V této práci bych se chtěla zabývat v současnosti velice aktuálním jevem, nazývaným terorismus. Konkrétně terorismem páchaným více či méně věřícími muslimy, tedy terorismem islámským. Jak brzy zjistíme, terorismus vycházející z tohoto prostředí nemá s náboženstvím Islámem mnohdy mnoho společného. Berme ho tedy jako terorismus vznikající a vycházející od lidí, jejichž nejbližším náboženstvím je právě Islám.
Co to vlastně terorismus je? Velký slovník naučný (Diderot 1999, str. 1484) definuje terorismus jako “Metodu zastrašování politických odpůrců hrozbou a užitím násilí. Smyslem nastolení teroru je vytvořit extrémní psychický nátlak na jednotlivce i skupiny obyvatelstva.” Tato definice je asi nejobecnějším vyjádřením všeho, co lze pod tento pojem zahrnout. Jednotlivé vědní obory definují terorismus různě, samozřejmě, že základ je ale společný. Jako příklad definice politologické bychom mohli uvést: “Terorismus je politicky motivovaná násilná kriminalita (obzvláště vražda, únosy letadel, braní rukojmích) s revolučním, popř. extremistickým pozadím motivu.” (Jan Zeman: Terorismus, Triton 2002, str. 25). Mezi další definice by zajisté patřilo vymezení pojmu očima sociologa nebo právníka. Naopak nenalezneme žádnou definici psychologickou. Lze si to vysvětlit tím, že problematika fenoménu terorismu stále zůstává v rovině vlád a sociologů. Pravdou ale je i fakt, že se výrazně zvýšil i počet studií psychik konkrétních teroristů od počátku osmdesátých let 20.století. Podobná vymezení a definice bývají většinou vytvořena nezávisle nahlížejícím odborníkem a mají fungovat jako jakýsi rámec např. pro legislativní opatření sloužící k potírání terorismu. Jiný je ale pohled veřejnosti a samotných teroristů na tento pojem. Oběma pohledy se ještě budu zaobírat na následujících stranách. Obecně ale můžeme říct, že pohled veřejnosti je z velké míry formován tzv. veřejným míněním a médii, která terorismus většinou zobrazují velice jednostranně.
Samotné slovo terorismus pochází z latiny. Terrere můžeme přeložit jako hrozit, způsobovat hrůzu, což je z jedním z cílů teroristů a zřejmě hlavním výsledkem jejich počínání. Slovo terorismus se poprvé objevilo v roce 1798 v podobném významu, jako ho používáme dnes. Od té doby bylo až do druhé poloviny dvacátého století používáno různě. Např. jako pesimistické označení lidstva, v devatenáctém století pak byly tímto slovem označovány činy odpůrců absolutistického zřízení, hlavně anarchistů. Ve druhé polovině dvacátého století se jeho význam posunul. Dnes můžeme toto slovo chápat třeba jako označení pro ekvivalent zločinných činů v době míru.
Útoky na civilisty s cílem ovlivnit jejich vůdce a politiky se ale objevovaly i před vznikem termínu terorismus. Již za dob starověkého Říma vznikl pojem ničivá válka. Mnohá římská tažení byla totiž podnikána pouze s cílem vzbudit u nepřátel strach z moci a síly Říma. Možnost drancovat, znásilňovat a okrádat civilisty byla také jakýmsi doplněním nízkého žoldu římských vojáků a odměnou za stálost a odhodlanost v bitvách. Jedním z odkazů Říma bylo bezesporu tvrzení, že války nepotřebují žádné ospravedlní. S civilisty je možné nakládat stejně krutě jako s bojovníky. Proti tomu se zpočátku stavěla 2 nově vznikající náboženství- křesťanství a islám. Ale poté, co ztratila nádech záhadných a nových kultů, vydali se jejich příznivci šířit slova svých Bohů jen o něco méně drastickými cestami. Výjimkou ve starověkém světě byl filozof Augustin z Hippa. Poté, co se dozvěděl o vydrancování Říma roku 410, rozhodl se napsat spis, ve kterém se poprvé objevil pojem spravedlivá válka, nejdůležitější pojem filozofie vojenství. Nastupující středověk byl s válkami neodmyslitelně spjat a války byly až asi do 16.století neodmyslitelně spjaty s vražděním nebojujících, tedy civilistů. Až tehdy se objevila hrstka právníků a vojáků, kteří se na tom pokusili něco změnit. Přišli s celkem logickým, avšak překvapivě zcela novým tvrzením, že válka nemá za cíl ničení a drancování, ale pouze vítězství. Nemusíme nepřítele zabíjet, stačí ho zajmout a následně vyměnit za slušnou sumu peněz. Začalo se více využívat smluv a jednání namísto boje. I v této době ale nalézáme v dějinách učebnicové příklady terorismu. Například Velká francouzská revoluce hlásající myšlenky rovnosti všech a osvobození se od třídní nadvlády. Velká francouzská revoluce vycházející z moci církve a odvozovaná od Boha využívala teroru jako běžného politického prostředku. Politicky pojatý teror se objevoval i za Ruské revoluce. V 19.století se začal objevovat terorismus takový, jaký ho známe dnes. Pachatelé využívali podomácku vyrobené výbušniny, nože i revolvery k útokům na policisty a představitele vlády, nebo jen k upoutání pozornosti a boji proti ekonomickým rozdílům a hospodářské krizi. I když byla tato hnutí poměrně silná, nikdy nepředstavovala reálné nebezpečí pro obchod a vlády západu. Lze je však považovat za přímé předchůdce současných moderních teroristů. Dnešní teroristé jsou však mnohem silnější než ti z 19.století obecně nazývaní jako anarchisté. Kdybychom se však podrobněji zabývali praktikami starověkých římských vůdců, pravděpodobně bychom zjistili, že se způsoby zacházení s civilisty za ty 2000 let příliš nezměnily. Terorismus tedy nemůžeme pokládat za moderní fenomén. Moderní jsou pouze způsoby, které teroristé 21.století používají.
Všechny jevy, které můžeme obecně terorismem nazývat můžeme rozdělit do několika skupin podle určitých hledisek. Mezi základní způsoby klasifikace patří dělení podle ideologie terorismu, cíle terorismu, cíle teroristického násilí a historického původu teroristických skupin. Kategorizace podle ideologie je vcelku obtížná. Mnohdy teroristy spojuje například společné vyznání, není pro ně však tím hlavním a jediným společným. Ideologií může být jak politický názor, tak také náboženství, někdy se ale i tyto dva druhy názorů propojují. Není tomu jinak ani u terorismu islámského. Cíle terorismu s ideologií logicky přímo souvisí. Teroristé si volí cíl podle svého přesvědčení, nebo přejímají určitou ideologii kvůli cílům, kterých se snaží dosáhnout. Výhodou tohoto dělení je jasné určení terorismu podporovaného státem a terorismu protistátního. Zjistíme-li cíle terorismu, můžeme také snadno odhalit režimy terorizující vlastní obyvatele. Dělením, které s předchozími dvěma příliš nesouvisí je to podle cílů teroristického násilí. Nad způsoby volby vhodného prostředí pro útok a cíle se již od 70. let vcelku bezvýsledně bádá. Nebyla nalezena žádná výrazná spojitost například mezi ideologickým zaměřením teroristů a jimi vybranými cíli. Obecně můžeme tímto způsobem terorismus rozdělit na útoky na přesně stanovené cíle a na útoky na náhodné cíle. Příkladem prvního způsobu jsou únosy představitelů vlád, útoky na ministerstva a konkrétní osoby. Naopak při útocích na náhodný cíl terorista nikdy neví, kdo přesně se stane jeho obětí. Může pouze doufat, že nepostihne nikoho, kdo s jeho cíli a ideologií také sympatizuje. Dělení podle historického původu teroristických skupin se může být užitečné při hledání kořenů v historických konfliktech a válkách. Teroristické skupiny tímto způsobem dělení seřazujeme podle doby vzniku a místa počátku. Ani jedno z těchto dělení se ale pro samotný boj s terorismem neukázalo jako dostačující. V nejnovějších způsobech kategorizace jsou teroristické skupiny označovány odborníky proměnnými veličinami a řazeny do modelů. Definitivní a ideální rozdělení terorismu je ale zatím pouhým snem, i přesto, že je tak důležité pro boj s terorismem.
