý a pomatený Caligula neměl o státnické záležitosti zájem a vládl prostřednictvím tajemníků,stejně jako Tibe-
rius,který vládl hlavně za pomoci Seinua,jehož nestoudná ctižádost ho nakonec přivedla k pádu
a popravě ve staré vodní cisterně,později přeměněné na temnice Mamertinského žaláře.Cali-
gula byl psychicky labilní a císařem nebyl dlouho.Začátkem roku 41 n.l. ho i s manželkou a dcerou zavraždili vojáci prétoriánské gardy.
Právě vliv prétoriánské gardy zapříčinil tomu že Caligulovým nástupcem se stal jeho strýc Claudius.Claudius byl dobromyslný,inteligentní a moudrý,ale byl postižený obrnou a proto se mu někdy dostávalo posměchu.Claudia oženili s Messalinou,ženou která si se svým milencem uspořádala obřad na způsobu svatby a tak jí Claudius musel nechat zabít.Později si
vzal svou neteř Agrippinu,kterou mnozí podezírali,že Claudia otrávila jedovatými houbami.
Claudius zemřel roku 54 n.l. a jeho nástupcem se stal Agrippinin syn z prvního manželství Nero.Když poprvé usedl na trůn bylo mu teprve 16 let a zprvu vzbuzoval naděje že bude štědrým a prozíravým panovníkem.Brzy se však u něho začala projevovat krutost a mravní zkaženost.Nero se zanedlouho postaral o smrt své matky,které se poprvé povedlo uniknout utopení,ale pak byla ubita.Nero zneškodnil i svou manželku,která našla smrt v horké lázni s otevřenými žilami.Vzápětí se oženil se svou milenkou,kterou Nero zabil,když byla těhotná.I přes svoji zkaženost měl Nero „umělecké nadání“,tak tomu tedy říkal a byl jím posedlý.Psal poezii,cvičil na harfu a k obdivu Římanů také zpíval,svůj zvučný hlas se snažil vylepšit tím,že si vleže dával na hruď olověná závaží,aby posílil bránici.Studoval řeckou literaturu a snažil se zavádět řecké hry a umělecké soutěže do Říma.Nero měl talent také
jako architekt a výrazně se podepsal na výstavbě gymnasia a lázní známých jako Neronovy.
Možnost uplatnit se jako stavitel měl když v noci 18.července roku 64 n.l. nechal podpálit Řím,aby měl inspiraci ke svému uměleckému zpěvu.Oheň se šířil po celém Římě,
v ulicích propukala panika a lidé se utíkali schovávat k císařově paláci.Oheň trval celých 6 dní
a ze Říma zůstaly jen doutnající trosky.Nero se dal s elánem do práce a začal s výstavbou
„nového“ Říma.Nejvíce energie věnoval Nero paláci,jež dříve proslul jako Zlatý dům.
Nero se sám ztotožnil s některými bohy,například s Apollónem bohem umění a odmítal se podrobovat zákonům pro obyčejné smrtelníky.
Roku 68 n.l. po velké vzpouře senát prohlásil Nerona nepřítele vlasti a Nero,který se bál kruté smrti zbičováním se sám zavraždil tím,že si vrazil dýku do hrdla.Po smrti Nerona ,
posledního císaře z Augustovy rodiny,byla říše,spravována celkem dobře ,rozervána občanskou
válkou.Císař střídal císaře.Nejprve to byl bohatý správce hispánské provincie Galba,kterého provolali císařem jeho vojáci a který se dal v zápětí na pochod na Řím,byl však brzy zavražděn.
Následoval Otho,který byl přinucen spáchat sebevraždu.Vitellia,který nastoupil po Othovi,lyn-
čovali na římské ulici.Na svou příležitost zatím tiše čekal šedesátiletý muž,byl to obezřetný,
pracovitý a samovládný,přesto však přívětivý Vespasianus,který jako syn poctivého sabinského
výběrčího daní nacházel zalíbení v prostých věcech.Císařem ho povolali v Egyptě,kde sloužil po odchodu z Iudeje,do Říma se však odmítal vrátit,aniž by se dotázal věštců.
