Řecká filosofie

8. – 7. stol. BC na území Malé Asie – Mílét, důležitý obchodní přístav, bohatý
1. podmínka pro vznik fil.: dobré materiální , ekonomické zázemí
2. podmínka : kněží nejsou vládnoucí kasta
3. podmínka : umění učit se od ostatních, uchovávají si svoje myšlenky
4. podmínka : vyspělý otrokářský systém
Aristoteles : „ Otrokem se člověk rodí a na tom se nedá nic změnit“
Řekové si necení fyzické práce, neodpovídá lidské přirozenosti.
Mýtus (slovo, řeč) – moudré jádro, Řekové si cenili mluveného slova – dialog pro demokratičnost, větší věcnost
Platón – díla formou dialogu
Žena v podřízeném postavení
intence my –správné je to, co uznáváme my, odlišné – špatné
i
oslabuje se obchodními plavbami, setkání s odlišnými tradicemi, kulturami
NOMOS – zákony si Řekové vytvořili – počátky demokracie. Politické právo tvořit NOMOS – jen svobodní Řekové ( do 15% pop.), objevují se barbaři – neřekové. Ve veřejném životě platí rovnoprávnost Řeckých svobodných mužů.
OIKOS – zákony soukromý, platí v rodině, nevycházejí z tradice mýtu
kalokagathiá, ideál harmonického, všestranně (fyzicky i duševně) zdatného člověka. Řecký ideál občana a cíl výchovy. Později též ideál humanistických vychovatelů popírajících středověkou askezi a zavádějících do škol i tělesnou výchovu (mj. i J. A. Komenský). Na základě ideálu kalokagathie založil M. Tyrš Sokol. Z řeckého kalos (krásný) a agathos (dobrý). Válečníci, smysl pro soutěživost, rozvoj ducha (filosofové) – velkorysost
Vznik POLIS – městský řecký stát
i
přechod od člověka mýtického k občanskému, od nesvobody ke svobodě š zájem o veřejné věci.
ARCHETYPY - archetyp, pravzor, původní typ;
filosofie pravzor idejí, jevů či věcí, zejména v antické filozofii;
literatura původní (dochovaný nebo nedochovaný) text, ze kterého vznikly dochované opisy;
mytologie původní a dokonalý vzor jednání, prototyp, který člověk svým jednáním a rituály napodobuje;
psychologie Jungův termín pro nejstarší a typické zkušenosti a postoje lidstva, které lidé nevědomě opakují; pravzory lidského jednání, projevující se mj. ve fantaziích a snech. Jednotlivé prvky archetypu se skládají v kolektivní nevědomí lidstva;
umění model myšlenky, motivu (láska, smrt, vina a trest ap.), který je společný různým uměleckým druhům, uměleckým směrům i různým kulturám.
arché – (počátek) š mravní vzorce chování š řád, jistota, ochrana před změnami.
V Polis – mýtus nahrazen rodící se filosofií, filosofie – zracionalizovaný mýtus
Platón: „ Na začátku filosofie je údiv“
soofiea – moudrost fileo – miluji
moudrost spojena se smrtí, s vědomím lidské omezenosti a konečnosti

Předklasické období 8. – 7. st. BC – vznik Malá Asie Turecko, Jižní Itálie
Klasické období od 4. st. BC – Athény - Aristoteles, Platón
Helénismus - ztráta svobody ( i vlastní vinou), Alexandr Makedonský, filosofie řecká se sbližuje s orientem, kombinace s mystikou š postupný přechod ke křestaňství
Předklasické období
mílétská škola, nejstarší filozofický směr v Řecku. Vznikla v 1. pol. 6. stol. př. n. l. v maloasijském Mílétu, nejvyspělejším městě tehdejšího řeckého světa. Hlavní představitelé Thalés, Anaximandros a Anaximenés se zabývali nejen filozofií, ale i dalšími obory poznání (např. matematikou a astronomií) a politickou činností. Snaha o racionální výklad světa a světového dění je vedla k přesvědčení, že všechny části přírody jsou různými formami společné základní látky, která je v tomto smyslu jejich “počátkem” (ARCHÉ). Jejich názory na povahu této látky se lišily, ale společně ji pokládali i za zdroj života (viz též HÝLOZOISMUS). Na jejich učení navázal celý další vývoj řecké přírodní filozofie
milétská škola – zkoumání přírody, vědci, astronomové, matematici
Tháles z Milétu – zatmění Slunce – hledal podstatu Světa ve vodě
Anaximandros – podstata Světa – apeiron
Anaximenés – pod. Světa - vzduch
Tháles z Milétu
· asi 624 př. n. l., † asi 543 př. n. l., řecký filozof, astronom, matematik a politik; jeden ze SEDMI MUDRCŮ (podle antické tradice sedm myslitelů, jimiž začínají dějiny řecké filozofie. Většinou zákonodárci, od nichž pocházejí v podobě sentencí významná životní pravidla, která dokumentují charakter řecké archaické etiky (Poznej sám sebe, Ničeho příliš, Pečuj o celek apod.). Výčet sedmi mudrců se liší u různých autorů; nejčastěji bývají uváděni Thálés, Solón, Periandros, Kleobúlos, Chilón, Biás a Pittakos)
tradičně považovaný za prvního řeckého filozofa; nejstarší představitel mílétské školy. Za počátek (ARCHÉ) všeho pokládal vodu. Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění Slunce. Zabýval se řadou teoretických geometrických úloh (pokoušel se dokázat některé planimetrické poučky o shodnosti úhlů a trojúhelníků) i praktických měřičských úloh (měření výšky objektu prostřednictvím jeho vrženého stínu a stínu své vlastní postavy, měření vzdálenosti lodí od břehu prostřednictvím výšky pozorovatelny a úhlu mezi svislým směrem a paprskem jdoucím k lodi). Po něm nazvána THALETOVA VĚTA a THALETOVA KRUŽNICE.
· substance Světa onthos – onthologie = bytí – za přírodou
logos = slovo, rozumná řeč, rozum
meta – fysis š metafyzika – pro Řeky hlavní disciplína filosofie.
Tháles : „ Vše je plné bohů.
Pravda je v hloubce“
Vysvětlení u Aristotela
řeky Okeános - Styx
zdroj života řeka v podsvětí mezi životem a smrtí, bohové u ní přísahali
Tháles – Svět má božský původ. Život a smrt spolu souvisí, člověk se nemá spokojit je s tím, co vidí, protože pravda je pod povrchem věci. Smysly musí být opravovány rozumem. Hledejme sjednocující myšlenku věcí.
Anaximandros
asi 610, † 546, řecký filozof a politik; příslušník MÍLÉTSKÉ ŠKOLY. Za počátek (ARCHÉ) všeho pokládal “neomezeno“ (APEIRON), pravděpodobně ve smyslu prostorově neomezené a nediferencované vlhkosti, z níž postupně vznikaly další přírodní látky i jednotlivé druhy živých bytostí. Vytvořil první mapu tehdy známého světa a zdokonalil prostředky k určování rovnodennosti a slunovratů.
chápe Svět jako drama, boj o život
Každé jsoucno má vymezený čas na této Zemi, každé jsoucno se proviňuje, že tu chce být co nejdéle.
1) brání existenci 2. jsoucna
2) apeiron vzdoruje – vymezil trvání každého jsoucna . Hybris (pýcha) – porušení řádu – chaos
Nic není nahodilé, platí nutnost jsoucna trestání smrtí.
Diké – bohyně spravedlnosti