Podle výše uvedeného dělení můžeme vyčlenit několik základních druhů terorismu. Zřejmě nejmladším fenoménem je nacionalistický terorismus. Ten vzniká u lidí spojených národní identitou. Každý si uvědomuje příslušnost k určité komunitě, se kterou ho spojuje náboženství, jazyk, kultura i historické kořeny. Pokud nemůže ale v této komunitě žít, nebo pokud mu vládne někdo, kdo k této komunitě sám nepřísluší, sahá člověk toužící po sebeurčení mnohdy až k prostředkům terorismu. Terorismu jako zbraně využívají také tzv. revoluční skupiny. Spojuje je společná ideologie a jejich hlavním cílem je svrhnout současnou vládu a prosadit vlastní vládnoucí stranu. Obecně tento jev nazýváme revolučním terorismem. Dalším druhem terorismu je extremismus krajní pravice. Nacistický diktátor Adolf Hitler dodnes inspiruje mnoho těch, kteří jsou přesvědčeni o nadřazenosti vlastní rasy nebo národu nad ostatními. Činnost těchto skupin narůstá po celém světě, Evropu nevyjímaje. Mnohdy vedou k nenávisti k menšinám nebo přistěhovalcům špatné ekonomické podmínky v zemi, jindy jde čistě jen o zvyšující se napětí způsobené větší migrací obyvatel. Sílící je i anarchistický terorismus, který si klade za hlavní cíl úplné odstranění politických institucí a všeho, co s nimi souvisí. Naopak polevující je například terorismus koloniální, užívaný k udržení koloniální nadvlády a z části také terorismus konzervativní. Ten páchají státy, které hlásají nebezpečnost změn v konzervativních územích.
Terorismus můžeme dělit i z hlediska rozsahu. Zde užíváme dva termíny- terorismus domácí a mezinárodní. Toto dělení může být ale někdy relativní z důvodů ekonomické i politické propojenosti některých států. Za domácí teroristy označujeme ty, kteří se zaměřují pouze na domácí politickou scénu. K nim patří například i antipotratoví teroristé a extrémní aktivisté ochrany zvířat. Většina teroristů, nebo teroristických skupin má ale mezinárodní přesah. Ne zřídka se setkáváme také s terorismem podporovaným státem. Mnohé země finančně i materiálně podporují teroristické aktivity v sousedních státech, výjimkou ale není ani podpora terorismu v zemích velmi vzdálených. Jde-li o terorismus páchaný státem proti vlastním obyvatelům, označujeme ho jako terorismus státní. Můžeme se s ním často setkat při násilném udržování autoritativních režimů. Opakem tohoto typu teroru je terorismus nestátní, který nemá nic společného s vládou vlastní země, ani od ní nepřijímá podporu. Naprostým opakem státního terorismu je potom terorismus revoluční, který se snaží vládu přímo svrhnout a zničit. Podle prostředí teroristických útoků můžeme provést dělení na terorismus venkovský a terorismus městský. I když se mohou oba typy násilí odehrávat v jedné zemi, může je provádět tatáž skupina ve stejném období, stejně se oba druhy terorismu výrazně liší. Ve městě, kde je všude mnoho lidí, ruchu a také ostrahy, je potřeba dokonale naplánovaný teroristický útok, bleskové provedení a rychlé zmizení do úkrytu. Naopak na venkově je možné svádět dlouhé teroristické boje a ovládat větší území za pomoci menší skupiny teroristů.
Zvláštní kategorií teroristů jsou tzv. jednoúčelové teroristické skupiny. Vznikají s cílem rychlého řešení vzniklého problému. Těmto bleskovým teroristům připadá určitý problém tak akutní, že jsou odhodláni o něm jakýmikoliv prostředky urychleně informovat veřejnost. Zvolené prostředky jsou mnohdy považovány za teroristické činy. K tomuto druhu násilí patří například antipotratoví teroristé, ochotní páchat bombové atentáty na místa, kde se potraty provádí. K nejhorším příkladům těchto organizací patří skupina Země především! Působící v Americe. Tito extrémisté se při ochraně matky země uchylují k sabotážím, žhářství, ničením komunikačních prostředků a jiným způsobům boje proti civilizaci.
Mnohé skupiny se odtrhly od mírumilovných náboženských hnutí, vedené vlastní ideologií a výkladem víry. Páchají hrůzné teroristické útoky s vidinou rychlé spásy lidstva. Těmto lidem řízeným směsicí politické a hlavně náboženské ideologie říkáme náboženští extremisté. Nábožensky motivovaný terorismus můžeme najít už před 2000 lety. “Slovo zealot (fanatik), je odvozeno od židovského označení pro sektu, která ve starověku bojovala proti nadvládě Římanů v dnešním Izraeli. Zealoté vedli proti okupantům nesmiřitelnou vražednou kampaň. Zealot se obvykle vynořil z davu na tržišti a vytáhl zpod oděvu dýku sica. Před očima přihlížejících prořízl hrdlo římského legionáře nebo židovského občana podezřelého ze zrady nebo náboženského odpadlictví.“ (Encyklopedie světový terorismus, Svojtka&Co 2001)
Není tedy ničím novým, jeho síla se ale neustále rozrůstá. Zatímco světský terorismus má za cíl pouze určitou skupinu lidí, která neodpovídá jejich ideologii, terorismus náboženský se snaží vyhladit všechny, kteří neuznávají jejich náboženství, nebo ho uznávají špatně. To jim dovoluje používat mnohem masovější a ničivější prostředky. Světští teroristé se snaží oslovit ty, jež s nimi sympatizují, náboženští teroristé však svůj boj považují za totální válku. Pro tyto teroristy vedené božím vnuknutím je už samotné násilí dostatečným cílem. Jsou odlišní a ještě nebezpečnější než tradiční teroristé. Jejich síla spočívá v naprosté nevypočítatelnosti. Jen oni sami ví, proč se rozhodli oddělit od neškodných a mírumilovných náboženských uskupení a jít cestou terorismu. Nejznámějšími náboženskými fanatiky jsou právě islámští teroristé. Náboženský terorismus se ale neomezuje jen na muslimy. Najdeme ho snad u všech světových náboženství křesťanství nevyjímaje.
Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám (Korán 3:19). Už od nepaměti se lidé snaží chápat svět, život na něm, přírodní jevy, ale i smrt a případný život po ní. Islám je jedním za základních světových náboženství, který se snaží svým věřícím nabídnout odpovědi na jejich otázky. Bůh Alláh se zjevuje lidem prostřednictvím proroků, z nichž nejvýznamnější byl jistě Muhammad (“nejvíce chvályhodný”, “obdivuhodný”). Muhammad se narodil v roce 570 n.l. ve kmeni Kurajšovců v Mekce. Po smrti rodičů se stal jeho opatrovníkem dědeček. Již jako mladý podnikal obchodní cesty, kmenové výpravy a účastnil se válek. Byl známý svým dokonalým a vytříbeným chováním, díky němuž získal srdce bohaté ženy z významné rodiny z Mekky, Chadídžy. Muhammad se nikdy hlasitě nebouřil, vždy se ale stranil pohanských obřadů svého kmene. Bez jakéhokoli povědomí o křesťanských nebo židovských tradicích a duchovního vzdělání trávil hodně času meditacemi v jeskyni Hira nedaleko Mekky. Asi ve čtyřiceti letech dospěl ke konečnému náboženskému probuzení a poslání stát se prorokem. Bůh k němu sestoupil v noci, kterou v Koránu nazývá jako Úkradek a po dalších 23 let se mu zjevoval prostřednictvím prostředníka Gabriela.