Věštby byly příznivé,takže vstoupil do města a Řím se za jeho vlády v letech 69-79n.l.
postupně vzpamatovával za škod,jež utpěl během dlouhých měsíců občanských nepokojů.Jeho
finanční opatření byla sice neobvyklá,ale zato účinná.S penězi,které vybral,mohl Vespasián obnovit budovy poškozené nebo zničené za vlády předchůdců a vystavět ještě tolik nových,
že se cítil oprávněn nechat na mincích razit nápis „Řím opět povstávající“.Obnovil Claudiovu
svatyni,postavil Chrám míru,aby v něm uložil poklady uloupené v Jeruzalémě,a na místě Neronova vysušeného rybníku začal stavět Colosseum.
Jeho syn Titus během své krátké vlády pokračoval v otcových šlépějích,avšak ve stopách krutých samovládců se sklony k šílenství kráčel mladší Vespasianův syn Domitianus.
Po jeho násilném odstranění zvolil senát roku 96 n.l. císaře M. Cocceia Nervu,který pocházel ze staré senátorské rodiny.Nerva zahájil období pozitivních vztahů mezi císařem a senátem v době vlády tzv. adoptivních císařů.Jako princip pro stanovení nástupce totiž zavedl adopci,avšak bez ohledu na příbuzenský vztah,nýbrž podle schopností vojensky i politicky zajistit rozkvět impéria.
Za svého nástupce zvolil M. Ulphia Traiana,vynikajícího vojenského velitele,který se zároveň těšil oblibě u senátu.Traianus i jeho nástupci Hadrianus,Antoninus Pius a M. Aurelius
usilovali v Augustově duchu o respektování republikánské tradice.Přesto hlavní moc spočívala v jejich rukou-hlavní úlohu při správě říše měla rozvětvené byrokracie.V této době byla politická a vojenská stabilita doprovázena hospodářským rozkvětem,zejména v provinciích.
Zvláště doba vlády Antonia Pia byla v pozdější tradici pokládána za zlatý věk.Prosperita říše se však zakalila za jeho nástupce Marka Aurelia,který musel čelit vážnému vojenskému ohrožení na východní a severní hranici říše.Za jeho vlády začala krize římského impéria.Nejprve musel Řím čelit náporu Parthů v Sýrii,odkud římští vojáci s sebou přinesli mor,který ochromil bojeschopnost armády a řádil i mezi civilním obyvatelstvem.
Za této situace útočily na Řím germánské a sarmatské kmeny,mezi nimiž měli velké
postavení Markomani,podle kterých se tyto války nazývají.Úspěšný útok ve druhé fázi válek ovšem přerušila smrt císaře ve vojenském táboře Vindoboně.Jeho syn Commodus pak uzavřel
se zadunajskými kmeny mír.
Commodus byl pravým opakem svého otce Marka Aurelia „filozofa na trůně“.Byl pokládán za nejhoršího císaře,protože naprosto ignoroval názory senátorů a při pronásledování nepřátel se nezastavil ani před členy vlastní rodiny.Po jeho odstranění se stal císařem roku 193
Septimius Severus,vládl 18 let a byl zakladatelem severovské dynastie,která vládla až do roku 235.V této době se poměry v říši celkem uklidnily a některé oblasti zažily hospodářský rozkvět.
Septimius Severus věnoval pozornost především armádě,její vliv nesmírně stoupl.Severus zemřel roku 211.
Dalším významným císařem po 42 letech byl Gallienus,za jeho vlády se impérium dočasně rozpadlo.Na západě se oddělilo tzv.galské císařství,jehož součástí byly po nějakou dobu i Británie a Hispánie.Vnitřní chaos v říši posilovaly vpády Kvádů,Gótů,Vandalů,Sarmatů,
Herulů,Burgundů a jiných kmenů na dunajské hranici.
Jednotu říše se podařilo obnovit až energickému císaři Aureliánovi,který vládl v letech 270-275.Získal zpět kontrolu nad východními oblastmi i nad Gálií,snažil se prosadit kult boha Slunce za hlavní božstvo říše.
Roku 284 se stal císařem Diocletianus,jehož reformy upevnily římský stát na tolik,že si zhruba po 100 let podržel jako jednotný celek své postavení velmoci starověkého světa.
