Řecké státy a jejich architektura

Budování měst a jejich ochrana
Stavba měst patří do oboru umění stavět. Je sice skutečností, že zpočátku ve stavbě měst bylo umění málo, protože šlo mnohdy o pouhé zabezpečení existence, jak tomu bylo např. při založení Říma (Roma Quadrata), ale záhy se přišlo na to, že lze města stavět podle předem připraveného plánu. Zásady pro stavbu měst stanovil Hippodamos z Milétu (v pol. 5. stol. př.n.l.) a prakticky je uplatnil při stavbě přístavu v Peiraiu. V projektu tohoto města byly uplatněny teoretické a technické možnosti doby: velmi dobrá orientace, skvělá kanalizace apod.
V období helénismu byla velká města obchodní a rezidenční (sídla vládců, diadochů) stavěna na pravidelné síti ulic a výškové rozdíly terénu bývaly překonávány mnohými terasami. Města byla vybavena skvělými náměstími, která byla lemována veřejnými budovami, jako jsou knihovny, školy, divadla, cirky apod. Zde se všude počítalo s estetickým účinkem, ať již u náměstí, ulic, bloku domů nebo zahrad.
Město bylo nutno chránit před vpádem nepřítele hradbami, které byly mnohdy vybudovány z kamene a opatřeny cimbuřím a věžemi. Průchod hradbami umožňovala u malých tvrzí branka, u velkých měst i několik bran. Jedna z nejslavnějších městských bran je v Aténách, tzv. dipylon, pověstná tím, že u ní byly nalezeny střepy nejstarších řeckých váz, zdobených lineárně kreslenými figurami. Způsob této kresby byl podle naleziště pojmenován slohem dipylským.
Na pobřežních skalách se často stavěly pozorovací věže, které na ostrovech mnohdy sloužily i za útočiště, byl-li ostrov napaden piráty.
Kromě mohutné hradební zdi se v Řecku budovaly hráze vymezující přístavy. Někdy stačila pouze jedna zeď, která uzavřela přístaviště, jak je tomu např. v Messenii, jindy byly nutné zdi dvě, jako v korintském přístavu Kenchrejích a aténském Peiraieu. Vjezd do přístavu byl často chráněn věžemi, které mohly být spojeny řetězy, aby se zabránilo vjezdu nepřátelských lodí.

Bydlení
Jádrem řeckého domu byla velká obdélníková místnost s předsíní, krbem a otvorem ve stropě, kterým odcházel kouř. Byla vyhrazena pouze mužům. K ní přiléhal vnitřní dvorek s obytnými místnostmi a část domu určená ženám. Později se začaly stavět domy, které měly ústřední dvůr se sloupořadím okolo. Jen výjimečně byly domy vybaveny koupelnou. Řekové však mohli docházet do veřejných lázní.

Daně
V řeckých obcích patřily daně k hlavním zdrojům příjmů. Dělily se na přímé , určované podle majetku a odváděné přímo státní pokladně. A nepřímé - to byly pevně stanovené poplatky z koupě, prodeje, nájmu, dědictví, celní poplatky, které byly vybírány na trzích, při prodeji půdy apod. Cla vybíraly městské státy zprvu v přístavech, později i na silnicích či pohraničních přechodech ve výši až pěti procent z ceny dováženého nebo vyváženého zboží. V řeckých obcích převažovaly daně nepřímé nad přímými a postihovaly především cizince.

Rodina
Řecké rodiny mívaly si tolik dětí jako ty dnešní. Důvody byly především ekonomické, protože bylo třeba nejen děti uživit, ale i postarat se dívkám o věno a finančně zabezpečit chlapce. Vzhledem k tomu, že manželství se neuzavíralo většinou z lásky a manžela pro ženu vybíral otec, nebylo asi moc příležitostí k otěhotnění ženy. Pro zachování rodu a obce bylo nutné mít potomky, ale k tomu stačilo mít jednoho syna a případně, jak doporučuje Platón, ještě dceru. Větší počet dětí byl pro rodinu nepříjemnou komplikací. Proto řecké zákony nenamítají nic proti potratům a také bylo možné dítě beztrestně odložit a ponechat náhodě zda se ho někdo ujme nebo zemře hladem.

