Téma „Pády velkých říší“ jsem si nevybral náhodně. V učebnicích nebo v literatuře bývá konec významných říší často jen zmíněn – bez bližšího vysvětlení. Vždy je to tajemné, občas až nepochopitelné. Nemyslím, že bych mohl odpovědět přesně „Proč ?“, ale mohu se pokusit to aspoň trochu objasnit. Zvláště zaměřit bych se chtěl na Řecko a Řím (i východořímskou říši). Ostatní tedy zmiňuji hlavně pro úplnost.
Mezi léty 3100 př. n. l. a 3000 př. n. l. vznikla na rozsáhlé záplavové rovině mezi Eufratem a Tigridem první civilizace světa. Má velmi staré kořeny, které jdou až do doby 7000 let před naším letopočtem. Je to nejspíše proto, že zde byla nejúrodnější oblast malé Asie. Proto zde vznikaly početné malé vesničky, které se vyvinuly v první města na této planetě. Přírodní bohatství tohoto kraje sem přitahovalo stále nové nomádské kmeny, které se tu rychle usazovaly. Početné a časté vlny přistěhovalců výrazně ovlivňovalo kulturu a dějiny tohoto orientálního kraje. Viz dále (Sumer, Akkad, Babylónie a Asýrie)
První výraznou vlnou příchozích do mezopotámie byl národ Sumerů, který dal jižní Mezopotámii jméno. Kdy tento národ přišel, není zcela jasné. Ale je faktem, že tento národ splynul s původními obyvateli, a že toto společenství vytvořilo nejstarší dokazatelnou civilizaci lidstva - vznikla první města a bylo vynalezeno písmo. Archeologové dokládají svými nálezy množství menších měst (městských států), které mezi sebou soupeřili (jak vojensky, tak politicky). V roce 2750 př. n. l. se Sumer sjednotil. Okolo 2330 př. n. l. ukončil vládu Sumerů Sargon I. a založil Akkad. Prakticky to byla jen změna vládnoucí šlechty či názvu a na kultuře se to příliš neprojevilo. Sargon potom rozšířil hranice své říše až ke středozemnímu moři. Potom říši přepadli Gutejci (asi kolem 2160 př. n. l.) – válečnický národ z pohoří Zagros. Sto let na to se konečně Sumerům podařilo Gutejce vyhnat. Nastal poslední rozkvět Sumeru. Okolo roku 2000 př. n. l. pronikli do říše Elamité, zanedlouho nato zaútočili Amorité, kteří pozvedli Babylón jako nové hlavní město. Tak skončilo sumerské období a začalo období Babylónie.
Současně vznikla na severu Asýrie. Babylónii napadly Chetité a celou jí zničili. Po nich přebrali moc Kassité, ale roku 1170 př. n. l. do říše pronikly znovu Elamité a Kassitskou říši zničili. Zatím se Asyřané rozrůstali, protože konkurující říše Mittani byla zničena Chetity. Tím se stala Asýrie nejmocnější říší Malé Asie. Dobyli i Babylónii, až podlehli nájezdům tzv. mořských národů. V 1. polovině 1. tisíciletí se podařilo obnovit Asyřanům panství staré říše. Jejich nadvládu nad mnohými podrobenými státy vyznačovala brutalita a deportace celých národů, čímž se zmenšovala jejich potencionální armáda. Války a vnitřní rozbroje vedly pak k tomu, že Asýrie byla koncem 7. stol př. Kr. neschopna bránit své rozsáhlé hranice a odvracet početná povstání v provinciích.
Nástupcem asyrské říše se stala říše novobabylónská, ta však existovala pouze 100 let, zanikla dobitím Babylonu perským králem Kýrosem II. Velikým (539 př. Kr.