Hlavním úmyslem Diocletiana bylo upevnit císařskou moc a zajistit obranu hranic říše.Zavedl systém tzv.tetrarchie,kdy v čele říše stáli 4 panovníci.Dva s hodností Augusta-jeden na východě a druhý na západě říše,kteří si určovali za spoluvladaře caesary.Diocletianus rozdělil
impérium na 12 diecézí,které se dělily na provincie.K urovnání hospodářských poměrů měla sloužit měnová reforma a edikt o maximálních cenách.
Svoji absolutní moc Diocletian zdůvodňoval tím,že je mu propůjčena nejvyšším bohem Jovem.Císař byl hlavou státu,nejvyšším velitelem vojska,jediným zákonodárcem a nej-
vyšším soudcem.Tak začala druhá fáze římského císařství nazývaná dominát,který začal počínaje Diocletiánovou vládou a skončil spolu se zánikem západořímské říše roku 476.
Když roku 305 Diocletian se svým spoluvladařem odstoupili,stal se po dlouhých bojích císařem Constantinus I.Navázal na Diocletiánovy reformy a posílil císařskou moc.V politickém boji si vedl bezohledně a tvrdě,pro podezření ze spiknutí se nezastavil ani před odstraněním své manželky a syna.Využil křesťanského Boha k upevnění říše a roku 313 vydal
edikt milánský,který povoloval křesťanům vyznávat svobodně svou víru.Uznal soudní pravomoci biskupů,osvobodil křesťanské kněžstvo od daní a přispíval na výstavbu křesťanských chrámů.Křesťanství přijal až na smrtelném loži,kde se nechal pokřtít,ale této víře byl nakloněn již od roku 312,kdy po jistém vidění vyhrál bitvu proti svému konkurentovi Maxentiovi u Mulvijského mostu.Církev se stala důležitou oporou státní moci.Constantin roku
330 založil nové,druhé hlavní město Konstantinopol.Toto město bylo především křesťanské a stálo na místě staré řecké osady Byzation,na rozhraní Asie a Evropy.Z Konstantinopole se stalo kvetoucí město a roku 359 bylo její postavení rovno s Římem.
Za Constantinových nástupců se v římské říši upevňoval vliv křesťanské církve a v kaž-
dodenním životě se uplatňovaly křesťanské zvyky.Roku 361 se stal císařem Iulianus,zvaný v křesťanské tradici hanlivě Apostata (Odpadlík).Za jeho vlády muselo opět Křesťanské duchovenstvo platit daně a křesťané byli zbavováni práce v armádě a neměli možnost se uplatnit ani jako politici.
Na počátku dominátu se říše upevnila,ale ve 2. Polovině 4. Století muselo impérium čelit útokům germánských kmenů.Římanům nezbývalo nic jiného než je usazovat ve svém okolí a dělat z nich své spojence tzv.foederaty.Roku 378 byla bitva u Hadrianopole,kde se spojily kmeny Vizigótů s jinými germánskými kmeny a bojovaly proti Římu v jehož čele stál císař Valens.Valens byl zabit a tlak barbarského světa znemožňoval účinnou jednotnou vládu nad impériem.Proto se po Theodosiově smrti roku 395 říše rozdělila na dvě poloviny- na zá-
padořímskou říši a východořímskou říši.
Východořímská říše nebyla zdaleka tak dobře vystavena germánským útokům a nedo-
šlo v ní k takovému rozvratu hospodářství.Města si zde podržela svůj ekonomický význam,
oporou zde byly bohaté doly v Makedonii a nadále rozkvétal obchod.Východořímští císaři si dokázali udržet vnitřní stabilitu říše,překonat útoky Hunů a západních Gótů a uzavřít mír s Persií.V dalších staletích byla východořímská říše známá jako Byzantská a ve středověku hrála důležitou roli.
Západořímská říše neexistovala příliš dlouho,protože nedokázali dobře čelit útokům germánských kmenů.Vážné nebezpečí představovali západní Gótové,kteří v čele s Alarichem
roku 410 dobyli Řím,po té se usadili v jihozápadní Galii a roku 419 založili vlastní stát-tolosánskou říši.Roku 455 dobyli Řím .Rozsáhlé části římského území zabrali Svébové,Alani,
Burgundi,Ostrogóti a Frankové.Společným nepřítelem Římanů i Germánců byli Hunové v čele
se svým králem Attilou,s nímž vytvořili v Evropě mocnou říši.Attila táhl na Řím,ale roku 451
se ho podařilo zastavit římským vojevůdcem Aetiem.Po Attilově smrti se říše rozpadla.
