Světový názor a filozofie

Termín světový názor poprvé použil německý filozof Imanuel Kant ve smyslu uchopení přírody v nejširším smyslu. V neněmecky mluvících zemích se místo pojmu světový názor používá symbolické universum. Světový názor je vypravování o světě jako celku. Snaží se odpovědět na otázky typu co je to svět? jak vznikl člověk? a podobně. Světový názor vznikl z potřeby člověka porozumět světu.
Člověk si vysvětluje svět pomocí jazyka a neví tudíž jaký je opravdu – toto vysvětlení je totiž jazykem ohraničeno a nelze jít mimo něj. Světové názory lze rozdělit do několika skupin. Jednak podle množství lidí, kteří jej zastávají na individuální a kolektivní, neboli skupinové a jednak podle původu na přirozené a umělé. Přirozené světové názory vznikly sami bez něčího úmyslu a také se sami šíří. Jsou to náboženství a je to mytologie. Umělé světové názory jsou šířeny záměrně. Patří mezi ně ideologie a filozofie. Mytologie je nejstarší typ světového názoru, který známe. Předpokládá se, že ještě před ním byl tzv. magický světový názor, ale nedochovaly se potřebné důkazy, které by toto potvrzovaly. Základem mytologie je vypravování –tzv. mýtus, ve kterém prožívá hrdina nejrůznější dobrodružství. Mýtus má vždy děj, a řeší různé otázky, včetně otázek smrti. Obsahuje návod jak se v životě chovat. Mýtus je bezprostředně přítomný ve světě. Tím chápeme například to, že mýtičtí bohové žili na skutečné hoře, nebo chodili po stejných cestách jako obyčejní lidé a podobně. Společnosti zastávající mytologický svět se nevyvíjely a pokud se setkaly s něčím novým, což byla často dělba práce tak se rozpadly. Druhou formou přirozeného světového názoru je náboženství. To vzniká asi v šestém století před naším letopočtem jako reakce na rozpad mýtu. Také obsahuje vypravování. Změna proti mytologii je však v tom, že původně posvátný (sakrální) svět se rozdělil na posvátný a laický (profánní). Ta posvátná část se začíná posouvat mimo tento svět, čili mimo nás a bůh už není v tomto světě, nechodí po pozemských cestách tak jako v mýtu a proto je nutné v něj věřit. V křes‘ťanství je „to svaté“ velmi malé a většina světa je svobodná, čili lidé se mohou v laickém světě chovat jak chtějí, ale později v nebi bude zúčtování za jejich skutky. Toto zúčtování přijde podle Křesťanství až na konci věků a nikoliv ihned po smrti. Křesťanství je také nazýváno ateistické náboženství, čili náboženství, které likviduje samo sebe, protože posvátná část světa je minimální, bůh je jen jeden a jen jednou poslal svého syna na svět, zázraky koná minimálně. Ideologie je umělý světový názor, který se poprvé objevil v druhé polovině osmnáctého století. V této době selhalo díky velkým společenským změnám křesťanství. Tyto změny souvisely s obavou sociologů z anomie, čili z pádu zákonů a společnosti jako celku. Ideologie je souhrn názorů určitých skupin na své postavení ve světě. První formou byl nacionalismus, který se za napoleonských válek rychle rozrost z Francie do celé Evropy. Nositelkami mladších forem ideologie byly politické strany propagující například socialismus, komunismu a nebo fašismus. Druhou formou umělého světového názoru je filozofie. Ta vzniká přibližně ve stejné době jako náboženství jako jiná reakce na společenské změny. Filozofie je individuální světový názor, což znamená, že je zastávána jednotlivcem, či malou skupinou jeho žáků. Termín filozofie poprvé zavedl Pythagoras. Slovo filozofie je složeninou slovesa filein, které znamená milovat a substantiva sofia, které znamená vědění, moudrost. Filozofie je tedy láska k moudrosti. Filozofové chtěli dvě základní věci. Chtěli aby se filozofie stala vědou, aby byla věděním a ne míněním, čili chtěli vědět nade vší pochybnost, bez jakýchkoliv domněnek a dále chtěli aby filozofie učila moudrosti. První definici filozofie vyslovil Aristoteles. Tvrdil, že filozofie je vědou o světě jako celku. Vědou o nejobecnějších zákonech fungování světa. Nejprve byla filozofie jedinou vědou, později se z ní však oddělovali další vědy jako například etika, matematika, geometrie a další. Například fungování vesmíru bylo až do období renesance záležitostí filozofie, od té doby se tím zabývá samostatná astronomie. Ústředním tématem filozofie v dnešní době jsou zákony správného myšlení. Filozofie je v podstatě disciplína, která zprostředkovává člověku kontakt se světem. (1) Filozofie řeší několik okruhů problémů. V prvé řadě to byly a jsou problémy ontologické. Ty řeší otázky jako například co je svět? a podobné a zahrnují i problémy kosmologické. Otázky typu jak vím, co je svět? pak spadají do okruhu noetického neboli gnoseologického neboli epistemologického. Logické problémy řeší otázku toho co se děje v mé hlavě a funguje-li to podle stejných zákonitostí jako okolní svět. Antropologické problémy se týkají člověka a smyslu života. Existuje řada dalších okruhů například axiologické problémy, což jsou obecné problémy hodnot, etické, neboli mravní problémy, estetické problémy a další a další. Vztah filozofie k některým jiným oborům je různorodý, například filozofie a náboženství jsou naprosto odlišné cesty. Jde-li však náboženství jen o poznání pravdy pak vedou k jednomu stejnému cíli. Občas, bylo tomu tak například v renesanci a třicátých až padesátých letech minulého století, přebírá umění úlohu filozofie. Jeden z takovýchto směrů je existencialismus. Vztah mezi filozofií a politikou je parazitní – politika využívá filozofii tam, kde se jí to hodí.

Doplňky
(1) Lidé žijící ve Spojených státech, nebo ve Velké Británii nikdy nenazvou filozofii vědou, protože chápání slova věda v těchto zemích je odlišné. Značí vědu, která svá tvrzení může potvrdit měřením a vážením, jako je například fyzika.
Připomínky apod. posílejte na kuklinovi@seznam.cz Děkuji.

Hodnocení referátu Světový názor a filozofie

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  4 351×
  873 slov

Komentáře k referátu Světový názor a filozofie