Perská říše byla vytvořena na území dnešního Iránu Achajmenovci. V době svého největšího rozmachu však ovládla ohromné území mnohokráte větší než bylo území původní (Egypt, Izrael, Sýrie, Turecko, Makedonie, Irák, Arménie, Afghánistán, Turkménie, Uzbekistán, Tádžikistán, Kirgisie, Pákistán a část Indie). Upadání a zánik této ohromné říše byly podobně komplikovaným a složitým procesem jako její vznik a rozvoj. Důkazem rozdílného vnímání těchto procesů jsou i neshody v encyklopediích. Malá československá encyklopedie uvádí, že Perská říše existovala v letech 550 – 331 před naším letopočtem a zanikla jejím podmaněním Alexandrem Velikým. Ale podle Kroniky lidstva existovala od 6. stol př. n. l. až do století 7. n. l. a zanikala až v letech 637 –652 n. l., kdy postupně podlehla islámským dobyvatelům.
Kréta je osamělý ostrov ve středozemním moři a Mykény bylo město na peloponéském poloostrově v centru Řecka. První osadníci se dostali na Krétu kolem roku 7000 př. n. l., snad z Malé Asie. Kréťané se živili nejspíš obchodem. Byli na strategicky vhodném místě, protože měli blízko jak do Egypta, tak do Řecka, i do Malé Asie. Na Krétě byly významné paláce, z nichž je nejznámější Knóssos a které byly stavěny hlavně na počátku prvního rozmachu Mykén (kolem 2000 př. n. l.). Palác znamenal hodně, nebyl jen sídlem panovníka, ale byl i hospodářským střediskem a centrem celé oblasti. Kultuře vytvořené na Krétě říkáme mínojská, podle legendárního krále Mínoa. Problémem je, že o této kultuře toho moc nevíme, protože máme málo písemných dokladů a některé z nich dosud neumíme přečíst. Kolem roku 1700 se Kréťané rozsidlují i na Kyklady, ostrovy v Egejském moři. Kolem roku 1070 bylo na Krétě zemětřesení s následnými požáry. V důsledku tohoto, vyhořely všechny významné paláce. Kréťané je samozřejmě obnovili. Potom mluvíme již o období druhých paláců.
Kolem roku 1500 př. n. l. sopka zničila ostrov Théra, o kterém si někteří lidé myslí, že na ní byla bájná Atlantida. Tato katastrofa postihla i Krétu a vážně poškodila její námořní flotilu. Poslední velký palác Knóssos z neznámých důvodů vyhořel. Tím vším Kréta ztratila svůj význam a důležitost. Okolo roku 1200 př. n. l. byly mykénské hrady vypleněny a vypáleny. Následkem byly vnitřní nepokoje a celkový hospodářský úpadek. Bližší důvody nejsou známy. O století později byly Mykény zničeny a Řekové ovládli zbytky bohatství tohoto slavného města (nejenom materiální).