Postupný rozklad římské říše zapříčinil tomu že vláda císařů sídlících v Ravenně byla celkem nemožná.Roku 476 došlo ke svržení posledního mladičkého císaře Romula Augustula
a vládcem Itálie se stal Odoaker,příslušník germánského kmene Skirů.V roce 476 se také dělí starověk od středověku,ale je to pouze orientační bod,protože tento přechod trval celá staletí,
během nich se proměňovali hospodářské,sociální,náboženské i kulturní podmínky.

KAŽDODENNÍ ŽIVOT
V ŘÍMSKÉM IMPÉRIU

REŽIM DNE
Život římského obyvatelstva měl jistě spousty svých konkrétních denních podob.Ne-
majetný občan Říma,chodící si každý měsíc pro svých 5 modiů pšenice ze státní podpory,úřed-
ník,námezdní dělník,bankéř,senátor a jeho klienti,řemeslník a všichni ostatní římští občané měli
každý rozdílný režim dne.Svobodný člověk byl víceméně pánem svého času,zato otrok měl svůj čas organizovaný svým pánem.Také v různých provinciích se denně dodržovaly tradice zdejšího života.I přes tyto rozdíly byla náplň dne všech občanů velmi podobná.
Římané vstávali někdy již před rozedněním a zvláště ti chudší už za tmy pracovali.
Téměř všichni Římané ale chodili brzy spát,jelikož jejich osvětlení spíš škodilo očím než aby se hodilo k práci.Většina Římanů se účastnila stejné zábavy ve stejný čas,protože téměř všechny zábavy pořádal císař a takovou slavnost si v té době nemohl nechat nikdo ujít.
I denní hygiena začínala pro všechny Římany ve stejnou dobu.Římané pravidelně navštěvovali lázně a když zvuk gongu oznámil začátek provozu v thermách,stanovený úředním výnosem,byl ten pravý čas pro každodenní hygienu.
V domech začal zrána čilý ruch služebnictva,které se pustilo do úklidu.Pán,pokud možno ještě na lůžku přijímá zprávy od svého tajemníka a probírá s ním úkoly tohoto dne.
Ranní toaleta probíhá velice rychle lidé si jen vodou opláchnou obličej a vypláchnou ústa.Také
s oblékáním neměli moc velké problémy,pokud nemuseli vyjít z domu vklouzli jen do sandálů a byli hotovi.Pokud museli vyjít do města,nebo když měli důležitější povinnosti vyžadovali více času na úpravu a oblečení tógy.Snídaně nestála za řeč,ti co spěchali do práce ji zhltli cestou,
nemluvě o dětech,které již od brzkého rána seděli kolem svého učitele.Ženy zatím dohlížely na úklid a pak začaly svou denní toaletu,která zajisté trvala déle než u mužů.
Pracovní či úřední den trval asi tak 7 hodin,v zimě spíše jen 6.Kolem jedné nebo druhé hodiny utichl pracovní ruch a řemeslníci zavírali své dílny.Jen tržnice a krámky zůstaly nějakou dobu otevřené.Dále pracovali jen otroci,kteří museli pracovat vždy,pokud jim nedal jejich pán volno.Kolem poledne se Římané věnovali svému 2. dennímu jídlu,jedni tímto končili pracovní
dobu,jiní včetně školáku pracovali ještě 1 nebo 2 hodiny.V celku touto dobou začínala 2. polovina dne,věnována odpočinku a zábavě.
Odpoledne bohatší Římané zahajovali odpočinkem na lůžku,který považovali za
zdravý.Po odpočinku byl čas na procházky po zahradách nebo po Martově poli.Vzdělaní Římané usedli ke svým oblíbeným autorům,nebo navštěvovali knihovny.Mládež se věnovala
různým hrám a sportu. Římané se konečně dočkali otevření nejkomplexnějšího společenského
zařízení císařského Říma-veřejných lázní.
