Rakousko-Uhersko 1868 - 1914

Lidé se často domnívají, že pro habsburskou monarchii byla léta 1868 – 1914 „obdobím úpadku“. Domnívají se, že v roce 1914 byla monarchie na samém pokraji „zhroucení“ a že první světová válka jen zpečetila to, k čemu muselo dřív či později stejně dojít. Avšak v tomto období bychom v monarchii sotva našli někoho, kdo by si přál republiku, a takřka nikdo netoužil po tom, aby se monarchie rozpadla. Je ironií osudu, že snad nejmilitantnějšími odpůrci režimu byli němečtí nacionalisté, kteří požadovali, aby se rakouští Němci odtrhli a připojili k Německé říši Hohenzollernů. Rakousko se mohlo zhroutit jen v důsledku válečné porážky, která však nebyla až do začátku léta 1918 zdaleka jistá. Kdyby centrální mocnosti první světovou válku vyhrály, Rakousko–Uhersko by nejen přežilo, ale asi by se ještě rozšířilo.

Vnitřní politika

Prosincová ústava

Základní občanská práva zaručila obyvatelům Rakouska–Uherska prosincová ústava z roku 1867, která jako celek platila až do roku 1918. Rakousko se stalo konstituční monarchií. Občané si byli před zákonem rovni, mohli se libovolně stěhovat, a to i za hranice země. Podle své volby se mohli rozhodnout pro jakékoli povolání. Nemuseli se obávat, že bude ohrožen jejich majetek, porušováno listovní tajemství, že jim bude bráněno ve spolčování či šíření informací. Svobodný rozvoj osobnosti dále zaručovala svoboda náboženského vyznání, vědy a vyučování. Důležitým doplněním těchto demokratických ustanovení byl ještě zákon vyhlašující nezávislost soudců na státní moci a další svobodomyslné školské zákony. Jimi se rušil církevní dohled a zaváděla se osmiletá povinná školní docházka. Platnost občanských práv se nezpochybňovala, úřady a policie si ovšem dovedly najít prostředky, jak prosadit svou vůli. Často to pocítili nepohodlní příslušníci neněmeckých národů a dělnických vrstev. Některá práva mohla obecně jen těžko platit – děti z dělnických rodin mohly například o volném výběru povolání jen snít, továrna je neminula. Rozvoj demokracie byl ovšem omezen především tím, že někteří občané, i když jinak plnoprávní, se nemohli podílet na správě státu. Právo volit a být volen platilo jen pro muže, nebylo ani rovné, do roku 1907, ani všeobecné, záviselo na výši majetku a sociálním postavení. Až do roku 1897 mohli volit ti, jejichž majetek přesahoval stanovenou hranici, byli rozděleni do čtyř skupin – kurií. Kurie si svým významem také nebyly rovny. Nejvýhodnější bylo postavení velkostatkářů, potom kurie obchodních a živnostenských komor, tedy podnikatelských organizací, a dále kurie měst a kurie venkovských obcí. Např. určitý počet velkostatkářů zastupovalo více poslanců než stejné množství měšťanských voličů. V roce 1897 byla Badeniho volební reformou přidána další, všeobecná kurie, v níž mohli hlasovat úplně všichni – včetně těch, kteří už volili ve svých předchozích čtyřech kuriích. Ve volbách do říšské rady 1907 byl kuriový systém zrušen, pro volby do zemských sněmů však platil nadále.

Císař

Budoucí císař se narodil 18. srpna 1830. Františku Josefovi se dostalo velmi dobrého vzdělání, měl bystrý úsudek, píli, byl pracovitý, měl vojenskou důstojnost a jistou studenost ve vystupování, která byla s přibývajícími lety mytizována. V roce 1854 se oženil s krásnou bavorskou princeznou Alžbětou, zvanou Sissi. Jeho manželské štěstí však dlouho netrvalo, protože oba manželé byli po stránce charakteru naprosto odlišní. Císařovna utíkala před přísným dvorským životem a většinu života strávila na cestách, nebo ve své vile v Itálii. V roce 1858 se narodilo císařské rodině 3. dítě, syn Rudolf, takže císař nemusel mít obavu o

