Středověká filozofie

Středověká filosofie. Raná, vrcholná a pozdní scholastika. Základní teologické a filozofické problémy doby

Není zcela jasné, kdy středověk vlastně začíná. Z hlediska filozofie bývá jako pomyslný začátek středověku někdy udáván rok 529, který bývá označován jako symbolická hranice mezi obdobími pohanské a křesťanské filozofie. V tomto roce nechal císař Justinián zavřít (po 900 letech existence) Platónovu Akademii v Athénách a Benedikt z Nursie zakládá klášter na Monte Cassinu.
Dříve barbarská západní Evropa se stává v této době nositelkou kultury, germánské vlivy pronikají na východ obsazený Slovany, dominantní postavení (a spor o ně) si ponechává císař a papež. Západ je politicky a společensky sjednocen, tomu odpovídá i jednota duchovní a politická a jednota jazyka (latina). Učenci žijí kosmopolitním životem - v jiné zemi se narodí, v jiné učí a v jiné umírají. Vůdčími zeměmi se stává Německo, Francie, Itálie a Velká Británie s Irskem.
Filozofie je plodem klášterních škol, nepředpokládá se ani její použití v jiném kontextu (scholastika = školní nauka), měla rozumově zdůvodňovat to, co plyne z víry (nikoli to teprve hledat). Ve středověké filozofii existuje veliká pluralita, jednotl. filozof. směry stály často ve vzájemném sporu. Na počátku středověku nebyla příliš známá antická filozofie - omezovala se na to, co z ní citovali Boethius, Capella a Cassiodor, dále byly známy části Platónových dialogů a novoplatónské spisy, od Aristotela jen několik menších logických pojednání. (Aristoteles se stával postupem času díky arabským a židovským překladům stále více známějším až si vydobyl ve vrcholné scholastice vůdčí postavení.) O scholastice mluvíme až od 9. století.
Scholastická metoda = postup při filozofování rozpracovaný P. Abelardem - jednalo se o hledání argumentů pro a proti (pro et contra) určitému tvrzení. Argumenty byly brány především z Bible a ze spisů církevních otců, příp. filozofů. Podobná byla i metoda univerzitního vzdělávání, tzv. disputace - byla stanovena otázka, studenti vyjadřovali mínění pro a proti, mistr (ten, kdo vyučoval) pak problematiku shrnul.
Scholastické období lze rozdělit do tří etap:
1) raná scholastika - 800 - 1200 - mnohá řecká filozofická díla (Aristoteles) v této době existují jen v arabském překladu,
2) vrcholná scholastika - 12. - 13. století - nové přijetí Aristotela, spojení Aristotela s křesťanstvím,
3) pozdní scholastika - 14. století - kritika (via moderna contra via antiqua), rozkvět přírodních věd.

Předchůdce scholastiky - Boethius (480 - 524)
bývá označován jako poslední Říman a první scholastik. Přeložil a zkompiloval prameny antické filozofie. Napsal: Útěcha filozofie - smyšlený dialog s lékařkou filozofie. Terapie = diskuse.

Dionysius Areopagita (= Pseudodyonisius)
Filozof neznámého původu a neznámého jména, který měl obrovský vliv na celou pozdější středověkou filozofii. Sám sebe nazývá výše uvedeným pseunonymem a tvrdí o sobě, že je žákem apoštola Pavla, o kterém se mluví v Novém zákoně. Tuto skutečnost se snaží podložit různými (smyšlenými) tvrzeními, např. že byl přítomen smrti Panny Marie apod. Dodnes není jasné, proč se tento neznámý filozof přelomu 5. a 6. století takto označoval a z jakého důvodu jeho mystifikace vznikla.
Napsal celou řadu dopisů a knih, např. O jménu Božím, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii aj. Jeho dílo bylo (kvůli poukazu na Nový zákon a jeho smyšlenému jménu) po celý středověk velmi vysoko ctěno, téměř jako sama Bible.
Pro Dionysia je charakteristická tzv. negativní teologie a filozofie. Např. pojednává-li o jménu Božím, vypočítává jednotlivá jména, kterými je Bůh označován, poté tvrdí, že žádné z těchto jmen nemůže podstatu Boha obsáhnout a že Bůh musí člověku své jméno sám zjevit. Jeho metodou je tedy popsat Boha (podobně např. Boží spravedlnost a jiné pojmy) za pomoci toho, čím Bůh (Boží spravedlnost aj.) není. (Jinak řečeno: nemůžeme vědět, jaký Bůh je, ale víme, jaký Bůh není.)