Po návštěvě lázní se Římané věnovali poslednímu velkému bodu dne hlavnímu jídlu,kterému se říkalo cena.Rozumní lidé,případně ti co jim lékař předepsal dietu věnovali tomuto jídlu alespoň 3 hodiny a spojili jej i s kulturním zážitkem ke kterému patřil například poslech hudby a veršů.Po večeři se někteří věnovali večerní procházce,nebo psali své vlastní
literární díla,což bylo v té době zvykem.

ŘÍMSKÉ DOMY A BYDLENÍ
V celé římské říši bylo mnoho typů domů,které se od sebe velmi lišily.Chudší obyvatelé žili v činžovních domech,kterým se říkalo insulae.Podle různých odhadů víme že těchto domů bylo v Římě přibližně 46 602.
Jelikož bylo v Římě příliš obyvatel,začaly stavět patrové domy.Císař Traián omezil výšku těchto nájemných domů na zhruba 18 m,do níž se dalo postavit 5-6 pater.Plocha zastavěná těmito domy byla asi 200-400 metrů čtverečných.Insuly neměly atrium ani peristyl,
dostávaly tedy více vzduchu a světla z ulice.Měly ovšem balkóny a mnoho dostatečně velkých
oken.Okna byla většinou bez jakékoliv výplně a na noc či v chladu se zavírala prkennými okenicemi.Insulea se rozdělovaly do dvou kategorií-ty pro bohatší,které měly větší apartmenty,
krásně vypracovanou fasádu a místnosti kde se dal vést opravdový rodinný život,někdy zde byla dokonce i kuchyň nebo jídelna.Insulae pro chudší občany byly samozřejmě na menší úrovni a nebylo tu žádné sociální zařízení a v jednom bytě žilo i několik cizích rodin.Pro bohatší bylo nájemné sice vyšší,ale přesto roční činže za malou místnůstku odpovídala částce,
kterou stál domek na vesnici,to bylo také příčinou chudoby v Římě.
V přízemích insul byly většinou krámky,hospody,dílny,veřejné vývařovny i lázně.
Nepříjemným problémem zde byl nedostatek vody a záchodů,což vedlo k nízké hygienické úrovni.
Bohatí Římané bydlely v přízemním domu,kterému se říkalo Domus.Domů bylo v Římě přibližně 1 797.Tento panský dům většinou zabíral plochu o 800 metrech čtverečných.
Tyto domy byly uzavřeny před venkovním světem,neměly okna,pouze malé větrací otvory v poschodí.To znamenalo že v domě bylo velmi málo světla,ale byl dobře chránil před zimou.
Do domu se vcházelo z ulice dvoukřídlými dveřmi,případně ze zahrady.Před dveřmi se vytvářel vestibul,kde se každé ráno shromažďovali klienti aby pozdravili svého patrona a odnesli si plat.
Za dveřmi byla krátká chodba vedoucí do hlavní části domu,do atria.Atrium byla vysoká čtver-
cová síň se stropem uprostřed otevřeným.Tímto otvorem skoseném ve střeše dovnitř pronikalo
dovnitř světlo,vzduch,ale i dešťová voda v nádrži zapuštěné do podlahy.Po stranách atria byly menší účelové místnosti:ložnice,jídelna a na zadní stěně atria byla přistavena otevřená místnost.
Bohatí se ale s tímto atriovým domem nespokojili a tak ho obehnali květinovou zahradou kde mohli ještě přistavovat různé místnosti.V těchto místnostech byla většinou větší jídelna,spole-
čenské místnosti,ložnice pro hosty nebo knihovna.V podkroví byly komůrky pro služebnictvo.
Kuchyň neměla v plánu domu své pevné místo,ale většinou byla v zadní části.Římané
nepoužívali komín,kouř z ohniště odcházel malým větracím otvorem nebo dveřmi.Protože neznali zápalky musel se oheň v krbu neustále udržovat.Nezbytností v takovém to domě byly
lázně.
Dalším typem domů byla villa urbana,což byl městský atriový dům s peristylem (sloupořadí),kombinovaný s hospodářsko-výrobními prostorami.Letohrádky,přepychové venkovské sídlo bohatých Římanů,sloužilo k odpočinku.Villa rustica,venkovský statek sloužící k výrobní činnosti v hospodářství.