Staré Řecko, založené Dóry, bylo na balkánském poloostrově. Důležité je, že to nebyl jeden stát, ale mnoho menších městských států. V období „zlatého věku“ (600 – 300 př. n. l.) z nich byly nejdůležitější Athény a po ní Sparta. Jejich soudržnost a stejná kultura ( helénismus) však z nich tvořila spojence a tím vlastně i jednu říši. Tato říše dokonce dokázala vzdorovat i expanzi Peršanů (490 - 499).Na obranu před dalšími hrozícími útoky Peršanů byl založen Athénský námořní spolek. Tento spolek sdružoval spojence Athén. Avšak z důvodů nerovnoprávného hospodaření tohoto spolku si proti sobě Athény popudili některé své spojence. To byla jen předehra k Peloponéské válce. Ta začala střetem Athén s Korintem. Korint byl však členem spolku Peloponéského. Po naléhání Korintu se ho Sparta ujala a vypověděla Athénám válku. Ta sice skončila (404) porážkou Athén, ale i Sparta z ní vyšla dosti oslabena. V té době byli již Peršané připraveni na válku, a tak do války Peloponéské nezřídka zasahovali. Spory mezi řeckými městy však pokračovali i po skončení války a stále více se do nich vměšovali Peršané. Po tomto oslabení Řecka již nebylo nemožné jinak soudržné Řeky porazit. To se také roku 338 př. n. l. podařilo makedonskému králi Filipovi II v bitvě u Chaironeie. Severní makedonské kmeny byly sice etnicky příbuzné s Řeky, ale Řekové je považovali spíše za barbary, protože byly na nižší úrovni civilizace. Makedonská kultura těžila z vyspělé kultury řecké. Filip II. zreorganizoval makedonskou armádu a podrobil si celé Řecko. S městskými státy nejčastěji uzavřel dohodu o spojenectví proti Persii. V jejich vnitřních záležitostech jim ponechával relativní svobodu. Tím docílil toho, že ho řecké státy nebrali tolik negativně, a spolupráci nezavrhovali. Vzápětí byl ale Filip II zavražděn a tak jeho plány uskutečnil až Alexandr II Makedonský nebo také Veliký. Alexandr se ukázal jako výborný vojevůdce. Podrobil si celou Perskou říši. Je sice pravda, že Perská říše upadala a slábla, ale přesto to bylo slavné a velké vítězství. Tím také upevnil Makedonskou převahu v Řecku. I když se nespokojená řecká ptoleis sdružovala do stále nových spolků, nedokázala se osvobodit od Makedonské nadvlády a v mocenské hře už neměla velký význam. Po smrti Alexandra se obrovská říše rozdělila mezi jeho hlavní vojenské velitele, čímž se ztratila dokonalá jednotnost říše, Ve 2. stol. př. n. l. začal velmi sílit Řím, který pohlcoval jeden řecký stát za druhým. I když nemůžeme stanovit konkrétní datum zániku (je to vždy proces), dá se o konci mluvit již od makedonské nadvlády. Může se zdát, že Řecko trvalo dále, ale trvala jen řecká kultura – helénismus, která v jisté formě přetrvala a rozšířila se až do Říma.
Shrnutí : Řecko bylo oslabeno vnitřními spory (nejen politickými) a peloponéskou válkou, takže podlehlo Makedoncům. Říše Makedonců, kterou ještě můžeme považovat za Řecko, byla postupně dobyta rychle se rozvíjejícím Římem.
Řím, budoucí centrum obrovské říše, původně založili Etruskové kolem 6. stol. př. n. l., jako jednu z mnoha svých osad. Po osamostatnění od Etrusků se Řím kolem roku 300 př. n. l. postupně stal vedoucí mocností území dnešní Itálie. Později Řím ovládl Řecko, Malou Asii a pobřeží Středozemního moře. Pokud ne úplně, tak alespoň formálně. Ústava městského státu ale nebyla na tak rozlehlé území stavěna, a tak nastala krize, která trvala asi sto let. Vyřešil jí až Gaius Marius, který, mimo jiné, přetvořil armádu miliční na armádu žoldnéřů (placených vojáků). Po něm si Gaius Julius Ceasar podrobil celou Galii (dnes přibližně jako Francie) a Egypt. To už byl rok 50 př. n. l. Po zavraždění Césara bylo v Římě zavedeno císařství. V roce 391 n. l. bylo křesťanství povýšeno na státní náboženství, aby ucelovalo jednotnost říše. To vše ale nemohlo zadržet postupný úpadek. Kdysi mohutná Římská říše byla již delší čas napadána barbary, kteří se dříve na území říše neodvážili. Ti