Římská obydlí

Podobně jako v jiných italských městech byl i v Římě jedním z typů obytného stavení domus nebo-li dům s atriem. Nazýval se tak podle své ústřední síně (atrium), která byla původně nejen hlavní, ale i jedinou obytnou místností, proto atrium sloužilo nejen k běžnému pobytu obyvatel domu, ale i jako ložnice a místo k přípravě jídla, proto v něm byl umístěn krb, vedle toho byla v atriu i svatyňka domácích bůžků-Larů. Později se však atrium přeměnilo v přijímací místnost a k běžným domácím potřebám byly vystavěny menší pokoje po jeho bočních stranách. V zadní části atria byly ponechány prostornější výklenky (alae) a na zadní stěnu atria byla přistavěna otevřená místnost (tablinum). Vedle ní bývala kuchyně, koupelna, odkládací komory apod. Vzduch a světlo pronikaly do atria otvorem ve střeše, kterým při dešti spadala do domu i voda, ta se zachycovala do nádrže na podlaze atria. Jednotlivé místnosti byly zásobovány vzduchem a světlem úzkými větráky nebo malými okny. Domovní dveře nebyly umístěny v rovině obvodní stěny domu, ale posunuty směrem do jejího nitra, tím se před nimi vytvářel malý prostor-předsíň (vestibulum). V některých domech býval u dveří v přilehlé místnosti vrátný. Dveře bývaly uzavírány klíčem nebo závorou. Místnosti po stranách domu sloužily někdy jako obchody. S většími nároky na bydlení se plocha domu rozšiřovala o nové prostory. Domus byl obohacen o prostranný dvůr lemovaný sloupořadím (peristylium), kolem něhož vznikla další řada místností jako je jídelna (triclinium), společenské místnosti (exedra), knihovna (bibliotheca), pokoje pro hosty, v podkroví místnosti pro otroky a služebnictvo. Prostor peristylia býval upraven pěstěnými záhony, které obklopovaly nádržku vody (piscina). Základní domus mohl být různě upravován podle požadavků a možností majitele.
Vnitřní vybavení bylo původně prosté a praktické. Později začali Římané klást vyšší požadavky i na zařízení svého obydlí, hlavně v těch místnostech, kde se majitel stýkal s veřejností. Prostory, které nebyly v popředí zvláštního zájmu majitele, byly nadále vybavovány střídmě. Patřila k nim kuchyně a po dlouhou dobu i koupelny, kterým byla věnována zvýšená péče v bohatých soukromých domech na sklonku republiky a za císařské doby. V kuchyni (culina) bylo nejdůležitějším místem otevřené ohniště, na kterém byl neustále udržován oheň. V některých domech bývala pec na pečení chleba. Koupelna(balneum) bývala až do počátku císařství v soukromých domech zařízena velmi prostě a vyznačovala se malými rozměry. K vlastní koupeli sloužily vany, které byly buď pevně zděné nebo přenosné kovové. Záchody (latrinae) bývaly vybaveny zděnými, kamennými či dřevěnými sedačkami. U jednoduchých záchodů byla u odpadového otvoru pouze vyvýšenina na nohy. K běžným kusům nábytku patřila kovová či dřevěná lehátka, křesla, různě upravené stoly, skříně a truhly. K výzdobě domů sloužily umělecké předměty. S oblibou Římané umisťovali ve svých domech kopie děl známých řeckých mistrů. K osvětlování místností sloužily kahany a voskové nebo lojové svíce. Stěny obytných místností byly pokryty omítkou nebo štukem a byly zdobeny mozaikami. Stropy byly ploché nebo klenuté. Bývaly podobně jako stěny místností nahozeny maltou či štukem a byly ozdobeny mozaikou a malbou. Podlaha byla kryta cihlovou a někdy kamennou dlažbou. Obvyklá byla i vrstva malty zpevněná kameny. Stěny domu byly stavěny různými způsoby. Častá byla stavba z ohlazených kvádrů, při které se kameny kladly volně na sebe a soudržnosti stěny napomáhala váha stavby, popř. kovové svorníky spojující kvádry mezi sebou. Obvyklá byla také stavba z pálených cihel nebo stavba smíšená. Římské cihly byly ploché a nízké. Jejich tvar byl čtvercový, obdélníkovitý, ale i trojúhelníkový. Při cihlové stavbě se cihly spojovaly maltou. Speciální malta promíšená štěrkem, zlomky cihel, kusy kamenů, mramoru apod. byla základem stavby cementové, při které se stavební hmota lila do předem připravovaného bednění určujícího tvar stavby. Vnější stěny domu byly také omítány, někdy silnou vrstvou omítky, která měla bránit pronikání vlhkosti. Bývaly i případy , že domy byly ponechány bez omítky. Zvenčí nemohly římské domy budit zvlášť estetický dojem. Střechy byly na sklonku republiky plochými hliněnými taškami, jejichž boční okraje byly vyvýšeny. Taška byly kladeny vedle sebe, takže se stýkaly svými zvýšenými okraji. Ty byly překlenuty poloválcovitým krytem, čímž se dosahovalo kompaktnosti střechy.
Zvyšování úrovně bydlení v domech s atriem bylo doprovázeno rozšiřováním plochy, kterou dům zabíral. V Římě byl tento směr vývoje omezován tím, že se brzy začal projevovat nedostatek stavebního místa. V důsledku toho přibývalo patrových činžovních domů-insulae
