Smrt Jana Palacha

Zvyšující se pocit únavy a deziluze vycházel ze skutečnosti, že byly v podstatě zmrazeny všechny reformy v oblasti ekonomiky a politiky. Výsledkem tohoto jevu byl vzestup emigrace, jejíž složení podle informace StB pro předsednictvo ÚV KSČ z konce roku 1969 představovalo 70% lidí do 35 let a zároveň 38% lidí vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných.
Sovětské vedení došlo na přelomu listopadu a prosince 1968 k závěru, že odliv reformních tendencí v ČS společnosti pokračuje příliš pomalu. Na prosincových zasedáních v Kyjevě došlo k ostré konfrontaci s ČS delegací, neboť Brežněv tvrdě požadoval čistky v KSČ i v celé společnosti a zdůraznil možnost nového použití síly,pokud nedojde v ČSSR k jednoznačnému příklonu k sovětskému stanovisku. Mobilizovaly se stalinistické skupiny. Na druhé straně přetrvával odpor proti okupaci v rámci studentského hnutí a odborů, sjednocovala se stanoviska nejrůznějších složek kulturní fronty a došlo k řadě protestních akcí proti sovětské okupaci. Vlna protestů a odporu Čechů a Slováků vyvrcholila v souvislosti s protestním sebeupálením JANA PALACHA , JANA ZAJÍCE a EVŽENA PLOCKA, činem do té doby v evropském prostředí nepředstavitelným, který šokoval světovou veřejnost. Pozdější jednání branného a bezpečnostního výboru federálního shromáždění na jaře 1969 ukazuje, jak nastupující kolaborační režim nebyl schopen pochopit morální obsah činu obou studentů.
Jan Palach chtěl probudit národ, před více než třiceti lety svůj čin vykonal v hlubokém přesvědčení, že má smysl. Nebylo to neuvážené dobrodružství, ani kousek zamýšlený na efekt. Učinil to proto, že nenalézal jiný prostředek boje proti beznaději a pasivitě. Neviděl jiný způsob, jak pohnout vládu a lid této země, aby byla zajištěna svoboda a demokracie. A protože nevěděl, jak jinak národu pomoci, chtěl ho vyburcovat sebeupálením. Věřil, že tento čin je schopen změnit chod dějin, že je schopen zvrátit situaci, že může donutit vládu, aby učinila opatření, která jsou v zájmu budoucnosti země a jejich obyvatel.
Příběh Jana Palacha je příběhem činu, který přerostl jeho život sám. Nejkratší položkou Palachova fenoménu je sám Palachův život. Stihl být citlivým, tichým, uzavřeným, zodpovědným, všechno až příliš vážně mínícím a pro spravedlnost zapáleným chlapcem, který se stihl rozhodnout k oběti. Zbyly po něm dopisy a zbyly dohady. Ne snad o motivu, spíš o okolnostech jeho volby. Jan Palach se narodil 1.8.1948. Vystudoval gymnázium a poté nedlouho studoval na Filozofické fakultě UK.
Od srpnové okupace v roce 1968 uplynul necelý půlrok, když se Jan Palach, 16.1.1969 odpoledne na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. V dopise se označil za Pochodeň č.1 a vyjádřil odhodlání dalších dobrovolníků „probudit lid této země“.Palach utrpěl rozsáhlé popáleniny třetího stupně a po třídenním statečném zápase zranění podlehl, Vzkaz mladým lidem, který interpretovali jeho přátelé, zněl „ať se živí přičiní v boji“.