V prvních letech přijalo Muhammadovo učení jen velmi málo lidí. Příznivci islámu, mezi které patřila i jeho žena a bratranec vzbuzovali nepřátelství a byli nuceni usadit se v městě Játribu, později přejmenovaném na Medínu. Toto stěhování se nazývá hidžra a je událostí, od které se počítá islámský kalendář. Během deseti let se nechalo islámem strhnout mnoho místních obyvatel. Na konci desátého roku pobytu v Medíně uskutečnil také pouť, kterou muslimové konají dodnes. Vedla z Medíny do Mekky a její rituály taktéž přetrvávají až do dnešní doby. Po návratu zpět postihla Proroka Muhammada nemoc, jíž podlehl v roce 13. Po hidžře.
Již v 7. století n.l. došlo ke sporům o vedení islámské obce. Šíité věří, že Prorok jmenoval Alího ibn Abí Talíba svým nástupcem. Ten jmenoval nástupcem svého nejstaršího syna a ten zase svého bratra. Vedení by se tedy mělo předávat z generace na generaci. Naopak Sunnité se přiklánějí k názoru, že jmenování nástupce Prorokem bylo jen jakési vyjádření jeho vynikajících vlastností., ale následovník by měl být zvolen skupinou starších z Medíny. Muslimský vládce obecně nazývaný chalífa převzal po Muhammadově smrti vládu, což později vedlo k oddělení šíitské menšiny od sunnitské většiny v 7. století n.l. Tím vznikly spory trvající dodnes.
Během svého života v Mekce byla Prorokovi zjevena podoba Koránu, svaté knihy všech muslimů. Toto období jeho života bylo nejdůležitější pro podřízení, důvěru a oddanost Bohu Alláhovi a štědrý a nesobecký život. Naopak medínská fáze Prorokova života formovala islám v oblastech společenského života, rodiny, války, obchodu a jiných řízení nezbytných pro civilizovanou společnost. Islám tedy není jen náboženstvím, je to dín. V češtině ani jiných jazycích neexistuje slovo, které by výraz dín přeložilo. Je to jediný správný způsob, jak se chovat na zemi, jak následovat pravdu, Boha a odevzdat se mu. Islám se začal rychle šířit válečně i obchodně po Asii i severu Afriky a to i díky jednoduchosti a jasnosti svého učení. Ukazuje jedinou cestu, nedává velkou možnost výběru. Lidé hledající odpovědi je v islámu naleznou snadno. Mezi základy dínu patří pět základních pilířů islámu. Prvním z nich je skutečnost, že žádný jiný bůh kromě Boha (Alláha) neexistuje a Muhammad je jeho Prorokem. Druhým základním prvkem víry je božská absolutní spravedlnost. Spravedlnost na zemi není úplná, protože se do ní vměšuje člověk. Komu se nedostane úplné spravedlnosti na tomto světě, dosáhne jí po smrti. Kdo si přeje moci . Vždyť jedině Bohu náleží moc veškerá; k Němu stoupají slova dobrá a On skutek zbožný k sobě pozvedá. Pro ty, kdož úklady zlé chystají, připraven je trest přísný a úklady jich se vniveč obrátí. (Korán 35:10). Třetím prvkem je proroctví. Na zem přicházeli mnozí proroci hlásající vždy stejná poselství, jen v různou dobu různým lidem. Muhammad všechna tato poselství shrnuje a ztělesňuje všechna předchozí učení. Co se týče předchozích rituálů, všechny je nahrazuje. (Což znamená, že i dříve vznikla náboženství křesťanství a judaismus jsou předchůdci islámu, jejich proroci byli i proroky islámskými. Islám je jen poupravuje a v něčem přesahuje). Čtvrtý prvek islámu vysvětluje duchovní vedení. Nejlepším příkladem byl samotný Muhammad, který nebyl jen duchovním vůdcem, ale i vládcem své doby. Nejlepším vůdcem je ten v němž se spojují božské vlastnosti s kvalitami a schopnostmi. To ukazuje na jasnou spojitost náboženství a státu a vytvoření tím jediného správného rámce. Posledním pátým prvkem je víra v návrat. Po smrti těla žije duše dále v jiné fázi existence, ať už dosáhla ve fyzickém světě čehokoli. "Posmrtný život bude takový, jací do něj vstoupíme, neplatí tu prostor ani čas. On život i smrt dává a k Němu budete navráceni. "(Korán 10:56)
„Absolutním dobrem je uctívání Alláha a vědomosti o něm a nejhorším zlem je sobectví, nevědomost a předstírání, že Alláha nepotřebujeme“ (Šajch Fadhlalla Haeri: Základy islámu, Votobia 1997, str. 31). Islám je založen na sebedisciplíně a poskytuje dokonalý návod, jak jednat s ostatními i se sebou samotným. V první řadě je důležité přijmout Alláha a odevzdat se mu, což se nazývá islám. Dále je důležité aplikovat Alláhovo učení tak, aby řídilo celý náš život, čímž je dosaženo ímánu. Jestliže se ímán a islám spojí natolik, že člověk přijme skutečnost, že Bůh ho neustále sleduje, přestože on sám Boha vidět nemůže, je dosaženo stádia nazývaného išan.
Je důležité pravidelně uctívat Boha modlitbou, jejíž forma byla ukázána Prorokovi. Modlitba by měla probíhat alespoň pětkrát denně a je nejvyšším a nejmravnějším aktem. Modlitbě předchází jednoduché očištění končetin. Modlitba se provádí se čelem k Mekce a skládá se ze 3 úkonů- stoje, poklony a přiložení tváře k zemi, jež symbolizují údiv, respekt k boží moci a zmizení ze světa. Mezi další povinné činnosti patří dávání almužny. Její minimální hranice je stanovena v závislosti na výdělku, maximum omezeno není. K očištění fyzického těla a prohloubení citlivosti dochází v měsíci Ramadánu, kdy drží muslimové půst. Znamená to pro ně nepřijímat žádnou potravu ani nápoje od úsvitu do západu slunce. V této době se doporučuje také půst smyslových a jiných orgánů, což pro muslimy znamená zdržet se jakýchkoli vzrušení i intimního styku. „Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. A nesouložte s nimi, zatímco se zdržujete v rozjímání v modlitebnách! Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim!“ (Korán 2:185) Poslední povinností muslimů je putování. Každý by měl alespoň jedenkrát vykonat pouť do Mekky. Cesta je symbolem odřeknutí světa a všech svých tužeb a následný návrat zpět. Pouť má dvě části. První se dá podniknout kdykoli v roce, součástí druhé je zastávka v Arafátu, která se dá podniknout jen jedenkrát do roka v přesně určený den. V určité vzdálenosti před vstupem do Mekky provede muslim rituální omývání a oblékání bezešvého kusu tkaniny. V samotné Mekce se provádí další akty nesmírně důležité a duchovně významné.
Při svém vzniku byl islám revoluční právě svým nenásilným šířením. Zatímco ostatní náboženství se snažila za každou cenu vymýtit všechny víry krom té vlastní, muslimové neviděli problém v tom, existovat po boku lidí věřících v něco jiného. Islám uznává proroky křesťanství a judaismu a chápe jejich pravdu a myšlenky, nejpravdivějším a největším prorokem pro ně však zůstává Muhammad. V očích muslimů je islám nejdokonalejším náboženstvím, jemuž se chtěla přiblížit i náboženství dříve vzniklá, islám ale popsal cestu k jedinému Bohu nejlépe. Prvotní islám byl šířen nabízením jiné, lepší cesty, ne vnucováním. Na územích, která muslimové získali pod svou nadvládu měli i židé a křesťané šanci dosáhnout vysokých postů a žít běžným životem. Jediné co museli přijmout byl fakt, že jejich vůdci jsou trochu jiného vyznání.
