(1769 – 1821)
Napoleon I. Bonaparte – a direktoriát
22. srpna 1795 vstoupila v platnost nová francouzská ústava a 31. října bylo zvoleno direktorium – nejvyšší výkonný orgán. Po boku direktoria, které mělo pět členů, stály dvě komory zastupitelského sboru: Rada starších a Rada pětiset. Za vlády direktoria došlo ve Francii k hospodářské krizi. Republikánští generálové, mezi nimi Napoleon provedli 4. 9. 1797 státní převrat. Vyhláškou bylo oznámeno, kdo bude usilovat o království a změnu ústavy bude zastřelen.
Napoleon I. Bonaparte – konzulem
Podporován vojskem, svým bratrem Lucienem, ministrem zahraničí Talleyrandem a policejním ministrem Fouchem uskutečnil Napoleon 9. listopadu 1799 státní převrat, jímž byl direktoriát nahrazen konzulátem. On sám se stal – zatím na deset let – prvním ze tří konzulů. Ve své funkci spojoval moc výkonnou i legislativní. Ústava konzulátu poskytla prvnímu konzulovi značné pravomoce – např. jmenování důstojníků, soudců a senátu.
Napoleon I. Bonaparte – císařem
Plán na změnu republiky na císařství změnil Napoleon, protože nechtěl připomínat království spojené s rodem Bourbonů. Měl v úmyslu navázat na tradici císařství Karla Velikého a stát se tak pokračovatelem římského impéria. Změna měla přispět i ke stabilizaci země, neboť vzrůstal odpor proti prvnímu konzulovi. Během slavnostní ceremonie v katedrále v Notre-Dame byl 2. prosince 1804 korunován na císaře. Nejprve se sám korunoval císařem „z vůle lidu“. Papež Pius VII., kterého nechal Napoleon eskortovat do Paříže, z něho učinil i císaře „z vůle boží“.
Napoleon I. Bonaparte – v Itálii
V březnu 1796 byl Napoleon jmenován vrchním velitelem francouzské armády v Itálii. To, čemu se v Paříži říkalo italská armáda, byly ve skutečnosti trosky hladových, mizerně vyzbrojených jednotek. Přesto se mu podařilo s 38 000 a 30 děly zahájit tažení proti 80 000 vojáků rakousko-sardinské armády. Po bojích u Montenotte (12. 4. 1796), Millesima (21. 4. 1796) a na mostě u Lodi (10. 5. 1796) vtáhl Napoleon 15. května vítězně do Milána. Rychle následovala série dalších vítězství nad rakouskou armádou, vrcholící v listopadu bitvou u Arcola. Napoleon překročil Alpy a směřoval na Vídeň. Rakouská diplomacie nabídla uzavření míru. K uzavření míru mezi Francií a Rakouskem došlo v říjnu 1797 v Campoformio. Během italského tažení vzniklo několik nových samostatných států např.: Ligurská republika, Cisalpínská republika s hlavním městem Milán, místo církevního státu byla vytvořena Římská republika.
Napoleon I. Bonaparte – u pyramid (1798)
V květnu tohoto roku se nalodilo v Toulonu 40 000 vojáků na 350 lodí a zamířilo do Egypta. Plánem výpravy bylo odříznout Anglii od kolonií a tím ji vyhladovět. Na cestě do Egypta obsadily francouzské jednotky ostrov Maltu. V Egyptě, po vítězné bitvě s mameluky Napoleon obsadil Alexandrii. Následně vtáhl do Káhiry. Vzápětí se však dostavila těžká pohroma. Admirál Nelson překvapil francouzskou flotilu, která kotvila u Abukiru (v deltě Nilu) a téměř ji zničil. Napoleon byl tak zbaven od svých zásobovacích cest. V říjnu 1799, aniž veřejně přiznal neúspěch výpravy, se nečekaně vrátil do Francie a velkou část armády ponechal v Egyptě.
Napoleon I. Bonaparte – bitva u Trafalgaru (21. 10. 1805)
V námořní bitvě u mysu Trafalgar, jižně od Cádizu u jihozápadního pobřeží Španělska, porazila britská flotila pod vedením admirála Horatia Nelsona spojené francouzsko-španělské loďstvo. Proti 27 britským plavidlům bojovalo 33 lodí protivníka. Bitva propukla, když Nelson svou lodí Victory prolomil linii nepřítele a začal útočit. Kvůli špatnému počasí a slabému větru se francouzské velení rozhodlo vrátit se do přístavu Cadiz. Tento manévr způsobil v bojové sestavě Francouzů a Španělů chaos , kterého Britové využili a zaútočili proti nepřátelským lodím rozestavěným v široké linii. Tento útok skončil vítězstvím Britů, kteří navíc ukořistili 20 lodí nepřítele. Bitva u Trafalgaru se stala poslední velkou bitvou plachetních lodí v dějinách.