„Máte právo udělat se sebou sami co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se,“ řekl v lednu 1969 v emotivně napjaté atmosféře po šokujícím činu Jana Palacha Jaroslav Seifert. Na adresu možných dalších živých pochodní vyslovil i dosti zřejmé upozornění: „Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady.“ Měl pravdu, ale dvacetiletí Janové to obvykle ještě nevědí.
Tento příběh je kromě jiného také příběhem arogance moci, která se nezastaví ani před mrtvým a bolestí jeho pozůstalých. Pohřeb Jana Palacha 25. ledna 1969 i dny, které mu předcházely od okamžiku, kdy se upálil, byly strhující celonárodní manifestací. K jeho hrobu pak denně přicházely desítky lidí. Lidé se tu zastavovali, a to byl veškerý jejich prohřešek. StB usoudila, že Palachův hrob „budí pohoršení“, a proto byly ostatky Jana Palacha v říjnu 1973 tajně exhumovány a urna s jeho popelem byla přemístěna na hřbitov ve Všetatech. Na původní místo svého odpočinku, na Olšany, se Jan Palach vrátil až v roce 1990.
K pochopení Palachovy mentality nám jistě velice pomůže kniha Jiřího Lederera: JAN PALACH – ZPRÁVA O ŽIVOTĚ. Je to dosud nejdokonalejší kniha o Janu Palachovi, ve které je velice podrobně a přesně zachycen Palachův život a snad i jeho styl myšlení. V Palachově pozůstalosti také Lederer našel, jak sám ve své knize zdůraznil, "jeho klíčovou myšlenku ". Jan Palach ji zřejmě objevil v nějakých novinách, vystřihl si ji a vylepil doma na vnitřní stěnu dvířek kuchyňské kredence. Aniž by znal autora výroku, zřejmě mu byl jeho obsah velice blízký a chtěl ho mít stále na očích. Ale nejen to. Původní text doplnil o jedno slovo, což byl, jak dovozuje Lederer, "detail nemalé důležitosti pro pochopení Janovy osobnosti. Jemu nikdy nešlo jen o krásu myšlenek. Ta pro něho spočívala především v její realizaci." K citátu Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit, si perem dopsal: ... a prosadit.
Jan Palach patrně čekal, že jeho oheň bude očistnější a jeho účinky rychlejší. Rozhodl se probrat lidi z letargie, a to se mu v první fázi určitě podařilo. Ve své opravdovosti nemohl tušit, že po vypjatých citech přijde obvykle vlna apatie a revoluční odhodlání se na čas jakoby ztratí v zapomnění. Důležité je, že zrno zaseté 16. ledna 1969 sice nepozorovaně, ale přece jen klíčilo, aby o dvacet let později v tzv. Palachově týdnu zřetelně vyrašilo. Fakt, že na Václavské náměstí v Praze po celý výroční týden přicházeli mladí lidé právě v Palachově věku (tedy rozhodně nemohli pamatovat ani srpen 68 ani leden 69) a nenechali se zastrašit nevybíravými zákroky policie, by Jana musel uspokojit. Znamenalo to, že tito mladí lidé vědí, co chtěl Jan Palach. Znamenalo to, že jejich rodiče nezapomněli, co jim svým extrémním způsobem vzkazoval.