Anaximenés
· 585, † 524, řecký filozof; představitel MÍLÉTSKÉ ŠKOLY. Za pralátku (ARCHÉ) považoval neomezený, nediferencovaný, stále se pohybující vzduch. Vznik jednotlivých věcí a jejich vzájemné přeměny vykládal zhušťováním a zřeďováním této pralátky. Pokoušel se také o výklad některých přírodních jevů, např. zemětřesení a duhy.
Hýlozoismus – oduševnění
filozofický názor, že život patří k neoddělitelným vlastnostem látkové podstaty vesmíru, respektive hmoty. Stoupenci hýlozoismu v řecké filozofii zejména myslitelé MÍLÉTSKÉ ŠKOLY a Hérakleitos, v renesanci B. Telesius a G. Bruno. Z řeckého hýlé – látka, zóos – živý.
Hérakleitos z Efesu
asi 540 př. n. l., † asi 480 př. n. l., řecký přírodní filozof; jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů předsókratovského období řecké filozofie. Jeho učení je určitým protipólem nauky elejské školy o jediném neměnném bytí. Za pralátku všeho jsoucího pokládal “věčně živý oheň”, jehož život spočívá v cyklických zvratech protikladů. Svět je proto neustálé dění, v němž “vše plyne”. Střídání protikladů, např. života a smrti, bdění a spánku, dne a noci, má povahu vzájemného boje řízeného jedinou zákonitostí, kterou nazývá rozum (LOGOS), zákon a spravedlnost. Člověk je částí světového ohně, a proto je podroben této zákonitosti stejně jako ostatní svět. Oheň je i nositelem rozumu, duše je jakýmsi “ohnivým výparem”, tj. jednou z podob ohně. Ostře rozlišoval mezi moudrostí (poznání logu, jímž se vše řídí) a mnohoučeností. Protože jsou jeho výklady těžko srozumitelné, nazýván “temným”
„ temný, plačící“, aristokrat, obával se demokracie ve zvrhnutí v teror davu. První evropský poustevník (odešel do hor š došlo k převratu
1) relativnost věcí ( něco platí s ohledem na podmínky), nejsou absolutní, pozoroval změny
2) dialektika věcí – protiklady jsou ve vzájemné souvislosti.
Vývoj se děje bojem protikladů – vznik něčeho nového. Zdůraznění dialogu – možnost střetnutí odlišných názorů, na konci něco nového. Svět je rozštěpeným světem. I člověk je rozporný. Relativismus- byl proti.
Pochybuje o možnosti kompromisu, domluvy – popírá cokoliv společného mezi protiklady. Vše obsahuje logos(božský rozum). Většina lidí svůj logos neposlouchá.
žák Kratylos - ukazoval na věci prsty, aniž je pojmenovával – relativista
Hérakleitos: „ Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“
panta rhei – vše plyne,veškeré jsoucno je v neustálém pohybu, proměně a v boji protikladů.

elejská škola
eleaté – řecký filozofický směr vzniklý na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l. v jihoitalském městě Eleji. Předchůdcem elejské školy Xenofanés z Kolofónu, vlastním zakladatelem jeho žák Parmenidés, jenž ryze spekulativními úvahami dospěl k názoru, že je pouze jediné bytí, které je neměnné, homogenní, souvislé a nedělitelné a které nemá žádný reálný protiklad (nebytí není). Veškeré poznatky o změnách ve světě, jak je poskytuje smyslové vnímání, jsou proto pouhým zdáním (doxa); pravdu může poznat jen rozum. Parmenidovo učení obhajovali a dále rozvíjeli jeho žáci Zénón z Eleje a Melissos ze Samu. Eleatské názory o bytí jako dokonalé neměnnosti a o nespolehlivosti smyslového poznání i způsob jejich odůvodňování významně ovlivnily další vývoj řecké filozofie a dialektiky (Viz též LOGIKA ANTICKÁ).
zastavitelé celku bytí
Parmenides
, * asi 540 nebo 515 př. n. l., † 470 př. n. l. nebo 445 př. n. l., řecký filozof; žák Xenofanův, vlastní zakladatel ELEJSKÉ ŠKOLY. Filozofické názory vyložil v básni O přírodě. Navázal na Xenofanovu myšlenku o jediném, nejvyšším a nehybném bohu a ze zásady, že “jsoucno je a nejsoucno není” (tedy ani jsoucno se nemůže měnit v nejsoucno), vyvodil své učení o jediném jsoucnu, které má podobu obrovské koule, je neměnné, homogenní, nedělitelné a “sevřené v poutech Nutnosti”, takže se v něm nemůže nic dít. Toto jediné, neměnné jsoucno je světem pravdy, kdežto proměnlivý smyslový svět je světem pouhého zdání.
kritika 1) zabývá se jednotlivostmi
2) ztracení smyslu celku
3) vidění protikladností, ale ne souvislostí
řešení: bytí – je věčné, celé souvislé, jedno. Všechno vytlačeno bytím – není prázdno
není pohyb – pohyb existuje, ale my ho vidíme jen smysly, bytí „vidíme“ rozumem, smysly nás klamou. Stojí u zrodu racionalismu, ratio – rozum
rozštěpení vědy teorie a běžného protikladného života, odtrženost rozumu a smyslů, citů
Xenofanés z Kolofónu
asi 565 př. n. l., † asi 470 př. n. l., řecký básník a filozof; předchůdce ELEJSKÉ ŠKOLY. Kritik antropomorfního náboženství.
bard – lidový pěvec, putující, první kritik řeckého polytelismu
1) „ Jestliže je něco dokonalého, je to jedno“ pantheismus – všebožství
2)„ Lidé si bohy stvořili sami, ke svému obrazu, proto mají mnoho nectností“
3) „ Nevíme jak bohové vypadají, proto je nemůžeme popsat, můžeme pouze říci jací nejsou ve srovnání s lidmi“
negativní teorie
Zénón z Eleje
asi 490, † 430 př. n. l., řecký filozof; příslušník elejské školy, žák Parmenidův. Obhajoval Parmenidovo učení o jediném, zcela neměnném bytí. Proslulými se staly jeho čtyři argumenty proti skutečnosti pohybu (tzv. Zénonovy paradoxy nebo APORIE). Tři z nich jsou založeny na myšlence, že každá nepřetržitá veličina (kontinuum) se skládá z nekonečného množství skutečných částí (např. čára z nekonečného množství skutečných bodů, čas z nekonečného množství okamžiků). Proto například podle aporie “půlení” pohybující se těleso, dříve než by dorazilo k cíli, muselo by projít polovinu dráhy, ale než by ji prošlo, muselo by projít polovinu této poloviny atd., takže do cíle nikdy nedorazí a vlastně se ani nevzdálí od svého východiska. Některé stránky Zénonovy koncepce kontinua objasnila teprve moderní matematika
žák Parmenida
aporie – slepé uličky rozumu
důkaz, že není pohyb
1) půlení A B
máme-li se dostat z A do B musíme se nejdříve dostat do poloviny, nejprve ale do ½ poloviny šdo nekoneč. Nekonečné množství bodů nelze urazit v konečném čase.
2) „ letící šíp“ žádná věc nemůže být na dvou místech současně. Šíp je v jednom okamžiku pouze na jednom místě = nepohybuje se.
diskontiuum – přetržitost š chápe čas, cenný poznatek. Čas lze teoreticky rozčlenit na úseky, čas je vnímán smysly
myšlenka nekonečného
3) Achylés a želva
Jestliže želva vyrazí o něco dřív než Achylés – nemůže ji nikdy dohonit
Pýthagorás
(pýthagorájská škola)
Pýthagorás ze Samu, * asi 570 př. n. l., † 500 až 490 př. n. l., řecký filozof, vědec a politik; zakladatel filozofické školy PÝTHAGOREISMU. V Krotónu v jižní Itálii založil filozofickou školu, která byla současně i náboženským spolkem. Život příslušníků Pýthagorovy školy se řídil přísnými filozoficko-náboženskými předpisy. Kromě filozofie se pěstovaly zejména teorie hudby, matematika, astronomie a lékařství. Jádro učení školy bylo tajné. Ideovou podporou zámožných vrstev získala škola značný politický vliv. Ke konci života byl Pýthagorás nucen uprchnout před povstáním krotónských demokratů. Pýthagorás sám patrně nenapsal žádný spis; jeho nauku vyložil ve spisech určených ke zveřejnění až později Filoláos. Předpokládá se, že Pýthagorás převzal orfickou nauku o převtělování duší (metempsychóza), na níž založil svoji přísnou etiku. Pravděpodobně již Pýthagorás označil za počátek (ARCHÉ) všeho kvantitativně omezující princip (číslo).
pýthagoreismus, řecký filozofický směr založený v 2. pol. 6. stol. př. n. l. Pýthagorem ze Samu. Z přímých Pýthagorových žáků nejvíce prosluli Alkmaión a Epicharmos, z pozdějších Archytás, Filoláos aj. Filozofické názory pýthagorejců výrazně ovlivňoval intenzívní zájem o matematiku a příbuzné obory. Objevy některých matematických vztahů ve fyzikální oblasti (např. závislosti výšky tónů na délce strany) je přivedly k myšlence, že počátkem (viz též ARCHÉ) všeho je kvantitativně omezující princip, který chápali buď jako číslo, nebo jako jednotku. Čísly vysvětlovali geometrické prvky jsoucna (1 – bod, 2 – čára, 3 – plocha, 4 – těleso) i jsoucno samo (1 + 2 + 3 + 4 = 10) a také jednotlivé etické hodnoty a mezilidské vztahy. Rozvíjeli znalosti o číslech přísně deduktivním způsobem, zabývali se pravidelnými mnohoúhelníky, dokázali Pýthagorovu větu (známou ovšem již dříve). Objevili nesouměřitelnost
arché, řecky počátek, zdroj, princip, vláda – jeden z ústředních, i když ne jednoznačně vymezených pojmů řecké filozofie. Pro představitele přírodní filozofie v předsókratovském období byla vždy jedna základní látka, “počátek“ jsoucího (viz též MÍLÉTSKÁ ŠKOLA), u dalších filozofů čtyři a více základních látek (Anaxagorás, Empedoklés), u Aristotela počet ustálen na pěti ELEMENTECH (základní prvek, složka; pralátka, nejjednodušší část celku. Též princip nějaké, zejm. deduktivně budované vědy)
Pýthagorejci pokládali za počátek všeho jsoucího číslo jako kvalitativně omezující princip, atomisté atomy a prázdno. Slovem arché se v řecké filozofii často mínil i důvod nebo příčina nebo se jím označovala i nedokazovaná východiska nějaké soustavy poznatků, tj. AXIÓMY a tzv. primitivní pojmy.
· racionalita
ze Samu – emigrace do J Itálie – Kroton
škola š nábožensko – filozofické sdružení(i ženy). Všichni po mystériích(zasvěcující obřady) = demokratický princip.
naslouchající mathemathicos = vědoucí – schopnosti mystické. Stav extáze, přísná kázeň.
Smích (nestřídmý) = hloupost. Meditace, vegetariánství.
Pyt.: léčitel – dotykem, hudbou, zakladatel hudeb. terapie.
Považuje za základ světa číselný princip ( z akustiky – zakladatel, zkoumal vztahy mezi výškou tónu a délkou struny – poměry i mezi nebes. tělesy- harmonie sfér.
Numeralogie – čísel. vztahy ovlivňující lid. osud
ideální číslo 10 = 1+2+3+4 ( bod, čára, plocha, těleso)
ve světě vládne 10 protikladů
omezené neomezené
sudé liché
jedno mnohé
pravé levé
mužské ženské
klid pohyb
rovné křivé
světlo tma
dobré zlé
čtverec obdélník