Napoleon I. Bonaparte – bitva u Slavkova /bitva tří císařů/ (2. 12. 1805)
Bitva u Slavkova byla vyvrcholením války, která trvala od srpna 1805. V květnu 1805 přistoupil rakouský císař František II. k britsko-ruskému spolku. Proto Napoleonova armáda zahájila přesun do Bavorska. Rakouská armáda se teprve formovala a ruská zahajovala přesun z Ruska. Napoleon se snažil zasadit rozhodující úder dříve než se vojska protivníka spojí. Podařilo se mu donutit rakouskou armádu ke kapitulaci a obsadit Vídeň. Do prostoru Olomouce se mezitím stahovaly hlavní síly ruského cara Alexandra I. Koaliční rusko-rakouská armáda se přesunula západně od Slavkova a francouzská zaujala bitevní pozici za údolím Zlatého potoka. Za ranní mlhy 2. 12. zahájili Rusové útok. Napoleon řídil bitvu z kopce Žuráň a úder své armády směřoval na střed protivníkova seskupení. Tím dosáhl rozpůlení armád a mohl zaujmout pozici na pahorku Prac, který byl v centru ruské linie. Koaliční armáda byla postupně likvidována a v poledne bylo rozhodnuto o její porážce. Příměří bylo podepsáno dne 6. 12. 1805 všemi císaři. Mír pak 26. 12. v Bratislavě. Od roku 1911 stojí v centru někdejšího bojiště secesní Mohyla míru, jde o památník od Josefa Fanty.
Napoleon I. Bonaparte – ruské tažení (1812)
Bez vyhlášení války, překročila 24. 6. 1812 francouzská armáda řeku Němen a vtrhla do Ruska. Napoleon se snažil rychle dobýt korunovační město Moskvu a věřil, že jeho tzv. Velká armáda s 610 tisíci vojáky nebude mít problémy s podstatně slabší ruskou armádou. Napoleon však podcenil přísun zásob a munice, armáda tak měla značné problémy. Vrchním velitelem ruské armády byl Michal Kutuzov. V bitvě u Borodina (7. září 1812) utrpěla francouzská armáda velké ztráty. Ruská armáda, aby předešla zničení, opustila Moskvu. Také obyvatelé město opustili. Když Napoleon 14. září 1812 vtáhl do carské metropole, nalezl město obrácené v trosky a popel. Ruský car odmítl uzavřít mír. Původní záměr Napoleona přezimovat v Moskvě se neuskutečnil. Armáda proto opustila 19. října 1812 Moskvu a dala se na ústup. Při přechodu přes řeku Berezinu 28. 11. 1812 utrpěla francouzská armáda další značné ztráty. Takto zdecimovanou armádu Napoleon opustil a vrátil se do Paříže.
Napoleon I. Bonaparte – bitva národů u Lipska (16. 10. – 19. 10. 1813)
Pruský král Vilém III. vyhlásil válku Francii. Na jeho stranu se postavili spojenci. Nejdříve Rusko a Rakousko, později Švédsko, Anglie a Bavorsko. Došlo k jedné z největších bitev v dějinách – bitvě u Lipska.
Na spojenecké straně bojovalo kolem 350 tisíc vojáků, na francouzské asi 200 tisíc. Ztráty byly na obou stranách značné. Padlo celkem 137 tisíc vojáků. Spojenci zvítězili díky početní převaze, kromě toho k nim přeběhly Napoleonovy saské a württemberské pomocné sbory. Napoleon po prohrané bitvě pronásledován Prusy a Rusy, opustil Lipsko a ustoupil k Rýnu. Důsledkem bitvy byl rozpad Rýnského spolku (založen Napoleonem r. 1806), do Holandska se vrátil Vilém VI., ve Španělsku nastoupil opět na trůn Ferdinand VII.
Spojenci v Paříži
Vojska Pruska, Rakouska, Ruska a Velké Británie po bitvě o Paříž vtáhla do města 31. 3. 1814. Císař Napoleon byl nucen 6. 4. 1814 odstoupit. Francouzská prozatímní vláda povolala na královský trůn Ludvíka XVIII. z rodu Bourbonů. Napoleon byl poslán do exilu na ostrov Elbu ve Středozemním moři. Záhy, tj. 30. 5. 1814 byl uzavřen mezi Francií a spojenci tzv. Pařížský mír.
Napoleon I. Bonaparte – bitva u Waterloo /Belle Aliance – Belgie/ (18. 6. 1815)
Císař Napoleon se vrátil do Paříže z vyhnanství poté, co se 1. března vylodil nedaleko Cannes s tisíci příznivci a čtyřmi děly. Ludvík XVIII. poslal proti Napoleonovi vojenské jednotky. Ty však přeběhly k císaři a královský dvůr uprchl do Gentu. Nastalo období stodenní vlády Napoleona I. Bonaparta. V první bitvě 16. června 1815 u Ligny porazil Napoleon Prusy. Potom se 17. června obrátil proti britskému vojsku. Následující den 18. června došlo k bitvě u Waterloo mezi Francií a spojeneckými vojsky Británie a Pruska. Porážka zmařila obnovení Napoleonovy vlády a tak 22. června 1815 byl císař nucen abdikovat podruhé. Spojenci pak na podzim 1815 uzavřeli s Francií druhý Pařížský mír.
Druhé vyhnanství – konečné
Napoleona odvezli Britové do vyhnanství na ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku. Tento ostrov se stal jeho posledním útočištěm. Napoleon již ostrov neopustil a 5. května 1821 zde zemřel.
Zpracoval: J. Lanč 05/2002
Použitá literatura: Kronika lidstva,
Naučný slovník,
Toulky minulostí
28. prosinec 2012
12 883×
1289 slov
