Moderní opevnění

Souběžně se vzrůstající účinností útočných zbraní se stávalo čím dál tím více nezbytným vytvoření patřičných obranných opevnění. Systém polygonálního bastionu užívaného v 19. stol už byl vzhledem k modernímu polnímu dělostřelectvu zastaralý. Vojenští technici si uvědomili, že je třeba budovat vnější obranu v místech stále vzdálenějších od bráněných pozic, aby je nezasahovaly střely z nepřátelských děl.
Vzhledem k tomu, že budování souvislého opevnění obklopujícího ve vzdálenosti několika kilometrů opevněné místo, bylo nesmírně nákladné, řešil se tento problém budováním soustavy pevností rozmístěných takovým způsobem, aby svou palbou pokryly celou oblast, kterou měly za úkol chránit. Myšlenka samostatných pevností se ujala, a dokonce 19. století se jejich užití rozšířilo. Avšak neustálý rozvoj dělostřelectva a výbušnin odhaloval nedostatky této taktiky.
Později se začala ujímat teorie “zákopové obranné linie“ Němce Schroetera, který doporučoval užití nízkých obranných opevnění uzavřených v kruhu drátěnými záterasy a chráněných 6 metrů hlubokým příkopem, který měl sloužit také jako ochrana dělostřelectva, kulometných hnízd a ubytovacích prostor. Nejpoužívanějším materiálem byl proto beton a ocel.
Logickou odpovědí na rozšíření tohoto druhu pevnosti bylo použití polních děl obrovské ráže, které bylo nutné dopravovat a přemisťovat jen za cenu největších obtíží.
A právě tato omezená pohyblivost byla pravděpodobně příčinou neúspěchu německé ofenzívy v roce 1914.
Pevnost musela být chráněna shora před účinky houfnic a moždířů. Tak vznikly betonové a železobetonové kupole. Někdy bylo dokonce nutné opatřit pevnost námořní výzbrojí (v té době bylo námořní dělostřelectvo velice rozvinuté). Námořní dělo se dalo výborně uzpůsobit potřebám pevnosti, a proto bylo velice výhodné uplatnit zde dělostřeleckou výzbroj z vysloužilých bitevních lodí. Naproti tomu se ve strategicky významných pevnostech umisťovaly speciální pancéřové věže. Tyto věže i děla měly schopnost se retrahovat – zatáhnout, tzn. že před výstřelem a po něm se nalézaly pod čarou střelby. Když Francouzi opět v roce 1916 dobyli pevnosti ve Verdunu, zjistili, že dělové granáty způsobili na pancéřování jen málo škod, ačkoliv nebylo možné stanovit přesně skutečnou účinnost, protože jiné pevnosti byly dobyty poměrně snadno.

Dělostřelectvo

Stejně jako se vyvíjely automatické zbraně, zdokonalovalo se také dělostřelectvo. Můžeme říci, že na počátku 20. století dosáhlo vysoké úrovně dokonalosti a účinnosti. Mezníkem jeho rozvoje se stala bezpochyby první světová válka. Avšak s rozvojem letectva a později i raket ztratilo své výlučné postavení. Ale dříve než nastal tento okamžik ústupu, účastnilo se dělostřelectvo všech konfliktů, které vypukly v průběhu dvacátého století prakticky až do druhé světové války.
Nabíjení zezadu a drážkované hlavně přispěly ke značnému zdokonalení děl, ale podstatnou inovací bylo brzdovratné hydraulické zařízení, jehož úkolem bylo omezit zpětný ráz hlavně pomocí hydraulických tlumičů, které navíc uváděly hlaveň po každém výstřelu do výchozí polohy na lafetě. Tím se zvýšila rychlost a přesnost střelby. Jedním z prvních modelů byl “Schneider“ ráže 75mm. Následkem tohoto pokroku bylo, že později všechny mocnosti postupně upravovaly nebo vyráběly svá děla s brzdovratným zařízením.
Posledním projevem gigantománie Němců za první světové války v oblasti dělostřelectva byly kanóny, které Francouzi nazývali Tlustá Berta. Šlo o námořní dělo Dlouhý Max ráže 381mm na lafetě konstruované pro železniční dopravu, do něhož bylo vloženo jiné dělo ráže 210mm. Bylo 35 metrů dlouhé. Tímto superdělem bombardovali Němci Paříž na vzdálenost 120km, což byl v té době senzační výkon. Němci vyrobili asi dvanáct kusů těchto děl, která vrhla na Paříž 400 až 800 granátů, usmrtila několik set lidí a zranila jich asi tisíc.
Dělostřelectvo za první světové války bylo vybaveno moždíři, houfnicemi a kanóny, stejně jako v předchozích dobách, avšak tyto zbraně byly nyní daleko účinnější.

Moždíř Škoda ráže 305mm, u něhož jsou jasně zřetelné válce brzdovratného zařízení umístěného shora podél hlavně.

Houfnice Škoda ráže 380, model 1916, která měla dostřel 15km.

Německá verze francouzského polního kanónu ráže 24mm, s kterým Němci úspěšně bojovali proti tankům. Tento kanón mohl být vybaven šesti druhy střeliva. Účinnost této zbraně se projevila v červenci roku 1918 v bitvě u Villers-Cotterets, kde zničila téměř polovinu nepřátelských tanků.

Hodnocení referátu Moderní opevnění

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 092×
  634 slov

Komentáře k referátu Moderní opevnění