Škola a výchova
Školy navštěvovali pouze chlapci, protože většina dívek zůztávalo doma, aby se naučily tomu, co se od nich bude v dospělosti očekávat - vařit, spravovat domácnost, příst a tkát. Ani pro chlapce nebyla školní docházka povinná, ale obec považovala za věc cti poskytnout všem občanům mužského pohlaví alespoň základní vzdělání. Školní vzdělání museli rodiče dětem platit (kromě sirotků, kterým vzdělání platila obec), takže délka školní docházky závisela čistě na vůli a možnostech rodičů. Výchovu chlapce přebíral v této době paidagogos - sluha nebo otrok. Dbal na dobré mravy, doprovázel chlapce do školy a tam na něj také po celou dobu vyučování čekal. Po návratu ze školy si probíranou látku opakovali. Školy patřily soukromníkům.
Vyučovalo se čtení, psaní, počítání, učili se literatuře, zpěvu a hudbě a základům tehdy pěstovaných sportů. Výuka tělocviku se konala v palaistrách - čtvercových otevřených prostranstvích s šatnami, koupelnami a tělocvičným nářadím. Ideálem výchovy byl harmonický rozvoj fyzických i duševních vlastností - princip kalokagátíá ( kalos kai agatos = krásný a dobrý). Od patnácti let navštěvovali chlapci tzv. gymnasiony, kde se zúčastňovali diskusí s filosofy a zdokonalovali se ve sportu, aby byli připraveni na vojenskou službu. Po dvouleté docházce dospěli v eféby (tak se nazývali mladíci mezi 18. a 20. rokem života) a nastoupili vojenský výcvik.
Pro dívky nebylo mnoho možností vzdělání. Jedinou výjimku představovaly některé svatyně, do nichž přicházely dívky z nejlepších athénských rodin, aby se stala pomocnicemi kněžek. Pobyt v takových „klášterních školách" byl spojen s největší pravděpodobností s vzděláváním.

Architektonické články
Kromě základních architektonických tvarů byla vytvořena celá řada tvarů doplňujících, které jsou dnes shrnovány pod společné označení architektonické články; jim se přisuzuje úloha vyjadřovat svůj úkol v architektonicko-konstrukční sestavě; podle toho, zda jiné části svazují, podporují, ukončují nebo vzpírají, mluvíme o článcích vzpěrných, podporujících, vázacích nebo ukončujících.
Články měly různé průřezy, jako je např. zvonovice, která připomíná průřezem polovinu průřezu zvonu, nebo laloška, opačného prohnutí zvonovice, obloun (torus), který někdy měl průřez kruhového segmentu, nebo výžlabek (trochilus), který je téhož průřezu, ale vhloubený dovnitř. Tyto články se mnohdy kombinovaly a doplňovaly jednoduchými pásky, které spojovaly jednotlivé články mezi sebou. Torus i trochilus bývaly někdy zdobeny vodorovným rýhováním (vypouklým nebo vydutým).
Pásek má průřez nízkého obdélníku, bývá zdoben malovaným nebo plastickým ornamentem plynule vedeným. Bývá to meandr, mořská vlna nebo rostlinné motivy. Pro naznačení svázání se někdy používalo i malého oblounu segmentového průřezu. Ten býval někdy zdoben plasticky, kulovitými nebo vejčitými a čočkovitými útvary, rytmicky jej členícími. Takto upravený se nazývá perlovec, astragal. Jindy byl zdoben podélným rýhováním, vydutým nebo vypouklým, pletencem nebo rostlinnými motivy.
Úkolem podporujícího článku, zvaného kyma, bylo vyjádřit podepření a převedení tlaku hořejší části na část spodní. Ale kyma mnohdy spojovalo vodorovné části nebo je lemovalo a tím nabylo úlohu článku spojujícího. Kyma v řecké architektuře bylo trojí: dórské, iónské a lesbické.
Ukončující články mají vytvořit skutečné i optické ukončení ve směru svislém. V podstatě to byla sima, antefix a akroterie. Sima je ukončení římsové. Bylo zdobeno malovanými nebo plastickými listy ornamentálně upravenými. Tato výzdoba se označuje názvem antemion, tj. květinka.
Antefix (lat.), zvaná též antefixa, byla plastická výzdoba okapu a někdy i hřebene střechy. Mívala podobu palmet a mnohdy ukončovala řadu střešních tašek - kalipterů. Původně byly antefixy z pálené hlíny, později z mramoru.
Akroterie (akroterion = horní ukončení) byl ukončující článek používaný na nárožích (akroteria angularia) a na vrcholu štítu (akroteria mediana). Byla to plastická palmeta nebo plastika postav zvířecích (greif) či lidských, z pálené hlíny, později z mramoru nebo z kovu.