RODINA
Ve 2.stol. n.l.,už staré zákony rodu neexistovaly,zůstávala jen vzpomínka na pevné a tvrdé normy,podle kterých existovala v raném Římě základní společenská buňka,rodina.Zna-
kem rodiny byla absolutní moc otce jako hlavy rodiny a hospodáře nad všemi osobami žijícími
pod jeho střechou i jeho majetnické právo nad rodinným majetkem.Římská rodina byla pod-
statně odlišný pojem od našeho dnešní chápání rodiny:patřily do ní nejen děti a manželka,ale podle okolností i snachy,zeťové,i vnuci,a také veškeré služebnictvo,otroci a otrokyně.Otcovská moc,patriarcha,tkvěla především v absolutní moci otce nad dětmi a nad manželkou,které byly v jeho rukou.Zákony 12-ti desek dovolovaly otci svého syna prodat do otroctví,pouze když ho otec prodal 3 krát,byl syn z otcovi moci osvobozen.Ve vážných případech měl otec právo rozhodovat nad životem a smrtí dětí,otroků i manželky.Zvyk žádal pouze,aby byl rodinný soud
složený z členů širšího příbuzenstva,přátel a právních znalců a otcem navržený rozsudek mohl být vynesen,a s dobrozdáním soudu také vykonán.Muž mohl tvrdě trestat manželku za pití vína,
za cizoložství dokonce zabít,kdežto muž byl za stejný čin zcela beztrestný.Dospělí synové často i ve vysokých úředních funkcích nemohli za otcova života s vlastním majetkem disponovat.
Od 2.stol. př.n.l. se státní právo začíná prosazovat jako činitel omezující otcovskou moc,která v následujících staletích ztratila svůj význam.V 2.stol n.l. bylo již samozřejmostí že syn se emancipací stal pánem svého majetku,aniž by ztratil nárok na dědictví majetku jeho otce.
Z absolutní moci otce nad dětmi zůstalo pouze právo přijmout narozené dítě za vlastní.Pokud otec již dítě za své přijal nemohl ho prodat do otroctví ani ho postihnout jiným tvrdým trestem.Povinností otce bylo o dítě pečovat,jinak bylo pod ochranou rukou zákonů.
Moc muže na manželkou skončila tím,že se upustilo od starých forem uzavírání man-
želství,jimiž se žena dostávala do manželovi moci.Nyní se uzavíralo manželství že žena zůstala v moci svého otce.Rodinu už nyní nespojovala tvrdá moc hlavy rodiny,ale vzájemné city rodičů k sobě a ke svým dětem.Ústředním bodem rodinných vztahů byl vztah mezi mužem a ženou.
Společenské postavení ženy se jejím osamostatněním v rodině velice posílilo.Římská manželka se nazývala matrona.Po etruských ženách zdědily snad i římské urozené ženy zájem o politiku
a o aktivnější účast ve veřejném dění,spolupodílely se na osudech svých manželů a v dobách krutých postihů předních osobností za vlády tyranských císařů v 1.stol. n.l. šly někdy ženy svou osobní statečností mužům příkladem.I pokud jde o vzdělání a výchovu nelišily se zájmy žen od
zájmů mužů.Většina římských dívek se stala dobrými a věrnými manželkami,jistě tomu tak bylo i u středních a chudých vrstev.
V průměrné římské rodině byl živitelem pochopitelně muž,starající se o rozmnožování majetku.Povinností manželky bylo se starat o domácnost a o děti,a také se věnovat ještě stále tradičním ctnostem manželky:předení,tkaní nebo vyšívání.Řada žen byla ovšem sama majitel-
kou krámku i dílny.Morální zákoník římské ženy se dá vyjádřit v několika termínech:casta
(čistá,ctnostná),pudica (slušná),lanifica (věnující se předení),domiseda (starající se o domác-
nost) a univira (věrná jednomu muži).Od posledního století republiky emancipace žen přispěla
negativně k uvolnění rodinného života a „bohaté ženy se staly vládkyněmi mužů“.