nyní pustošili jednu provincii za druhou. Otroci, kolóni a vysokými daněmi ožebračení rolníci s nadšením dobyvatele vítali. Dokonce se k barbarům přidávali, proti svým utlačitelům, proti státní moci. Na císařském trůně v té době seděli slabí a neschopní lidé, vládci jen podle jména, kteří se často oddávali divokým orgiím spolu se znuděnou bohatou šlechtou. Tím mimo jiné značně uvolňovali mravy a pobouřili proti sobě chudé vrstvy obyvatelstva. Je jasné, že tito „vládci“ neměli žádnou moc. Skutečnou moc měli v té době jejich vojenští velitelé. Tito vojevůdci již nebyli pouze římského původu, nýbrž to byli také barbaři, stejně tak, jako většina legionářů. Římští šlechtici neviděli, nebo spíše nechtěli vidět, jak nepřátelé obkličují říši ze všech stran, nebo jak se jejich poddaní přidávají k dobyvatelům. Nutnost obrany jak proti Peršanům, tak proti expandujícím Germánům si vyžádala přesunutí hlavního město z původního Říma do Konstantinopole (Cařihrad, dnešní Istanbul), a také bylo nutné rozdělení říše na západořímskou a východořímskou (rok 395). Západořímskou říši zdědil jedenáctiletý slabomyslný Honorius a část východní připadla osmnáctiletému Arkadiovi, liknavému, neohrabanému a věčně ospalému mladíkovi. Bojovné kmeny Gótů se zatím sjednotili a připravili k boji. Gótové nejdříve táhli proti Konstantinopoli, ale ta se zachránila bohatým výkupným. Bez velkých překážek prošel Alarich, vůdce Gótů, celé řecko a Makedonii. Vojska, v jejichž čele stál Stilicho (poradce Honoria), začala proti Gótům úspěšný boj, a dvakrát útoky odrazil. Říše byla, bez ohledu na vítězství značně oslabena. Proto začalo vyjednávání s Góty. Ještě ani neskončilo vyjednávání a již se na Řím hroutila další pohroma : Severogermánské kmeny v počtu asi 300 000(?!) mužů) se připravovali k útoku. Stilichovi se podařilo sehnat jen třiceti tisícovou armádu (mimo jiné i z otroků a zločinců), ale přesto zvítězil. To již bylo uzavřeno spojenectví s Alarichem. Římská šlechta však již dlouho Stilichona nenáviděla. Začali o něm šířit pomluvy a kvůli tomu byl nakonec popraven. V důsledku toho začalo vraždění jeho přátel a spojenců. Zároveň byly vyvražďovány rodiny barbarů, protože římské šlechtě byli barbaři v jejich říši již dlouho trnem v oku. To mělo za následek, že v počtu třiceti tisíc přešli na stranu Alarichovu, aby je vedl proti Římu. V té době již měl Alarich velkou armádu a tu vedl na Řím. V obleženém Římě byl hlad a po něm přišel mor. Alarichova armáda rostla, protože každý den se přidávali kolóni, otroci a všichni co nenáviděli Řím. V Římě však ani teď nebyli jednotní. Řím se sice vyplatil výkupným. Ale přesto nakonec nájezdníci toto upadající město dobyli, vypálili a vyplenili. To se stalo v roce 455. Barbaři se stali součástí bývalé říše. Byli na většině vedoucích místech. Začali napodobovat zdejší bývalé mravy natolik, že je nižší vrstva obyvatelstva začala nenávidět stejně tak, jako předtím nenáviděla bývalé mocipány. Za konec se považuje datum 476 n. l., kdy byl Romulus Augustus, poslední císař, zbaven trůnu.
Shrnutí: Úpadek Římského impéria měl řadu příčin. Kvůli výdajům na armádu žoldnéřů, se zvyšovali daně natolik, že je chudí zemědělci prostě nemohli zaplatit, tak opouštěli svá políčka a začali utíkat z venkova. Římská ekonomika ale byla založena na zemědělství, takže čím méně půdy, tím méně peněz. Státní instituce nebyli schopny vyřešit tak hlubokou krizi. Císařové byli často v moci vojska, které svévolně vyhlašovalo a sesazovalo představitele státu. Po celé 3. století byl charakteristický nedostatek vojenské disciplíny a stálá hrozba vpádu barbarských kmenů. Řím byl oslaben vnitřními nepokoji - častá povstání otroků a rolníků proti nenáviděnému Římu. Vládci byli neschopní a často se oddávali divokým orgiím. Toto vše vedlo také k tomu, že expandující Germáni dobyli kdysi slavnou a mocnou západořímskou říši. Východořímská říše (Byzanc) však ještě stále přetrvávala.