následnictví.. Osobní císařův život nebyl šťastný, v roce 1889 spáchal jeho jediný syn Rudolf sebevraždu, roku 1898 byla u Bodamského jezera zavražděna císařovna Alžběta a roku 1914 byl v Sarajevu zastřelen František Ferdinand d´Este. Hned na to se stařičký mocnář nechal vmanipulovat do 1. světové války a když umíral byl si vědom toho, že situace je ještě horší, než když v roce 1848 jako 18ti letý nastupoval na trůn. František Josef I. se svou 68 let trvající vládou zařadil po bok královny Viktorie mezi nejdéle vládnoucí panovníky. Jeho jméno je synonymem celé epochy. Heslo Františka Josefa bylo Viribus unitis – spojenými silami

Politika českého měšťanstva

S rakousko–uherským vyrovnáním, které roku 1867 rozdělilo habsburskou monarchii na Předlitavsko a Zalitavsko, nebyli představitelé českého politického života spokojeni. Požadovali, aby se zemím České koruny dostalo stejných práv jako Uhrám. Nespokojovali se jen s agitací v rámci habsburské říše, o postavení českého národa chtěli informovat i v jiných státech, kde doufali nalézt podporu. Hlavní demonstrací proti vládní politice byla návštěva národopisné výstavy v Moskvě, která se uskutečnila ještě v roce 1867. Českou delegaci, skládající se vedle Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra i ze zástupců mladší a radikálnější generace (např. Julia Grégra), car Alexandr II. sice milostivě přijal, ale nic jí neslíbil. A nejen to, prostřednictvím svého vyslance informoval Vídeň, že se žádným způsobem nehodlá vměšovat do vnitřních poměrů monarchie. O to větší podporu nalezli čeští politici doma. Uznání práv České koruny se začali domáhat desetitisíce lidí. Sebevědomí české společnosti bylo posíleno i převezením českých korunovačních klenotů do Prahy, nebo položením základního kamene ke stavbě Národního divadla (1868). František Josef I. si dobře uvědomoval, že není možno opoziční nálady českého obyvatelstva přehlížet. V tomto ohledu se choval mnohem pružněji než jeho vláda. V roce 1870 císař přislíbil, že se dá korunovat za českého krále, a tak uzná stará práva království. Roku 1871 se dospělo k dohodě, která vytvořila předpoklady pro tzv. české vyrovnání. Čechám se nemělo dostat takové samostatnosti jako Uhrám. Fundamentálky předpokládaly zřízení vlastní české zemské vlády a také význam zemského sněmu měl být výrazně posílen. Za českou stranu se jednání účastnili také představitelé české šlechty (zvláště Jindřich hrabě Clam-Martinic) Fundamentálky uznávaly platnost předchozích rakousko–uherských smluv. Přesto se proti nim postavili uherští politici, kteří se obávali jakékoli změny dosavadního, pro ně tak výhodného státoprávního uspořádání. Vyrovnání také ostře odmítla velká většina německého obyvatelstva v Čechách. Masové protestní akce Němců podpořila neoficiálně, ale důrazně, Německá říše. Před tímto náporem František Josef kapituloval a nechal vyrovnání padnout. Roku 1872 se konaly volby do zemského sněmu. Velký boj mezi politickými představiteli Němců a Čechů skončil porážkou Čechů. Plni zklamání a znechucení se čeští politici rozhodli, že se nebudou jednání sněmu účastnit. O říšskou radu nejevili přirozeně vůbec zájem. Nastala dlouhá doba pasivní politiky.

Mladočeši

Trpný postoj českého národa nedoprovázeli žádné citelné akce hromadného protestu, jako např. neplacení daní, které by dodaly váhu právnickým a morálním argumentům. To si dobře uvědomovali radikálnější představitelé českého politického života. Nazývali se mladočechy.

Patřili k nim někteří bývalí radikální demokraté roku 1848, např. Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrovi, kteří řídili největší a nejvlivnější české noviny – Národní listy. V roce 1874 založili mladočeši vlastní stranu. Mimo jiné požadovali účast na zemském sněmu, všeobecné hlasovací právo, prohloubení občanských svobod a rozvoj vzdělanosti.