Jednou z povinností muslimů je konat dobro, bojovat za něj a odhalovat a ničit zlo. Muslim by měl být ochoten položit život za Boha, protože na světě je jen aby poznal život a vrátil se zpět k Alláhovi. Nezbytné podmínky pro zlepšení lidstva je zápas o dosáhnutí vhodného cíle. Poslední z činů muslimů je džihád. Toto slovo znamená něco jako „snažit se ze všech sil, vydávat maximum energie„. Džihád má složitou strukturu. Začíná Velkým džihádem namířeným proti sobě. Jeho cílem je zbavení se nízkých tendencí (chtíče, chamtivosti) a sebeočištění. Cílem Velkého džihádu je příhodný stav vhodný k procitnutí a osvícení. Tento typ džihádu je nařízen každému muslimovi. Existuje také džihád ve vztahu k vnějšímu světu, který se snaží vzdělávat, obohacovat a zlepšovat sociální podmínky. Pokud si to podmínky žádají, je jeho vrcholem obětovat vlastní život pro Boha. V západních médiích je džihád popisován jako krvavá „svatá válka“. Takovýto typ násilí ale Korán odmítá. „A když násilí činíte, jste jak tyrani násilní!“ (Korán 26:130). Cílem Muhammada bylo harmonické a dokonalé soužití všeho živého na zemi v době, která nám byla určena k životu. Nedobrovolné, nebo dokonce násilné jednání ospravedlňuje islám jen pokud je opravdu nutné a jsou vyčerpány všechny další možnosti řešení. Pokud je ohrožena samotná existence islámu, pak jsou muslimové povinni vstoupit do boje, pokud jsou toho schopni.“ Kdyby byli Korán a prorok Muhammad bráni vážně, byl by islámský terorismus nemožný“ (Hadayatullah Hübsch: Fanatičtí bojovníci ve jménu Alláha, Naše vojsko 2002, str. 14).
Hovoříme-li o islámském terorismu, často využíváme výrazu fundamentalismus. Tímto pojmem se označuje víra v naprostou správnost a neomylnost nějaké svaté knihy, přesvědčení o nepotřebě jejích dalších výkladů a o neoddělitelnosti náboženství a politického života. Fundamentalisty bychom tedy mohli označit téměř všechny muslimy, vyjma intelektuální učence hlásající moderní islám. Specificky islámský fundamentalismus už ale není společný všem muslimům, protože si klade 3 základní cíle: užívání islámských zákonů pro všechny muslimy, sjednocení všech zemí, ve kterých tvoří muslimové většinu a konečně postupná islamizace celého světa. Vnější pozorovatelé uvádějí jako společný znak islámských fundamentalistů nedůvěru k současným vládcům v islámských zemích., kterým je vyčítáno nedostatečné dodržování islámských zákonů. Fundamentalismus ale není jen terorismus. Někteří fundamentalisté zakládají školy, sociální domovy, nemocnice. Islámští teroristé se snaží naplnit vždy aspoň některý z cílů islámského fundamentalismu. K tomu využívají svého náboženství různým způsobem.
V nábožensky motivovaném muslimovi odhodlaném spáchat teroristický útok se jeho sebevědomí vygradovalo až k přesvědčení o své vyvolenosti k vykonávání vůle boží. Považují sami sebe za mučedníky a ztělesnění dokonalosti. Jejich hlavním cílem je vyhladit všechno zlo z tohoto světa. To je představováno především těmi, kteří nerozlišují víru, snaží se pošpinit pravověrné muslimy a žijí v nesouladu s učením Proroka. Tito lidé cítí odpor k těm, kteří využívají svou lidskou existenci ke zvrhlostem a nízkým věcem. Svět se jim zprotivit, protože vše svaté odmítá, a tak berou osud do vlastních rukou a snaží se bojovat proti všem oddaným Satanovi. Ty pro ně představuje povětšinou západní svět, tedy hlavně civilizovaná Evropa a USA, jejichž obyvatelé se naprosto vzdalují od původního smyslu lidského bytí. I na sebe uvalují část vinny za současný stav světa a svými zoufalými a zuřivými činy se snaží dosáhnout spasení a zbavení se vlastních hříchů.
Na druhou stranu existují také nábožensky motivovaní teroristé jednající naprosto chladně a s rozmyslem. Jejich hlavní motivací je přinesení vlastní objeti, která jistě pomůže islámu ke konečnému vítězství. Sami se považují pouze za nedůležitou součást společnosti. Jsou totálně upsáni fixní ideji tvrdící, že „Bůh to tak chce“, aby nemuseli pochybovat a také aby se nemuseli snažit příliš chápat svou komplikovanou úlohu.
Druhý typ islámských teroristů vychází spíše z představ a myšlenek formovaných islámskou kulturou, než přímo z tohoto náboženství. Víra zde tedy hraje jen sekundární roli. Tito teroristé jsou motivováni nespokojeností s aktuální politikou a diplomacií. Cítí se být k podobným akcím tlačeni, protože není naplněna jejich vlastní představa o spravedlnosti. Jejich zem je obsazena, čímž jsou oni i celý národ zbaveni nezávislosti a vystaveni zdánlivému, či skutečnému ponížení. Jejich činy jsou hnány zoufalstvím, hrdostí i odvahou. Chtějí se sami podílet na změně a korigovat běh dějin. Jejich cílem je nastolit takové podmínky, které by dovolovaly samostatně řídit svou vlast, pokračovat v národních tradicích, dosáhnout pocitu sebeurčení a národní identity. Jinou motivací může být i snaha pomstít někoho z rodiny či přátel nebo pouze získat čest a uznání. Sami se považují za hrdiny bojující za cosi šlechetného. Islám používají jen jako jakousi zástěrku, díky které mohou své činy ospravedlnit. Jako záminku používají právě verše z Koránu, možná jen k uklidnění svého svědomí. Jejich výhodou je konkrétnost cílů, které si vytyčili. Nepřátele lze bezpečně určit, vidět a lze na ně také útočit, což je u teroristů motivovaných čistě nábožensky problém. Morálku a etiku islámu pro ně není těžké přehlédnout, pokud ji vůbec znají. Teroristé navíc nepotřebují brát morální a etické zásady příliš vážně, protože jde přece o boží vůli a boj za spravedlnost a to jdou všechny ostatní věci stranou.
S částečně politickou motivací předchozích teroristů přímo souvisí revolučně a čistě politicky motivovaní teroristé. Jejich chápání politiky je omezeno pouze na rovinu ozbrojených střetnutí a terorismus je poslední možností v pro ně beznadějné situaci. Jsou zřetelně vzdělanější a inspirovaní četnými revolucionáři. Islámskou víru využívají především šikovně a vypočítavě k přesvědčení ostatních a jejich mobilizaci. Sní o slávě a doufají, že jí rychle dosáhnou teroristickým činem. Sami sebe vidí jako ty utlačované, proti čemuž se nebojí ohradit bez jakéhokoli humánního cítění. Jejich cílem je dosáhnutí aspoň dočasných výhod pro svůj národ. K tomu používají nejen prostředků teroru, ale také politického vyjednávání.