Manželství ztratilo v mnoha případech svůj význam a na místo pevného citového svazku se rozmohla nevěra a módou se stala několika násobná manželství.Nemorální poměry na císařském dvoře v 1.stol.n.l. působily jako vzor pro společenskou nevázanost horních vrstev.Císaři 2.stol.n.l. dávali sice řádný příklad svým poddaným vlastním jediným celoživotním manželstvím:Traián a Plotina,Hadrián a Sabina,Antonius Pius a Faustina Starší.
Rozvod byl v Římě velmi jednoduchou záležitostí.Manžel sahal k rozvodu často pro malicherné důvody.Stačilo poslat manželce propuštěnce se vzkazem „Tuas res tibi agito!“(Odnes si své věci pryč!) A žena se po rozvodu vrátila ke svému otci a pokud šlo o děti
uznávalo se tradičně právo otce,takže děti připadly jemu.

ŠKOLSTVÍ
Základy vzdělání se dítěti dostávaly již v dětství a učiteli byli rodiče,v případě bohatších rodin to už byly chůvy nebo paedagogus,otrok sloužící jako vychovatel,zpravidla to byli Řekové.Od 7 let pak začínala školní docházka.
V celé říši bylo spousty soukromých a obecných škol,které poskytovaly velmi dobré vzdělání.Římané převzali téměř beze změn helénistický výchovný systém trojstupňového vzdělání,jenž všem umožňoval zvládnout dobře psaní,čtení a počty.Horním a majetným vrstvám poskytovaly zvláštní školy vzdělání v různých dalších disciplínách například-v gra-
matice,rétorice,logice,aritmetice,geometrii,právech,astronomii a v hudbě.
Školské vzdělání mělo 3 stupně.1.stupeň bylo základní vzdělání v elementární škole,
v níž skupinu žáků vedl ludi magister či litterarius.Vyšší vzdělání -na úrovni našeho středního-dávala škola gramatická,vedená gramatikem.Nejvyššího antického vzdělání se pak dostalo u ré-
tora.Do základní školy chodily děti (chlapci i dívky) mezi 7-12 rokem,ke gramatikovi mezi 12-15 rokem a pak už zbývala nejvíce výběrová docházka k rétorovi.Škol bylo tehdy tolik,kolik bylo předmětů a kolik bylo předmětů bylo také učitelů.
Učilo se v místnostech,které si většinou učitel pronajímal sám,nebo na veřejných místech,v bazilikách nebo na hřištích.Ve větších městech a také samozřejmě v Římě byly
spíše školní budovy,na jejichž postavení dával peníze stát nebo některé z nejbohatších rodin.Nejprostší zařízení bylo to,kde učili ludi magistri,psacím náčiním byla nejprve dřevěná tabulka s vrstvou vosku,které se říkalo tabula cerata,do ní se písmo rylo kovovým rydlem (stilus).Po zvládnutí základů psaní se žáci učili psát teprve na papyrové svitky.Psalo se inkous-tem a perem zhotoveným ze zaostřeného rákosu.Při výuce počtů si vypomáhali rukama,na nichž různou polohou prstů znázorňovali číslice.Žáci se učili počítat i na počítací desce (abacus) na níž pohyby kamínků mohli provádět i složité násobení a dělení.
Ve škole se kladl hlavní důraz na četbu klasických autorů jako byli:Plautus,Vergilius
a Cicero.Paměť se pěstovala učením textů zpaměti.Součástí školského vzdělání byla i morální výchova.
Výuka začínala již za úsvitu a trvala i s přestávkami do poledních hodin.Ve školách vládla velmi přísná kázeň a byly zde někdy i tělesné tresty.Ve škole se neznámkovalo,ale rodiče byli od učitelů velice dobře informováni.
Školní rok začínal 23.března a končil 19 března na svátek Minervy,patronky vzdělání.
Mezi tím měli žáci řadu volna např.každý 8.den.Měli spousty prázdnin,z nichž hlavní byly letní prázdniny (od poloviny července do začátku října).

Hodnocení referátu Starověký Řím

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  8 093×
  8001 slov

Komentáře k referátu Starověký Řím

Mrnousek
Je to dost dlouhý ale dobrý!!!!!
nikdo
je to docela dobrýý!