Sókratés-kladná, nebo záporná postava v dějinách filosofie?

Sókratés - kladná, nebo záporná postava v dějinách filozofie, respektive světa?

Základní údaje:
· narodil se okolo r. 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách
· upoutával pozornost rozhodně vším: zevnějškem i způsobem života, činností i učením
· na rozdíl od placených učitelů moudrosti (sofistů), kteří se pyšnili skvělými oděvy, byl vždy skromně oblečený a často chodil bos
· den co den se toulal po městě a začínal rozhovor s každým, koho potkal - začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filosofickým otázkám
· jeho žena, proslulá Xanthippé, která si již ve starověku získala pověst svárlivé a nesnesitelné ženy, rozhodně nebyla ženou chápající jeho činnost, avšak Sókratés říká: „Jsem přesvědčen, že podaří-li se mi snést se s ní, bude pro mne hračkou vycházet dobře se všemi ostatními lidmi.“
· jeho život a činnost probíhaly v jednom z nejnapjatějších aténských dějin - byl svědkem velikosti i pádu Atén
· prokázal nejen vojenskou chrabrost na bojištích, ale i občanskou statečnost v složitých situacích společenskopolitického života své vlasti - politickému životu se však vědomě vyhýbal a zdůvodňoval to zásadním rozporem mezi svým vnitřním přesvědčením o spravedlnosti a zákonnosti a množstvím „věcí nespravedlivých a protizákonných“, jež se dějí
· byl stoupencem umírněné demokracie - nepřipisoval rozhodující úlohu ani tak formě vlády (s výjimkou tyranie, kterou odsuzoval), jako přísnému zachovávání zákonů a dovednému řízení státu
· kritizoval praxi výběru úředníků losováním
· otroctví nepovažoval za kategorii právní nebo rasovou, ale za kategorii výlučně morální

· přiznával, že svoboda a štěstí spočívají v činném životě
. ve svých názorech na řízení státu překročil rámec své epochy

Sókratovo učení a metoda:
Sókratés nezanechal po sobě nic písemného - všechny poznatky o jeho životě a učení byly získány nepřímou metodou, na základě zpětného usuzování - ze zachovaných zpráv, především Platónových, Xenofóntových a Aristotelových
· Sókratovo pojetí filosofie - soustředil pozornost na člověka a jeho jednání a tyto problémy pokládal za „nejdůležitější“ pro filosofii
· podle Sókrata spočívá lidská moudrost v tom, že si je člověk vědom své neznalosti - „ví, že nic neví“ (ve skutečnosti je moudrý pouze bůh a člověk může být jen milovníkem moudrosti, tj. filosofem)
· vědění a lidské jednání, teorie a praxe, tvoří podle Sókrata jednotu - z toho pramení i jeho přesvědčení, že člověku dostupné pravdivé vědění a opravdová moudrost jsou neoddělitelné od spravedlivých skutků a jiných projevů ctnosti
· filosofická činnost Sókrata měla formu dialogů, tj. besed a sporů a každý ze spolubesedníků byl rovnoprávným účastníkem rozmluvy (v sokratovském dialogu se setkávají dvě osoby, které nepovažují pravdu a vědění za něco hotového, ale za problém, který vyžaduje hledání. Umění vést dialog je pak nazýván dialektikou.
· nutnou cestou, která vede k dialektice je vymezení pojmů, resp. jejich podstaty - Sókratovská dialektika je filosofickou rozmluvou, zjištěním obecného v různém, jedinečného v mnohém, rodu v druzích, podstaty v jejích projevech
· hlavní kritérium, podle něhož lze odlišit dialektiku od eristiky, spatřoval Sókratés v nalézání pravdy (cílem eristiky bylo ukázat, že lze uznat i dvě navzájem protikladné teze za stejně pravdivé. Podle Sókrata byla eristika cizí pozitivním úkolům filosofa.)