I. Raná scholastika

Ožívá spor týkající se obecných idejí (univerzálií) popsaných Aristotelem a před ním Platonem: existují rody a druhy skutečně nebo pouze v intelektu? = tzv. spor o univerzálie. Vznikly dva směry: 1) realismus - obecné (univerzálie) existují ve skutečnosti, mají vyšší skutečnost než jednotliviny (singularia); 2) nominalismus - ve skutečnosti existují jen jednotliviny, obecné pojmy jsou pouhými jmény, jsou pouze v intelektu. (Sám Aristoteles se k této otázce nikde jednoznačně nevyjádřil - proto se na něj odvolávaly všechny směry. Nicméně: realismus je blížeji spíše Platónovi a novoplatonismu, nominalismus Aristotelovi.)

Realisté
· Jan Scottus Eriugena (810 - 878)
(Erin = keltské označení pro Irsko.) Žil a učil v Paříži. vychází z novoplatonismu, ale ve svém díle již předjímá scholastiku. Klade důraz na rozum, který vysvětluje víru vycházející ze zjevení. (Pravé náboženství = pravá filozofie. = zákl. východisko celé scholastiky) V případě rozporu má rozum přednost. Z víry podle něj vychází svobodná lidská vůle. Napsal 5 svazků O rozdělení přírody - dělí přírodu na 4 formy přirozenosti: 1) nestvořená tvořící = Bůh; 2) stvořená tvořící = božské ideje, praobrazy; 3) stvořená netvořící = tvorové; nestvořená netvořící = duch v klidu, konečný cíl tvorstva. Tvorstvo = sebezjevení skrytého Boha, svět v Bohu začíná do Boha se vrací.

· Anselm z Canterbury (1033 - 1109)
Narodil se v Piemontu v Itálii, žil v Normandii ve Francii, stal se arcibiskupem (a zemřel) v Canterbury v Anglii. Snažil se o smíření filozofické pravdy a víry, ale (na rozdíl od Eriugena) podřizuje rozum víře. Jeho realismus se stal východiskem pro jeho tzv. ontologický důkaz Boha: "Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího. Pokud by byl jen v intelektu, je možno myslet něco vyššího (totiž Boha, který je i ve skutečnosti). Proto je Bůh i ve skutečnosti." Již za svého života byl za tento důkaz kritizován. Lidská duše je obrazem Boha, je sídlem tří mohutností: paměti, poznání a lásky, je stvořena pro to, aby milovala Boha.

· Vilém ze Champeaux (1070 - 1121)
extrémní realista - reálné bytí mají pouze obecné druhové pojmy, tzn. např.: všichni lidé mají jedno bytí ("člověčenskost"), neexistuje bytí Petrovo ("Petrovost"), je to jen něco dodatečného (akcidentálního, nemusí to nutně být). Tato "člověčenskost" by reálně existovala, i kdyby nežil žádný člověk.
Podobně radikální názory zastával i jeho současník Bernard z Chartres.