Konec pasivní politiky

Roku 1873 vstoupili mladočeši do zemského sněmu. Podobný obrat se začal připravovat i v řadách staročechů. Přesvědčení o škodách vyplývajících z pasivní politiky rostlo. V roce 1878 vstoupili i staročeši na půdu zemského sněmu.

Aktivní politika

Čeští politici přešli z jednoho extrému do druhého. Pasivní politiku vyměnili za neméně rozhodnou podporu vlády. Stali se součástí vládní většiny, tzv. železného kruhu pravice. V čele vlády tehdy (od roku 1879 do roku 1893) stál hrabě Eduard Taaffe. Měl plnou podporu císaře. Taaffe si uvědomoval jak je složité vládnout tolika různým národům, z nichž má každý odlišné tradice a odlišnou hospodářskou a kulturní úroveň. Proto se snažil být zprostředkovatelem a vždy stát nad stranami. V každém případě byl Taaffe nejúspěšnějším politikem konstitučního Rakouska.

Aktivní „drobečková“ politika

Čeští politici doufali, že za bezvýhradnou podporu vlády budou na oplátku odměněni nějakými ústupky a výhodami. Postavili se za branný zákon, podpořili novelizaci školského zákona, která zvýšila vliv církve a umožňovala zkrácení školní docházky. Takovými činy si popularitu příliš nezískali. Vláda jim velké ústupky neposkytla. Taaffe jim vyšel vstříc několika menšími opatřeními. Později se o nich hovořilo jako o drobečcích. Šlo o rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882), jmenování Aloise Pražáka ministrem a některá jazyková nařízení.

Nespokojenost s aktivní politikou, punktace

Staročeši, nesoucí za českou politiku hlavní zodpovědnost, se nemohli vykázat žádným skutečně významným úspěchem. Proti Riegrovi a celé české politice se ozývaly stále silnější hlasy nespokojených mladočechů. Za této situace vyzval Taaffe staročechy, aby se pokusili dohodnout s představiteli německého liberálního měšťanstva z Čech. Jednání konaná v lednu 1890 však nedošla ke vzájemné shodě. Podstata dohod, nazývaných punktace, spočívala v reorganizaci okresních a krajských soudů a dalších správních orgánů tak, aby tvořila území pokud možno jazykově jednolitá. Tak se vytvářela možnost trvalého rozdělení země na dvě části, českou a německou, přičemž by Němci měli v české části více práv než Češi v německé. Němci slavili punktace jako velké vítězství. Zato česká společnost se dívala na punktace jednoznačně záporně. Pod vlivem mladočechů je jednoznačně zamítla. Ke kritice se přidala i řada vlivných staročechů a o osudu dohod i o osudu strany, která je připravila bylo rozhodnuto. Ve volbách do říšské rady roku 1891 staročeši úplně propadli. Tak skončila i politická dráha Františka Ladislava Riegra.

Hlavní české politické strany

Omladina Pokrokáři a socialisticky smýšlející dělníci. Byly velmi radikální, ostře se stavěly proti rakouskému státu. Pořádali rozsáhlé demonstrace, které nemohly úřady přehlížet.V lednu 1894 bylo 67 účastníků odsouzeno do vězení.
Agrárníci Agrární strana vznikla roku 1899. Založili ji středočeští sedláci a rolníci.. Tento proces byl ukončen roku 1903 připojením východočeských sedláků. Agrární strana se snažila získat všechno vesnické obyvatelstvo. Do čela strany se vypracoval Antonín Švehla
Křesťansko sociální strana
Sociální demokracie Zahájila boj za uzákonění všeobecného hlasovacího práva. V roce 1897 vláda ustoupila
Národně socialistická strana Ustavující sjezd se konal v dubnu 1898

Tomáš Garrigue Masaryk

Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně. Absolvoval gymnázium v Brně a filozofickou fakultu ve Vídni. Poté, od roku 1882, působil na filozofické fakultě v Praze jako profesor filozofie a sociologie. Aktivně se zapojoval do veřejného života. V roce 1886 označil Rukopisy zelenohorský a kutnohorský za padělky. Vysloužil si za to ostrou kritiku celé české společnosti. Později se postavil za žida Leopolda Hilsnera a sehrál podobnou roli jako Emile Zola v dreyfusiádě. Své názory, záměry a cíle vyložil Masaryk v mnoha spisech, brožurách a časopiseckých studiích. Byl zastáncem realismu.