Insulae, tedy nájemné domy neměly ani atrium ani peristyl, dostávaly tedy světlo a vzduch z ulice. Insulae se velmi podobaly našim běžným městským domům. Měly balkóny, lodžie a mnoho oken, byty v nich byly proto podstatně světlejší než v soukromých domech. Okna byla většinou bez jakékoliv výplně a na noc se zavírala okenicemi. Jen okna v posledních patrech bývala menší, proto jejich místnosti byly tmavé a nevzdušné. V nich také bylo nejnižší nájemné, což bylo přitažlivé pro nejchudší nájemníky. Přízemí insul bylo stavěno většinou hodně vysoké (až 6 metrů) a často bylo vytvořeno do podoby podloubí. Zde byly prostory pronajímané řemeslníkům jako dílny, obchodníkům jako krámy, někdy si tam pronajal místnost i učitel pro svou školu. V přízemí insul byly hospody a veřejné vývařovny, dokonce i veřejné lázně.Nepříjemným problémem pro obyvatelstvo nájemných domů byl nedostatek vody a záchody. Voda z městských vodovodů bývala zavedena jen do přízemí, a také jen z přízemí mohl být odpad odveden do kanálů vedených pod ulicí. Z vyšších pater však žádné odpadové potrubí nevedlo a tak si nájemníci museli svou fyzickou potřebu odbýt buď ve veřejných záchodcích nebo si v noci vypomoci noční nádobou, jejíhož obsahu se pod rouškou noci mohli zbavit vylitím do ulice. Noční chodci si museli dávat pozor.
Dalším typem městského obydlí byla „městská vila”- vlla urbana, atriový dům s peristylem, kombinovaný hospodářskými prostorami. Majitel domu si mohl dopřát dostatečný komfort rozlehlého domu s atriovou a peristylovou částí, současně však do komplexu domu zabudoval i prostory pro svou dílnu, obchod, skladiště atd. Možnou variantou naopak byla kombinace panského domu s insulou. Majitel svůj dům přestavěl tak, že přízemní partie otevřel do ulice a stavebně je upravil tak , že v nich vznikly nájemné místnosti vhodné buď pro obchody nebo pro dílny nebo pro byty. Tyto místnosti byly uzavřené vůči vnitřku domu a vcházelo se do nich množstvím dveří z ulice. Majitel domu si úbytek místa vynahradil přístavbou patra.
Letohrádky-tato velmi rozlehlá venkovská sídla vznikala na pozemcích v okolí Říma nebo na mořském pobřeží v oblastech známých letovisek, především pobřeží Kampánie a na pobřeží Etrurie. Tyto luxusní vily byly často postaveny na pozemcích velkostatku, ale většinou byly odděleny od vlastního hospodářského stavení. Obytná část byla rozsáhlou rezidencí. V domě nechyběly lázně. Hlavní ozdobou však byly partie sloužící k odpočinku na zábavě. Dům byl obklopen zahradami a parky, vodními nádržemi, které sloužily k plavání i k pěstování vzácných ryb, krytými kolonádami vhodnými k procházkám a terasami. Neodmyslitelné byly prostory pro cvičení a hry, jako byly paléstry, míčovny, hippodromy a studia. K vzdělávání byla k dispozici knihovna s čítárnou. V těchto vilách bylo sneseno vše, co mohlo sloužit k potěšení a reprezentaci majitele. Nejbohatší vily byly bohatě vyzdobeny nástěnnými malbami, mozaikovými podlahami, zaplněny uměleckými předměty a nákladným nábytkem.
Charakteristickým venkovským domem se už za republiky stala v Itálii villa rustica, statek. Bylo to vysloveně účelové zařízení, sloužící k ubytování pracovníků, většinou otroků, k ustájení dobytka, k uložení nářadí a k uskladnění a zpracování zemědělských produktů. Velikost domu byla přizpůsobena okolnosti, jestli dům spravoval pouze správce nebo zda majitel velkostatku v domě bydlel. Proto domy spravované správcem měly obytný prostor poměrně skromný, i když pro správcovo užívání komfortní, domácí lázeň nechyběla téměř nikdy, v řadě domů byly koupelny i pro otroky. Domy, ve kterých bydlel i majitel, měly obytné křídlo nákladnější, větší a pohodlnější, takže se příliš nelišilo od vymožeností městského domu. Typická villa rustica měla ústřední dvůr s nádrží vody jako napajedlo pro zvířata, nádrž na vnějším dvoře sloužila pro jiné zemědělské potřeby. Jedno z křídel zabírají obytné prostory pro správce i služebnictvo, kuchyně a v její blízkosti lázeň a záchod. Blízko kuchyně bývaly i chlévy pro hovězí dobytek a koně,i kurníky pro drůbež. V ostatních křídlech byly místnosti pro uložení nářadí, lisovny na víno a olej, moštárna,seník a stodoly. Ve velkých domech byly voliéry, kde se chovalo ptactvo pro stoly labužníků. Každá villa rustica měla svůj mlýn, sýpky na obilí, luštěniny byly uskladňovány na půdách. Některé z největších vill měly i své čistírny a prádelny, dokonce i cihelny, kovárnu a v některých provinciích i malé železné hutě.

 

Burian, J.: Řím světla a stíny Antického velkoměsta. Praha, Svoboda 1970
Hošek, R. – Marek, V: Řím Marka Aurelia. Praha, 1990

Hodnocení referátu Římská obydlí

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 837×
  1395 slov

Komentáře k referátu Římská obydlí