Seznam použitých pramenů:

1. Švagrová Marta, Lidové noviny, Praha 1999
2. Britské listy, internet
3. Bělina Pavel a spol., Dějiny zemí koruny české, Praha a Litomyšl 1993
4. Kalenská Renata, Lidové noviny

Citace:
1. Jiří Lederer, Jan Palach-zpráva o životě
2. Jaroslav Seifert, televizní vystoupení v lednu 1969
3. Jan Palach, a)dopis
b) z nemocnice
5. Jiří Palach, z rozhovoru Lidových novin
6. Karol Sidon, vybráno z Britských listů
7. Tomáš Halík, Katolický týdeník
8. Jan Kavan, Studentské noviny
Přílohy:
1) FOTOGRAFIE
2)CITACE

JAN PALACH
"Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: Za prvé ­ okamžité zrušení cenzury, za druhé ­ zákaz rozšiřování Zpráv. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to je 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou, to je časově neomezenou stávkou, vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1. P. S.: Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro Československou socialistickou republiku. Využijme jej."
"Zapálil jsem se, jak to dělají buddhisté ve Vietnamu. Na protest proti všemu, co se tady děje proti svobodě slova, tisku a ostatního. Říkejte to všem!" Taková byla první věta, kterou jedenadvacetiletý Jan Palach řekl lékařům poté, co se na protest proti stávajícím poměrům zapálil. Chtěl tak vykřičet do světa, že jeho čin nebyla sebevražda.
Jan zemřít nechtěl. Během tří dnů, kdy jej sužovaly nesmírné bolesti, komunikoval s okolím. Svého činu nezalitoval. Počítal prý s rizikem, ale smrt neměla být výsledkem jeho protestu. Chtěl jen vyburcovat lidi, probudit je z apatie. "Budeme pokračovat dál, dokud vláda něco neudělá," řekl na nemocničním lůžku.

JIŘÍ PALACH
Jiří Palach se narodil o sedm let dříve. "Když jsme byli hodně mladí, dělal jsem bráchovi chůvu, ale ten věkový rozdíl mezi námi se postupně vytrácel," vypravuje Jiří. Jan prý byl duševně velice vyspělý, dokonce natolik, že z něj Jiří míval komplexy méněcennosti. "Víte, on hodně četl, neustále ležel v knihách," říká.
Jak by s odstupem let svého bratra hodnotil? Jiří je přesvědčen, že "brácha" byl nevyléčitelný idealista. "Jenda tvrdil, že v každém člověku je alespoň kousek dobra. Jen je potřeba přijít na to, jak z něj to dobro vydolovat na povrch."

KAROL SIDON
"Pokusme se [inspirováni Palachovou nekompromisností jako on] vzpřímit hlavu. Život, založený na pouhém pudu sebezáchovy, ztrácí účel a není žádným rozumováním omluvitelný. Svoboda se nedostává darem, ale platí se za ni jednoznačným odhodláním."

JIŘÍ LEDERER
Původní text doplnil o jedno slovo, což byl, jak dovozuje Lederer, "detail nemalé důležitosti pro pochopení Janovy osobnosti. Jemu nikdy nešlo jen o krásu myšlenek. Ta pro něho spočívala především v její realizaci." K citátu Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit, si perem dopsal: ... a prosadit.

JAN KAVAN
Dva dny po smrti Jana Palacha napsal tehdejší studentský politik Jan Kavan na stránkách Studentských novin: "Janova výzva, protest, výčitka, otázka, to všechno je hluboko v každém z nás. Čím více však o tom přemýšlím, tím více obdivuji i jeho mravní sílu, jeho čistotu, tím více si uvědomuji, že měřítka, která nám vnutil, jsou nesmírně vysoko, že doskočit k jeho laťce bude velmi obtížné, ne-li nemožné. (...) Snad měl Jan Palach kromě odvahy a ryzosti charakteru i velkou víru v lidi, snad skutečně věřil, že po šoku, který prožijeme, většina z nás změní svůj způsob myšlení a tím i jednání. Cítím, že právě tuto jeho víru nesmíme zklamat. Jeho sebeobětování nesmí být výkřikem do prázdna, jeho smrt je nyní v našich rukou a jenom na nás nyní je, zda dopustíme, aby ji historici jednou nazvali zbytečnou."

TOMÁŠ HALÍK
Tomáš Halík, Janův spolužák, loni v Katolickém týdeníku připomněl svůj argument v diskusích s některými křesťany, kteří Janův čin odsuzovali jako sebevraždu. Byl vyjádřen slovy Chestertonovými: sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí. Svou úvahu o Palachově smrti Halík uzavírá slovy: Zrno pšeničné, které odumřelo sobě, přineslo užitek stonásobný.

JAROSLAV SEIFERT
„Máte právo udělat se sebou sami co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se,“ řekl v lednu 1969 v emotivně napjaté atmosféře po šokujícím činu Jana Palacha Jaroslav Seifert. Na adresu možných dalších živých pochodní vyslovil i dosti zřejmé upozornění: „Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady.“ Měl pravdu, ale dvacetiletí Janové to obvykle ještě nevědí.

Hodnocení referátu Smrt Jana Palacha

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 194×
  1658 slov

Komentáře k referátu Smrt Jana Palacha