Sókratovo etické učení:
· „Poznej sám sebe“ - člověk hledá svůj vnitřní svět jako nejvyšší hodnotu, pečuje o vlastní duši, o své určení
· „Ctnost je vědění“ - jen vědění dovoluje člověku rozumně využívat prostředků jež má k

 

dispozici, tj. např. bohatství a zdraví k dosažení dobra a štěstí
· „Nikdo nečiní zlo úmyslně“ - nikdo není zlý ze své vůle, ale jen z nevědomosti; kdo činí bezpráví je nešťastnější než ten, kdo jím trpí
· Učení o dobru a duši
– čin člověka je ctnostný tehdy, když směřuje k dobrému (užitečnému) cíli a věc je dobrá, jestliže je užitečná k tomu, k čemu je určena
– Sókratés byl prvním z řeckých filosofů, který zcela jasně položil filosofickou otázku o vztahu duše k tělu. Pokládal je za dvě složky celistvého člověka, které jsou sice v jednotě, ale nejsou rovnocenné - podstatně se navzájem od sebe liší.
– duše je pramenem rozumnosti, zdrženlivosti a sebeovládání

· Sókratova teologie a teleologie
– Sókratův bůh je neosobní, vesmírný rozum, nadlidská moudrost - je zdrojem světového řádu
– smysl bytí člověka spočívá v rozumovém a mravním sebezdokonalování
– otázku nesmrtelnosti duše ponechal otevřenou, protože jeho naděje a víra, že duše je nesmrtelná se řídily požadavky rozumu. Trval však na tom, že je třeba se o duši starat - kladl důraz na duchovní hodnoty a považoval jejich uskutečnění za hlavní cíl lidského života

Sókratův soudní proces:
· Sókratés byl obžalován, že neuznává bohy, jež uznává obec a zavádí jiná nová božstva a že kazí mládež
· při soudním procesu hovořil ne jako obviněný, ale jako vychovatel - jeho řeč je možno označit právě tak za jeho vlastní obhajobu, jako za jeho obžalobu soudců („Jsem sice odsouzen pro nedostatek, ale ne slov, nýbrž smělosti a nestoudnosti a pro nedostatek ochoty mluvit k vám takové věci, které by byly bývaly nejpříjemnější vašemu sluchu ...“)
· považoval za nedůstojné sebe i soudců žádat o osvobození. Byl uznán vinným počtem 280 proti 221 hlasům. Útěk odmítl právě z důvodu svého etického učení. Číši s jedem vypil zcela lehce a s klidem.
· Sókratův postoj u soudu i po něm je neoddělitelný od jeho filozoficko-etického záměru řídit se pokyny svědomí a rozumu.

 

Filologický a filosofický problém Sókratův:
V 18. století se rodí problém objektivního Sókrata. Problém této objektivní postavy je dán trojím
hlavním pramenem našich znalostí o Sókratovi: Xenofóntem, Platónem, Aristotelem. Tito tři autoři nám zachovali buď širokodeché vylíčení scén života sókratovského, nebo sbírky výroků, rozhovorů a anekdot, nebo konečně důležité soudy o významu Sókratovy filosofie. Dokumentace je značná, ale duch každého z pramenů je jiný.
- V Xenofóntově podání je Sókratés zaměřený na blízkou životní praxi, bez jiskry božství.
- Platón vkládá Sókratovi do úst svá hlavní a nejhlubší přesvědčení.
- Aristotelés nemohl znát Sókrata osobně, ale zažil v Akademii jeho ještě živou tradici, dívá se na něho ze svého odborného a učeneckého hlediska.
Průběhem století důvěra v harmonii těchto pramenů postupně mizí, je podmíněna důvěrou v Xenofóta jako historického základu, kterému ale později uškodila neucelenost díla, a že náležel k jeho okruhu přechodně a povrchně. Přesto nachází stále obhájce, ale ne bezvýhradné (např. Döring, aby zachránil jeho autoritu historickou, podceňuje jeho inteligenci filosofickou, nerozumí Sókratovi dobře, ale referuje spolehlivě).
Z moderních filologů a historiků např. A. Kenyon Rogers, konstruoval Sókrata na podkladě ryze platónském, stejně tak Burnet.
Stenzel si obraz Sókratův nezkonstruoval z nějaké výlučné skupiny pramenů. V jeho obrazu vystupují jen nejzákladnější rysy Sókratovy postavy, redukcí obrazu Platónova na minimum a celkový obraz je čerpán z řeckého života a jeho dějin. Stenzlovi se nejlépe podařilo vystihnout konkrétnost Sókratova zápasu filosofického.
Nemáme objektivního celkového obrazu o Sókratovi a pravděpodobně nebudeme nikdy mít.
Na základě tohoto zklamání jsou vytvořeny dva pokusy (Dupréel a Gigon), kteří filologické hledisko uplatňují způsobem extrémním. Považují Sókrata jakožto filosofa za výtvor literární, za legendu.
Byla období, kdy mluvil k lidem spíše Sókratés Xenofóntův, z ostatních působností Sókratových se plně historicky nemohla rozvinout žádná.
Sókratova nehmatnost, nedostatek doktríny dokumentované a zachycené, mohl favorizovat nejvolnější vztah k němu.