jsou v harmonii = Kosmos = něco dokonalého, dovršeného, uspořádaného
moudrost má vést ke mravní spáse.
Předchůdci atomismu
Empedolés z Akragantu
Empedoklés z Akragantu na Sicílii, * asi 493 př. n. l., † 433 př. n. l., řecký filozof a lékař. Autor dvou filozofických básní, z nichž se dochovaly jen zlomky. Místo jedné pralátky předpokládané mílétskou školou uznával za neměnné látkové základy světa čtyři živly (kořeny): oheň, vodu, vzduch a zemi. Vznik a zánik jednotlivých věcí vysvětloval slučováním a rozlučováním těchto živlů v určitých kvantitativních poměrech. Živly nemají zdroj pohybu v sobě, nýbrž jsou do něho uváděny dvěma opačnými vnějšími silami: Láskou, působící slučování, a rozlučujícím Svárem. Výklady o vnímání přispěl k utváření počátků antické psychologie.
obětní kněz, demokrat, věřil v inkarnaci – věřil, že prošel všemi vtěleními. Skočil do Etny, aby po něm nic nezůstalo
4 kořeny – voda, oheň, vzduch a země
vnější principy pohybu:
střídání vlády Lásky Nenávisti
7 mír války
odpuzení kořenů
Propojení všech 4 kořenů – vytvářejí směsi – podléhají změně. Slučování = zrození,Láska, rozlučování = Svár
znak atomismu – mechaničnost
Anaxagorás z Klazomen
Anaxagorás z Klazomen, * mezi 500 a 497 př. n. l., † 428 nebo 427 př. n. l., řecký filozof. Přítel athénského státníka Perikla a básníka Eurípida. Před 430 obviněn z bezbožnosti a donucen opustit Athény. Na rozdíl od ELEJSKÉ ŠKOLY kladl důraz na proměnlivost a mnohotvárnost bytí. Za základní stavební prvky všech věcí pokládal obrovské množství nekonečně dělitelných částeček jednotlivých přírodních látek, které nazýval semena (spermata). Svět vznikl z původní chaotické směsi působením rozumu (nús), který je nejjemnější látkou a principem všeho světového dění.
První filosof, který říkal své názory v Aténách. Srovnávání nebes. těles s pozemským světem.
Existuje více světů, jiné civilizace. Slunce je rozžhavený balvan – odsouzen k trestu smrti, přítel Periklés mu vymohl milost
nús – rozum, duch, tvořivá inteligence, jemný duchovní princip – nesmíšený intelektuální princip -největší síla. jednotlivé látky – složeny ze semen ( spermat). Dělení látek = projev pohybu. Proces je nekonečný. Vzniklé látky menší kvantitou, stejné kvalitou
princip dělitelnosti
dualismus : 1) látka
2) pohyb
přírodní dualismus – platí i ve společnosti. do má nús, může vládnout – mají ho pouze Atéňané. Právo vládnout mají Řekové, ne barbaři.
= zneužití jeho filosofie

Klasické (sokratovské) období (5. – 6. BC)
centrum : Atnény
řecké osvícenství
Atomismus
atomismus řecký, filozofický směr založený v 5. stol. př. n. l. Leukippem z Mílétu a rozpracovaný v ucelenou soustavu Démokritem z Abdér. Reagoval především na učení elejské školy o jediném, nedělitelném a neměnném bytí. Atomistické řešení naopak vycházelo z myšlenky, že tělesa jsou složena z konečného počtu velice malých nedělitelných a věčně se pohybujících částic zv. atomy (atomon – řecky nedělitelné), které také nazývali jsoucnem; jim protikladné je neomezené prázdno (nejsoucno), umožňující jejich pohyb. Oba tyto počátky jsou podle atomistů neměnné a věčné, atomy se od sebe liší tvarem a velikostí, tedy i tíží. Jejich pohyb je podroben naprosté nutnosti, ve světě vládne přísný determinismus. Vzájemnými nárazy, spojováním a rozlučováním atomů vykládali atomisté veškeré dění: vznik a zánik jednotlivých věcí a bytostí, jejich vlastnosti, procesy vnímání, myšlení ap. Velkou pozornost věnovali etické problematice. Démokritovi pokračovatelé ve 4. stol. př. n. l. rozvíjeli atomistické učení jen v detailech, podstatnou změnu zavedl do atomismu řeckého teprve Epikúros svým učením o náhodných odchylkách v pohybu atomů. V Římě jeho nauku popularizoval Filodémos z Gadar a dále ji rozvinul Lucretius Carus.
Leukippos
źák Démokrita z Abdér
1-prázdno je uvnitř věcí, dá se to nazřít rozumem
2-atomos(nedělitelný)- liší se tvarem, velikostí, uspořádáním polohou, kvalitativně stejné. Přirozenou vlastností atomů je pohyb, mechanické slučování a rozlučování
+ atomismus zbavil Řeků strachu z bohů. Stavají se dospělými – uplatnění rozumu nad mýtem.
+ svět je jednoduchý, pochopitelný, bez tajemství
- Platón kritizoval mechaničnost, z atomů je složen člověk.