Nominalisté
· Jan Roscellinus z Compiegne (1050 - 1120)
Skutečnost sestává pouze ze samých jednotlivin. Obecné pojmy jsou vymyšlená jména, neexistuje "člověčenskost", ale jen jednotliví lidé, neexistuje "bělost", ale jen bílé věci apod. Poté, co aplikoval svoje učení na Boží Trojici (a došel de facto k existenci tří bohů, což musel odvolat), nebyl důsledný nominalismus na dlouhou dobu veřejně zastáván.

Pierre Abelard (1079 - 1142)
Pro víru je důležitý rozum. Nepatří ani k nominalistům, ani k realistům. Podle něj jsou univerzálie ve věcech jako něco, co mají jednotliviny společné. Obecnému pojmu odpovídá v jednotlivinách skutečná bytnost; "člověčenskost" není jen popisem toho, co mají jednotliví lidé spoloečné, ale existuje ve všech lidech. "Člověčenskost" se ovšem vyskytuje pouze v jednotl. lidech a nikoli mimo ně.
(Abelard je známý hlavně díky "Listům Heloise". Heloisa byla dívka, kterou miloval, měl s ní dítě, tajně si ji vzal, příbuzní s tím nesouhlasili, Heloisa odešla do kláštera. Abelard učil filozofii, později bydlel v klášterech (nebyl však kněz). Celý život si psali, nikdy se neviděli, sešli se až ve společné hrobce.)

Středověká arabsky psaná filozofie
Okolo roku 800 byla arabština něčím jako světovou řečí vědy. Mezi největší arabské učence této doby patří:
- počátky arabské filozofie = al-Kindí - vyučoval na zač. 9. stol. v Bagdádu; a al-Fárábí - mezi léty 900-950 žil v Bagdádu, Aleppu a Damašku. Oba patří ještě spíše k novoplatonikům, ale al-Fárábí zná už i Aristotela.
- Avicenna (Abú Alí Ibn Síná), narodil se r. 980 v Persii, zemřel r. 1037; lékař, filozof a teolog, největší filozof arabského Východu. Aristotelovu metafyziku znal nazpaměť (říkal, že si ji 40krát přečetl a nerozuměl a pak náhle v jakémsi osvícení všechno pochopil). Roku 1140 bylo na území Španělska z arabštiny (Dominikem Gundissalinem) přeložena Avicennova "Kniha o uzdravování duše".
- Avicennovým odpůrcem byl al-Ghazzálí - 1058-1111, věnoval se kritice poznání, podle něj člověk poznává pouze vírou, nikoli filozofií nebo vědou. Napsal "Vyvrácení filozofů".
- Averroes (Ibn Rušd) - narodil se r. 1126 v Cordobě, zemřel r. 1198 ve vyhnanství; právník, lékař, filozof. Komentoval Aristotela, jeho komentáře byli pro středověkou evropskou filozofii velmi významné (část filozofie evropské renesance je proto někdy nazývána "averroismus"), měl (filozoficky) větší vliv na území křesťanství než na "svém" území islámu (snažil se sjednotit filozofii a islám, nicméně díky filozofii byl s islámem často ve sporu. Filozofii a náboženství chápe jako dvě stejně hodnotné možnosti poznání.).
- Moses Maimonides, narodil se r. 1135 v Cordobě, zemřel r. 1245 v Egyptě; byl Žid (nikoli Arab), aristotelik (kromě proroků se podle něj nikdo nepřiblížil pravdě tolik jako Aristoteles), arabsky napsal "Vůdce nerozumných" (nebo: "Průvodce bloudících") - nazýváno také "židovsko-scholastická Summa". I on se dostal do konfliktu s ortodoxními vykladateli judaismu. Rozum a víra vedou podle něho stejným způsobem k poznání, v případě sporu stojí na straně víry.
- podobně psal arabsky i další španělský Žid Avicebron Ibn Gabiró (1025-1058).

