Život v pohraničí po 2. světové válce

Jak se změnil život v pohraničí po 2. světové válce

(Konrad Lorenz – Osm smrtelných hříchů – devastace prostředí)

Západní pohraničí bylo odjakživa obýváno především cizinci, zejména Němci. Toto období můžeme datovat do doby vlády Přemyslovců – Přemysla Otakara II. Tito měli své území rádi, udržovali si na něm své tradice. Vždyť podle statistik 5/7 celkové populace Karlových Varů na začátku 20. století bylo právě německých a nápisy ve městech a názvy obcí byly dvojjazyčné, ne-li pouze německy. Půda bývala pro původní většinou veškerým majetkem a jediným zdrojem obživy zároveň, proto pro ně bylo důležité o ní pečovat a využívat jen do takové míry, aby nedošlo k porušení křehké rovnováhy s přírodou a zůstala zachována pro generace následující. „Zemědělec totiž ví něco, co celé civilizované lidstvo, zdá se, zapomnělo:že zdroje pro život na celé planetě nejsou nevyčerpatelné.“ Proč?
Původní lidé se po válce odstěhovali nebo byli násilně odsunuti z tehdejšího Československa. Tím se porušila staletá generační tradice. To vedlo k zániku dosavadní pohraniční kultury a s ní začala pustnout neobdělávaná půda a vylidněné zemědělské usedlosti a z povrchu zemského se začaly ztrácet celé vesnice, z nichž můžeme nalézt pouze trosky. Narodilo se „období území nikoho“. Nutností se stala rekolonizace pustého a zchátralé minulosti. Vyvstala otázka, jak nalákat nové občany do této nehostinné obzvláště hornaté krajiny Pošumaví a Podkrušnohoří. Stát připravil tzv. program zalidňování, což znamenalo předpoklad vytvoření bytových podmínek a pracovních příležitostí, kterých po poválečném úpadku nebylo nazbyt. Znovu obdělat zarostlá pole? Ne! To by přece nebylo tolik efektivní a výnosné a navíc by to bylo mnohem ekologičtější než popílek a S02 z kouřících fabrik a odpady těžkého průmyslu. Lidská hamižnost však způsobila vytěžení nerostných surovin, hlavně podkrušnohorských hnědouhelných pánví, zahubení lesů kyselými dešti a celkovou devastaci krajiny a změnu jejího původní reliéfu.
Kdo byli oni kolonizátoři? Rozdělila je bych je na dvě skupiny. Jako první určitě stojí za zmínku nedobrovolní osadníci, kteří sem byli nuceně transportováni vládnoucím komunistickým aparátem jako MUKLOVÉ do jáchymovských dolů nejvíce v průběhu 50. – 70. let 20.století.Druhou skupinu tvoří dobrovolní přistěhovalci přicházející za prací.
Udělala jsem malý průzkum mezi známými, abych zjistila původ jejich nejbližších předků nebo jich samotných. Dospěla jsem ke schématu, které je velmi podobné schématu mých prarodičů. Praotec-SSSR + pramatka-Slovensko, druhý praotec-střední Čechy + pramatka-němečtí předci. V mých výsledcích bylo právě Německo, Morava a Slovensko nejvíce zastoupeno. Z toho vyplývá, že lidé v pohraničí jsou velmi různí. Nespojuje je společná historie, zvyky, hrdost na svůj kraj. Chybí jim kořeny. Nenajdete zda tradiční kroje, tak vřelé sousedské vztahy. Jazyk je „univerzální“, žádné nářečí a pramálo originálních jídel, jako je tomu například na Hané nebo na Domažlicku.
Myslím, že stávající „osídlenectvo“ je po kulturní stránce velmi chudé. Je možné, že tento stav se v nejbližší době nezmění a postoj člověka cizince nikdy nebude lidský. Jsme příliš uzavření a nehodláme si připouštět světy těch druhých. Můj názor je takový, že vše záleží na toleranci a morálce. Pokud pohrdáme krajinou a ostatními živočichy, pohrdají oni námi, ale co je nejdůležitější, pohrdáme samy sebou. Je to opravdu to, co chceme předat našim dětem, následujícím pokolením?

Hodnocení referátu Život v pohraničí po 2. světové válce

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 196×
  512 slov

Komentáře k referátu Život v pohraničí po 2. světové válce