Specificky motivovanou skupinou teroristů jsou tzv. sebevražední teroristé. V nich se mísí vidina některého z výše uvedených cílů s vlastní představou Ráje, do kterého se po smrti dostanou. „Ti , kdož pokání činili, víru měli a zbožné skutky konali, Ti do ráje budou uvedeni a nebudou nikterak ošizeni, do zahrad Edenu, jež přislíbil Milosrdný služebníkům Svým v nepoznatelné věřícím. A pak věru slib Jeho se splní! A neuslyší tam žádné tlachání, nýbrž jen pozdravy „mír s vámi“, a obživu tam budou mít zrána i zvečera.“ (Korán 19:60-62). O tom, jak skutečný islámský Ráj vypadá se vedou četné spekulace a názory na toto téma se značně liší. Extrémističtí muslimové, hlavy teroristických organizací, nabádající k sebevražedným atentátům, se většinou soustředí jen na fyzickou podstatu Ráje. Muslim, který se ve svém životě dostal do svízelné situace a je nespokojený se svým sociálním a materiálním stavem se po spáchání sebevražedného útoku podle nich dostane do Ráje, kde bude vše, co mu v životě chybělo. Kolem roku 1000 našeho letopočtu se utvořila sekta nazývaná Asasínové. Mladí muži, kteří do ní vstoupili byli omámeni značným množstvím hašiše a zavedeni do zahrad, které připomínaly představu Ráje, tam si mohli užívat veškeré nadpozemské radosti, a když procitli, nebylo už těžké je přesvědčit k úkladné vraždě, při které byl nasazen jejich život. I v našich médiích se o islámském Ráji mluví a píše povětšinou ironicky. Jsou popisovány všemožné způsoby k ukojení všech smyslů. Hojnost jídla, dívky a jinoši, alkohol, všudypřítomná láska a krása. Pro muslima vedeného celoživotně k čistotě duše a k tomu, aby držel své smysly na uzdě může být takováto představa opravdu lákavá. Islámští myslitelé a teologové ale poukazují, že popis ráje v Koránu je jen metaforami a symboly, které je potřeba umět správně vyložit. Oni sami popisují Ráj spíše jako jakousi cestu, po které je člověk veden Alláhem, který se nad ním smiloval. Podmínky v Ráji nelze srovnávat s fyzickým a hmatatelným světem na zemi, je to něco, co nelze smysly vůbec poznat a co nemůže odpovídat dimenzím tohoto světa. Důležité také je, že islám zásadně odsuzuje sebevraždu. Sebevražední atentátníci se však odvolávají k tomu, že pouze slouží Bohu a vedou džihád, za který nasadili vlastní život. Zdali Alláh takovéto činy akceptuje nikdo z nich zřejmě přesně neví, jelikož ke zjevení Alláha mluvícího o podobných činech nebo znamení dokazující jejich pravdu zřejmě nedošlo. Ráje lze podle Koránu dosáhnout i jinými cestami. Prorok Muhammad například řekl, že „Inkoust učence je cennější, než krev mučedníka.“ Tento výrok jasně ukazuje, že Ráj je pro všechny muslimy vedoucí dobrý duchovní život a provádějící Velký džihád namířený proti sobě a zlu v sobě ukrytém.
Někteří islámští fundamentalisté se při svých teroristických akcích opírají také o příběh o zjevení mahdího. Ten sám o sobě není uveden v koránu, je ale v několika sbírkách starých učenců islámu. Osobnost mahdího je vykládána jako znovuzrození Ježíše, nazývaného v islámu Ísa. Muslimové v mahdím vidí osobu seslanou Alláhem a podléhající přímému božskému vedení. Někteří se přiklánějí k názoru, že mahdí je jediný, který může zahájit skutečný džihád. Až bude na zemi nejhůř, islám bude jen slovema všude bude vládnout násilí, sestoupí mahdí na zemi, aby vrátil islámu slávu. Právě této osobnosti už využili mnozí extrémističtí muslimové. Prohlásili sami sebe za mahdího nebo ohlásili jeho zjevení a předložili důkazy o nastávajícím konci světa, čímž zažehli více či méně úspěšná povstání a revoluce. Asi nejvýraznějším bylo povstání Muhammada Ahmada v Súdánu v letech 1843-1885. Jménem mahdího se mu podařilo získat značnou část země, kterou ovládal až do své smrti a porážky Brity. Osobnost mahdího je i dnes v myšlenkách muslimů velmi živá a někteří nedočkavě očekávají jeho příchod a začátek džihádu.
Muslimové odhodlaní ke spáchání teroristického činu většinou nedisponují přílišnou znalostí Koránu ani jeho výkladů. Odvolávají se pouze k některým, z kontextu vytrženým, veršům. Neohlížejí se ani na situaci, při níž byly verše zjeveny, ani na ostatní učení a jednání Muhammadovo, čímž se od islámu podle většiny muslimů pouze vzdalují. Jako příklad lze uvést tyto verše: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou. . . tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. Měsíc posvátný proti měsíci posvátnému; i věci posvátné podléhají zákonu krevní msty! Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných.“ (Korán 2:190-194). Uvedené verše jsou dovysvětlením okolností, za kterých lze vést džihád. Základem je předpoklad, že jsou muslimové utlačováni a potíráni. Z textu je jasný násilný charakter džihádu, avšak jen v případě, že jsou muslimové sami vyhnáni ze svých území. Důležité také je, že jakmile upustí protivníci od boje, je nutné násilí přerušit a uzavřít mír. Nikde se také netvrdí, že mají být boje vedeny tak dlouho, dokud se z nevěřících stanou věřící nebo že se má svatá válka použít jako prostředek donucení k víře.
Kdo je tedy nepřítelem extrémistických muslimů? Celý západní svět pro svou konzumnost a celkový styl života. Americká ekonomika a restaurace McDonald´s můžou sloužit jako příklady toho, co islámských teroristům na západním světě vadí. Jádro je ale v něčem jiném. Naše uvolněné mravy a naprostá odlišnost naší kultury, která je přehnaně egoistická, nehledá správné hodnoty a naprosto se zřekla Boha, to jsou zřejmě hlavní příčiny snahy západní kulturu podmanit islámu. Islám je podle muslimů jediným možným řešením západní krize a hlavním cílem je nastolení všeobecného muslimského zákoníku šarií, vycházejícího z Koránu, pro celý svět. Dalším typem nepřátel jsou Židé. Stát Izrael je trnem v oku mnohým muslimům. Obecně přetrvává myšlenka, že Židé jsou vetřelci na islámském území, kteří sem byli uměle deportování po 2. světové válce. Není tomu tak. Židé žili na Arabském poloostrově od nepaměti ve větším či menším počtu. Nepřítelem se může stát i muslim, který nějakým způsobem neodpovídá přísným mravním zásadám v některých státech. Tyto mravy však mnohdy nemají s pravidly popsanými v Koránu nic společného a jsou diktovány společností, nikoli Bohem. Nelze opomenout ani stovky let trvající boj mezi Šíity a Sunnity, jehož oběti tvoří největší procento zabitých při teroristických útocích a akcích a to celosvětově, ne pouze při útocích islámských teroristů
Ve světě byla provedeno několik studií a rozborů psychik atentátníků a všechny došly ke stejnému závěru- prototyp islámského teroristy neexistuje. Je však jen málo teroristů, kteří podnikají útoky na vlastní pěst. Snažení těchto samotářů většinou nemá velký úspěch a atentátníkům jde hlavně o slávu a čest. Mnohem efektivnější je působení teroristy v teroristické skupině. Ta se skládá z mnoha článků a činitelů a až tím posledním z nich je terorista, který je nakonec vyslán k vykonání útoku, tak zvaný atentátník. Právě působení skupiny na psychiku atentátníka je důležitým jevem. Hlavní roli zde hraje vůdce skupiny. Jeho osobnost musí být natolik charismatická, aby dokázal bezproblémově a bez zaváhání udržovat přesvědčení o důležitosti plánovaných operací i vytyčených cílů. Nikdo však nemůže nikoho přimět, aby při teroristickém útoku nasadil, nebo rovnou obětoval vlastní život. Úkolem těch, kteří atentátníky shánějí tedy není přesvědčovat jen tak, ale vyhledat osoby, ve kterých lze identifikovat dispozice ke spáchání teroristického činu a tuto dispozici co nejvíce posilovat. Samotné rozhodnutí už ale zůstává na atentátníkovi. „Verbíři často využívají náboženské víry při indoktrinaci budoucích atentátníků, využívají jejich přesvědčení, že budou odměněni v ráji, a tím posilují už existující tendence k sebeobětování. “ (Ehud Sprinzak: Racionální fanatikové: Co se děje v mysli sebevražedného atentátníka, Foreign Policy, 2000). Obecně rozšiřovaný názor o tom, že terorista je samotářský nemyslící fanatik, kterého nelze od jeho činu odradit je téměř ve všech případech scestný. Ve skutečnosti jsou atentátníci jen ničivým nástrojem šéfů teroristických organizací a téměř nikdy netrpí psychickými poruchami.