Průmyslová výroba

Celková průmyslová výroba českých zemí představovala kolem roku 1880 zhruba 2/3 rakouské produkce a její význam stále rostl. V přepočtu na jednoho obyvatele se pohybovala téměř na úrovni Francie. K velkému rozvoji průmyslu přispěla bohatá ložiska uhlí, značná hustota osídlení a kulturní úroveň pracovitého obyvatelstva. Tradičně silné postavení měly Čechy v textilním průmyslu, ve strojírenství, potravinářském průmyslu a chemickém průmyslu. Na přelomu 19. a 20. století se začala rozmáhat výroba související s uplatňováním elektrické energie a spalovacího motoru. Velkou roli také hrálo zemědělství. Houstla síť silnic a železnic. Stavěly se mosty a tunely. Regulace řek změnila tvář krajiny. Rostla města, kam se za prací stěhovaly tisíce lidí. Komíny továren chrlily oblaka kouře a do řek začaly vytékat odpadní vody. Jádro hospodářské politiky tvořila živnostenská svoboda, svoboda podnikání. Představy o tom, že každé podnikání je výnosné, pohřbila krize následující po finančním
krachu v roce 1873. Následkem toho docházelo k dohodám mezi jednotlivými podniky, které se týkaly cen, podmínek výroby a prodeje. Tím docházelo k hromadění kapitálu. Mnoho malých živnostníků nemohlo obstát silné konkurenci a krachovali. Začali se zakládat akciové společnosti. Význam velkých podniků nadále rostl, vznikaly monopoly. Již na sklonku 70. let

opustil stát vyhlašovanou zásadu nevměšovat se do hospodářské oblasti. Byla zavedena celní ochrana domácí výroby. K omezení svobody podnikání přispěla novelizace živnostenského řádu z poloviny 80. let a uklidnění do výrobních vztahů měly přivést i počátky sociálního zákonodárství z druhé poloviny 80 let.

Kultura

České země se vyznačovaly mimořádně vysokou gramotností 97%. Velkou zásluhu na tom měla školská reforma z konce 60 let.

Na základní pětileté školy navazovaly trojtřídní měšťanky. Následovala gymnázia, obchodní akademie, zemědělské školy, průmyslové, uměleckoprůmyslové aj. stření školy. V této době, kdy většina obyvatelstva měla jen základní vzdělání se vysoce hodnotilo středoškolské vzdělání. Studovalo se jen češtině.

Literatura

Poezie: J. Neruda, Sv. Čech, J. V. Sládek, J. Zeyer, J. Vrchlický
Próza: V. B. Třebízský, Z. Winter, A. Jirásek

Ruchovci
Lumírovci

Česká moderna: J. S. Machar, O. Březina, A. sova, F. X Šalda, P. Bezruč, S. K. Neumann, F. Gellner

Česká jubilejní výstava 1891 představila jakých úspěchů dosáhl český národ v průmyslové výrobě i v rozvoji vzdělanosti.

Stavitelství a architektura

Stavěly se vodárny, pavlačové domy, třípatrové domy, továrny, tržnice, obchodní domy, školy, divadla, mosty, nádraží, záložny… Pro tyto stavby se především uplatnil monumentální styl novorenesance (Národní divadlo, Národní muzeum) Za vlády Františka Josefa I. došla také řady změn Vídeň, byly zbourány staré hradby a na jejich místě postavena slavná Ringstrasse, byl postaven vídeňský parlament, vídeňská radnice, Burgtheatr, muzeum secese se známou zlatou kopulí, Státní opera aj. V Budapešti vyrostla v novogotickém slohu budova parlamentu.

Architekti: J. Hlávka, J. Zítek, J. Schulz. A. Wiehl.