II. Vrcholná scholastika
Základní rysy této epochy:
1) od 12. století "svět ovládl Aristoteles". Od 40. let 13. stol. směl učit na univerzitě jen ten, kdo přednášel Aristotela. Díky Aristotelovi se Západ myšlenkově sjednotil. tento stav trval až do 16. století.
2) křesťanské myšlení žilo v kontaktu s myšlením islámským a židovským - prostřednictvím obchodních cest a křížových výprav, ale i životem spolu, např. ve Španělsku.
3) jsou tvořeny učebnice o všem poznání a o veškeré křesťanské nauce - tzv. summy, např. "Kniha sentencí" Petra Lombardského.
4) filozofie se rozvíjí na vznikajících univerzitách (Paříž, Kolín, Oxford, Padova, Bologna), hlavní filozofické tendence udával řád dominikánů (z jejichž řad byli dva nejvýznamnější filozofové scholastiky: Albert Veliký a jeho žák Tomáš Akvinský) a františkánů (Bonaventura).

Bonaventura (Jan z Finanzy, 1221 - 1274)
Patří do tzv. starší františkánské školy. Jeho východiskem je Augustinus Aurelius a novoplatonismus. "V metafyzice Aristoteles pochybil tím, že nedal prostor Platonově učení o ideách." Podle něho je formou všeho tělesného světlo, v každém jsoucnu je přítomno více forem. Člověk poznává prostřednictvím světa, ve kterém je přítomen Bůh. "Člověk zachycuje pravdu neviditelných principů jako měnitelná bytost jen tím, že je Božím světlem osvícen."

Raymundus Lulus (1232 - 1315)
Ve své době nebyl uznáván, uznávali ho až Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno, Leibnitz (hlavně jeho kombinatorní logiku). Napsal "Obecná věda" - základ pro všechny vědy, o umění nacházet pravdu. Vychází od absolutních principů k relativním, nachází zde nějaké vztahy, ze kterých sestavuje jakési figury s etickou hodnotou (např. figura dobroty). Zdůrazňuje vztahy - vše je ve vztazích, i Bůh je ve vztazích. "Realita je vztah."

Albert Veliký (buď 1193 nebo 1206 - 1280)
možná první, kdo znal celého Aristotela, ale určitě první, kdo Aristotela integroval do všeho, co učil.
Původem z Německa, studoval v Padově (mimo jiné i v té době ještě církví nepřijímaného Aristotela), stal se dominikánem, pak studoval v Bologni. Měl encyklopedické znalosti všeho, co se dalo v té době znát. Pak přednášel na univerzitách v Kolíně a v Paříži, někdy v Řezně, Freiburgu, Štrasburku a Hildesheimu. Proti své vůli se stal biskupem, ale pak na úřad rezignoval.
Snažil se o souhrnný pohled na filozofii. Komentoval Aristotela (prosadil jeho nový překlad), Dionysia Areopagitu a Petra Lombardského. Přepracoval logiku, fyziku, metafyziku a politiku. Znal kompletní literaturu židovskou, arabskou, scholastickou, mystiky a filozofy. Byl nejvýznamnějším přírodním badatelem své doby, věnoval se např. anatomii hmyzu, jeho typologii třídění rostlin překonal až Carl Linné. Měl velmi dobrou paměť, ale spíš informace zpracovával než vymýšlel něco nového. Nejhlavnější díla (celkem napsal 21 svazků - souborné vydání z r. 1651):
- Summa teologická - nedokončil ji, zpracoval ji až Tomáš Akvinský
- Summa přírodní filozofie
- Summa o stvoření (tvorech)
- O původu a vzniku duše
V poznání upřednostňoval zkušenost a pokus; v co největší míře se snažil spojit rozum a víru. Materiální svět je výzvou k otázce po Bohu. Jeho filozofické názory jsou de facto stejné jako názory T. Akvinského.