Determinismus
determinismus, příčinná podmíněnost; názor, že každé dění včetně lidského jednání je nutným důsledkem podmínek a příčin. Rozlišují se různé formy determinismů, např. mechanický, ekonomický (podoba a vývoj společnosti jsou dány potřebami a výsledky ekonomiky), geografický (určující pro vývoj společnosti jsou geografické podmínky), technologický (rozhodující je technika a technologie). Z pozice determinismu bývá jedinec předurčen buď biologicky, geneticky, nebo sociálně. Běžnou zkušenost našeho svobodného rozhodování se někteří filozofové (G. W. Leibniz) snaží smířit s determinismem tím, že mezi determinující podmínky zahrnují i naši tendenci rozhodnout se tak a ne jinak. Podle jiných deterministů je lidská svoboda pouhou subjektivní iluzí. Významnou roli hrál mechanistický determinismus 17. – 19. stol. (jeho principy formulovány zejm. P. S. Laplacem), tvrdící, že řetěz příčin a účinků následuje s neochvějnou nutností, a proto lze na základní znalosti všech parametrů současném stavu systému matematicky přesně vypočítat stav předchozí i budoucí. Ve 20. stol. se zejm. v důsledku nových fyzikálních objevů (mikrosvět, deterministický chaos apod.) striktní determinismus odmítá. Opak indeterminismus.
být podmíněn okolnostmi, není nahodilost. Vše nahodilé z naší nevědomosti

Fatalismus
fatalismus, přesvědčení, že všechno, i lidský život, je řízeno neúprosným OSUDEM, jemuž by bylo marné vzdorovat. Svobodná vůle i nahodilost jsou zcela vyloučeny. Na rozdíl od determinismu fatalismus nehledá ani příčiny, které jednotlivé věci, jevy a osudy podmiňují.
osud, latinsky fatum – personifikace vnějších vlivů a sil, které spoluurčují život člověka, ale které člověk sám nemůže ovlivnit. V antice osud pokládán za svrchovanou moc, jíž podléhají i bohové. Celé civilizační úsilí západního lidstva lze chápat jako soustavné omezování moci osudu (instituce, právo, lékařství apod.). Viz též KISMET. kismet, arabsky osud; v islámu předurčení lidského života dané Alláhem. Podle původních představ je předurčeno: a) pohlaví; b) zda člověk prožije šťastný či nešťastný život; c) zda bude nebo nebude hladovět; d) jak dlouho bude žít. V názoru na lidskou předurčenost se v islámu vydělily dva základní směry: KADARITÉ a DŽABARITÉ. kadarité, v islámu stoupenci učení popírajícího ve sporu o předurčenosti lidských skutků přísnou determinaci. Narozdíl od DŽABARITŮ věří ve svobodnou lidskou vůli džabarité, v islámu stoupenci směru zdůrazňujícího v otázce předurčenosti lidských skutků přísnou predestinaci.
pasivní podřízení osudu
atomismus nebyl přijat

Démokritos ( smějící se filosof)
Démokritos z Abdér, * asi 460 př. n. l., † 370 př. n. l., významný řecký filozof a vědec. Rozpracoval a dovršil Leukippovy myšlenky ve filozofii atomismu a aplikoval je i v jednotlivých vědních oborech. Autor více než 70 spisů o filozofii, matematice, lékařství, gramatice, básnictví, hudbě aj.; zachovány pouze ve zlomcích. Zavedl pojem atomu jako základní, dále nedělitelnou částici látky. Vyslovil hypotézu o neustálém pohybu atomů lišících se velikostí, tvarem a vzájemnou polohou. V eticko-politických úvahách kladl důraz na harmonické začlenění občana do řeckého městského státu (polis). Za nejlepší politické zřízení pokládal demokracii. V osobním životě doporučoval usilovat především o štěstí a dobrou mysl, tj. o hodnoty, jichž lze dosáhnout nezávisle na vnějších okolnostech. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem za špatné činy, nýbrž jeho zodpovědnost k sobě samému.
zájem o lidskou duši. Kritizoval povrchnost za majetkem, státní úředníky, filosof se nemá ženit, nemá mít děti, nemá být aktivním politikem. Výchova je nevděčná.
Cicero nazýval Demokrita atheistou. Tvůrce autonomní morálky
Mravní normy jsou dány člověkem, člověk má být svým vlastním soudcem.
„ Dobré je né jen nekřivdit, ale i nechtít křivdit.“
„ Mravný život není život není život, ale dlouhé umírání.“
„ Ušlechtilost lidí se zakládá na duševní povaze, tělesnou sílu má i dobytek“
„ Ani když jsi sám, nemluv a nedělej nic špatného a nauč se stydět více před sebou než před ostatními“
řecký atomismus není jen materialistické, ale i metafyzické učení.

Sofisté – sofistika
sofisté, profesionální učitelé filozofie a dalších nauk potřebných k politické činnosti (zvl. gramatiky, rétoriky, práva a dějepisu), kteří působili v řeckých městských státech v 5. a 4. stol. př. n. l. Vznik profese sofistů souvisel s rozvojem demokratických institucí v Athénách a v některých dalších řeckých obcích; demokracie umožnila širokým vrstvám občanů podílet se na řízení státu, ale kladla i větší nároky na jejich vzdělání. Sofisté se nepřikláněli k žádnému z tehdejších filozofických směrů, ani nevytvořili vlastní filozofickou školu. Jejich politická orientace byla různá; patřili k nim jak stoupenci demokracie (např. Prótagorás a Antifón), tak i představitelé krajně oligarchických tendencí (Kritiás). Většina z nich měla společný intenzívní zájem o společenské problémy a o působnost řečnické argumentace. Zkoumání společenských jevů často ústilo do kriticky tradičních institucí a představ, zvl. zákonů, morálky a náboženství. Při kritice využívali i protiklad příroda – zákon (viz též FYSIS); demokraticky orientovaní sofisté z tohoto protikladu vyvodili důkaz o přirozené rovnosti lidí a nepřirozenosti otroctví (Antifón). Někteří sofisté (např. Gorgiás) kritizovali, někdy i provokativním způsobem, výsledky řecké filozofie, zvl. spornost některých filozofických argumentací. Sofistická kritika společenských institucí i filozofických názorů, spojená s přeceňováním rétorské stránky vlastních argumentů, ústila často do etického a noetického relativismu, někdy i do SKEPTICISMU (např. u Prótagora), ale na druhé straně podněcovala sebereflexi řecké společnosti a filozofie. Sofisté upozornili na závažnost i složitost mnohých problémů spojených s filozofickým výkladem poznání. Zabývali se i klamnými argumenty a důkazy (viz též SOFISMA) a jejich využitím v rétorské praxi. Svými rozbory významně přispěli k utváření počátků antické logiky, antické psychologie a jazykovědy. Rovněž se zasloužili o rozvoj rétoriky, dějepisectví, společenských teorií a některých dalších oborů. Pro sklon k etickému a noetickému relativismu i pro neúměrné zdůrazňování významu společenského úspěchu byli často kritizováni řeckými filozofy (zvl. Sókratem a Platónem). Současní badatelé více upozorňují i na pozitivní stránky jejich činnosti.
sofisma, logicky chybný úsudek, jehož cílem bývá prosazení určitého, třeba i nesprávného názoru; důležitá součást ERISTIKY, propracovaná ve starověkém Řecku zejm. sofisty a megarskou školou.
eristika, umění vést slovní spor; dokazování či vyvracení jakéhokoli tvrzení (často za použití SOFISMAT), bez ohledu na to, zda je pravdivé či nepravdivé. Eristiku propracovali zejm. sofisté a stoupenci megarské školy.
potulní učitelé moudrosti za peníze – první profesionálové
Atény – neuznávaly rodovou aristokracii, nová aristokracie na základě vědomostí, moudrosti
rétorika – prosadí se ten, kdo umí přesvědčit druhé
sofisté – chtěli přesvědčit druhé o své pravdě
sofistika – umění přesvědčování
Aristoteles – zdánlivá moudrost Platón – intelektuální snobismus, umějí na vše rychle odpovědět, jestliže odhalujeme sofistiku, odhalujeme problematičnost života
V politice sofisti – demagogové, populisté (populus – národ), říkají národu to, co chce slyšet, nadávají na poměry š získat moc
Prothagorás – měřítkem všeho je člověk
Prótagorás z Abdér, * asi 485, † 410, řecký sofista. Delší dobu pobýval v Athénách; přítel Periklův a Eurípidův, ideový mluvčí athénské demokracie. Pro skeptický postoj k náboženství, který vyjádřil ve spise O bozích, byl ke konci života v Athénách obžalován z bezbožnosti; soudu se vyhnul útěkem. Zabýval se problematikou jazyka, rétorikou (zejména jejím působením na psychiku posluchače), matematikou, otázkami poznání, přírodní filozofií, výchovou, etikou, společenskou teorií. Za základní podmínku zachování společnosti považoval smysl občanů pro stud a spravedlnost. Smyslem pro tyto hodnoty je obdařen každý člověk, a proto je nejpřirozenějším státním zřízením demokracie. Prótagorovi často připisován krajně relativistický a subjektivistický názor na poznání, avšak ve skutečnosti byl Prótagorás zřejmě přesvědčen o lidské schopnosti poznávat skutečnost; prvotní zdroj rozporů v tvrzeních nehledal v poznávajícím člověku, nýbrž ve vnitřní protikladnosti věci samé.
Gorgiás – nic není a kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat a kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to sdělit
Gorgiás z Leontín na Sicílii, * asi 483 př. n. l., † 380 př. n. l., řecký sofista a rétor. Působil jako učitel řečnictví v různých městech řeckého světa, mj. i v Athénách. Z filozofického spisu O nejsoucím neboli o přírodě dochovány zlomky; Gorgiás v něm obhajoval tři krajně skeptické teze, jimiž chtěl poukázat na slabiny pojmového a argumentačního aparátu soudobé filozofie: 1. nic není;
je-li i něco, nemůže to člověk poznat;
lze-li to i poznat, nelze to bližnímu sdělit a vyložit. Významně přispěl k utváření počátků antické logiky.