Určitá psychopatologie je ale u atentátníků pozorovatelná. Povětšinou vyrůstají v prostředí, které je nějakým způsobem frustrující. Atentátník nenachází uspokojení svých psychických potřeb týkajících se bezpečnosti a suverenity pro svou rodinu či skupinu, ke které patří. V psychice takového člověka vznikají traumata z nadvlády mocnějších a z potlačování vlastní skupiny. Pocit oběti a pronásledování bývá i v kolektivní paměti celých generací. Člověka v takovémto stavu již není tak těžké přesvědčit o nutnosti akce, zvláště podaří- li se konkrétně pojmenovat nepřítele, který za vše může, skutečně, nebo jen zdánlivě. Tento okamžik je pro formování psychiky atentátníka velmi důležitý. Vytyčený nepřítel je absolutně znesvětěn a dehumanizován a veškerá vina za všechno zlo a bezpráví je svalena jen na něj.
Příčinou páchání teroristických činů může být i hledání vlastní identity atentátníka. Vymezování sebe sama probíhá často zaměněním názoru či postoje spadajícího pod atribut “já” za “my”. Duchovní jistotu, solidaritu i jistou sociální roli atentátníci nalézají právě v teroristické skupině. Její názory, postoje a identita pak tedy splývá s identitou, kterou si vytvoří atentátník. To, co “my” není, stává se jimi, tedy nepřítelem.
Naopak u vůdců teroristických organizací, kteří celé procesy řídí a korigují se často setkáváme s totalitaristickým myšlením. To lze definovat jako naprostý perfekcionalismus a utopismus. “Člověk myslící v tomto stylu si vytvoří vlastní ideál světa, jelikož se není schopen vyrovnat se skutečností, že stávající svět, v němž žije, je nedokonalý- zrcadlí se zde jeho vlastní nedokonalost, kterou není ochoten si připustit” (Jan Zeman: Terorismus, Triton 2002, str. 86). Takovýto jedinec žije ve světě svých představ a hledá způsob, jak je uvést do praxe. Jeho ambice převzaté ze školy či z rodiny nejsou včas nahrazeny ambicemi vlastními, protože jeho sebepoznávání bylo nějakým způsobem zablokováno. Spojí-li se v člověku tento typ myšlení s potřebným charisma, stává se z něj ideální teroristický vůdce. Nemusí v něm ani nutně dřímat potěšení z násilí a většinou tomu tak skutečně není. Na rozdíl od některých vojenských vůdců, kteří zabíjejí pro potěšení, řídí se tito terorističtí vůdcové pouze heslem “účel světí prostředky”.
Při popisu psychiky islámského teroristy bychom také mohli použít termínu fanatismus. Pod tímto slovem se skrývá řada psychologických faktorů. Mezi základní patří úzkostný a vášnivý stav mysli, který záměrně a účelně vyhledává spory. Každého teroristu je tedy možné označit jako fanatika z důvodů prosazování vlastních hodnot a nedbání přitom ohledu na hodnoty ostatních. Poněkud problematičtějším je dokazování toho, že každý terorista vyhledává boje a spory. Jistě ne všichni atentátníci mají čistě negativistický postoj ke světu. V odborných kruzích se tedy tento termín už trochu přežil a místo jediného slova fanatik bývá psychika teroristického vůdce charakterizována jinak. Například Günter Hole ji výstižně popisuje těmito prvky: nutností sebepotvrzení, absolutní platnosti ideje, nekompromisnosti a agresivního prosazení.
Pro teroristy obecně je také možné pojmenovat určité typické znaky smýšlení, které tvoří jeho životní styl. Mezi ně patří jeho vidění světa, které je značně zjednodušené, svět se dělí na ten nakloněný jemu a ten nepřátelský. Idea nebo víra, která u něj dominuje je absolutizována. U čistě nábožensky motivovaných teroristů je dominující vírou samozřejmě islám, ovšem ve vlastním zkresleném podání. U těch, kteří islám používají pouze jako způsob ospravedlnění svých činů je touto ideou například víra v nutnost zničit nepřítele. Znakem teroristova smýšlení je také jeho silný pocit oprávnění k tomu, aby používal teror. Cítí nadřazenost sebe, či skupiny a povinnost činit vše, co uzná za vhodné nebo co přikáže vůdce. Terorista také většinou necítí žádný pocit zodpovědnosti za své činny. Odpovědnost přisuzuje obětem, společnosti, špatným podmínkám…Zajímavé na psychice teroristy je také projevování nadměrné citovosti a citlivosti v běžném životě. Průzkumy byl dokázán nadměrný zájem teroristů o charitativní akce a podobné aktivity. Vyniká také nadměrně citlivý vztah k přátelům a rodině.
Dobře naplánovaný útok může zcela pokazit jediný faktor, který je zcela nevypočitatelný- strach. I na dobře vycvičeného atentátníka musí dolehnout úzkostné pocity z neznámého, strach o vlastní život a hladký průběh celé akce. Atentátníci často sahají k nějakým prostředkům pomáhajícím strach zahnat. Mohou jimi být psychoomamné látky jako alkohol nebo drogy. Často se ale spíše setkáváme s jakýmisi uměle navozovanými pocity afektovanosti. Vztek a zloba mohou dobře pomoci zahnat strach o úspěch i strach z vlastního zániku.
Už ve středověku se setkáváme se vznikem myšlenkového hnutí, které dnes označujeme jako islamismus. Tím rozumíme přesvědčení muslimů, že Bůh je absolutním suverénem, který má v rukou politickou i právní moc. Zatímco u evropských demokratických národů je základem lid, islamismus hlásá právo Boha na určení vůdců a vytvoření zákonů. Ty jsou objevovány na základě veršů Koránu a dalších významných islámských knih. Islámismus je dnes rozšířen hlavně kvůli přesvědčení části muslimů o neschopnosti neislámských vlád na Blízkém východě. Právě na začátku středověku se z raného, čistého a mírumilovného islámu stal islám vynucený. Pokrok a věda byli téměř odmítnuti, za zřeknutí se víry hrozil trest ukamenování a započala válka proti nevěřícím. Z islámu se vydělily některé sekty, z nichž nejznámější jsou zřejmě assasínové, využívající teror k boji proti konkurenčním sektám. Dodnes se slovo assasinate užívá v angličtině pod významem „zabít, úkladně zavraždit“. Na přelomu 18. a 19.století žila alespoň polovina muslimů v koloniální nadvládě, což logicky vedlo k rozsáhlým diskuzím o prosazování islámu a muslimské svébytnosti. V této době se oddělilo křídlo učenců hlásajících doslovný výklad Koránu a hledajících záminku k vyvolání povstání a válek. K těm začalo docházet například v Indii nebo Rusku.
Trvající diskuzi o džihádu využil slepý student Umar Abdar Rahmán k napsání své disertační práce čítající více než 2000 stránek. V ní píše mimo jiné o tom, že džihád akabar, tedy ten zaměřený proti vlastnímu egoismu, vůbec neexistuje a že islám by se bez násilí a válek nikdy nemohl rozšířit. Tyto myšlenky si rychle získaly celou řadu stoupenců a podobné teze se začaly rozšiřovat. Podobným názorem, majícím řadu příznivců i odpůrců je ten, který hlásá existenci šestého pilíře islámu- džihádu. S ním přišel jeden z Rahmánových obdivovatelů Abdassalám Farag. Právě tito dva muži začali svými vratkými tvrzeními nabízet rádoby vědecké ospravedlnění násilné činnosti. Uman Abdar Rahmánovi se podařilo spojit řadu menších islámských skupin pod organizaci Gamá al-Islamíja, která později přešla pod vedení Usámi bin Ládina s názvem al-Džihád al-Islámí.
