Volný čas a zábavy v Antice

Lázně

Z mnoha zábav, kterými se Římané obveselovali, tvořilo důležitou část koupání. Díky horkému podnebí a jako občerstvení po práci a tělesných cvičeních se stalo denní potřebou Římanů. Bohatí občané se koupali doma, pro lid se zřizovaly veřejné lázně. Ty byly roztroušené po celém městě. Místnosti byly zřízeny podle zažitého postupu při koupeli, který musel dodržovat každý návštěvník lázní. Koupel začala studenou vodou (frigidarium), pokračovala ve vlažné (tepidarium) a v horké (caldarium) vodě. Zakončena byla parní lázní (sudarium). Poté se návštěvník opačným postupem vrátil opět do studené vody. Podle toho byla voda napouštěna do místností - od frigidaria s velkým bazénem, kde se dalo plavat, přes tepidarium a caldarium s vanami ve stěně. Místnosti a voda se záhřívaly z velké kotelny pod podlahou a do parní koupele byl veden horký vzduch svislými trubkami. Lázně obsahovaly i další vedlejší prostory, jako šatnu (vestibulum), místnosti na gymnastiku, masáže, procházky aj.
Posléze, když se lázně staly současně i veřejnými shromažďovacími místnostmi, byly přistaveny ještě další místnosti - exedrae, tj. konverzační sály, knihovny, čítarny, aj.

Hry

K jiným zábavám Římanů patřily rozmanité společenské a tělovýchovné hry, jako míčové hry, jízda na koni, aj. Hojně pěstovali i lehkou atletiku, hod oštěpem, jízdu na koni a vrh diskem. Oblíbená byla hra v kostky, stejně jako hra podobná našim šachům. Při této hře se posunovaly kamínky na desce, pusunutí záviselo na vrhu kostky. Kostky byly šestihranné s čísly 1-6. Hrálo se dvěma nebo třemi kostkami, nejlepší hod byly samé 6, nazýval se senio, nejhorší samé 1 – canis.

Římané hráli rádi i hru micare digitis – vystrkovat prsty – účelem bylo uhádnout, kolik prstů protihráč vztyčil.

Hudba

Hudba sloužila dlouho jen k náboženským účelům, ale díky řeckému vlivu dostávala pomalu světský obsah a tvořila náplň zábavy na hostinách. Hudebníci a zpěváci byli většinou Řekové, stejně tak hudební nástroje měly řecký původ. V podstatě všechny nástroje vyjma fléten byly strunné, byly to: pěti i více strunná lyra, ta doprovázela lyrické písně, hlubokozvučné varyto, zvané barbitos a vysokozvučná sambuka, a dále pak citara a harfa.

Tanec

Římané neradi tancovali. Tanec považovali za nedůstojný pro vážného Římana. Cicero napsal, že člověk zdravého rozumu netancuje, ani kdyby se zbláznil. Ale ani jeho výčitky nemohly zastavit vývoj módy. Tancovat se učili jak císaři, tak i vznešené římské matróny.
Staří Řekové věřili, že tanec byl vynalezen bohy a proto si ho spojovali se svými náboženskými obřady a uctívacími ceremoniály. Věřili také, že tancování je dar, jenž patří jen vyvoleným, kteří se díky boží vůli v momentě naučili tancovat.
Nejstarší historické záznamy pochází z Kréty, kde v letech 3000 - 1400 př.n.l rozkvétala minojská civilizace. Obyvatelé Kréty zde rozvíjeli hudbu, tanec i zpěv a to nejen jako součást náboženského života, ale také pro své potěšení.
Krétské tance byly tancovány jak v otevřených, tak v uzavřených kruzích, Kréťané obvykle tancovali okolo stromu nebo nějakého náboženského objektu, aby ze sebe vypudili zlo. Později k tancování přibírali zpěváka nebo hudebníka - krétské sochy ukazují tance v kruhu okolo hráče na lyru, nebo také párové tance spojené s nejrůznějšími kulty.

Výuka tance nepatřila v antickém Řecku zrovna k nejlevnějším, přesto např. v Arkádii byla tato výuka hrazena (mladým mužům) z městské kasy. V Thesálii zase tanečníky jmenovali eminentními občany popř. vedoucími tanečníky. Naproti tomu ve Spartě bylo tancování spojeno spíše s bojem a disciplínou, s čímž souvisí fakt, že Sparťané tancovali převážně válečné tance v pochodovém rytmu nebo také trénovali boj za zvuku fléten, dělajíc přitom taneční kroky. V Athénách byly všichni právoplatní občané vyučováni tanci již od útlého věku, v bohatších rodinách probíhala individuální výuka nejenom tance, ale také hudby a poezie za přítomnosti soukromých učitelů.