tradice Nihilismu (nic)
nihilismus a) přesvědčení, že nic na světě nemá absolutní hodnotu nebo platnost. Odmítání absolutního základu pravdy či dobra, jemuž by člověk byl zavázán bezvýhradnou poslušností či věrností. Téma nihilismu otevřel F. Nietzsche, který svoji filozofii chápal jako překonání nihilismu důrazem na lidskou vůli a tvořivost; b) nepřesné označení pro duchovní a společenské hnutí v Rusku 60. – 80. let 19. stol. Z latinského nihil, nic.
agnostik - nic jistého se nedá poznat, slova jsou mnohoznačná – nemůžeme se dohodnout
agnosticismus, přesvědčení, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost: základy světa, poslední příčiny věcí, náboženské skutečnosti. Někdy znamená také skepsi vůči pozitivnímu náboženství. Představitelem agnosticismu je např. D. Hume, I. Kant a různé proudy pozitivismu.
pravda je na chvilku
Trosychamos – „ Spravedlnost je právo silnějšího.“
sofisté začali rozlišovat právo přírodní - sociální daiwismus (právo silnějšího) – silnější = schopnější
zákony NOMOS si vytvořili slabí, protože silnějším závidí – zastírají to rovností
sofisté – elitáři, aristokrati, davem opovrhující, dav = prostředek manipulace.
pozitivní (psané Nomos) – na něm se lidé usnesli – sofisté opovrhují
dobrý demagog – dobrý sofista

Sókratés
Sókratés, * asi 469 př. n. l., † 399 př. n. l., řecký filozof; tradičně považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život. První filozof athénského původu. Nenapsal žádný spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky. V politickém životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné. Kritikou běžné morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu spoluobčanů. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a neoprávněně odsouzen k trestu smrti. Protože byl přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti útěku z vězení a podrobil se rozsudku. Sókratovy názory i životní osudy jsou známy výhradně ze svědectví současníků, zejm. jeho žáků Platóna a Xenofónta, z nichž každý vylíčil svého učitele poněkud odlišně. Platón ve svých dialozích Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval vlastní názory. V Xenofóntově podání je Sókratés nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha spoluobčanům v nesnadných situacích. Svou myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil od tradice řecké přírodní filozofie (viz též FILOZOFIE ANTICKÁ). Výrok delfské věštírny, jímž byl prohlášen za nejmoudřejšího člověka, interpretoval v tom smyslu, že se liší od ostatních lidí pouze tím, že si uvědomuje svoji neznalost (“vím, že nic nevím”). To ho však nevedlo k filozofické skepsi, nýbrž k přesvědčení, že člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí. Cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejm. pojmu ctnosti. Jeho vedení dialogu spočívalo v promyšleném kladení otázek, jejichž zodpovídáním se v myslích spolubesedníků postupně rodilo poznání (nazýval tuto metodu “porodnickým uměním”). Při vyvracení nesprávných tvrzení používal jemnou ironii. Ryze racionální pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých filozofických škol (Platón, malé SÓKRATOVSKÉ ŠKOLY). Hlavní myslitelský přínos Sókratův však spočívá ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe sama i celé společnosti.
múzický člověk, vyrovnaný, včetně smrti, má intuice, hlas boha
Pocházel z rodiny sochaře
Manželka Xantippa (4. stol. př. n. l., Tradice jí přisoudila hádavou a nesnášenlivou povahu. V přeneseném významu hádavá žena.)
- přispěla k agora ( náměstí, kde se filosofovalo)
Sokrates staví na dialogu – ironický nevědoucí ( ptá se, dělá, že nerozumí), v otázkách se projevuje svoboda člověka.
1.část – znejišťoval druhého – většina lidí si odporuje ( zakladatel logiky)
2. část – partner měl přemýšlet o sobě / o změně život. stylu. Chtěl, aby si lidé v Poli zlepšili doxa ( mínění). Musí žít jednotně – koncentrované bytí, každý má svou doxu, na stálém mínění – budování přátelství.
Vytváření snášenlivosti v obci. Přátelství není totožnost názorů, naopak, tolerance partnera ( odlišnosti – názorů)
rozdíl od sofistů – pravda každého relativní pravdy je projevem pravdy absolutní, do které můžeme jenom nahlédnout.
„ Vím, že nic nevím“
i sebechytřejší člověk neví nic o posledních věcech ( smrt, život po smrti), ale jestliže je moudrý ví, že to neví – přiznání omezenosti.
Nápis nad věštírnou v Delfós „ Poznej sám sebe“ Pochop, že nejsi bůh, že jsi jen smrtelník a tudíž buď pokorný a nehraj si na boha.
„ Nikdo se nemůže dobrat štěstí“ jestliže člověk je u dobra, štěstí mu nemůže uniknout. Bible „Hledej království boží a ostatní přijde samo“
Sokrates – trest smrti 1) kazí mládež
2) kazí bohy
Sokrates smrt přijal – vypil bolehlav před Z slunce ( ve věku 70 let)
„ Byl jsem odsouzen podle zákona obce, celým svým životem jsem ji chtěl sloužit, proto ji musím respektovat, neboť tím bych zradil sám sebe“
První filosof nedovolávající se mýtu
daimonion [dajmónyjon], u Sókrata vnitřní hlas oslovující filozofa; božský hlas svědomí, rozumu. Podle Xenofónta jej varoval, ale i k něčemu pozitivnímu nabádal; podle Platónovy interpretace pouze odvracel od nesprávného.
š soudcem našich činů, varující hlas
daimonion musí být v souladu s bohy – ztělesňují dobro. Jestliže páchám zli, odchýlil jsem se od bohů a můžu si za to sám.
Theodicea – theos – bůh Diké – bohyně spravedlnosti,
Pozn. Friedrich Nietzsche – vyčítá Sokoratovi, že zničil řeckou tragédii postavenou na konfliktu člověka a boha
Když přijímal rozsudek „ Mé daimonion mlčí“ – souhlas ke konce, konce poslání – vést lidi k dobru
„ Kdo ví, jestliže co přijde bude lepší ?“