Dalším popudem ke vzniku terorismu byly události, které se staly v 80. letech dvacátého století. Vše započala revoluce v Íránů v letech 1978-79 vedoucí k vytvoření států muslimských šíitů. Tím byla zvednuta vlna šíitského násilí na celém blízkém východě, které se dostalo nemalé pomoci i od íránské vlády. Zasažen byl také západní svět například násilným zadržováním amerických pracovníků ambasády v Teheránu. Íránská revoluce se stala inspirací pro válku v Libanonu. V ní se šíitským teroristům podařilo dosáhnout značných úspěchů v bojích proti Izraeli a západním jednotkám. Poslední významnou událostí byla válka v Afgánistánu. Při ní se podařilo muslimům takřka z celého světa porazit sovětský režim. Po tomto úspěchu vytvořili militantní a oddaní muslimové, tzv. mudžáhidové, jakési revoluční jádro celého Blízkého východu. Důležité byly také ekonomické a společenské krize v jednotlivých státech, díky nimž se mudžáhidy stávalo stále více mladých mužů, kteří jinak nenacházeli žádné odpovídající živostí uplatnění.
Zřejmě nejnapjatější politická situace panuje v současnosti v Íránu. V 60. letech došlo k nebývalému otevření Íránu západním vlivům. Tím došlo k napětí mezi náboženskými fundamentalisty a vládcem, nesoucím titul šáh. Zvýšení práv žen, větší spolupráce s USA i hospodářské reformy příliš nesouhlasily s tradicemi této země. Podporu vláda nalézala u běžného lidu, avšak extrémističtí muslimové započali radikální odboj. V 70. letech dosáhly boje mezi šáhovou vládou a teroristi největší brutality. Hlavní představitel teroristů Chomejní utekl do Íráku, ze kterého byl v roce 1978 vypovězen díky šáhovým jednáním. Přesídlil do Paříže, ze které díky evropským moderním prostředkům vedl revoluci faxem a telefonem. Situace v zemi byla natolik vyhrocená, že se šáh rozhodl pro útěk, který okamžitě přiměl Chomejního k návratu do Íránu a vyhlášení Islámské republiky. Chomejní, který se do této chvíle snažil násilí vyhýbat nyní využíval všech prostředků teroru pro nastolení pořádku v zemi. Šáhem budované vztahy s USA byly samozřejmě okamžitě zpřetrhány a do historie vstoupil výrok „Toto není zápas mezi Spojenými státy a Íránem. Je to zápas mezi Íránem a rouháním.“ (Ajatolláh Chomejní). V roce 1979 vtrhlo kolem 400 íránských studentů na americkou ambasádu, kde se jim podařilo zadržet 49 Američanů. Ve snaze osvobodit tyto zajatce provedla americká vláda nezdařilou operaci Delta Force, která vedla kvůli pouštním bouřím ke zničení 3 amerických vrtulníků a smrti 8 mužů, nic jiného však nepřinesla. Rukojmí byli propuštěni na svobodu až po 444 dnech věznění. V Chomejního Islámské republice byl terorismus používán jako nástroj státní moci. Vojenské sklady byly zabrány a vytvořena byla organizace Islámské revoluční gardy, která měla za úkol bojovat proti opozici, kterou představovala především skupina Lidoví bojovníci. Íránská vláda se stále častěji stávala cílem teroristů, odhady říkají, že v této době zemřelo jeden až dva tisíce vládních představitelů. Vláda naopak velmi krvavě potírala protesty a jakýkoli odpor v zoufalé snaze udržet výsledky revoluce. V roce 1981 uprchl vůdce Lidových bojovníků z Íránů a tato skupina ztratila svoji dřívější moc. V roce 1989 uvalil Chomejní trest smrti na Salmana Rushdieho, autora knihy Satanské verše. Kniha byla prohlášena za svatokrádež a rouhání. Tento britský muslim se okamžitě ukryl a byl chráněn britskou policií. Aféra okolo Satanských veršů způsobila útoky na britské rady, nepokoje v Pákistánu a Indii. V 90. letech byly páchány útoky na překladatele a vydavatele této knihy po celém světě. Po vyjednávání s EU nakonec íránská vláda prohlásila, že se nebude za každou cenu snažit Rushdieho zabít.
Útoky na íránské disidenty, kteří emigrovali do jiných zemí nejsou také ničím neobvyklým. Íránští emigranti často pobývají v evropských státech, například v roce 1989 byli zavražděni 3 disidenti pobývající v Rakousku. Podobné útoky řeší evropské soudy obtížným vyjednáváním o vydání útočníků z jejich původní země. Z podobných útoků pak většinou bývá nařčena právě íránská vláda.
Írán se stal zemí, o které se obecně mluví jako o největším přívrženci terorismu. Je podezříván z financování revolucí a radikálních skupin na celém Blízkém východě. V roce 1988 bylo během tradiční poutě do Mekky zabito 257 íránských poutníků. Írán obvinil Saudskou Arábii a vyzval ke svržení saudskoarabské královské rodiny. Spory těchto dvou států se přiostřovaly při řadě operací namířených proti saúdskoarabským aeroliniím a vyvrcholily při výbuchu dvou pum při cestě poutníků ze Saudské Arábie do Mekky, zraněním saudského vojáka výbuchem další nálože, vraždou saudského diplomata a atentátem na saudského představitele v Pákistánu.
V zemích Perského zálivu působilo několik šíitských revolučních teroristických skupin podporovaných Íránem. V roce 1987 se těmto teroristům podařilo uskutečnit teroristický útok v Kuvajtu na místní ropná zařízení. Přibývaly další útoky na ropné rafinérie, pobočky jedné americké banky a ambasády USA a Francie. Za poslední jmenovaný čin bylo v Kuvajtu uvězněno 17 šíitských radikálů, jejichž zadržování měla zabránit série teroristických útoků. Z nich nejdramatičtější byl únos letadla kuvajtské letecké společnosti, které následně přistálo v Íránu. Únosci ale po 16 dnech zadržování uprchli a útok si tak vyžádal jen 2 oběti.
Súdán patří mezi země, které terorismus také aktivně podporují. Na jeho území se nachází výcvikové tábory mnoha protizápadních organizací. Súdán se svými protizápadními a protiizraelskými aktivitami netají a súdánské fundamentalistické organizace jsou otevřené i pro muslimy z jiných zemí. Sídlo zde mají organizace jako Hamás, Hizballáh, Abú Nidala a další. Do očí bijící je také úzká spolupráce Súdánu s íránskou vládou.
Nenáboženská vláda Egypta se také potýká s terorismem. První teroristická organizace Egypta vznikla už v roce 1928 pod názvem Muslimské bratrstvo. Tehdy patřil Egypt pod anglickou nadvládu a zakladatel této organizace Hasan al-Banna se snažil vymýtit z mladých muslimů zhoubný západní vliv. Vůdčí intelektuál Sajíd Kutb je autorem teorie, podle níž Alláh vyžaduje zabíjení nevěřících. Muslimské bratrstvo používalo teroru spíše příležitostně. Hlavním cílem bylo zakládání vlastních škol a mešit. Po občanských nepokojích v letech 1946-48 bylo ale egyptskou vládou zakázáno. Později bylo znovu povoleno a začalo sloužit jako krycí organizace ilegálních egyptských skupin Islámský džihád a Islámská skupina. Islámská skupina se snaží destabilizovat vládní režim útoky na turistické cíle. Cílem bylo zastavení přílivu turistů, čehož se Islámská skupina snaží dosáhnout útoky na autobusy, výletní lodě a turistická střediska. Islámský džihád útočí přímo na politické a vojenské představitele a zřejmě právě jeho stoupenci mají na svědomí vraždy politických představitelů včetně prezidenta Sadata v roce 1981. Sílou těchto organizací je rozsáhlá podzemní sít´ přívrženců. Tu si vybudovaly mimo jiné i díky trefné humanitární pomoci muslimům po zemětřesení v Káhiře v roce 1992, zatímco vládní pomoc byla špatně zorganizovaná a bezúčelná. Islámská skupina a Islámský džihád působí i na mezinárodní úrovni. Stojí zřejmě za útoky na egyptskou ambasádu v Pákistánu v roce 1995. To vedlo Egypt k většímu zájmu o zahraniční financování terorismu a za hlavní viníky označila právě Írán a Súdán.