Dominantní formací ve všech řeckých tancích byl kruh - jak uzavřený, tak otevřený - nebo spirála. Pouze athénští tancovali v přímých řadách nebo také v tzv. čtvercové formaci. Pravidlem bylo, že muži a ženy tancovali odděleně, jen výjimečně dohromady. V divadlech tancovali - stejně tak hráli - výhradně muži. Ženy tancovaly ženské tance společně mezi sebou a tzv. dionýské tance v průběhu dionýského festivalu. Tanečníci byli převážně amatéři, vyjma těch, kteří tancem bavili hodující u Symposionu.

Typy tanců:
Základní rozlišení je mezi tanci válečnými a mírovými. Později se začaly rozlišovat tance divadelní, náboženské, bojové, symposionové, smuteční atd. Každý typ divadelního vystoupení (tragédie, komedie) měl svůj vlastní, charakteristický druh tance.
• Pyrichický tanec (Πυρριχίος) - nejznámější z válečných tanců, byl součástí základních vojenských dovedností a vyučoval se jak v Athénách, tak ve Spartě.
• Gymnopaedia (Γυμνοπαιδεία) - hlavní tanec Lakedaemonie, tancovaný každé ráno na Sparťanské agoře (tržnici) jakožto každodenní rozcvičení.
• Geranos (Γέρανος) - Podle Plútarcha se tancoval hlavně na Délu, na počest zabytí Minotaura Théseem, který se na zpáteční cestě zastavil obětovat Afroditě a tancoval kolem jejího oltáře.
• Ierakio (Ιεράκιο) - ženský tanec, tancovaný během festivalů na Héřinu počest.
• Epilinios (Επιλήνιος) - dionýský tanec, tancovaný v sudech s vinnou révou během sešlapávání vína.

Divadelní tance:
• Emelia (Εμμέλεια) - tanec, tancovaný společně s produkcí tragédií, jeho opakem je
• Kordax (Κόρδαξ) - tancoval se během produkce komedií.
• Sikkinis (Σίκκινις) - tanec, předváděný během satirického dramatu.

Ostatní tance:
• Imeneos (Υμέναιος ) - svatební tanec; tancovala ho nevěsta společně s matkou a přáteli. Byl hodně rychlý s mnoha otočkami a zvraty.
• Hormos (Ορμος ή Αλυσίδα) - Tancovali ho mladí muži a ženy, kteří během tance tvořili řetěz.. Tanec vedl mladý muž, který ukazoval bojové schopnosti při svých pohybech. Hned za ním tancovala mladá žena, které měla symbolizovat vážnost a slušnost.
• Iporchima (Υπόρχημα) - kombinace tance, pantomimy, zpěvu a hudby - pochází z Kréty. Tancovali ho chlapci a děvčata, zpívajíc chórické básně.

Dětské hry

Můžeme uvést i několik dětských her. Chlapci a děvčata měli v oblibě hru s obručí (orbis), připevňovali na ní malé zvonečky, korálky nebo kovové plíšky, aby se obruč při vyhození blýskala a cinkala. Také si hráli s kostakami. Vyhazovali je do vzduchu a vyhrál ten, komu jich nejvíce spadlo do předem vykopané jamky. Jinou zábavou byla hra s vozíky, do nichž zapřahali psy nebo kozy, a s nimiž závodili. Chlapci si hráli na gladiátory, vojáky, obchodníky. Společně si pak hráli s míčem, pokoušeli se míč chytat ve všech pozicích, v kleče, v sedě, apod.

Starší chlapci měli v oblibě težší hry, které byly přípravou na vojenskou službu. Tuto přípravu získavali mladí Římané na Martově poli. Házeli diskem, šermovali – šerm nacvičovali dřevěnou palicí proti štítu – běhali v plné výzbroji, zápasili a jezdili na koni. Učili se snášet zimu a teplo, přeplavat prudký tok Tibery a obratně používat pěsti, ale nepřepínali síly. Razili zásadu: „Mens sana in corpore sano“, „Zdravý duch ve zdravém těle.“

Hry v cirku

Místo pro hry v cirku bylo v dolině mezi vršky Palatium a Aventinum. Tarquinius Priscus dal údolí upravit – byly tu postaveny dřevěné tribuny a po skončení her byly opět rozebrány. Cirkus s kamennými základy dal postavit C. I. Caesar, měl kapacitu 150 000 diváků. Cirkus byl dlouhý 600m, široký 100m.

V cirku se konaly po mnohá století koňské dostihy; od 2. století př. n. l. se začínají pořádat i gymnastické soutěže.

Závody začínaly průvodem z Jupiterova chrámu na Capitolu. Průvod přišel do cirku, obešel dráhu, načež závodníci zaujali svá místa na bílé čáře, vetšinou 4 vozy najednou. Po vykonání oběti dal pořadatel bílým šátkem (mappa) znamení ke startu. Závodníci museli sedmkrát objet dráhu. Vítězem byl ten nejrychejší. Odměnou za vítězství byl palmový list, peněžitá odměna, někdy i stříbrné věnce a drahocenné šaty. Závody se konaly 10krát, 20krát i vícekrát denně. Závodníci se sdružovali do klubů. Ty chovaly čistokrevné koně a školily nové závodníky. Podle barev se dělily na bílé, červené, zelené a modré. Za císařství se kluby změnily na politické strany. Závodní vozy byly dvojkolové, vzadu otevřené. Koně byli zapřaženi vedle sebe. Při gymnastických závodech pěstovali Římané pětiboj: běh (cursus), zápas (luctus), box (pugillatus) a vrh diskem.