Platón
Platón, * 427 př. n. l., † 347 př. n. l., řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie. Působil v Athénách, výrazně ovlivněn Sókratem. Asi 387 př. n. l. založil athénskou filozofickou školu AKADÉMII. Při návštěvách Sicílie se pokusil realizovat představu filozofa-panovníka na dvoře syrákúského tyrana Dionýsia II. (367 – 344 př. n. l.); jeho ambice ztroskotaly. – Vynikající stylista; užíval poetické obrazy, příměry a filozofické mýty (zejm. MÝTUS O JESKYNI). Všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) mají podobu dialogů. Většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek. Měly být podnětem k vlastnímu filozofickému zamyšlení, nikoli systematickým vyjádřením Platónových názorů. Rané dialogy (např. Lachés – o statečnosti, Gorgiás – o filozofii a rétorice) vznikaly pod přímým vlivem Sókratovým; Platón v nich usiloval zejm. o přesné vymezení etických pojmů. Ve vrcholném období rozpracoval učení o ideách (Faidón, Faidros, Parmenidés) a o společnosti (Ústava); pozdější práce tyto myšlenky doplnily a revidovaly (Zákony, Tímaios). Obecné pojmy existují jako ideje odděleně od smyslového světa a tvoří vlastní neměnnou říši. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Jednotlivé bytosti a věci smyslového světa získávají své bytí jakousi “účastí” na ideách. Duše je spojovacím článkem ideálního a smyslového světa; k poznání dochází tím, že se duše rozpomíná na ideje, na něž hleděla při své prenatální existenci (Faidros). – V Ústavě vytvořil projekt dokonalé obce, v níž spolupracují tři stavy: vládci-filozofové (reprezentují zájem celku; dominuje u nich duše rozumová, jejíž ctností je moudrost), strážci (chrání obec; dominuje u nich duše vznětlivá, jejíž ctností je statečnost) a výrobci (rozmnožují materiální statky; dominuje u nich duše žádostivá, jejíž ctností je uměřenost). – Nejvýznamnějším přímým žákem byl Aristotelés (jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice). V 3. stol. n. l. na Platónovo učení navázal NOVOPLATÓNISMUS, ve středověku Augustinus a v renesanci AKADEMIE FLORENTSKÁ.
Sokratův žák (8 let) – jeden z největších filosofů
z aristokratické rodiny, jeho filosofie poznamenána Sokratovou smrtí
příbuzní – politici a její oběti
Platón neměl rád demokracii ( Aristoteles – zvrhlá vládá) – nerespektuje zákony, mění se v tyranii
démos ( zvrhlá vláda) res publica ( věc veřejná) – v obci vládne zákon, ne člověk – jen Antéňané jsou svobodní lidé, na ostatní se dívali jako na barbary ( hybris – pýcha)
„Jak má vypadat stát v němž spravedlivý člověk nezemře“
ideální stát
Poslední člověk, který věřil, že filosofie má stát ve službě politiky
Polis = člověk napsaný velkými písmeny
člověka nejlépe poznáme ve společnosti. Stát bude takový, jaká bude vláda ( ryba smrdí od hlavy) Chceme-li mít dobrý stát , musíme elitu vychovávat – člověk může být vychován k dobru. Důraz na paideia = pedagogika
Naše duše má tři základní složky :
1) touha – eros
2) vznětlivost, nadšení – thymos
3) rozum – logós
musí být v souladu , jestliže necháme touhu plně rozvinout, stáváme se otroky této touhy. Jestliže bude touha uměřená, potom se z ní stává první ctnost - uměřenost Eros se mění v platonickou lásku, vrcholem je láska k moudrosti – filosofie.
nadšení – strážce, druhá ctnost – statečnost, odřít si
rozum – třetí ctnost – moudrost
vše dohromady čtvrtá ctnost – spravedlnost
těmto ctnostem se člověk může vychovat PAIDEIÁ (osvícenci přijali názor – výchova spojena s gymnasion (gymnes – nahý)) Vstup na gymnasium je otevřeno všem, včetně dívek. Gymnásium vede ke kalogatathií – spor, askeze, trénuje se sebekázeň. Aritmetika, dialektika, hudba.
1) od 15 do 30 let první skupina by stala střážci (většina) – vojáci, strážit budoucí vládce, pokud se dopouští omylu, upozorňovat ho. Vládce nesmí být sofista, musí být filosoficky vzdělaný, vědět, že je omylný.
2) 30 –35 let ( zbytek) filosofie, metafyzika
3) 35 – 50 let – půjdou do politiky, aby se učili kompromisu. Vybráno (v 50 letech) několik monarchů – čelo státu, střídali by se
( platónský komunismus – odvozen – Platón si představoval, že strážce a monarcha by neměli mít rodinu a majetek, ale děti plodit ano) Teoreticky obdivoval Spartu. Děti by se měli vychovávat – lidé manuálních profesí. Trval na nemíšení kazt.
Nemít majetek, rodinu – nedocházelo by ke střetu zájmu. Platón si nic nesliboval, stejně by se stát změnil v tyranii – tvrdil. Měřítkem dobré vlády je, zda vládne pro obecné dobro, jinak je to vláda zvrhlá, potom už není důležitá forma vlády. Každá světská moc má své opodstatnění jen tehdy, jestliže je zároveň duchovní mocí a jestliže se řídí morálními principy (nesofistikovanými)

platonik – za reálné považuje nejen to co je, ale především to, co má být – měřítko pro to co je.
realismus – filosof. postoj – reálné je to, co je dokonalé, jehož odrazem je náš nedokonalý svět.
eidos – tvar, forma
řeckého původu; podoba, tvářnost, krása – jeden z výrazů, jimiž Platón ve své filozofii označoval ideje. U Aristotela zpravidla druhový tvar, jak je přístupný lidskému poznání, nebo druh jako soubor jedinců stejné přirozenosti. V moderní době zavedl výraz do filozofie E. Husserl pro označení obecné a nutné podstaty.
idea – považuje tyto vzory za racionální – můžeme k se nim přiblížit rozumem
idea, původně vzhled, podoba, vid;
významný filozofický pojem zavedený Platónem; v různých filozofických systémech chápán různě: a) u Platóna opravdové věčné a neměnné jsoucno; forma, rodový pojem, který je základem všech proměnlivých věcí. Platónskou ideu poznáváme naší myslí v procesu rozpomínání se na svět idejí, který naše duše kdysi spatřila; odtud též idea jako pojem a představa, jež není odvozena ze zkušenosti, nýbrž je dána předem a zkušenost teprve umožňuje (aby člověk mohl poznat kruh, musí mít i. kruhu). Ideje jsou hierarchicky uspořádání, nejvyšší je idea dobra; b) u Augustina tvůrčí archetypální myšlenka Boží mysli; c) od 17. stol. převládalo psychologické pojetí idejí, které byly chápány jako představy, pojmy aj. obsahy lidského vědomí a považovány buď za vrozené (racionalismus Descartův; viz též IDEJE VROZENÉ), nebo za utvářející se ze zkušeností (anglicky empirismus); d) u I. Kanta jsou ideje duše, světa a boha TRANSCENDENTÁLNÍM vrcholným pojmem rozumu, které neodkazují ke skutečným předmětům, ale mají zajišťovat a scelovat jednotu lidského poznání; e) u G. W. F. Hegela je idea absolutnem, absolutní duchovní substancí ducha a přírody (viz též ABSOLUTNÍ DUCH, ABSOLUTNÍ IDEA);
zákl. proces – pochopit podstatu a potom ji aplikovat na konkrétní věci, problém