V Alžírsku se terorismus začal rozmáhat po získání nezávislosti na Francii v roce 1962. Od tohoto roku vládla Národní osvobozenecká fronta, jejíž postupy ale zdaleka nebyly demokratické. Protesty proti tomuto režimu bylo potlačeny velmi krvavě s použitím teroru, výsledkem demonstrací ale byly první svobodné volby v roce 1990. Ty jasně vyhrála alžírská fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS). Před dalšími volbami se její čelní představitelé rozhodli pro násilný střet s orgány moci, jelikož se bály neúspěchů. To vedlo k další vlně nepokojů a protestací fundamentalistů požadujících islámský stát. Další nepokoje vyvolala i snaha policie odstranit islámské symboly z radnic ovládaných FIS. Muslimové byli vyzýváni představiteli FIS k připojení se k džihádu, reakce vlády byla opět násilná. Ve volebním programu FIS převládaly zákony Koránu. FIS slibovala nastolení svatého zákona islámu, nerovnováhu žen, zákaz alkoholu, velmi omezenou spolupráci se zahraničím…Samozřejmé obavy o budoucnost země vedly prezidenta až k zákazu FIS, na což nemohlo být odpovězeno jinak, než další vlnou nepokojů. Alžírská Vysoká státní rada vypracovala zákon, podle nějž se nesmí žádná strana opírat pouze o náboženství. Při snahách potlačit FIS byly zabity tisíce vojáků, policistů i civilistů. FIS na odpor reagovala prvním teroristickým útokem roku 1992 na námořní základnu v Alžíru. FIS se po své legalizaci sjednotila s několika menšími skupinami a přejmenovala na Islámskou armádu spásy. Pod tímto názvem započaly série útoků, proti nimž byla vláda téměř bezbranná. Výbuch letištního terminálu, útoky na politiky, pumové útoky ve městech byly taktikou teroristů zpočátku, v roce 1993 se začali soustředit spíše na intelektuály země. Zabíjeni byli učitelé, lékaři, spisovatelé i novináři. V následujících letech se stalo Alžírsko zapovězenou zemí. Teroristé hrozili smrtí všem cizincům na území státu a skutečně zabili 24 turistů a diplomatů. Politická situace v zemi je stále nestabilní, i když se daří navazovat dialog s fundamentalisty a útoky už nejsou na denním pořádku.
Komplikovaná situace panuje také v Izraeli. Tento stát tvoří většinou židovské obyvatelstvo, významnou menšinu tvoří muslimové. Izrael zabírá asi 2/3 původního státu nazývaného Palestina a právě o obnovení palestinského islámského státu jde teroristickým organizacím Hamás a palestinský Islámský džihád. ty odmítají cokoli západního a odmítá jakoukoli politickou shodu s Izraelem. Hnutí Hamás existuje od roku 1978 jako původně dobročinná organizace vedoucí mladé lidi k tomu, aby se stali pravověrnými muslimy. Svou militantní podobu získal až v roce 1987 po vypuknutí palestinského povstání. Hlavním cílem je zničení Izraele. Krátkodobým cílem je podle charty Hamásu ukončení okupace západního břehu Jordánu, pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Dlouhodobým cílem je pak vytvořit muslimy ovládanou Palestinu rozkládající se od Jordánu až po středomoří. Hlavní sílu Hamánu v současnosti tvoří vysoce nábožensky postavení muslimové působící většinou mimo okupovaná území. Za teroristické útoky Hamásu odpovídá jeho křídlo nazývané brigády al-Kásim. Hlavním terčem jejich útoků je židovská populace na okupovaném území a v samotném Izraeli a židovské instituce. Zpočátku byl jejich odpor vyjadřován pouze demonstracemi, kamenováním a občanskou neposlušností, postupně přerostl k únosům izraelských vojáků a k nabádání muslimů k násilnému odporu, tzv. „revoluci nožů“. V září 1993 byla podepsána izraelsko-palestinská mírová dohoda, na kterou Hamás reagoval spojenectvím s Íránem a začátkem sebevražedných útoků. Izraelské orgány začaly členy Hamásu masově zatýkat, což ještě přiostřilo izraelsko palestinské vztahy. Sebevražedné teroristické útoky jsou součástí života Izraelců dodnes a znovu podepisovaná příměří jsou stále znovu a znovu porušována.
V Libanonu působí Íránem podporovaná teroristická organizace zvaná Hizballáh, což v překladu znamená strana Boha. Původní snahou stoupenců Hizballáhu bylo potlačení vlivu Izraele v jižním Libanonu. Silně protizápadní a protiizraelská orientace představitelů vypovídá o snaze vybudovat stát Libanon podobný Íránu. Íránská duchovní i materiální pomoc byla klíčová při formování dobře organizované teroristické organizace. V 80. letech začal Hizballáh páchat pumové útoky s cílem založit čistě šíitský stát v Libanonu. Těmito sebevražednými atentáty se později inspirovali i členové Hamásu. Jako příklad útoků, kterými se snaží západní vliv potlačit můžeme uvést například sebevražedný atentát na vojenské objekty amerického a francouzského námořnictva v Bejrútu. Druhým cílem je údajná povinnost vyhladit stát Izrael. Hizballáh se zaměřuje na izraelské jednotky okupující jih Libanonu. Teroristé podnikají raketové útoky na izraelské vesnice a nebrání se ani útokům na jiné židovské cíle. Můžeme jmenovat například útok Hizballáhu na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v roce 1992 nebo na židovské kulturní centrum v roce 1994.
Téměř na celém Arabském poloostrově působí teroristická organizace vedená saúdskoarabským multimilionářem Usámou bin Ládinem. Vznikla v roce 1979 pod názvem al-Káida. Tato organizace sdružuje řadu teroristů z celého východního světa, povětšinou sunnitů. Hlavním cílem je nastolení ryze muslimských států řízených Koránem v celém arabském světě. Tomu údajně nejvíce brání USA, která se snaží získat kontrolu nad touto oblastí. Proto je většina útoků nasměrována právě do Spojených států, nebo do států s Amerikou spolupracujících. Mezi nejznámější akce připisované této organizaci patří světově známý útok na mrakodrapy Dvojčata v New Yorku z 11. září 2001 nebo útoky v Keni a Tanzánii.
Důležitým organizačním prvkem útoku je teroristická skupina. V ní se sdružují teroristé s naprosto stejnými ideály a cíly. Pro některé je jen samotná účast ve skupině dostatečným naplněním a zadostiučiněním. Velikost skupiny může být různá. Většinu tvoří malé organizace, které čítají maximálně 50 členů a několik osob obstarávajících zbraně a materiální zázemí. Výjimky tvoří organizace jako Hamás, Hizballáh nebo al-Káida mající několik tisíců členů a nespočet sympatizantů. Řízení velké teroristické skupiny je složitý mechanismus. Skupiny jsou rozděleny do spousty malých buněk. Například al-Káida se skládá z buněk čítajících pouhé 3 členy. Členové se znají navzájem, znají také svého přímého vedoucího, nikoho jiného však ne. Vedoucí buňky zná vedoucí dalších 2 buněk a své přímé podřízené. Z těchto malých skupinek je složena celá několikatisícová organizace působící téměř ve všech muslimských zemích. Výhody jsou zřejmé. Při prozrazení jednoho člena skupiny nemůže být prozrazeno víc než jména 3 dalších členů. Je téměř nemožné dopátrat se šéfů podobných gigantických organizací, většinou i proto, že žijou celá léta běžným životem a přidělenou práci pro skupinu odvedou jen jednou za několik let. Ke komunikaci používají nejmodernější prostředky jako internet a dorozumívají se formou zašifrovaných zpráv.
Stejně jako je různě dobrá organizace skupiny, bývá i různá kvalita používaných forem teroru. Při výzkumu Mezinárodní encyklopedie terorismu bylo dotazováno 20 novinářů převážně ze západní Evropy. Na otázku „Kterému druhu politického násilí dává vaše médium označení terorismus?“ odpovídali následovně: Braní rukojmích 80%, atentáty 75%, necílené bombové
7. prosinec 2007
11 139×
8608 slov