Secese

A. Balšánek: Obecní dům v Praze

Kubismus

J. Kotěra muzeum v Hradci Králové
J. Gočár dům U černé matky boží
J. Chochol: dům v Neklanově ulici na Vyšehradě

Sochařství

Zřizování pomníků

J. V. Myslbek: socha sv. Václava, sochy pro vídeňský parlament, F. L. Rieger, J. Clam- Martinec
L. Šaloun: pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí
S. Sucharda: pomník F. Palackého

Divadlo

Stavba Národního divadla. Bylo otevřeno v roce 1881 a po ničivém požáru znovuotevřeno roku 1883. Kromě oper B. Smetany se zde hrály i operety, konverzační komedie a kabaretní představení.Na výzdobě se podílelo velké množství tehdejších známých umělců.

Malířství
M. Aleš: cyklus Vlast, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
F. Ženíšek
J. Mařák
V. Brožík

Impresionismus
A. Slavíček

Secese
A. Mucha:
M. Švabinský

Hudba

B. Smetana: Libuše, Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách
A. Dvořák: Rusalka, Čert a Káča
L. Janáček: Liška Bystrouška
E. Destinnová
F. Liszt
J. Brahms
J. Strauss
A. Bruckner
G. Mahler

Psychologie

S. Freud: zakladatel psychoanalýzy

Zahraniční politika

2. polovina 19. století byla ve znamení aktivit německého kancléře Bismarcka. Na jeho popud vznikl neformální spolek Německé říše, Rakousko-Uherska a Ruska – tzv. spolek tří

císařů, jenž byl 22.10. 1873 potvrzen smlouvou tří císařů Viléma I., Františka Josefa I. a Alexandra II.

Berlínský kongres

Po vítězné válce Ruska nad Tureckem, která byla ukončena mírem v San Stefanu pouhých 10 km od Cařihradu se mocnosti sešli roku 1878 na kongresu v Berlíně. Rusko se již dostalo hluboko na Balkán a to se nelíbilo žádné mocnosti (včetně Německa a Rakousko-Uherska, tehdejších ruských spojenců). Rusko se na kongresu ocitlo v izolaci a bylo diplomaticky poraženo. Rakousko-Uhersko se opět rozrostlo, když smělo okupovat. Bosnu a Hercegovinu.

Berlínský kongres nevyřešil balkánský problém, jen jej odsunul na dobu neurčitou. Do neustálých menších místních válek se pouštěly balkánské státy, které si chtěli vybojovat na Turecku, případně samy na sobě, více území. V první balkánské válce 1912 – 1913 se spojilo Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora. Spojenci velmi rychle porazili tureckou armádu, ale pak vypukl konflikt v jejich vlastních řadách. Bulharsko zaútočilo na své bývalé spojence a bylo jimi za krátko poraženo, to byla druhá balkánská válka v roce 1913. K těmto neshodám se ještě přidávaly mocenské zájmy Rakousko-Uherska, podporovaného Německem, a Ruska. Balkán byl sudem střelného prachu.

Roku 1879 vznikl na Bismarckův popud Dvojspolek Německa a Rakousko-Uherské říše namířený především proti Rusku. V roce 1882 k nim přistoupila Itálie a tím se Dvojspolek změnil na Trojspolek. Rakousko-Uhersko se tak ocitlo ve vleku militaristického vilémovského Německa. Reakcí na vznik Trojspolku bylo vytvoření Trojdohody, Francie, Rusko a Velká Británie se spojily roku 1907.

Napětí vyvrcholilo v červnu 1914, když se v Sarajevu konaly manévry Rakouské armády. Zde byl smrtelně raněn následník habsburského trůnu František Ferdinand d´Este. Rakousko-Uhersko se s žádostí o přešetření a odčinění atentátu obrátilo na srbskou vládu, přitom si však přálo potrestat Srbsko vojensky. Proto také srbskou odpověď, která vycházela rakouským přáním vstříc, odmítlo a 28. července 1914 vyhlásilo válku. Svého spojence podpořilo Rusko, na stranu Rakousko-Uherska se postavila německá říše, proti němu zase Francie, podporovaná Velkou Británií. S výjimkou Itálie, která vyhlásila neutralitu, se zakrátko uplatnil celý systém mezinárodních smluv. Do té doby nejkrvavější střetnutí v celé historii mohlo začít.

Hodnocení referátu Rakousko-Uhersko 1868 - 1914

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 909×
  2600 slov

Komentáře k referátu Rakousko-Uhersko 1868 - 1914