Zákon (dobrý) 1) v souladu se zdravým rozumem
2) má-li to být zákon, musí platit pro všechny = isonomia
isogonia – rodné právo, rovnost hlasů
3) ostatní lidé považovat za barbary. Zákon je vládce, otroci mají nad sebou pána.
Zákon vyhlášen autoritou, zákony by měli být neměnné – jinak vzniká chaos, lidé nevědí, podle čeho se chovat. Platón přesvědčen, že člověk má v sobě kousek ideje. Naše zrození je spánek, život na tomto světě je život v nedokonalém světě. Teprve smrtí se probudíme. Po fyzické smrti se setkáváme s ideami. Člověk prodělává více životů, naše myšlenka, tušení neumírá.
Když se zrodíme, prožíváme anamnésis – rozpomínáme se na něco, co jsem už věděli. Učení (metafyzické) může znovu přiblížit k ideám.
abstrakce - ab – strahovat od- táhnout, odtahuje se, zobecňuje. Přestože všichni lidé mají filosofické nadání, jenom jednotlivci jsou ochotni hledat moudrost, hledat pravdu. O tom vypovídá Podobenství o jeskyni – našli bychom ho v díle Ústava ( Poléteia) – vrcholné dílo (dialog Sokrata a Glaukona)
Podobenství o jeskyni
mýtus o jeskyni, slavná filozofická alegorie z Platónovy Ústavy: Co vidíme a pokládáme za skutečné, jsou jen stíny pravých věcí, promítané připoutaným vězňům na stěnu jeskyně. Filozof je ten, kdo vyšel z jeskyně, spatřil skutečné světlo (tedy pravou skutečnost; zdroj všeho viděného i všeho vidění) a po návratu (veden svou odpovědností k bližním) o tom mluví ke svým spoluvězňům v jeskyni. Světlo chápáno jako smyslový příměr duchovních idejí (nejvyšší ideje dobra) – zdroji všeho myšleného i zdroji myšlení.
symbolizuje přechod od mýtu k filosofii, kterou zaručuje osobní výkon člověka, osobní výkon lidské duše.
Vězňové v jeskyni – nemohou otáčet hlavou a to co vidí před sebou považují za skutečnost – jsou to jen stíny, iluze. JEDEN z nich se osvobodí z iluzí a jde ke světlu – jde za pravdou, skutečným životem, cesta k pravdě je bolestivá, plná rizika. Povinnosti vědoucího – vrátit se a hlásat novou pravdu, musí počítat s ohrožením života, posměchem. Jen ten, kdo je ochoten podstoupit riziko pravdy je skutečně svobodný, zajišťuje si nesmrtelnost duše.
Smysl jeho učení 1) jeho filosofie věří v řád a smysl tohoto osvěta, který vyplývá z uznávání metafyzických idejí.
2) reálné je to co je, ale zejména to, co má být
3)smysl věcí se promítá do oblasti gnoseologoe (gnósis – poznání – nauka o poznání), do oblasti etiky, morálky. (Jednotlivé trojúhelníky můžeme smazat, ale pravidlo o trojúhel. nikoliv)
Sice toto pravidlo objevil člověk, ale ve skutečnosti existovalo nezávisle na člověku – tento svět má objektivní hodnotu, nezávisle na člověku.
etika – člověk musí respektovat druhého člověka, protože každý člověk je odrazem ideje – člověk je nezaměnitelná individualita, nelze na něm páchat násilí.
Akadémie, filozofická škola založená kolem 387 př. n. l. Platónem v Athénách; nazvána podle předměstí, jehož ochráncem byl hérós Akadémos. S filozofií se žáci seznamovali při přednáškách Platóna i dalších členů Akadémie, kteří zde mohli rozvíjet a přednášet vlastní názory (Aristotelés). Dějiny Akadémie mají tři hlavní etapy: v období staré Akadémie (Speusippos, Xenokratés) se škola přidržovala zejm. dogmatických prvků ve filozofii svého zakladatele, důraz se kladl na filozofický význam matematiky a na další pýthagorejské motivy v Platónově učení. V období střední Akadémie (Arkesiláos) zdůrazňovány skeptické momenty Platónovy filozofie. Tato tendence vrcholila v počátcích nové Akadémie, zvl. u Karneada, jehož učení se stalo jedním z hlavních teoretických základů celého pozdního skepticismu. V 1. stol. př. n. l. došlo v Akadémii k ústupu od skeptické orientace a postupně zde převládlo eklektické přejímání názorů různých filozofických škol. V posledních fázích vývoje v ní pod vedením Prokla převládl NOVOPLATÓNISMUS, který původně vznikl mimo vlastní rámec školy. V roce 529 n. l. byla císařským výnosem Akadémie zrušena.

Díla – Protagorás , Gorgiás – řečnictví nestačí, kritika sofistiky. Pravda a dobro jsou nepodmíněné
Faidros – učení o ideách, spojení filosofie s pravou rétorikou
Faidón – o nesmrtelnosti duše
Symposion – hostina
Kitón – nutnost poslouchat zákony
Zákony Politikos
Kritiás – nedokončené – co se stalo s bájnou Atlantidou
Obrana Sokratova – dílo nedialogické
Aristotelés
Aristotelés ze Stageiry, * 384 př. n. l., † 322 př. n. l., významný řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie, nejvšestrannější učenec starověku. V mládí žák Platónův a stoupenec jeho teorie idejí, kterou později kritizoval. 343 př. n. l. povolán na makedonský královský dvůr jako vychovatel kralevice Alexandra (později Alexandros III. Veliký), kolem 335 př. n. l. se vrátil do Athén, kde v LYKEIU založil vlastní tzv. peripatetickou školu. Po smrti Alexandra Velikého byl nucen uprchnout do Chalkidy, kde po několika měsících zemřel. – Aristotelovy spisy jsou nejčastěji děleny do pěti tematických skupin: a) logické spisy, jejichž soubor se tradičně nazývá Organon (viz též ANTICKÁ LITERATURA, antická LOGIKA); b) přírodní filozofické a přírodovědné spisy (Fysika, O nebi, O duši, Zkoumání živočichů aj.); c) ontologické spisy (14 knih spojil Androníkos Rhodský do souboru Metafysika); d) etické a politické spisy (tři spisy o etice, Politika); e) spisy o slovesném umění (Poetika, Rétorika). – Aristotelovy ontologické úvahy v textech Metafysiky věnovány tzv. první filozofii, jež je pojata jako nauka o nejobecnějších příčinách bytí. Každá konkrétní věc a bytost má dvě základní stránky: a) tzv. tvar (morfé, EIDOS), princip její určitosti a vymezenosti; b) tzv. látku (hýlé), princip její proměnlivosti, tj. možnosti nabývat jiných vlastností i měnit se v něco druhově jiného. Druhou významnou dvojicí je skutečnost (energeia) a možnost (dynamis), pomocí nichž vysvětluje pohyb jako přechod věci z možnosti do skutečnosti. Svět je podle Aristotela věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost (tzv. první nehybný hybatel). Při výkladu látkových procesů vycházel ze starší teorie čtyř živlů (ELEMENTŮ), k nimž připojil ještě pátý, tzv. aithér, jako látku nebeských sfér. Dění v přírodě chápal teleologicky, tj. soudil, že vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel (telos). Vytvořil první ucelený systém logiky, působil zejména svou naukou o SYLOGISMU. Spis O duši je prvním soustavným výkladem psychologie, ve spise Zkoumání živočichů předložil popis a klasifikaci více než 500 živočišných druhů a položil tím základy zoologie. V etice pokládal štěstí za cíl lidského života (viz též EUDAIMONISMUS) a rozlišoval tři způsoby života: rozkošnický, politický a teoretický, jehož si cenil nejvíce. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Ve spise Politika podrobil zkoumání stát a politické zřízení; podle počtu vládců dělil státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii; jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie. V Poetice nastiňuje pojetí umění jako tvůrčí nápodoby (mimésis) skutečnosti a dotýká se i psychologické funkce uměleckého díla, která spočívá v očistě (katarzi) divákovy duše. – Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště Theofrastos a Eudémos. Ve 3. stol. n. l. přispěl k hlubšímu chápání Aristotela Alexandros z Afrodisiady, mnoho pojmů a myšlenek přejali zakladatelé NOVOPLATÓNISMU. Ve středověku i v počátcích novověku patřil Aristotelův myslitelský odkaz k hlavním zdrojům i vodítkům filozofického myšlení. V mnoha směrech je podnětný dodnes.
z rod. lékaře, nebyl rodilý Řek, 20 let žákem Platóna, Platón – Akademie, po smrti Platóna Aristoteles – škola lyceum, vychovatel Alexandra Makedonského.
Akademie – metafyzika, duchovnější Lykeion – praktičtější, i přírod. vědy
Lykeion, athénské gymnázium v posvátném okrsku Apollóna Lykeia, které se stalo sídlem Aristotelovy školy (viz též PERIPATETICKÁ ŠKOLA).
peripatetická škola, filozofické a vědecké učiliště založené kolem roku 435 př. n. l. Aristotelem v Athénách. Obdobně jako Platónova AKADÉMIE měla statut náboženského spolku zasvěceného Múzám. Název získala podle sloupořadí nebo stromořadí (řecky peripatos), v němž se při diskusích procházeli členové školy. Základní formou výuky byly přednášky. Členové školy se systematicky věnovali i shromažďování, třídění a zkoumání empirického materiálu (jak přírodnin, tak i písemností) pro různé obory. Největší popularitu peripatetická škola získala pod vedením Aristotelova nástupce Theofrasta, kdy se prý přednášek zúčastňovalo až 2 000 posluchačů. U většiny badatelů peripatetické školy převažoval zájem o empirické výzkumy nad vlastní filozofií; tato tendence ještě zesílila, když vedení školy převzal po Theofrastovi Stratón z Lampsaku. Nové podněty k rozvoji peripatetické filozofie dalo v 1. stol. př. n. l. souborné vydání Aristotelových spisů Androníkem Rhodským. V roce 529 byla peripatetická škola císařským výnosem zrušena.
Byl platonik – věřil v metafyz. podstatu světa
věřil, že ideje nejsou z jiného světa, ale že je možno nalézt je v tomto světě.
První učení teleologie – télos – učel, veškerá příroda rozdělena na živ. a neživ. (od něj), přesto má jednotný smysl, účel, télos. Co se děje v přírodě není nahodilé. Příroda spěje k realizaci toho nejlepšího v nás. je-li dána svoboda, nezasahujeme-li do ní nějak násilně – myšlenka přirozenosti se promítá do tří oblastí.
1) ekologická myšlenka – nezasahovat násilně do přírody
2) přirozené výchovy – Rousseau, osvícenství, výchova má podporovat sklony dítěte
3) přirozené právo – všichni lidé jsou si rovni, respekt k člověku. Jaký je smysl lid. života ? „ Staň se člověk“ rozvíjej intelekt a morální předpoklady tak, abys realizoval skutečné lidství.
Nejvyšší télos je Bůh, který je pouze pořadatelem světa, ale Svět nestvořil.
Druhé učení – hýlemorfismus – učení o látce a tvaru, převzala i středověká filosofie, sv. Tomáš Akvinský.
„ Chceme-li vtvořit něco nového například něco z hlíny, je třeba látka, ta je chaotická, látka má v sobě možnosti.“
Aristotelovo chápání pohybu : přemísťování, vnitřní pohyb – kvalitativní změna, růst a obývání, vznik a zínik
Stárnutí – proces k moudrosti
zóon polítikon, živočich společenský – Aristotelovo označení člověka, které vystihuje jeho bytostnou dvojakost; jsme současně živé organismy (součásti přírody) i společensky žijící bytosti (součásti společnosti).
člověk je bytost společenské
Stát není umělý tvor, ale přirozená forma života, v níž člověk může nejlépe realizovat své lidství. Mimo stát žijí jen blázni nebo bohové.
Dobrý stát – jestliže se lidé dohodnou, co je spravedlnost
Spravedlnost se musí vyhýbat extrémním sociálním problémům, zmenšování rozdílů mezi chudými a bohatými
syn oikismus stát vzniká spojením rodin, kde vládne otec – despotes. V obci platí zákony rovnosti, které se promítají do pojetí spravedlnosti: 1) zákonná – zákon vládne v obci
2) distributivní (podílná) – rozdělování. „ Soukromé vlastnictví je správné, neboť motivuje k vyšším cílům. Ukládá povinnost bohatým finančně podporovat akce, které nemůže financovat stát.“
Pojistka pro dobré vztahy v Polis. Rozdělování = rovnostářství, ale má odpovídat výkonu i poptávce
3) směnná – za kvalitní výrobek máme požadovat také kvalitní výrobek