Tomáš Akvinský (1225-1274)
Nejvýznamnější středověký filozof.
narodil se v Itálii, učil v Paříži a Neapoli, zemřel 7.3.1274 cestou do Lyonu na koncil. Nebyl génius rozsahem vědění (jako Albert), ale spíše hloubkou. Filozofie a teologie se podle něj liší jen formou. Po jeho smrti nastal filozofický boj pro a proti (hlavně františkáni) jeho filozofii (tomismu), nakonec se tomismus prosadil. R. 1879 byl povýšen na oficiální filozofii katolické církve. V 19. a 20. stol. přišla jeho renesance - tzv. novotomismus.
Napsal toho velmi mnoho, jeho styl je přehledný, jde do podrobností, knihy nemají rétorický vzlet, jsou dost suché:
1) Komentáře k Aristotelovi - 12 děl
2) Menší filozofické spisy - např. O jednotě intelektu proti averroistům
3) Souhrnné teologické výklady - komentář k Knize sentencí Petra Lombardského a Summa teologická, kterou nedokončil, zemřel než dokončil její 3. díl
4) Questiones - zápisy univerzitních disputací (pro, proti, závěr)
5) Menší spisy ke křesťanské dogmatice - 12 knih
6) Apologetická díla - obrana křesťanství. "Summa proti pohanům (Summa filozofická)" - proti Arabům, "O zdůvodnění víry proti Saracénům, Řekům a Arménům", "Proti omylům Řeků".
7) Spisy k filozofii práva, státu a společnosti - celkem 6
8) Spisy o řádu a řádových pravidlech
9) Spisy k výkladu Bible
Názory:
Člověk poznává svými smysly správně, nemůže ovšem proniknout do toho, co smysly poznat nelze - do obsahu víry (Trojjedinost Boha, vtělení Krista, vzkříšení těla), to může pouze přijmout na základě víry. Mezi věděním a vírou nemůže být rozpor, víra může vědění přesahovat, ale ne mu protiřečit. Pravda je jenom jedna. Argumenty proti víře musí být tedy i argumenty proti rozumu. (proto píše tolik apologetických spisů). Některé pravdy víry (že Bůh je, že je jen jeden) lze poznat i pouhým rozumem, ale většina lidí na takovéto hloubání "nemá čas", proto jsou i tyto pravdy zahrnuty v Božím zjevení.
Boží existenci lze dokázat rozumem pěti způsoby: 1) všechno je něčím pohybováno, nic se nepohybuje samo od sebe - na začátku této řady musí být někdo, kdo pohybuje, ale s kým už nemá kdo pohybovat, to je Bůh; 2) každý účinek má nějakou příčinu, v řadě příčin nelze jít do nekonečna, existuje tedy příčina, která není ničím účinkem = Bůh; 3) jsou věci nahodilé (mohou a nemusejí být) a nutné (musí být), věc nemůže zároveň být a nebýt, urč. věc nemůže najednou nebýt - musí být věci, které jsou nutné buď z někoho jiného nebo samy ze sebe - něco musí existovat, co musí být jako první nutně samo ze sebe = Bůh; 4) ve všech věcech je něčeho více a něčeho méně, to však má mysl jedině tehdy, existuje-li nějaká míra, která má toho plnost = Bůh; 5) všechno má nějaký cíl, i nerozumná přírodní tělesa, nelze se domnívat, že tohoto cíle dospívají náhodou jako se nelze domnívat, že šíp byl vstřelen do terče bez přítomnosti nějakého lukostřelce - existuje rozumová bytost, která nařizuje přírodní bytosti k cíli = Bůh.
Přírodovědné názory jsou odpovídající středověku se všemi jeho omyly. V psychologii se věnuje citům, paměti, rozumu, vůli, vztahům, poznání. Duše = to, co zkoumá a uvažuje. duše má mohutnosti vegetativní, smyslovou a intelektuální. Rozum upřednostňuje před vůlí. ("Co je proti rozumu, je proti přirozenosti člověka.") Poznáváme na základě zkušeností.
Etika = "vědět, co se má věřit, žádat a činit". Vůle je svobodná. Ctnosti: 4 kardinální = rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost + 3 ctnosti křesťanské: víra, naděje, láska. "Dobrý člověk = ten, kdo má dobrou vůli." Zlo nemá vlastní bytí, je pouze nedostatkem dobra.
Politické názory převzal od Aristotela. Nejdůl. úkol státu = uchování míru + vytvoření blahobytu. Úkol církve = vést k dosažení nebeské blaženosti. Církev má vyšší poslání než stát, světská moc má být tedy poddána duchovní.