Byl to pozůstatek říše římské, který vytrval až do roku 1453, tedy rovných tisíc let po pádu Říma. S úpadkem říše Římské ve 3. stol. začala stoupat moc Byzance. Nejprve ovládala jen východní část římského impéria (Řecko, Bulharsko, Jugoslávie, Rumunsko, Turecko, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael, Egypt) později (565 – tedy asi sto let po zhroucení západořímské říše) se začala ještě rozrůstat (Tunisko, celá Itálie, Chorvatsko, kus Španělska a pobřeží Libye). Nikdy však nedosáhla bývalé rozlohy území Říma. Státním náboženstvím bylo křesťanství. V pátém století našeho letopočtu se Byzanc stala centrem vzdělanosti a umění. V té době dosahovala největšího rozkvětu. Ale přesto byl pád byzantské říše při pohledu na vnitřní rozklad státu trvající prakticky již od konce 13. století zákonitý a jednoduše pochopitelný. Ve století 14. turecká vojska vyhrála v řadě bitev proti Byzanci. Toto nebezpečí bylo dočasně odvráceno mongolským vpádem do osmanské (turecké) říše. Byzanc přes půl století ovládala jen hlavní město – Konstantinopol. Tu potom dobyli osmanští Turci pod vedením sultána Muhammada II. Toto město, které zastupovalo kdysi úspěšnou říši, disponovalo pouze asi jen 5 000 ozbrojenými muži. Po vítězství islámských nájezdníků se Konstantinopol, pod jménem Istanbul, stalo hlavním městem osmanské říše. Evropský obchod ztratil tímto přístup do Indie po souši a tak se začala hledat cesta námořní. Také možná proto Kolumbus objevil Ameriku.
Shrnutí : Východořímská říše podlehla Islámským dobyvatelům, protože byla oslabena vnitřním rozkladem a celkovým úpadkem.
Velmi důležité je, že zánikem říše nikdy nebylo datum, ale proces. Na příklad když je definitivní konec Říma stanoven na rok 476 (kdy byl mimo jiné sesazen poslední římský císař), zánik této říše byl jistý již dlouho předtím (již od roku 455 to bylo neodvratné). Všechny dnešní státy, které jsou uvedeny, jsou uvedeny pouze pro úsudek o rozloze říše, menší nesrovnalosti jsou samozřejmě možné. Vzniky a zániky říší lze přirovnat k vlnobití - větší vlna se přelije přes druhou, tu zas spláchne jiná, případně ji udolají vlnky malé. Zániky jsou stejně důležité jako vzniky říší. Důvody zániků velkých říší většinou nebyly jen vnější podmínky (útoky jiných národů), ale hlavně vnitřní nejednotnost, která oslabila nejednu říši (např. Řecko). V případě rozlohou malých říší (Kréta, bájná Atlantida), mohou zánik způsobit i přírodní katastrofy.
Myslím, že zánik Říma se mi podařilo vysvětlil dobře. S Řeckem to bylo o trochu horší a u Byzance se mi nepodařilo najít hlavní důvod úpadku. Z ostatních říší jsem zřejmě nejlépe objasnil pád Kréty.
Použitá literatura:
Kronika lidstva.
Microsoft® Encarta® Encyklopedia 99
Světové dějiny.
Starověký Řím.
Sláva barbarů.
Atlas světových dějin.
Velký Atlas světa.
Historie lidstva.
Malá československá encyklopedie.
28. prosinec 2012
6 353×
2517 slov