Rozlišuje 3 dobré a 3 zvrhlé vlády
monarchie tyranis
aristokracie ( vláda elity) oligarchie
res publica demokracie

Díla : Metafyziky o věcech, které nejsou vidět okem
Fyziky - věda o přírodních jevech
Organon – nástroj – o našem logickém myšlení, má se myslet se zdravým rozumem, základ logiky
Politika
Poetika – o umění básnickém
Etika Nikomachova – radí synovi jak se stát dobrým člověkem

Helénistická filosofie
ztráta svobody,
fce filosofie 1) úsilí o hledání pravdy s vědomím, že pravdy se nelze nikdy dobrat
2) pravda není, a proto je nutné přesvědčit druhé o své pravdě
3) jak máme žít důstojně v situaci nesvobody
filosofie – jde o únik z filosofie

Epikureismus
epikúreismus, pozdější podoba řeckého atomismu, vytvořená v helénistické době Epikúrem a dále rozvíjená jeho řeckými a římskými stoupenci (Filodémos z Gadar, Lucretius). Epikúreismus nalezl v helénistické i římské době širokou odezvu, protože odpovídal soudobým životním postojům, zvl. individualismu a důrazu na soukromí. V 17. stol. ožily myšlenky epikúrejského atomismu zásluhou francouzského vědce P. Gassendiho v novověké filozofii a zvl. v přírodovědě, v níž nahradily tradiční učení o pěti živlech.
Epikuros – zahrada Epikurova – hledání né pravdy, ale omezení bolesti ze života
„ Žij v skrytu“ – neangažuj se v politice …, na veřejnosti, nemůžeš stejně nic ovlivnit, strarej se o své soukromí
Lidská bolest pramení ze strachu z bohů – z bohů netřeba strach, ti žijí v mezisvětech a bohové se o nás stejně nestarají, strach ze smrti : atomismus – všechno je složeno z atomů, včetně lidské duše a smrt je rozpad těchto atomů, po smrti tedy není nic.
„ Když je tu smrt, nejsme tu my, a když jsme tu my, není tu smrt“
Epikuros odděluje život, umírání, smrt ( ty však spolu souvisejí, Mácha – rodíme se do smrti)
filosofie – dost povrchní, prakticky pomáhala, únik od problémů
epikurejec – umí užívat všech krás života, ale nemyslí na zítřek, dříve ale žili velmi skromně, dnes – žít nestřídmě ( Římané)
„ Neříkej nic a nebudeš zklamán“ jestliže uděláš dobrý skutek, mělo by ti to stačit, nic neočekávej

Stoicismus
stoikové, stoupenci nejvlivnějšího řeckého filozofického směru období helénismu (viz též FILOZOFIE ANTICKÁ), založeného kolem roku 300 př. n. l. Zénónem z Kitia. Název odvozen podle athénské sloupové síně zdobené malbami (tzv. stoá poikilé), kde Zénón přednášel. Základní myšlenky stoického učení formulovala tzv. stará stoa (Zénón z Kitia, Kleanthés, Chrýsippos). Představitelé střední stoy (Panaitios, Poseidónios) a pozdní stoy (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius) přizpůsobovali učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby a doplňovali je novými poznatky. Filozofii stoikové dělili na logiku, fyziku a etiku, kterou pokládali za hlavní disciplínu. V logice navázali na výsledky svých předchůdců (zejm. MEGARSKÉ ŠKOLY) a vytvořili logický systém, který znamenal nový stupeň vývoje této vědy (viz též LOGIKA ANTICKÁ). Do logiky zahrnuli i gramatiku a teorii poznání. Za základní zdroj poznání pokládali smyslové vjemy, z nichž se utváří zkušenost, která umožňuje vznik pojmů. Ve fyzice spojili Hérakleitovy názory s myšlenkami Aristotelovy přírodní filozofie a přetvořili je ve vlastní učení o ohni jako podstatě světa. V ohni rozeznávali stránku činnou, jež je životodárným dechem (pneuma), totožným s duší (psyché) a rozumem (logos) světa, a stránku trpnou, projevující se v podobě čtyř živlů (oheň, vzduch, voda, země). Svět má tedy jednu společnou duši a rozum, takže je ve svém celku jednou živou a rozumovou bytostí. V souladu s tím pokládali stoikové duše jednotlivých živočichů za částice světové duše. O světovém rozumu soudili, že proniká vším, a ztotožňovali ho s bohem, osudem, nutností a spravedlností. Ze světového dění zcela vylučovali n

Hodnocení referátu Řecká filosofie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  9 108×
  8012 slov

Komentáře k referátu Řecká filosofie