Immanuel Kant

(1724-1804)
Život:
- nar. 22.4.1724 v Königsburgu ve Východním Prusku (období osvícenského absolutismu za vlády Fridricha Velikého), kde byl celý život a také zde 12.2.1804 zemřel
- pocházel z velmi skromných poměrů rodiny řemeslníka (otec sedlář a řemenář, matka vzdělanější)
- v osmi letech se stal žákem teologického gymnázia zvaného Collegium Friedericianum
- v 16ti letech začal studovat na univerzitě ve svém rodišti teologii, filozofii a matematiku
- 1775 napsal disertační práci s neobvyklým názvem „O ohni“ a získal titul magistra, vzápětí se stal soukromým docentem königsberské univerzity
- získal profesoru filozofie, ale stále odmítal místa na jiných univerzitách, stejně jako místo vedoucího katedry básnictví a rétoriky ve svém rodišti
- profesor logiky a metafyziky na Univerzitě v Königsburgu
- za svůj život se stal 2 krát rektorem univerzity v K.
- zůstal svobodný, ale byl velmi společenský

****************
Filozofie a myšlenky:

- zakladatel německé klasické filozofie (jeho morální filozofie byla pokusem spojit německou filozofii s filozofií anglickou, zejména s ideovými výsledky vědecké revoluce)
- jeho myšlenky a dílo se staly základem novější filozofie (překonal filozofii osvícenství)
- byl nejvíce ovlivněn Newtonovou fyzikou a Leibnizovou filozofií
- předkantovská, tzv. osvícenská filozofie, byla jen vnějšková → vyzdvihla racionální (rozumovou) stránku osobnosti, ale zapomněla na stránku citovou (iracionální) → vytratil se Bůh ze smyslových počitků → citová stránka osobnosti se začala vzdouvat a kypět → v té době začala vznikat Kantova nová filozofie
- kriticismus = Kantův filozofický systém
→ svou kritikou nemyslel Kant kritiku systémů a knih, ale kritiku možnosti a nemožnosti metafyziky → hlavní otázkou pro něj bylo, co a kolik toho intelekt a rozum dovedou bez všech dovedností poznat → jinými slovy: předkantovští filozofové používali rozum k tomu, aby kritizovali svět, Kant na to šel obráceně a podrobil kritice rozum sám (chtěl vytyčit přesné hranice oblastí, kterým je rozum schopen porozumět a kterým ne, tedy kde začíná iracionálno)
- pojmem kategorický imperativ vytvořil formulaci mravní zásady:

„Jednej tak, aby se nejvyšší příkaz tvé vůle mohl stát
všeobecným principem, platným pro všechny“

- jeho život byl až v podivuhodném souladu s jeho humanistickými názory
- zabýval se otázkami, které se staly zásadním problémem dnešního člověka: otázkami oprávněnosti, smyslu a hranic možností vědy, problémy práv člověka a uskutečnění lidské svobody se zřetelem k neustávajícímu úsilí o mír
- vycházel z poznatků mechaniky a dokazoval, že „systémová výstavba“ sluneční soustavy může být nejlépe objasněna právě z hlediska vývoje
- vycházel z toho, že:
- základem není bytí, ale vědomí
- ne předmět, ale způsob poznání souvisí se smyslem vnímání a s názorností → vychází z objektů lidské zkušenosti → zkušenost pak spočívá na „všeobecně platných předpokladech, na zákonech rozumu“
- u Kanta nenajdeme metafyziku příznačnou pro jeho předchůdce, ale přesto tvrdí, že:
- přirozené úsilí člověka po poznání spočívá v čemsi uzavřeném, bezpodmínečném
- odpovědí na poznání jsou ideje, které coby pojmy patří do oblasti vyššího rozumu
- nejvýznamnější teoretické ideje podle něj jsou duše, svět a Bůh
- nejdůležitější praktické (etické) ideje pak nesmrtelnost, svoboda a absolutní osobnost
- ideje by se měly stát základem našeho jednání
- nahlížíme-li podle Kanta na renesanci, protestantismus a novodobou filozofii z hlediska jejich vztahu k otázce pravdy, ukáže se nám, že jim odpovídají tři pojetí pravdivosti: mínění, víra a vědění
- Kant kriticky prozkoumal teoretické vědění novověku a poznamenal, že matematik své pojmy konstruuje, kdežto filozof je analyzuje
- byl teista (věřil v Boha, nesmrtelnost duše a svobodu vůle) → snažil se tyto představy zachránit od počátku své vědecké a filozofické činnosti → chtěl spojit mechanismus a teleologismus (=účelnosti) → dílo „Kritika soudnosti“

Kantovo učení:

- rozvrhnul jej na oblast teoretickou, praktickou a estetickou:

I.) oblast teoretická:

