Energetici rádi o elektřině mluví jako o "čisté energii". Poukazují zcela správně na to, že domy nejsou zahaleny oblaky kouře, elektřina nedusí města sirnými výpary a leckteré ulice se již nečernají od sazí a nedusí je smog. Pravdou sice je, že některé domy nemají komíny, ale někde na obzoru je elektrárna nebo teplárna, která vypouští kouř za ně. A dělá to pravděpodobně ve dne v noci po celý rok; aby bylo dostatek energie pro továrny, kanceláře a asi milión energeticky nenasytných domácností.
Elektrárenské komíny mohou být až 300 metrů vysoké, to znamená, že dosahují přibližně výšky Eiffelovy věže. To proto, že jejich stavitelé měli v úmyslu rozptýlit emise na velkou plochu, a tak je zneškodnit. No, rozptýlit se jim je sice podařilo, ale zničit nikoliv! Dnes je už zřejmé že je tomu naopak, vysoké komíny rozsévají v neslýchaném měřítku zkázu. Jedním z jejích jmen je také oxid siřičitý, onen ostrý a palčivý plyn, jenž je v malých dávkách neškodný, ale když pak vítr zažene kouř komínem zpět do našeho pokoje, není to naší slabostí, že pláčeme. A tento dusivý plyn vypouštějí všechny uhelné, ropné i plynové elektrárny. Na celém světě se ročně vyrobí asi 100 miliónů tun oxidu siřičitého, který spolu s radioaktivním odpadem zabírá první místo na žebříčku ekologických škodlivin, jež má člověk na svědomí. Vysoké komíny elektráren rozptýlí sirnatá oblaka na velké plochy, častokrát i mimo hranice států. Větry pak tyto plyny roznášejí po kontinentech i oceánech. Kolem elektráren padá popílek(tzv. suchá depozice), ale oxid siřičitý se po překonání dlouhé vzdálenosti, často stovky kilometrů, rozpustí ve vodní páře ovzduší a vznikne kyselina siřičitá, jež pak dopadne na zem v podobě kyselého deště.
Je jen málo světových kalamit, které se objevily tak nenadále a které mají tak katastrofální a dalekosáhlé účinky. Poprvé na fenomén kyselého deště upozornily skandinávské státy na konferenci OSN v roce 1972. Když švédští vědci přednesli svou zprávu, nechtěl jim nikdo věřit; tvrdili, že sirnaté emise z elektráren v Británii a Západním Německu působí obrovské ekologické škody na vzdáleném severu, ve Skandinávii, kde vymírají v jezerech sladkovodní ryby a mnohde je voda nepoživatelná. Je jasné, že se obviněné země tvářily skepticky až nepřátelsky. Dnes už o tom však nikdo nepochybuje. Jen ve Švédsku zahubil kyselý déšť život ve více než 20000 jezerech. Další tisíce v Norsku, Kanadě a Skotsku stihl podobný osud. Dalšími oběťmi se staly lesy. Tuto strašlivou škodu spatříte, když cestujete autem po Evropě; umírající stromy na každém kroku. Jedle ve Schwarzwaldu, v Bavorsku a v Harzu jsou na vymření. Ty které přežily, mají ploché koruny a holé větve. Smrky po celém kontinentu ztrácejí jehličí a jejich větve jsou smutně svěšené. V Británii od Skotské vysočiny až po skalnaté pobřeží Cornwalu, od jezerní oblasti až po východní Anglii se vyskytují buky se znetvořenými větvemi, které se už ani nepodobají bukovým větvím. Túje ztrácejí každé jaro další jehličí. V roce 1986 byla už polovina západoněmeckých lesů postižena odumíráním, které se poprvé začalo diagnostikovat v 80.letech. Lesy odumírají po celé Evropě. Jen tak pro zajímavost, ve Skotsku prý jedna bouřka přinesla déšť kyselejší, než je sladový ocet.
Kromě oxidu siřičitého vypouštějí továrny, elektrárny a auta ještě něco přes 3000 dalších plynů. Většinou jde jen o malá množství, ale je známo, že i tato malá množství mohou dramaticky ovlivnit složení zemské atmosféry. Z jednoho výzkumu vyplývá, že stromy neumírají jen z jedné příčiny - jde pravděpodobně o hrůznou směsici exhalátů, složenou z desítek či dokonce stovek chemikálií. Ať už jde ale o jakékoliv chemikálie, je nad veškerou pochybnost, že kyselý déšť, kyselá jezera a umírající stromy mají dvě hlavní příčiny: silniční dopravu a spotřebu energie, zejména elektrické, v domácnostech, v továrnách a ve veřejných budovách. Čistá energie neexistuje, dým z elektrárenských komínů reprezentuje nečistý dech moderní doby.
Zařízení na odstranění oxidu siřičitého z kouře vyvinul a poprvé předvedl Angličan F. Goodfellow. Nebylo to před pár lety, ani před pár desetiletími, ale v roce 1880. Goodfellow se obával účinku kyselého kouře v průmyslovém Manchesteru, a tak se zřejmě rozhodl něco s tím udělat. Jeho vynález však nenašel uplatnění. Naopak, zmizel v propadlišti dějin, a viktoriánští továrníci, kteří nesdíleli Goodfellowovu osvícenost, nadále vypouštěli ze svých komínů co se jim zachtělo. Tak a teď je na nás postavit se po století tváří v tvář následkům této nedbalosti. Naštěstí existují způsoby, jak zabránit sirnému znečištění. Síra, kterou vypouštíme komíny může být totiž velmi užitečná. Každoročně se vytěží obrovská množství síry pro průmyslové potřeby. Tím nesmyslnější tedy je vyhazovat tento prvek z komínů do ovzduší, kde nadělá jen binec!
V Západním Německu je elektrárna, kde poprvé začali využívat síru z kouře. Počátkem 70. let začala totiž elektrárna vyrábět mnohem více elektřiny než doposud, s čímž byl samozřejmě spojen vzrůst exhalací. Obyvatelé přilehlého města Wilhelmshavenu začali demonstrovat a nakonec dostali novou elektrárnu. Tato teď vyrábí nejen elektřinu, ale i sádru. Toho se dosáhne proplachováním kouře vápnem. Sádra je pak zapotřebí k výrobě betonu a potřebují jí cementárny. A tak síra, která by se jinak vypustila do vzduchu, se využije ve výrobku, který nemá prakticky žádný negativní dopad na ovzduší. Tento proces odstraní z kouře přes 90% síry, náklady na výrobu elektřiny se tím zvýší o pouhých 10%. Spotřebitelé by se pak mohli vyrovnat se zvýšením cen používáním vysoce účinných(úsporných) spotřebičů a celkovým šetřením energie. Tuto cenu si můžeme dovolit zaplatit, vždyť je koneckonců malá ve srovnání s obrovskými škodami, které kyselý déšť působí na životním prostředí...
2. leden 2008
4 289×
895 slov