 

Celý filosofický starověk, nejen platónský, je Sókrata pln.
Středověkem jde pak proud, který lze nazvat křesťanským sókratismem, sebepoznání jako základ vší moudrosti, všeho života duchovního. Ficinius srovnává Sókrata a Krista. S. je v jeho podání ideálem svatosti a nadlidského osvícení, mezi pohany světlem.
Renesanční a humanistické myšlení přináší obnovu S. racionalisty s laickou moudrostí, Sókrata světského mudrce pevně stojícího na půdě vyhrazené člověku. Dle osvícenského pojetí je Sókratés mučedníkem vědy,obětí pedantérie a náboženské reakce, jenž se prohřešil tím, že chtěl učit svobodnému užívání rozumu bez zaujetí a předem pojatého systému. Osvícenecké pojetí, kde S. znamená autonomii rozumu, je dodnes jednou z velkých kategorií výkladu Sókrata.
Na rozdíl od osvíceneckého výkladu Sókrata jako humanitního idealisty, prvního budovatele věčného ideálu lidskosti, ukazují tyto obrazy Sókrata problematického stejně dnes, jako ve chvíli, kdy působil a byl souzen. Jsou to pojetí Hegelovo, Kierkegaardovo a Nietzseho.
Heglův S. se zdá být hodnocen kladně, je líčen jako ten, kdo vědomě poznal a vyslovil vyšší princip ducha. Nekonečná subjektivnost a nekonečnost subjektivity vzešla v Sókratovi. Člověk má být: v myšlení svobodný, nespokojovat se s vnějškovým učením tj. jít ke kořenu věci , pravdu přijímat ze sebe, vše musí vyplývat z myšlení. Až sem je Hegel za jedno s osvíceneckým hnutím. V Hegelově pohledu představuje Sókratés neomezený nárok svobody subjektu, svobody jednotlivého ducha, v tom je proti nereflektované společnosti jeho právo a nárok, ale také jeho mez. Společnost takového neomezeného nároku nestrpí a má plné právo se bránit. Společnost athénské polis a její soudržnost a opora stála na náboženském základě. Sókratova vina spočívá v tom, že tuto souvislost neuznal a nepokořil se. Svobodný národ nemůže podle Hegela uznat tribunál vlastního svědomí obžalovaného, neboť národ je tím všeobecným fórem. To je Hegelova kritika Sókrata z hlediska společenství, jejíž aktualita je cítit i dnes.
Kirkegaard se učinil zastáncem Sókrata jako soukromého myslitele, zdůrazňuje význam ironie.
Nietzche spatřuje v Sókratovi zhoubný bod obratu západní filosofie od mýtu a instinktu k rozumnosti vylučující život (teorie dvou světů).
Ještě v 19. století, tedy téměř ve filosofické přítomnosti, je Sókratés filosofickým problémem, nikoli jen jako sókratovská myšlenka, nýbrž jako osud, jako život, nad kterým dosud nepřestal soud.

 

Bibliografie:
Jan Patočka, Sókratés, Státní pedagogické nakladatelství v Praze roku 1991
Walter Burgger, Filosofický slovník, nakladatelství Naše vojsko v Praze 1994
Anthony Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, nakladatelství VOLVOX GLOBATOR v

Hodnocení referátu Sókratés-kladná, nebo záporná postava v dějinách filosofie?

Líbila se ti práce?

Podrobnosti

  28. prosinec 2012
  3 904×
  1508 slov

Komentáře k referátu Sókratés-kladná, nebo záporná postava v dějinách filosofie?