- dílo „Kritika čistého rozumu“ (1780)
- Kant zdůraznil činnost objektu při poznání
- svět kolem nás nám prostřednictvím smyslů přináší pouze zmatenou a neuspořádanou látku a my z ní tvůrčím aktem vytváříme to, čím nám svět je
- naše pojmy nejsou závislé na předmětech, s nimiž se v přírodě setkáváme, je to právě naopak: předměty jsou závislé na našich pojmech → tzn., že objektivní pravda není pravda absolutní, ale pouze pravda pro lidi → pravda, kterou poznáváme, je pro všechny jedna a ta samá
- Kantův kopernikovský obrat v teorii poznání je v jeho tvrzení, že pravda je ve zkušenostním poznání s tou výhradou, že ručiteli této pravdy nejsou poznávané předměty, ale lidé sami
- každý druh lidského poznání je ovlivněn činitelem, který nepřichází zvnějška, ale zevnitř, coby výraz vnitřní organizace jeho myšlení
- transcendentální poznání = poznání, které se netýče věcí, ale našeho vlastního poznání věcí, pokud je možné
- transcendentní = to, co leží za hranicemi našich zkušeností
- čas a prostor neexistují ve skutečnosti, jsou to pouze základní čisté formy našeho názoru, naší duše, která nám umožňuje smyslově poznávat; jsou to pouze naše subjektivní výtvory, které pro nás mají empirickou realitu (= existují pro nás, ne mimo nás)
- první stupeň myšlení je v tom, že intelekt vytváří pojmy a pomocí těchto pojmů soudí = uvádí naše představy v jednotu
- apercepce (=uvědomělé chápání) je nutná nejen pro nás, ale i pro objekt samotný, má-li se stát poznatelným → nikdy se vlastně nedozvíme, jak některý předmět skutečně vypadá, protože jsme mu dali svoje (subjektivní) formy prostoru a ze své vlastní kůže vylézt nejde → celý svět nám je poznatelný jen jako fenomén (jev) a ne jako věc sama o sobě
- intelekt je mohutnost, vytvářející soudy a je omezen zkušeností (pouze zkušenostní vykládání skutečnosti), rozum pak je mohutnost, vytvářející úsudky (snaží se vynalézat nepodmíněné celky)
- čistý rozum má tendence shrnovat a uzavírat složité řetězce příčin jednotícími ideami:
- idea duše jakožto absolutní jednota myslícího objektu
- idea světa coby absolutní jednota jevů
- idea Boha jako absolutní jednota všech předmětů myšlení vůbec
→ těmto třem idejím se neubráníme, protože nás k ním žene rozumářský charakter našeho ducha
- Kantova racionální kosmologie (idea světa coby jednoty) nás vede ke 4 antinomiím (tj. teze X antiteze), z nichž jen jedna může být pravdivá, ale z nichž nedovedeme ani jednu vyvrátit s definitivní platností

II.) oblast praktická:

- dílo „Kritika praktického rozumu“ (1787)
- mravní svědomí nás nutí jednat proti našemu osobnímu prospěchu (sobectví) → i ten nejšpatnější člověk snad ví, jak se má nebo jak by se měl chovat a jednat → jsme součástí dvojího světa: svým tělesným organismem jsme součástí světa jevů, ale svou duší jsme součástí světa o sobě → člověk je potud ušlechtilejší a lepší, pokud dokáže poslouchat svůj vnitřní hlas a řídit se jím
- kategorický imperativ je chladný a bezvýjimečný rozkaz, nejvyšší princip mravnosti a lásky k bližnímu – neboli: Konej svou povinnost. Proč? Neptej se, však ty víš proč.
- může-li si člověk uvědomit, jak má jednat, má určitě také možnost tak jednat, a to znamená, svobodu vůle nezávislou na přírodních zákonech tohoto smyslového světa → jsme nesvobodní coby jevy, ale jsme svobodní coby mravní bytosti
- láska k životu je nejmocnější určující a řídící síla, mohutnější než jakákoliv jiná vášeň
- praktický rozum = víra
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou,
hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

III.) oblast estetická a jiné disciplíny:

- dílo ,,Kritika soudnosti” (1789)
- člověk myslící vytvořil svět nutnosti → člověk chtějící vytvořil svět svobody → člověk cítící oba tyto světy spojil
- Je organická příroda - tedy život – pouhý slepý stroj, anebo směřuje k nějakému vyššímu rozumovému účelu? → teoretický rozum se přiklání k prvnímu vysvětlení, praktický k druhému → rozum je neschopen zásadně obě hlediska spojit
- génius je inteligence, která tvoří jako příroda (dílo mu roste po rukama podobně jako živý organismus) → toto nové pojetí génia mělo velký vliv na německou romantiku
- ve filozofii náboženství byl Kant pesimista (lidé nejednají podle mravních zákonů, ale podle smyslnosti)
- v knize „O věčném míru“ byl Kant proti militaristické, imperialisticky chamtivé monarchistické Evropě a pro demokracii, svobodu a přirozená lidská práva → kdyby o válce měli rozhodovat ti, co budou bojovat, nebyly by dějiny psány krví

Hodnocení životopisu Immanuel Kant

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 530×
  1236 slov

Komentáře k životopisu Immanuel Kant