Divadlo

Historik Livius píše, že první jeviště Římané postavili r. 364 př. n. l. pro dramatické představení, které mělo odvrátit morovou epidemii. Byla to jen jednoduchá dřevěná konstrukce pro herce, obecenstvo stálo okolo na volném prostranství.

Roku 146 př. n. l. postavili Římané první divadlo podle řeckého vzoru. Ale i toto bylo pouze dřevěné a po skončení her bylo rozebráno. Až r. 55 př. n. l. dal Pompeius postavit kamenné divadlo pro 40 000 diváků. Podle tohoto vzoru se pak stavěla divadla po celé říši.

Hry v amfiteátru

Hry v amfiteátru se dělily na gladiátorské zápasy (ludi gladiatorii) a na štvanice (venationes).

1. Gladiátorské zápasy původně souvisely s uctíváním mrtvých. Nad hroby mrtvých vojevůdců a aristokratů museli vojáci a zajatci zápasit na život a na smrt. První gladiátorské zápasy byly (r. 264 př. n. l.) soukromé. Koncem reubliky jsou už častějším zjevem, ale pravých rozmach gladiátorských zápasů nastal až za císařství.

Za republiky se konaly na fóru, později se pro ně stavěly dřevěné amfiteátry. Velký a stálý amfiteátr postavili Flaviovci, dnes je znám pod jménem Kolosseum. Byla to čtyřposchoďová budova elipsovité podoby, dlouhá 185, široká 156m a vysoká 48,5m, pojala až 87 000 diváků.
Amfiteátr měl ve středu elipsovité prostranství (arena). První tři patra hlediště byla k sezení, čtvrté bylo k stání. Arénu obklopovala stěna. Za touto stěnou byly zvěřince a nad ním lóže s čestnými místy pro caesara a vysoké úředníky.

Galdiátoři byli vybíráni z odsouzených zločinců, ze zajatců a otroků. Brzy se začali objevovat profesionální učitelé šermu a základali školy pro gladiátory. Tyto školy pronajímaly anebo draze prodávaly zápasníky pořadatelům her. Gladiátoři se rozlišovali podle zbraní, které používali: retiarii byli vyzbrojeni sítí (rete), do níž se snažili protivníka zaplést, aby se nemohl bránit, a trojzubcem. Známí byli též Samnites, Thraces, Galii a jiní, každý s jinou zbrani v ruce. Před zápasem se gladiátoři představili slavnostním vstupem do arény. Obešli ji a přítomného caesara pozdravili slovy: „Ave, Caesar, morituri te salutant!“ aneb „Buď zdráv, Caesare, na smrt jdoucí tě zdraví“. Potom je cvičitel (lanista) postavil proti sobě, vždy dva s nerovnými zbraněmi. Na dané znamení začal boj na život a na smrt. Kdo podlehl, mohl prosit vztyčeným uazovákem o milost. Když si obecenstvo přálo jeho smrt, naznačovalo to palcem směřujícím dolů (pollice verso), mávání šátku znamenalo milost. Odměnou vítězi byl palmový list, někdy i propuštění na svobodu.

2. Štvanice (venationes). Při štvanicích zápasila zvířata buď mezi sebou, nebo s lidmi odsouzenými k smrti či zápasníky z povolání. Štvanice byly finančně velmi náročné. Leč římské obyvatelstvo si je tak oblíbilo, že si vynucovalo jejich pořádání. Poslední zprávy o zábavách tohoto druhu jsou ze 6. století n. l. Vrcholem zvrhlosti vkusu a mravního cítění obecenstva byly veřejné popravy při hrách: odsouzenci museli šelmám čelit holýma rukama. Podobné štvanicím byly i popravy a mučení pořádané jako divadlo, kdy odsouzenec představoval nějakou mytologickou postavu. Tak napříkad let Ikarův zpodobňovali Římané tak, že důmyslným mechanismem vytáhli svázaného odsouzence do téměř 30ti metrové výšky a s křídly připevněnými na zádech ho shodili do arény. Známé jsou též živé pochodně (povětšinou z Neronovy éry pronásledování křesťanů).

Z publikace „Život a literatúra v antickom Ríme“, SPN Bratislava, 1969 a Internetových stránek „Antika“

Hodnocení referátu Volný čas a zábavy v Antice

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  5 764×
  1782 slov

Komentáře k referátu Volný čas a zábavy v Antice

Eliška Hrušková
Super