Divadlo v Řecku
K uctění bohyně Démétry byly v Řecku konány náboženské hry - mystéria (o nichž se všeobecně tajemně pomlčuje) a dále se předváděly jakési výstupy kolem Dionysova oltáře. Z těchto náboženských her a úkonů se později vyvinula divadelní představení, pro něž se již od dob klasických budovaly samostatné stavby přímo v posvátném chrámovém okrsku nebo v jeho blízkosti.
V 5. stol. př.n.l. nabylo divadlo definitivnějšího uspořádání. Skládalo se ze tří, téměř samostatných částí:
1. Orchestra, kruhová plocha s Dionysovým oltářem. Zde za zpěvu provozoval své umění sbor tanečníků. V některých divadlech oltář není.
2. Hlediště, teatron, bylo umístěno v terénu nálevkovitě rostlém nebo upraveném a obemykalo orchestru v úhlu o něco větším než 180°. Bylo okrouhlé, ale někdy mělo tvar přizpůsobený terénu. Bylo vybaveno sedadly, původně dřevěnými, později kamennými, a bylo rozděleno vodorovnými komunikacemi (diazomami) a schodišti paprskovitě vzhůru stoupajícími na díly (kerkides). Počet míst byl různý: Dionysovo divadlo v Aténách pojalo 17 000 diváků, divadlo na Délu 5 500, v Megalopoli bylo největší, pro 20 000 diváků.
3. Skéna, byla obdélná budova, která uzavírala výhled z teatronu. Vpředu byla vybavena pódiem vysokým 2,5 až 4 m, tj. prosceniem čili logeiem, jímž přiléhala k orchestře. Plocha jeviště, proscenia, byla ze stran vymezena křídly skény - paraskénii. Původně byla skéna stan, kde se herci převlékali a kde měli svoje rekvizity, později se stavěla ze dřeva a teprve od doby klasické byla kamenná.
Řecké divadlo vždy dodržovalo zřetelné dělení na tři části.
Po naše časy se uchovaly trosky mnoha řeckých divadel (v Aténách, v Epidauru, v Prieně, v Pergamu aj.). Většina jich byla v době helénistické a římské přestavována, jako např. divadlo v Aspendas, které za časů Marca Aurelia (2. stol. n.l.) upravoval architekt Zenón; je nejlépe zachováno. V této době byla velká péče věnována úpravě průčelí skény.
Kromě divadel vznikaly samostatné stavby pro recitační a hudební přednesy, budované z pravidla na obdélníkovém půdorysu s obloukovitým stupňovitým hledištěm. Byla to odeia a snad jedno z nejstarších pochází z doby Periklovy; toto sloužilo i k soudním řízením. Další aténská odeia jsou až z doby helénistické.

Hodnocení referátu Řecké státy a jejich architektura

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  2 683×
  1456 slov

Podobné studijní materiály

Komentáře k referátu Řecké státy a jejich architektura