· Dante
podal básnický obraz středověkého filozofického a teologického myšlení.

III. Pozdní scholastika
není přesná hranice mezi vrcholnou a pozdní scholastikou.

Roger Bacon (1214-1294)
Angličan, františkán, odpůrce tomismu a jeho filozof. metody. Studoval v Oxfordu a v Paříži, zakladatel matematického bádání o přírodě, věnoval se optice. Kritizuje tomistickou filozofii a teologii za to, že se nevěnuje skutečným problémům, připadají mu nevědecké. Je zastáncem spíše nominalismu. Preferuje experiment, ale uznává i osvícení jako zdroj poznání. Sám hodně experimentoval, byl proto jako podezřelý uvězněn a ve vězení pravděpodobně zemřel.
Napsal: Větší dílo, Menší dílo a Třetí dílo.

Jan Duns Scotus (1265-1308)
tzv. mladší františkánská škola. Kritik tomismu, hlavně jeho metody dokazování. Přednášel v Oxfordu, Paříži a v Kolíně. Podle něj není možný soulad mezi filozofií a teologií. Vyzdvihuje individuální na úkor společného. Vůle je podle něj nadřazená myšlení.

Vilém Ockham (1280 - 1348)
obnovitel nominalismu. Studoval a učil v Oxfordu a v Paříži.
Názory:
Logika = věda o znacích; pojmy, univerzálie = znaky, neodpovídá jim nic skutečného. Vztahy existují jen v lidské hlavě, nikoli v reálu. Celá teologie je protirozumová, je potřeba jí věřit a nesnažit se ji pochopit. Teologické důkazy nejsou možné. Tím pádem neexistuje žádný vztah mezi teologií a filozofií. = základ k novodobému filozof. myšlení.

Německá mystika
vzniká ve 14. stol., jde o vrchol středověké mystiky. Spojuje tradice tomismu, je ovlivněna i františkánskou školou a duchovním hnutím Devotio moderna (nová zbožnost). Jde o niterné zakoušení Boha, sjednocení s Božstvím.

Mistr Eckhart (1260-1328)
studoval scholastiku, Aristotela, psal latinsky a německy, byl dominikánem. Pro svou osobitou nauku se dostal do konfliktu s církví. napsal např. "Německá kázání"
Nevypracoval žádný filozofický systém, nevěnuje se všemu, ale pouze dvěma tématům: Bohu a duši. Integroval novoplatonismus (Plotina), Dionýsia Areopagitu, Augustina, Aristotela i tomismus.
Názory:
O Boží dobrotě nelze mluvit, protože je větší, než ji může člověk popsat. Cokoli chce člověk o Bohu říci neplatí, protože Bůh je víc. Teologie = především negativní výpovědi.
Duše je vytvořena podle obrazu Boha, je také trojjediná - má tři duševní síly, kterým přiřazuje tři ctnosti - víru, naději a lásku. V duši stojí nad těmito třemi silami jiskérka Božství, která duši obrací neustále k Bohu a spojuje ji s Bohem.
Člověk má "vystoupit ze sebe" a "splynout s Bohem" - mystické poznání, lze ho dosáhnout už v životě.

Mezi jeho žáky patří Johannes Tauler (1300-1361) a Heinrich Suso (1300-1365), později na ně navázal Tomáš Kempenský "Čtyřmi knihami o následování Krista".